„Počkej, až se na tebe usměje, je to celý Tom,“ zašeptám mámě do ucha. Mandy mezitím dojde k Davídkovi a přidřepne si před něj na bobek. Chvilinku mu něco povídá, pak vstane a nabídne mu ruku, aby ho dovedla za námi. Davídek jen odmítavě zakroutí hlavičkou ze strany na stranu a zaboří nos ještě hlouběji do medvídkova bříška. Mandy mu ještě chvíli něco říká, ale nakonec to vzdá a jde zpátky k nám.
„Budete si tam pro něj muset dojít sám, Bille, on mi nevěří, že přijel jeho tatínek a nechce se mnou jít. Nerada bych ho odnášela násilím,“ řekne s úsměvem Mandy.
„No, já jsem pro něj až dodneška byl jen strejda Bill, tak možná proto,“ usměju se na ní a vydám se pro syna sám. Před dveřmi do herny se zastavím, zhluboka se nadechnu a vezmu za kliku. Připadám si, jako když jdu na důležitý pohovor, na kterém závisí můj další život.
Potichu vejdu do zaplněné herny a zastavím se. Děti jsou roztroušené po celé místnosti, vychovatelky sedí a pozorují dění a já mám pocit, že jsem se přilepil k podlaze. Do té chvíle hlučná místnost, najednou ztichne. Většina očí směřuje ke mně. „Jééééééé“ ozve se z rohu, kde si ještě před chvilkou zaujatě hrála malá bonďatá Tery. „Strejdááá,“ zakřičí nahlas a rozběhne se ke mně. Skočí mi do náruče a obejme mě kolem krku. „Ty sis přijel hrát?“ zeptá se mě s vykulenýma očima a nechá se zase postavit na zem.
„Dneska ne, Tery, až zase někdy příště. Dneska jsem si pro někoho přišel, víš?“ řeknu tak, aby mě slyšeli všichni a hlavně ten jeden důležitý človíček, který ke mně právě zvedl své oříškové oči.
„Ahaaa, to je škoda,“ pronese smutně Tery a pustí se mě. Zadívám se Dejvovi do očí a usměju se na něj. Konečně jsem se od té podlahy dokázal odlepit a můžu jít k němu. Sleduje mě upřeně celou dobu, a když si před něj přidřepnu a nabídnu mu ruku, vystrčí svůj nosík konečně z medvídka ven a usměje se na mě.
„Ahoj, Dejve,“
„Ahoj, Bille,“ řekne na pozdrav a podá mi svojí malou ručku.
„Pojedeš se mnou domů?“ zeptám se ho a vidím konečně úsměv i v jeho očích. Kývne a beze slova se sesune z židličky na zem. Mám teď jeho rozzářenou tvářičku přímo před očima.
„Ty jsi byl za paní ředitelkou, aby mi tě dala?“ zeptá se pro jistotu.
„Ano,“ odpovím. „Můžu být odedneška tvůj táta?“ zeptám se, jestli si to třeba nerozmyslel a on se mi vrhne kolem krku, div mě neporazí. Ustojím to a přitisknu si jeho drobné tělíčko na hruď.
„Tak pojď ,táto, jdeme domů,“ pustí můj krk a pobídne mě, když vidí, že jsem pořád ještě v podřepu. Do očí mi vyhrknou slzy dojetí… poprvé mi řekl táto.
„Jo, jdeme,“ odpovím, zvednu se a společně se vydáme ke dveřím. Utřu slzy a hodím pohled za skleněné okno, kde nás sledují Mandy s mamkou. Pošlu jim vítězný úsměv, vypadá to, že jsem vyhrál. U dveří se otočím ještě za vykulenou Tery, která sleduje náš odchod, a zamávám jí na pozdrav.
Na chodbě už na nás čeká Mandy s připravenou taškou a za ní v závěsu stojí mamka.
Vyzvednu Dejva k sobě do náruče.
„Někoho ti představím, jo?“ ukážu na mamku a udělám k ní dva kroky.
„Dejve, tohle je tvoje nová babička a mami, tohle je můj syn David,“ seznámím oficiálně ty dva.
„Ahoj, Davídku,“ řekne nesměle máma a opatrně mu pohladí hřbet ruky, aby ho nevyděsila. Malinko ucukne, ale když se na něj povzbudivě usměju, napřáhne k mámě ruku, jako je zvyklý se mnou. Mamka neváhá a chytne jeho packu do své. Usměje se na něj tak zářivě, že Dejv neodolá a oplatí jí to. „Měl jsi pravdu,“ vydechne máma překvapeně, „je celý Tom v jeho věku.“
Blesky fotoaparátů nás oslní hned při východu z Bambulky, ale jsem na to připravený a zakrývám Dejvovu hlavičku kapucou bundičky, aby se nebál. Položil mi jí s důvěrou na rameno. Novináři pokřikují svoje zvědavé otázky, ale ignoruju je a rychle projdu ke svému autu. Přikurtuju Dejva do dětské sedačky a sednu si vedle něj. Ve chvíli, kdy zabouchnu dveře auta, jsme kryti neprůhlednými skly a nikdo se k nám už nedostane. Máma sedne za volant, nastartuje a vyrazíme domů.
„Kde bydlíš?“ zeptá se mě Dejv hned jak vyjedeme.
„Ve městě, v takovém velkém domě se zahradou. Bude se ti tam líbit, máš tam připravený svůj pokojíček, postýlku a hračky,“ informuju ho podrobně.
„Já mám méďu,“ ukáže mi svého žlutočerveného plyšáka až pod nos. Je vidět, že se od něj neodtrhl od chvíle, kdy jsem mu ho vtiskl do rukou.
„Je pěkně upatlaný, musíme ho doma vykoupat,“ usměju se.
„On se ale bojí vody,“ oznámí mi s vážnou tváří Dejv a přitiskne si ho pevně na prsa, aby ho bránil.
„Jestli se bojí, může se vykoupat s tebou. Když ho budeš hlídat, určitě se bát nebude,“ snažím se zachránit svůj původní, nepřijatelný návrh. Chvilku na mě vážně zírá a pak kývne na souhlas.
Uff. Oddychl jsem si, že první neshoda je zdárně zažehnána. Teď teprve si začínám pořádně uvědomovat, že jsem na sebe vzal roli, kterou nemám ještě nazkoušenou a budu se muset hodně učit.
„Tak jsme doma, vystupovat,“ odpoutám Dejva ze sedačky, když máma zajede do garáže. Vystoupím a pomůžu mu ven z auta. Rozhlídne se zvědavě po garáži. „Tady bydlíš?“ zeptá se a my se s mámou rozesmějeme. „Ne, tady bydlej tyhle dvě auta,“ ukážu na naše plechové miláčky a vezmu Dejva za ruku.
„Pojď, ukážu ti ještě někoho.“ U dveří vezmu Dejva radši do náruče, když za nimi slyším nedočkavé poštěkávání Scottyho. Doufám, že se ti dva spřátelí a nebudou se jeden druhého bát. Než otevřu dveře, vysvětlím Dejvovi, co ho čeká.
„Slyšíš to štěkání?“ zeptám se. Kývne hlavičkou na souhlas. „To je pejsek… no teda velký pes. Jmenuje se Scotty a je moc hodný. Už jsi někdy hladil pejska?“ Zavrtí nesouhlasně hlavou a ustrašeně se na mě zadívá. „Neboj se, nic ti neudělá, je moc hodný,“ uklidňuju ho a mezitím odemykám dveře.
„Scotty sedni!“ vydám po dlouhé době našemu psovi povel a doufám, že to od výcviku ještě nezapomněl. Zabere to okamžitě a pes sedí jak přikovaný k podlaze. Oddychl jsem si, protože kdyby na mě teď zkoušel to svoje divoké vítání, byl by z něj asi Dejv pěkně vyděšený.
„Lehni!“ řeknu mu, aby byl ještě menší, a postavím Dejva na zem. „Neboj se,“ zašeptám a vezmu jeho malou ručičku a pohladím jí Scottyho hlavu. Ten drží a koulí očima po našem novém spolubydlícím. Dejv je klidný a pomalu sám hladí Scottyho po hřbetě. Mohl by si na něj klidně sednout, jako na koně, akorát by jim to spolu pasovalo. Vezmu Dejva zase nahoru a povolím Scottymu volný pohyb. Dejv jen vykulí oči, když se Scotty postaví na všechny čtyři a rozběhne se zpátky do kuchyně, kde má svůj pelech. Je to fakt velké tele, to se musí nechat.
David je se svým pokojíčkem viditelně spokojený, chvilku zkoumá hračky a pak si hned vyzkouší novou postel. Pečlivě uloží medvídka na polštář a pak si lehne vedle něho.
„Dobrý?“ zeptám se, jak se mu leží.
„Jo, dobrý,“ odpoví mi spokojeně a zívne. Všechno tu ještě voní novotou a čerstvou malbou. Otevřu trochu okno, aby se větralo. Venku se rozpršelo a je zataženo. Chvíli koukám na zahradu a vzpomenu si na Toma… proč tu teď není se mnou? Proč mě opustil zrovna teď, když ho nejvíc potřebuju? Lásko, vrať se, já tě miluju a nemůžu bez tebe žít… nemůžu být šťastný, když tu nejsi se mnou…
Otočím se na Davídka a zjistím, že spí jako dudek. Asi ho to všechno zmohlo. Přikryju ho peřinou, nechám otevřené dveře, aby se nelekl, až se probudí a jdu se podívat za mamkou.
Když si myju ruce v koupelně, najednou si uvědomím, že dneska je to přesně týden, co jsem se objevil před tímhle zrcadlem. Tolik se toho za tu krátkou dobu změnilo, že by tomu těžko někdo věřil. Celý můj život je úplně vzhůru nohama. Mám… nebo spíš měl jsem svojí vysněnou lásku a najednou je ze mě táta. Komu se tohle stane během jednoho týdne?
„Tak co na něj říkáš?“ zeptám se mamky, která sedí zamyšleně v kuchyni a pije horkou kávu.
„Je úžasný, roztomilý, milý… no prostě celý ty… až si zvykne, půjde vám to spolu určitě dobře,“ usměje se máma.
„Myslíš, že si pamatuje Karin?“ zeptá se mě.
„Myslím, že ne. Vzali jí ho, když mu byly dva roky a dost často byl u sousedky. Mandy říkala, že se o ní nikdy nezmínil. Sabine mi slíbila, že mi pošle její fotky, aby na ní měl jednou památku, ale zatím o ní nebudu mluvit. Až se mě zeptá sám, řeknu mu, jaká byla, ale určitě mu o ní nebudu vykládat nic špatného. Bez ní by tu nebyl…“ zamyslel jsem se nad svým vztahem ke Karin. Starý Bill jí určitě nenáviděl, prožil si to všechno naplno. Já toho ještě spoustu netuším, ale i přesto už jí asi nezačnu nenávidět. Jsem nestranný pozorovatel, který se náhodou připletl do cizích životů a hodnotí věci z venku. Nebýt Karinina podvodu, nemám dneska Davídka a to by byla škoda.
Několikrát se jdu podívat na Dejva, aby se neprobudil sám v novém prostředí, ale zatím spí tvrdě. Mám ho nechat spát, nebo ho mám vzbudit? Co když pak nebude chtít spát v noci? Měl bych si pořídit nějakou knížku o výchově dětí… až máma odjede, nebudu mít po ruce zkušenou matku, která by mi poradila. No… na internetu je snad všechno.
„DNESKA JSEM TU TYDEN. NETRESTEJ ME ZA TO, CO UDELAL ON. MILUJU TE, TVUJ BILL.“ napíšu a odešlu další zprávu pro mou lásku. Tak rád bych věděl, jestli moje zprávy čte, ale dokud mi na ně neodpoví, nedozvím se to.
„Mami, co kdybychom zítra jeli domů?“ zeptám se.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ odpoví mi otázkou, ale když vidí v mých očích, že jsem dávno rozhodnutý to uskutečnit, nic nenamítá. Potřebuju ho vidět, takhle na dálku se nedá nic dělat. Musí vidět, že o něj stojím a bojuju. Nemůžu se dočkat, až spatřím tu milovanou tvář i kdyby mě měl srazit ze schodů. Miluju ho a nevzdám se. Budu bojovat do posledního dechu o svou lásku.
autor: Janule
betaread: Janik
a tak dáme všetko x) nazaspím , a určite začnem aj z druhou radou , ako sa poznám , nááááááádhera =)
a tak dáme všetko x) nazaspím , a určite začnem aj z druhou radou , ako sa poznám , nááááááádhera =)
Jooo!!!! A ten boj wyhrajete oba, Billí!!!!! Neboj se a jdi do toho!!!!!!!!!! ((= Už jsem zase bulela, ae to je u mě při čtení týhle FFky prawidlem!!!! ((=
Jo BIlli bojuj a věř mi že se to vyplatí já .. já už to četla 😀
Davídek je prostě rozkošný! Malé děti vážně zbožňuju a jak je vidím v povídkách s Tomem a s Billem..tak jsem radostí bez sebe. Oboum to prostě s dětmi sluší 🙂
Jsem ráda, že se Bill rozhodl jet domů za rodiči..ještě když tam je Tom. Hrozně mco si přeju, aby se to mezi nimi vylepšilo! 🙂