Celé nedělní dopoledne jsem přemýšlel, jak to udělám, jak to Tomovi řeknu? Můj noční sen mě docela vyděsil… že by to bylo varování? Zachová se Tom podobně, jako v tom snu? Odmítne Davídka přijmout? Snad ho znám… vlastně ho teď skoro neznám. Nevím, co se mu honí hlavou a ještě pár hodin to vědět nebudu.
Ranní vstávání bylo ještě příjemné, osvěžila mě teplá sprcha, ale od chvíle, co jsem se upravil a opustil koupelnu, mám nepříjemné mrazení kolem žaludku. Nervozita je na mně asi vidět, protože se mě Tom už nejmíň dvakrát ptal, jestli se mi něco nestalo, že jsem tak divný. Vymlouvám se na bolest hlavy, která nejspíš stejně přijde z toho prožívaného stresu. Jak mu to mám říct? Cítím se, jako když mám přinést domů vysvědčení s pětkou a oznámit rodičům, že jsem propadl… pocit viny mě neskutečně užírá a drtí. Abych se nezhroutil, musím si vždycky představit malého Dejva, pro kterého to všechno dělám.
Radši se vrhnu na vaření a uklohním pro nás dva oběd. Tom se šel zase realizovat dolů do studia, nevydrží bez své milované kytary ani jeden den. Hodiny cvičení ho uklidňují a já jsem rád, že jsem tu mohl zůstat sám. Dopoledne volala Sabine. Ptala se mě, jestli už jsem to Tomovi řekl, ale já najednou nevěděl, co odpovědět. Ona nemá tušení o pondělním soudu a bude to pro ní nejspíš velké překvapení. Před Sabine teď budu vypadat jako lhář.. a nejen před ní, ředitelka si taky pomyslí svoje. Podle všeho, co teď bude následovat, jsem o Dejvovi věděl už dávno a hrál jsem překvapeného, když mi to řekla, ale copak jí můžu vykládat o své cestě časem a prázdné paměti? Nevěřila by mi, myslela by si, že si vymýšlím, nebo že jsem se zbláznil.
Nakonec jsem jí jen řekl, že se na to chystám během odpoledne a ona mi jen popřála hodně štěstí. Budu ho potřebovat, to jsem si jistý. Večer zavolám mámě, musí vědět, že je z ní najednou babička, dřív, než jí to zavolá nějaký zvědavý novinář.
Tentokrát vyndám z mrazáku maso na steaky, rozmrazím ho v mikrovlnce a připravím narychlo s hranolkama a oblohou. Se zeleninou to nepřeháním, stejně jí tam dávám jen pro okrasu. Ani jeden z nás jí moc nemusí, ale na talíři to vypadá hezky.
Zajdu za Tomem do studia a chvíli poslouchám ve dveřích jeho klidnou a příjemnou hru. Vypadá při tom tak spokojeně, nechce se mi ho rušit, ale musím. „Tomi, máme na stole oběd,“ zavolám, aby mě slyšel. Usměje se na mě krásně, odloží kytaru a vydá se pomalu směrem ke mně. „Tak co, už tě nebolí?“ vezme mou hlavu do dlaní a políbí mě na čelo. „Jen trošku, ale je to lepší,“ uklidním ho, aby si nedělal starosti. Je tak pozorný… nezasloužím si ho…
Společně vystoupáme pomalu schody a usadíme se v kuchyni k obědu. Dostanu velkou pusu za odměnu, když se Tom nacpe k prasknutí a sedí odevzdaně u stolu. Já ještě pomalu dojídám.
„Jsi vážně báječná partie…“ ohodnotí Tom moje kuchařské umění a to netuší, že mu přivedu do našeho zvláštního „manželství“ ještě dítě. Budeme snad jedna velká, spokojená rodinka, ale to musím nejdřív zařídit.
Sklidím nádobí do myčky a přesunu se k Tomovi do obýváku. Je natažený jak široký, tak dlouhý, na sedačce, spokojeně odfukuje a kouká na televizi. Běží tam nějaký hudební kanál a zrovna hrají jeho oblíbenou písničku. Zaujatě zpívá a poklepává si spokojeně do rytmu.
Přinesu z lednice láhev s colou a dvě skleničky. Naliju nám a nabídnu jednu Tomimu.
„Díky,“ usměje se a uvolní mi místo vedle sebe. Dosednu a naznačím mu, aby si zase lehl zpátky. Hlavu mi položí do klína a já mu pod ní vsunu jeden malý měkký polštářek, aby se mu líp leželo. Usilovně přemýšlím nad první větou, která musí za chvíli přijít. Nemůžu už to dál odkládat, zítra ráno se rozhodne o našem dalším společném životě a já se tomu musím postavit čelem. Třeba si pod sebou podříznu větev, ale už je stejně nalomená, tak se do toho musím vrhnout.
„Lásko, musím ti něco říct,“ oslovím ho potichu. Zvedne ke mně nahoru svůj důvěřivý pohled.
„Nemůže to chvilku počkat? Chtěl bych to dodívat,“ zaprosí a dál sleduje pořad, plný reportáží z hudebního světa.
„Ale jo, to víš že to může počkat,“ odpovím mu s úlevou, líbnu ho do vlasů, ale vím, že to stejně přijde. Mám jen o chvilku víc času, si to dobře rozmyslet. Z přemýšlení mě vytrhne až Tom, když se natáhne na stoleček pro ovládání, aby trochu zesílil zvuk. Stočím oči k obrazovce a už chápu, proč to dává víc nahlas. Je tam nějaká reportáž o nás. Nebo spíš o mně? Na většině ze záběrů jsem já, jak zpívám, ale to je normální. Jsem z kluků nejvíc vidět a vyhovuje mi to.
Zaposlouchám se do hlasu, který reportáž doprovází.
„Frontman skupiny, Bill Kaulitz, by měl mít teď nejvíce starostí s tím, aby dobře dopadlo chystané zářijové turné skupiny, poté co se jeden její člen oženil a čeká rodinu,“ na obrazovce problikávají fotky z Geovy svatby a já musím uznat, že jeho žena je fakt kus… „Jak jsme se ovšem dozvěděli z ověřených zdrojů, zpěvák má momentálně úplně jiné starosti, než zkoušet songy z nové desky. Zítra proběhne u berlínského soudu přísně utajované jednání, ve kterém Bill žádá o svěření do péče, svého tříletého nemanželského syna,“ vidím fotku ze včerejšího rána, na které sedí Davídek na mém krku. Zírám na ten obrázek v naprostém šoku. Nejsem schopen dál vnímat, co říkají, a jen s hrůzou zírám do Tomových očí, které mě propalují překvapeným pohledem.
„Takhle ne, lásko, takhle jsem to nechtěl,“ vzlyknu zoufale a snažím se zadržet Toma, který se vymrštil z mého klína a nazlobeně sedí vedle mě na sedačce. Odstrčí silou moje ruce, dívá se mi upřeně do tváře a zasyčí na mě vztekle se zaťatými zuby: „A jak jsi to chtěl? Jak? To je to, o čem jsi chtěl se mnou mluvit? Tys to věděl!?! Vzpomínáš, cos mi slíbil? Všechno spolu!!! Kde jsou tvé sliby?!?“ Do očí se mi tlačí slzy a vím, že všechny připravené věty jsou teď úplně na nic… tohle je ta nejhorší možná varianta, která mohla nastat… tohle už nezachráním.
„Lásko, neodcházej, já ti to vysvětlím… není to tak, jak to vypadá… já o tom ze začátku nevěděl… všechno jsem si to musel dát dohromady, abych ti to mohl říct… prosím tě nechoď pryč… já…“ vzlykám, když vidím Toma odcházet. Vyběhnu za ním do předsíně a snažím se ho zadržet. Pověsím se mu na ramena a snažím se ho zastavit, když sahá po klice dveří. „Nesahej na mě, Bille, už nikdy na mě nesahej!! Lhal jsi mi, lžeš i teď a vždycky lhát budeš. Už ti nevěřím! Jsi stejný jako on!“ zakřičí, setřese mě z ramen a bouchne za sebou vchodovými dveřmi. Slyším jeho kroky, jak dupají po schodech nahoru.
Svezu se na zem a zoufale brečím. Přece mi tohle nemůže udělat? Vždyť já za to nemůžu. Já ne. To on, ten starý Bill, já ne… Lehnu si vysílením na podlahu a stočím se do klubíčka, aby mi už nikdo nemohl ublížit. On mě opustí… vím to, zůstanu sám. Cítím, jak mi Scotty olizuje ruku, kňučí mi u hlavy a snaží se čumákem probojovat k mému obličeji. Obejmu ho vděčně kolem krku a všechny moje slzy padají do jeho měkkého kožichu. Všechno… úplně všechno se mi teď zhroutilo, celý můj vysněný život, který ze začátku vypadal tak krásně… tohle je konec, lhal jsem mu a už mi to neodpustí. Viděl jsem to v jeho očích. Byla tam bolest a nenávist. Zklamal jsem ho… odkopl mě jako psa, o kterého už nestojí. Ne… ani k psovi by se tak nechoval, jako teď ke mně, psy má, na rozdíl ode mě, rád.
Musím se vzchopit. Nemůžu tu ležet do večera na podlaze, protože je tu človíček, který mě bude potřebovat. Ano, všechno teď musím obětovat Davídkovi. To on bude teď střed mého života, pro který budu žít. Moje láska mě nenávidí, ale já to nevzdám. Budu se snažit mu všechno vysvětlit, snad to bude chtít někdy slyšet, až vyprchá ten prvotní vztek. Všechno mu řeknu, a když mě nebude chtít poslouchat, tak mu to napíšu.
Zvednu se z podlahy. Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Venku je pořád světlo, ale v červnu je vidět dlouho. Na hodinách je půl čtvrté… Slyším shora bouchnutí dveří a dupání po schodech. Tom odchází… opouští mě… slyším startovat jeho sporťák v garáži… nejsem schopen mu v tom zabránit, ale rve mi to srdce z těla… proč mě nechtěl vyslechnout? vždyť ví, že já nejsem ten, kdo to zavinil. Ano, lhal jsem mu, ale chtěl jsem ho chránit před bolestí… kterou mu způsobil on… nemůžu za to, co se stalo potom. To přece musí pochopit.
Za dobu co jsem ležel se Scottym v předsíni, několikrát zvonil v obýváku můj mobil, ale neměl jsem sílu, ani náladu, ho zvedat. V nepřijatých hovorech jsou dvě neznámá čísla a pak několikrát máma. Někdo jí nejspíš zavolal, co viděl v televizi. Musím jí to vysvětlit.
„Ahoj Bille, konečně… měla jsem o tebe strach. Co se u vás stalo, volal mi Tom, celý ubrečený, že přijede na čas domů… nechtěl mi říct nic bližšího… pohádali jste se?“ chrlí na mě máma otázky. Tak ona nic neví… Tom se vrací k mámě domů a mě tu nechá samotného… znovu se mi spustí slzy…
„Mami, on mě opustil,“ vzlyknu zoufale do telefonu a rozbrečím se znovu naplno.
„Billí, neplač a řekni mi, co se stalo… to se přece vyřeší, nebreč, vždycky jste se zase usmířili, to bude dobrý…“ utěšuje mě máma.
„Nebude to dobrý, mami, tentokrát už ne. Já jsem ho strašně zklamal, já jsem mu lhal a neřekl jsem mu, že mám syna…“ vyklopím konečně mámě krutou pravdu. Chvíli je na druhé straně zaražené ticho.
„Co že jsi mu neřekl?“ zeptá se máma ještě jednou, aby se ujistila, že jen špatně rozuměla.
„Mám syna, mami. Jsou mu tři roky a zítra o něj budu bojovat u soudu. Jeho matka umřela a já ho chci vychovávat,“ vzdychnu vysíleně a čekám, co se na druhé straně bude dít.
„Bille, miláčku… proč jsi mi to neřekl? Proč nevím tak skvělou zprávu jako první? Gordone, já jsem babička,“ křičí na tátu nadšeně máma a já cítím obrovskou úlevu. Ani jsem nedoufal, že to vezme tak skvěle, ale je to moje máma a ta mě bude milovat, i kdybych vraždil. Konečně jsem zase chvilku šťastný…
„Jak se jmenuje?“ vyptává se mamka a já nestačím odpovídat na její otázky. Všechno jí podrobně vylíčím a strašně se mi uleví, že jsem to konečně měl komu říct. Je jediná, kromě mého právníka, kdo zná teď celou pravdu bez příkras a nic mi nevyčítá. Chápe mě a já jsem jí za to neskonale vděčný.
„Bille, za pár hodin jsem v Berlíně, buď doma, nikam mi neuteč. Musím jít zítra s tebou k soudu, přece tě v tom nenechám samotného, když tě Tom opustil. Neboj, až přijede, já už mu to nějak vysvětlím… a už nebreč. Všechno se urovná. On je taková prudká povaha, všechno řeší impulzivně, ale až vychladne, nechá si to vysvětlit. Teď je důležitější můj vnouček. Nemůžeš na to být sám, potřebuješ někoho, kdo se o tebe postará a to byla vždycky moje práce. Čekej na mě Billí, jedu za tebou, jak nejrychleji budu moct,“ domluví máma nadšeně a hned po závěrečném „Ahoj,“ zavěsí telefon.
Jsem šťastný… ano po několika hodinách zoufalého smutku jsem zase chvíli šťastný. Máma mě z toho dostane… ona byla vždycky ta nejlepší máma na světě. Nemůžu se dočkat, až jí dám pusu a obejmu jí. Mami, přijeď, potřebuju tě. Zoufale.
autor: Janule
betaread: Janik
ach néé x) ja brečím a myslím na svoju maminku ……bože , som tak rada , že ju mám !
ach néé x) ja brečím a myslím na svoju maminku ……bože , som tak rada , že ju mám !
Achjoo.. Už po třetí po týhle kapitole bulim!!! ))´= Joo to já jsem taky ráda, že mámu mám.. Ikdyž mě wůůůůůbec nechápe… Ae už jsem si skoro po třech letech zwykla.. ((=
Tenhle díl mě už po 3 spolehlivě rozbrečel =(
bulím jk želva :'(
Tak tady sleduji, ze vsichny cicatelky buli a jsou rady, ze ma Bill takovou skvelou mamu. Ja jsem pochopitelne rada taky, fandim mu a urcite to vsechno dobre dopadne. Momentalne ale nemuzu prestat myslet na Toma.
….je zajimave, jak ruznym stylem ctenari reaguji na dany dej pribehu, s kym se dokazi vice ztotoznit, na ci stranu se spise prikloni, ci pribeh je vice dojme. Ja citim s Tomem a to naprosto. Nevim proc, protoze me se v zivote nic podobnyho nestalo, aby me ten nedrazsi clovek timto stylem zklamal a podrazil…ale asi jsem si to uzila v zivotech minulych….jak jinak vysvetlit, ze dokazi opravdu citit tu jeho bolest, kdy si myslel, ze vsechno bylo v tom nejlepsim poradku a pak prisla takova ledova sprcha. Ja byt Billem , tak jsem rad, ze mu Tom jeste jednu neflak. Nejdriv Tomika pod tlakem spatnyho svedomi a svych vlastnich vycitek donuti ve slabe chvilce pri spolecnym sprchovani slibit, ze Billa nikdy neopusti (chytry, Bill se nezda), pak si to krasne "poprve" rozdaj, vyznaji si lasku a pak se v televizi dozvi, co jeho bratricek celou dobu kutit za jeho zady. To musi byt preci desna zrada a zklamani. Ja jsem teda stirka a to jak vysita, takze si vsechny krivdy na me spachane pamatuji na vecnost, ale i tak. Chudak Tom. Bill ma aspon mamu a bude mit i Davidka. Tom ma asi tak pro zmenu pocit, ze mu zustalo kulove, plus bolest na srdci.
No ono se to vsechno urcite urovna, vysvetli a odpusti si, jak jinak, zejo, ale nervy jsou to desne. Nejak to prozivam.
…jezismarja, to ted po sobe ctu, to jsou zase preklepy jak prase, se moc omlovam…to budou ty silny emoce
[6]: No jo, není to u nich jednoduchý, Bill k tomu všemu chudák přišel jak slepej k houslím, dělal si naděje, že všechno bude OK a ono prdlačka… Tom mu hezky pomohl, když se zrubal jako čuně, nebyl dva dny při smyslech.. vem si, jak strašně rychle se to všechno semlelo… není v novým životě ještě ani týden a už musí řešit takovýhle zásadní životní věci. Jak to viděl Tom, to si přečteš ve druhý řadě, udělala jsem tam speciální flashback. 🙂
Ale víš co? Nejvíc jsem spokojená, že to prožíváš… to je pro autora největší odměna ze všech. 🙂 Díky :-*
Nojo, ja vzdycky vsechno desne prozivam a analyzuju a mam tedenci sympatizovat s cernymi konmi pribehu. Nejvic me dostalo, jak se Bill litoval….pry, ja jsem v tom nevine, ja za to nemuzu, to jsem nebyl ja….ja vim, ze ne, to byl stary Bill, ale zaroven si rikam, kdyzs to nebyl ty, tak kdo tak asi, svaty Dindy?
Tak aspoňže mamina pribehne na pomoc a Bill nebude sám. Ale Tom… 🙁 dúfam, že sa nezopakuje scenár z minulosti a nezačne si dušičku liečiť alkoholom…
Achjo, achjo 🙁 Vůbec se mi tohle nelíbí! Ale Toma chápu, taky by mě naštvalo, kdybych zjistila, že mi Bill celou dobu lhal a všechno přede mnou tajil..tak snad se Tom brzy uklidní. Je jasné, že v ten moment byl naštvaný a jak řekla jeho maminka, jednal impulsivně. Snad si to nechá potom vysvětlit. Je mi to ale strašně líto. Bill se konečně dočká Tomovy láska po tolika letech a pak to svým utajováním takhle pokazí. Věřím, že Tomovi nechtěl ublížit..ale vždycky je lepší všechno říct, než to tajit.
Tak alespoň že Simone má z vnoučka radost a teď Billa podrží.