„Aúúúú, to bolííí,“ kňučí nešťastně Tom, když se probudí a drží si hlavu v dlaních.
„Jó bráško, nemáš tak chlastat,“ řeknu mu škodolibě, ale vzápětí mu plácnu na hlavu mokrý ručník a dám mu zapít prášek na kocovinu. „Nejlepší bude, když se budeš snažit zase usnout,“ poradím tomu opilcovi a přikryju ho po bradu peřinou.
„Jdu ven se Scottym a pak zajedu něco nakoupit, tak hezky lež a snaž se spát, ten prášek by měl každou chvíli zabrat,“ poučuju ho jako matka a zatáhnu těžké tmavé závěsy. Pokoj je zase utopený v šeru, tak snad se mu bude líp usínat. Líbnu ho na čelo a nechám ho spát.
Scotty už na mě u dveří netrpělivě čeká, tak na sebe jenom hodím bundu a boty a zdrháme ven. Musíme to vzít rychle, protože mám na práci ještě moc důležitých věcí. Nakoupím čerstvé pečivo ke snídani, aby Sabine zase nenadávala, že máme prázdnou lednici, přikoupím máslo a mlíko, které včera došlo. Na oběd se dneska vykašlu, Tom nebude mít chuť k jídlu nejmíň do zítřka a já se stavím cestou někde u benzínky. Na vaření nebude čas. Odemknu dveře bytu a Sabine akorát vychází ze sprchy.
„Ahoj,“ řekne překvapeně, „ty už jsi vzhůru?“
„Jo, ten opilec mě vzbudil svým úpěním,“ postěžuju si na svého milého bratříčka a odnesu nákup do kuchyně. „Dáš si něco k snídani?“ zeptám se Sab, když přijde za mnou.
„Tys byl nakoupit? No, tak to je luxus, to se mi tu za dva roky ještě nestalo,“ dosedne Sab překvapeně na židli a zírá na mě s otevřenou pusou.
„To víš, jednou to přijít muselo. Kafe, čaj, kakao?“ hodím za sebe otázku a točím vodu do konvice.
„Kafe, to je po ránu jediná vzpruha, bez něj nemůžu žít,“ objedná si Sab a já zaleju dva hrnky. Postavím jeden před ní, do druhého nasypu tři lžičky cukru a mlíko a soustředěně míchám ten ranní povzbuzovák.
„Jak to můžeš pít takhle sladký…“ udiveně kroutí hlavou Sabine a usrkává hořkou kávu.
„Jak to můžeš pít takhle hořký…“ odvětím na to já a oba se rozesmějeme. Nacpu do sebe tři housky s máslem a medem, abych tu sladkost ještě podtrhl, a sleduju jak Sab uzobává suchý rohlík.
„Proč si to něčím nenamažeš?“ zeptám se naivně.
„Jo, ty si myslíš, že takhle cpát se může každej?“ ukáže na skleničku medu a načaté máslo přede mnou. „Já musím dbát na štíhlou linii a ne, jako ty. Ty můžeš sežrat prase a dvě řádky brambor a budeš furt vypadat takhle. Co bych za to dala, kdybych si mohla namazat máslo a med…“ zasní se a ukousne suchý rohlík.
„Nechápu…“ zakroutím hlavou a pohladím si nacpané bříško. „Já bych na suchejch rohlíkách umřel.“
Sabine se za odměnu postará o nádobí a já si jdu dát sprchu, abych se pořádně probral.
„Dáš mi prosím tě číslo na ředitelku Bambulky?“ poprosím Sabine, když se oblíknu a jsem připraven k odchodu.
„Ty tam chceš jet?“ zeptá se vševědoucně a nadiktuje mi telefon. Uložím si ho do mobilu a až vyprovodím Sab, tak tam brnknu a ohlásím svojí návštěvu. Rituál ranního rozloučení tentokrát proběhne perfektně, neudělám žádnou chybičku a moje milenka dostane výstavního francouzáka, přímo před naší brankou. Když nastartuje svoje fáro a odjede, vydám se zpátky a zamířím si to rovnou do garáže.
„Dobrý den paní ředitelko, tady je Kaulitz,“ představím se, protože opět volám na pevnou linku.
„Dobrý den, co jste potřeboval? Je nějaký problém?“ zeptá se mě a já jí hned uklidním, že peníze na altán jsem včera odeslal z účtu hned, jak jsme přijeli domů.
„Rád bych se u vás teď dopoledne zastavil, jestli je to možné,“ přednesu svojí žádost a doufám, že mě neodmítne.
„Ale jistě, zazvoňte u brány a sestřička vám přijde otevřít, jako včera,“ dostanu povolení a docela si oddychnu. Rozloučíme se a já pomalu vycouvám z garáže na ulici. Vydám se po stejné trase, jakou jsme včera absolvovali se Sabine, a když zatáčím na lesní silnici, začne mi pomalu bušit srdce.
Chystám se udělat první krok svého otcovského života, tak to nesmím podělat. Všechno musím do detailu promyslet, abych Davida nevyděsil.
Sestřička přiběhne za chvilku po tom, co zazvoním a hezky se na mě usměje. Může jí být tak osmnáct, možná devatenáct? Hezká holka. Jak se jí asi pracuje mezi těma opuštěnýma chudinkama? Já bych to asi psychicky nezvládal.
Schody mám za sebou a ředitelka mě vlídně vítá ve svém kutlochu. Usadí mě do sedačky na to samé místo, kde jsme seděli včera, a nabídne mi minerálku. Nechám si nalít sklenici a z nervozity si s ní pohrávám celou tu dobu, co mluvím.
„Přijel jsem za vámi s velkou prosbou,“ zamířím své oči do očí paní ředitelky a snažím se si jí naklonit profesionálním úsměvem. Vrátí mi úsměv a čeká, co ze mě vypadne.
„Včera jsem se dozvěděl, že mám syna,“ vypálím to na ní hned na rovinu.
„To gratuluji, a kolik váží?“ radostně na mě mrkne ředitelka.
„To já nevím…“ odpovím zaraženě a zkouším odhadnout, kolik by tak asi mohl malý David vážit.
„Oni vám to v porodnici neřekli?“ udiveně na mně kouká a mě konečně dojde ta ptákovina.
„Ale ne, mě se nenarodil včera, jsou mu už tři roky,“ vysvětlím ten omyl ředitelce a teď zas nechápavě kouká ona.
„Víte, Sabine, moje přítelkyně, mě sem včera vzala, protože chtěla, abych ho viděl. Jeho matka nedávno umřela a on tu čeká na adopci. Celé tři roky jsem neměl tušení, že existuje a teď bych ho rád dostal do péče, a proto jsem vás přijel požádat o setkání s ním,“ vyklopím rychle celou situaci.
„On je tady u nás?“ diví se a přejde k plechové skříni. „Jak se jmenuje?“ zeptá se mě a vytáhne obrovský šuplík, plný papírových složek.
„David Fischer,“ odpovím a ředitelka začne hledat jeho složku podle abecedy. Vytáhne příslušný svazek a s bouchnutím zavře šuplík registračky.
„David Fischer, narozen 25.6.2011 v Drážďanech. Matka Karin Fischerová, otec neznámý,“ čte informace z karty mého syna.
„Jak víte, že jste jeho otec?“ zeptá se a sedne si naproti mně.
„Moje přítelkyně… zjistila to náhodou, je to složitá historie, ale jsem si naprosto jistý. Chci jít hned v pondělí podat na soud žádost o určení otcovství a svěření do péče. Včera když jsme tu byli, tak jsem to ještě nevěděl,“ řeknu jen základní fakta, protože vyprávět paní ředitelce o svém opileckém úletu, opravdu nehodlám. Jestli to někdy někomu řeknu, tak jedině u soudu, ale jinak to ze mě nikdo nedostane. Musím si udržet alespoň nějakou tvář a nemusí každý vědět, jak blbě jsem k vlastnímu dítěti přišel… bude stačit, že mě budou pronásledovat novináři a vyptávat se na detaily… musím vymyslet nějakou věrohodnou historku, která by ze mě nedělala opilého, nezodpovědného blba, který se nechá utáhnout na vařený nudli, první holkou, která si zamane.
„Přijel jsem hlavně kvůli tomu, abych ho viděl. Nebojte se, nebudu mu zatím vyprávět, že jsem jeho otec, počkám, až to bude stoprocentní, ale rád bych se s ním pomalu seznamoval, aby to pak nebyl takový šok,“ uklidním hned ředitelku, aby si nemyslela, že hystericky vletím do herny a začnu Davídka krmit informacemi, kdo jsem. Je to samotář a bude to asi chvilku trvat, než si ho získám, ale stojí mi to za námahu. Je to přece můj syn… a bude se jmenovat Kaulitz. Žádný Fischer, ale Kaulitz. David Kaulitz… to zní hezky.
„Varuji vás, je to velmi plachý chlapec. S nikým z dětí se zatím nebaví a máme problémy, aby vůbec vnímal, co mu říká personál. Asi prošel nějakým traumatem, ale dětská psycholožka, která s ním pracuje, tvrdí, že se z toho brzy dostane,“ řekne mi ředitelka vlídně a pokračuje. „Nebudete se zlobit, když jí zavolám a požádám o svolení? Ona ví nejlépe, jak s takovými dětmi zacházet a možná by bylo lepší, aby vám poradila, jak na to,“ nabídne mi profesionální pomoc a já samozřejmě souhlasím. Zvedne telefon a za chvíli mi sdělí, že psycholožka nemá námitky, ale dorazí tak do půl hodiny. Bydlí ve vesnici nedaleko dětského centra. Poděkuju za ochotu a dopiju minerálku. „Jestli chcete, děti jsou momentálně dole v herně, tak vás posadím do sesterny a můžete ho zatím sledovat.“
Poděkuju jí a jsem vděčný, že to prošlo takhle hladce. Možná kdybych nebyl slavný a nedal peníze na altán, ani by se se mnou nebavila, ale alespoň nějakou výhodu ta popularita má. Ještě poprosím ředitelku o diskrétnost, aby náhodou někoho z personálu nenapadlo volat do novin. Slíbila mi, že se o to postará.
Karin měla pravdu, když si myslela, že bych o syna bojoval. Jenže bych o něm musel nejdřív vědět a to ona dokázala skvěle zařídit. Teď je ovšem mrtvá a mně už v cestě za ním, nic nepřekáží. Možná někdy dokážu vidět Karin jinak, ale zatím je to pro mě jen opilá vyděračka, která mi lhala a upřela mi právo na vlastního syna. Možná byla nešťastná, ale mohla si za to sama.
Dojdeme do přízemí, kde si děti hrají. Posadí mě na židli přímo před okno, kterým je do herny vidět. Hledám očima kaštanové vlásky a puntíkaté bačkůrky a moje oči se zastaví v rohu místnosti. Sedí tam, ve stejné pozici, jako včera u piána, objímá si kolínka a kouká na své botičky. Nejradši bych ho sevřel do náručí a odnesl pryč z toho divného domu plného smutku, ale nesmím nic pokazit. Musím se chovat rozumně.
„Dobrý den, pane Kaulitzi,“ ozve se mi za zády vlídný, tichý hlas. Otočím se, abych viděl, komu patří. Za mnou stojí drobná hnědovláska, může jí být tak pětadvacet? Nevím, těžko se mi to odhaduje.
„Já jsem Mandy,“ představí se a podá mi ruku. „Jsem dětská psycholožka,“ dodá ještě, aby bylo jasno.
„Já jsem Bill,“ odpovím a podám jí ruku. „Neříkejte mi příjmením, jsem zvyklý, že na mě všichni pokřikují jménem,“ usměju se na Mandy.
„Dobře Bille, můžete jít chvilku se mnou vedle do kanceláře? Tam budeme mít klid na povídání,“ řekne tím svým tichým hlasem a já se nechám odvádět poslušně, jako ovečka. Má v sobě něco zvláštního… tak uklidňujícího… hodí se to asi k jejímu povolání.
Povídáme si skoro půl hodiny. Vysvětlila mi, jak se k Davídkovi chovat, abych ho nevyděsil, žádné výkřiky, prudké pohyby, dotyky jen když chce sám a podobné instrukce. Připadám si docela proškolený a jsem jí vděčný, že mi věnovala svůj volný čas. Až za chvíli přivede jedna z vychovatelek Davídka za námi do kanceláře, dostanu povolení, jít s ním na zahradu. Jsou tam houpačky a pískoviště, takže to tam bude lepší, než v nevlídné kanceláři.
„Budu nablízku, kdyby se něco dělo, hned mě zavolejte,“ dostanu ještě poslední instrukce, než přivedou mého syna.
autor: Janule
betaread: Janik
oh kriste x) mňa to zase dojíma , Bill a David …áááh x) ten malý špuntík …viem si ho živo predstaviť a priznám sa , uplne rozkošné decko =D
Oh ano ano anoooooooo!!!! Miluju tuhle čááást, kdy se s Dawídkem seznamujou!!! A jak se ho pak zeptá: "A řekneš paní wychowatelcer, aby mi tě dala?" Jůůůůůůůů!!!! A zase budu bulet ((= Huuuuž se na to těšíím!!!!! ((=
No jo je to náš velkej taťka :-))
Jezis to se to rychle posouva kupredu. Ja teda obdivuji Billa, ze jedna tak okamzite a jednoznacne pote, co mu to Sabine takovou sokovkou vyklopila. Si teda myslim, ze vetsina chlapu by se v podobne situaci ze soku vyhrabavala pekne dlouho, nez by si teprve zacli priznavat nejake emoce a teprve pak by zacli eventualne v dane veci jednat.
Jenom porad myslim na Toma, chudak malej. Billovi fandim, ono rodicovska laska je silna jak tram, ale co Tom…? Ten bude z toho paf a jestli mu to Bill hned nerekne, ale bude jednat v zakulisi sam, tak se mu to taky nemusi vyplatit. Doufam, ze takovy blb nebude, kdyz byl za brachou ochoten cestoval strojem casu a ted by mu mel zacit lhat a jednat neferove. No uvidime.
Myslím, že v prvom rade to mal porozprávať Tomovi a pekne na rovinu. Chápem, že on v minulom živote nič neurobil, ale keďže zmenil budúcnosť je za Tomove city a aj za svoje predošlé konanie zodpovedný. Mám strach z toho, že sa to Tom dozvie od niekoho iného 🙁 bude hrozitánsky sklamaný, teraz keď sa už zdalo, že nový Bill bude iný, lepší.
Moc se mi líbí Billův přístup. Jak okamžitě věděl, že Davídka chce do péče a hned za ním jel, aby se s ním postupně seznamoval a obeznámil ředitelku se situací. Bill bude mít malého Davídka určitě moc rád a ten se s ním bude mít opravdu dobře 🙂 Jenom doufám, že Bill dneska Tomovi ještě řekne co se děje. Věřím, že to pro něj bude šok, bude hrozně zklamaný. Ale tohle byla přece chyba toho ´starého´ Billa. Tak snad mu to všechno odpustí a budou jedna krásná rodinka 🙂