„Tak… takhle je to perfektní,“ upraví mi mamka v předsíni kravatu a můžeme jet. Včera mi svým příjezdem zachránila život… doslova a do písmene… čekal jsem na ní jako na smilování a padl jsem jí s pláčem do náruče, hned jak vešla do dveří. Počkala doma, až dorazí Tom a chtěla mu všechno vysvětlit, ale odmítl jí stejně, jako předtím mě a zavřel se v pokoji s kytarou. Bude to chtít čas. Už jsme pak o tom nemluvili a probírali jsme úplně jiné téma a to byl Dejv. Bylo mi moc líto, že nemám žádnou jeho fotku, ale popsal jsem ho tak podrobně, že ho musela před sebou vidět. Zkusil jsem ho po paměti i namalovat, ale to se mi moc nepovedlo.
Máma je z něj úplně unešená… nemůže se dočkat, až ho uvidí. Mluvili jsme i o jeho psychickém stavu, ale prý si s tím nemám lámat hlavu… jakmile zapadne do naší milující rodiny, bude v pořádku, je naprosto přesvědčená mamka. Neuvěřitelně mě drží svým optimismem nad vodou a já se pomalu zase vracím do normálu. Dopoledne se ozval Gustav a radostně mi gratuloval k synovi… ani mu to nepřipadalo divné. Došlo mi, že já vlastně vůbec nemám tušení, jestli o nás s Tomem kluci vědí, nebo ne. Teď se ale nemám koho zeptat… Musím se teď hlavně soustředit na soud. Všechno bude perfektní, včetně mojí kravaty, která mě neskutečně škrtí. Pro Dejva ovšem vydržím i tohle…
„Vítám vás, paní Kaulitzová. Už jsme se dlouho neviděli,“ zašveholí s profesionálním úsměvem Mark, když se setkáme před budovou soudu. Trefil jsem k němu díky přesné navigaci v autě, ale nebýt jí, bloudíme nejspíš ještě někde v ulicích hlavního města.
„Bille, pojď prosím na chvilku stranou. Omluvte nás, prosím,“ kývne směrem k mamce a táhne mě za loket pryč. Když jsme dostatečně daleko od mamky, vyjede na mě rozčíleně
„Co tady dělá tvoje matka? Ty sis to vážně nerozmyslel? Viděl jsi včera tu reportáž v televizi? To byl teprve začátek, ale teď už se to bohužel stejně nedá zastavit, nejspíš mluvil někdo špatně zaplacený… takže mi řekni pro pořádek svoje konečné rozhodnutí,“ vychrlí na mě a čeká, co odpovím.
„Všechno je přesně tak, jak jsem řekl včera. Chci se o něj starat, moje rodina mi pomůže. Včetně Toma!“ vypálím na něj, aby si nemyslel, že mě zastraší. Tu poslední věc jsem dodal jen ze vzteku k jeho postoji. Nemusí vědět, že mě Tom opravdu opustil a nic mu do toho není. Platím ho od toho, aby mi pomohl dostat Davida do péče, a tím to hasne. Žádné další kamarádíčkování s ním nehodlám zavádět.
„Dobře, zvolil sis to sám. Ta tiskovka na odpoledne je zařízená, jak jsme se dohodli,“ odvrátí se ode mě a s úsměvem se vrátí k mámě. Před vchodem soudu se začínají shlukovat první novináři a pomalu zaměřují kamery a foťáky naším směrem. „Tak jdeme dovnitř,“ rozhodne Mark, když se začínají nebezpečně přibližovat a hrozí, že by mohli chtít rozhovory. Vejdeme do staré budovy soudu a na mě padne tíseň, jakou jsem ještě nezažil. Co když to nevyjde, co když moje popularita všechno zkazí? Nemohl bych se pak Dejvovi podívat do očí… Začínají se mi klepat ruce a kravata mě škrtí čím dál, tím víc. Mamka si toho všimne a chytí mě pevně za ruku. Společně vejdeme do soudní síně a po celou dobu jednání mě její ruka nepustí…
„Povstaňte, prosím,“ řekne soudkyně, když se chystá vynést rozsudek. Všechny obsazené židle v místnosti zavržou o podlahu, jak hromadně vstáváme. Klepou se mi kolena, nervozitou mám stažený krk, ale snažím se vnímat každé její slovo. Pevně svírám máminu ruku a čekám verdikt, který znovu změní můj život.
„Vyslechněte rozsudek jménem republiky,“ pronese soudkyně s vážnou tváří.
„Městský soud města Berlína rozhodl ve věci svěření do péče Davida Fischera takto: Nezletilý David Fischer, narozen 25.6.2011 v Drážďanech, se svěřuje do výhradní péče otce,“ pronese a já se úlevou zhroutím mámě do náruče. Zbytek rozsudku už nevnímám. Slzy štěstí nám oběma tečou z očí a my si je v tom objetí vzájemně utíráme do svých dlouhých vlasů a jsme nadšení, div nezačneme v soudní síni skákat radostí. Obě strany se vzdaly možnosti na odvolání, takže nic nebrání tomu, abych se stal oficiálně Dejvovým otcem. Mark nám oběma stručně pogratuluje k vítězství a rozloučí se. Jsme domluveni, že jakmile dostane do ruky rozsudek, ozve se mi. Mělo by to být nejpozději zítra. Pak si budeme moci pro Dejva dojet a odvézt si ho domů.
„Musíme to oslavit! Zajedeme někam na oběd a dáme si něco nehorázně dobrého a drahého!“ sděluju s nadšením mamce a táhnu jí ze soudní síně za ruku ven. Před budovou už čekají novináři, ale jsou shromážděni kolem Marka, který jim sděluje čas a místo naplánované tiskové konference, kterou jsem se rozhodl uspořádat. Bude to tak lepší, než dávat rozhovory na chodníku. Nenápadně jsme proklouzli do auta, a když jsem projížděl kolem té smečky, zatroubil jsem z radosti přímo za jejich zády. Pár se jich leklo, že mi málem spadli pod auto, ale nakonec to všichni ustáli. „Jsi jak malej,“ vyčítavě na mě mrkla máma, ale mně to nevadí… jsem šťastnej.
Odjel jsem rychlostí blesku a zamířil do centra Berlína. Kde jinde by měly být ty nejdražší restaurace, než tam. Našel jsem jednu opravdu luxusní a pořádně jsme se tam s mamkou rozšoupli. Účet byl opravdu nehorázně vysoký, ale mně to bylo jedno. Splnil bych jí všechno, co by si přála, protože mě podržela v mé nejhorší životní chvíli. Vždycky když si vzpomenu na svou lásku, zatrne mi u srdce, ale snažím se jeho obrázek v hlavě nahradit hned obrázkem toho malého špunta, který už zítra bude můj. Musím to udělat, abych přežil… jsem bez svého Toma, jako strom bez vláhy, vyschlý a nešťastný.
Z restaurace to akorát zvládneme dojet do budovy, kde se koná tisková konference. Mamka se rozhodne, že mě podrží i tady a jde se mnou vstříc dotěrným otázkám novinářů. Už jsem klidný, vyrovnaný a snažím se odpovídat co nejstručněji. Otázky kolem totožnosti matky Davídka odbývám pouze slovem „no coment“, ale počítám s tím, že si ti čmuchalové stejně všechno později zjistí. Dělám to spíš s ohledem na Dejva a taky trochu ze strachu, před komisařem Krausem. Nechci, aby v novinách bylo černé na bílém jméno Davídkovy matky a důvod její smrti, takhle se spojitost mezi nimi komisař nemusí vůbec dozvědět. Ptají se mě, kde je můj bratr a moje přítelkyně… v obou případech odpovím, že jsou momentálně pracovně mimo a víc se s nimi o tom nebavím.
Několik otázek zodpoví i hrdá babička po mém boku a novináři jsou z ní nadšení. Nikdy se jim nechtěla ukazovat, aby měla klidný život, ale teď to pro mě obětovala. Nadšeně vykládala novinářům, jak se na svého vnoučka těší, a radost z ní zářila na všechny strany. Když jsem měl pocit, že už není na co odpovídat, ukončil jsem celou akci. Večer to bude ve všech zprávách a zítra ve všech novinách. Snad si alespoň něco z toho Tom přečte, když mě nechtěl vyslechnout.
Zajedu do garáže, kde chybí Tomovo auto a místo něj tam stojí mámin starý Peugeot. Všechno mi ho tady připomíná… stýská se mi po něm, ale nesmím brečet… Musím to vydržet a doufat, že se to všechno spraví.
Když vejdeme s mamkou do bytu, narazíme v předsíni na Sabine. Její pokoj je otevřený a ona skládá svoje věci do připraveného kufru. Zírám na ní udiveně, ale z jejího výrazu vyčtu, co si o mně myslí. Lhal jsem jí, a komu zalžu, ten mě opouští… začíná to být v mém životě pravidlo. Máma nás nechá o samotě a jde si udělat kafe do kuchyně. Jsem jí vděčný a zajdu do Sabinina pokoje. Podívá se na mě vyčítavým pohledem a já si odevzdaně sednu na její postel. „Promiň Sab,“ vymáčknu ze sebe smutně.
„Nemáš se zač omlouvat, Bille, já to chápu. Taky jsem ti celé roky neřekla o Karin. Chtěl jsi to skrýt před novináři, ale nakonec se to nepovedlo. Myslela jsem, že máš ke mně větší důvěru, ale jak je vidět, nestojím ti za to, abys mi řekl pravdu. Bude nejlepší, když se teď rozejdeme. Důvod pro novináře bude víc než jasný a ty budeš tenhle pokoj teď potřebovat pro někoho jiného. Nebudu se vám tu motat, už jsem tu zacláněla dlouho,“ rozbrečí se a já vstanu a přitisknu si jí k sobě. Hladím její černou hřívu, líbám jí do vlasů a těžko hledám vhodná slova.
„Mám tě rád, Sab, zůstaň, já ti nechtěl lhát, ale neměl jsem jinou možnost. Davídka jsem s tebou viděl poprvé v životě, to nebyla lež. Jsem ti vděčný, žes mi ho ukázala a já si mohl konečně ujasnit, co je v mém životě důležité. Tom mě opustil, nenechal si nic vysvětlit a ujel… teď mě opouštíš i ty. Připadám si prokletý,“ mumlám jí do vlasů. Zvedne ke mně uslzené oči a políbí mě něžně na čelo.
„Nebudeme to protahovat, Bille, já tady končím. Už jsem se rozhodla. Budete mi s Tomem chybět, ale musím začít žít svůj život. Najdu si někoho, kdo mě bude mít rád, a zapomenu. Když budeš chtít, můžeme se občas vídat, ale jako tvoje holka končím. Musela bych začít hrát Davídkovi náhradní maminku a na to já nemám. Máma ti s ním pomůže, to není nic pro mě. Chtěla jsem to jednou stejně udělat, ale netušila jsem, že dostaneš Davídka tak brzo. Proto odcházím hned. Zítra budeš tenhle pokoj potřebovat pro něj. Pošlu ti nějaké fotky Karin a Davídka, aby měl památku na mámu,“ domluví a pustí mě. Dobalí do kufru poslední drobnosti, navrch uloží naší společnou fotografii a zaklapne víko kufru.
„Pomůžu ti,“ nabídnu se a vezmu její kufr. U branky se políbíme, tak jako vždycky… tentokrát ale naposledy a už ne pro sousedy. Je to náš rozlučkový polibek.
„Děkuju ti za všechno, co jsi pro nás udělala,“ řeknu jí, když už sedí připravená v autě. Usměje se na mě, nastartuje auto a navždy odjede z mého života.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
ajaj , je to smutné x) ňuf x) le kráásne , awww x) Sabinka sa zachovala moc pekne =)
Je mi strááášně líto, že Sab odjela ae wim, že se kamarádit nepřestanou a za to jsem ráda (((= Musím číst dál, nebo se zase rozbrečim. ((=
Sab to povedala pekne, tiež roky klamala, nemajú si čo vyčítať a rozlúčka prišla v najvhodnejšom čase. Len keby Tom pochopil a odpustil…
Krása.
Na jednu stranu jsem šťastná, že už ´zítra´ bude mít Bill Davídka u sebe. Toho malého jsem si skutečně zamilovala a to tady v povídce zatím figuroval jenom chvilinku. Ale na tu druhou jsem děsně smutná. Nějak mě pořád mrzí celá ta situace, že je Tom naštvaný a nekomunikuje. A teď ještě Billa opustí Sabine, i když ji taky chápu. Je jasné, že už si připadá, že tam zavazí a hlavně kouakt na Davídka a pořád si tak vzpomínat na její nejlepší kamarádku…No, snad se to brzy všechno spraví.
Tuhle pasaz teda nemam moc v oblibe…. 🙁 uz at jsem za tim.