„Tak pojďte, už je pro vás připraveno občerstvení a děti se nemůžou dočkat,“ vyzve nás ředitelka Bambulky k odchodu. „V poslední době sem moc lidí nechodí, jen pár dobrovolníků… většinou ženy, které nemají děti a chtějí alespoň takhle pomoci, ale muže jsme tu neměli, ani nepamatujeme… kdyby tu nebyl pan údržbář, děti by ani nevěděly, jak takový muž vlastně vypadá…“ usměje se na mě madam ředitelka a už otvírá dveře.
„To si teda dětičky spraví mínění… pochybuju, že takhle vypadá standardní muž…“ zašeptá mi nenápadně Sabine do ucha a já se neubráním a plácnu jí lehce po zadku.
„Neštvi mě, Sab, nebo ti ukážu, co je to chlap!“ zahučím jí co nejhlubším hlasem do ucha a oba se začneme dusit smíchy tou představou, jak jí to zrovna já dokazuju… ach jo.
Chápu, že namalovanej chlap pro děti bude asi trošičku divný příklad, ale co, nemusej všichni chlapi smrdět už z fotky, ne? Trocha péče o vzhled nikdy neuškodí. Tolik náramků jako za mlada už taky nenosím, tak co by po mně ještě chtěli? Mám akorát tři prsteny a na každý ruce jeden náramek… to jsem hodně ustoupil. Všiml jsem si, že na jednom stříbrném prstýnku je vyryto „B+T 2007.“ To byl asi dárek od Toma, má taky takový. Že by něco jako snubák? Musím se ho na to zeptat.
„Chcete se nejprve podívat po domě, nebo půjdeme rovnou za dětmi?“ zeptá se ředitelka a ukazuje rukou někam tam, kam zmizela ta mladá sestřička.
„Pokoje dětí jsou ve druhém patře a společenská místnost a jídelna je tady hned vedle. V přízemí je tělocvična a herna,“ vykládá zatím, abychom věděli, kam se přemístit. Do patra se mi už moc nechce… co uvidím v prázdných pokojích…?
„Půjdeme rovnou za dětmi, když se na nás tak těší, že Bille?“ zachrání mě Sabine od zdolávání dalších hnusných schodů.
„Jistě, nemůžu se dočkat.“ řeknu, ale sám vím, že to není tak úplně pravda. Bojím se… vždycky jsem byl trochu citlivka, jak říká Tom a mám obavy, aby to se mnou moc nezamávalo… nerad bych dětičkám předvedl místo očekávaného „muže“, namalovanou bábovku, která brečí při pohledu na ně…
Obával jsem se ale naprosto zbytečně. Ve chvíli, kdy vkročíme do společenské místnosti a ředitelka nás formálně představí přítomným vychovatelkám a dětem, spadne ze mě veškerá nervozita. Během deseti minut mám na klíně dvě holčičky a jeden kluk mi visí na zádech… jsou nádherně bezprostřední. Vůbec se nestydí a klidně mi říkají strejdo, každou chvíli mě olíbávají na tváře a snaží se mě tahat tam, kde mi musí zrovna nutně něco ukázat. Sabine je v podobném obležení jako já, takže na sebe ani nemáme čas.
Když rozdáme všechny plyšáky, jsme zvaní ke stolu, kde je přichystané občerstvení. Než jsem se stačil zvednout, čtyřletá blondýnka Tery mě chytla za ruku a dotáhla ke stolu.
„Tak strejdo, sedni si hezky na židličku a já tě budu krmit, joooo?“ vykulí na mě svoje modrá očka a popadne ze stolu první jednohubku, na kterou dosáhne. Vyzvednu si jí na klín, aby to ke mně neměla tak daleko a poslušně se nechám vykrmovat.
„Je to dobrý?“ zeptá se mě, když dožvýkám. „Hmmmmmmm, jo,“ přikývnu a okamžitě dostanu další kousek.
„Musíš papat strejdo, seš moc hubenej,“ poučuje mě Tery a cpe do mě jednu jednohubku za druhou. „Tak, stačí, strejdo, taky musí zbýt něco na tetu,“ propustí mě a vydá se hledat další oběť ke krmení. Za chvilku se jí podaří ukořistit Sabininu ruku a už jí táhne směrem ke mně.
Malinkou chvilku zůstanu sám a rozhlížím se po té velké místnosti. Mají tu klavír, zřejmě s dětmi zpívají. Pořádně se zadívám do rohu vedle klavíru… někdo tam je asi schovaný… vidím jen vykukující hnědou hlavičku, tak se jdu podívat, co se to tam schovává za samotáře. Celkem ho chápu, taky jsem byl jako malý rád sám.
„Co ty tady tak sám?“ přidřepnu si k hnědovlasému klučinovi. Vykulí na mě oči a nic neříká. „Půjdeš si se mnou hrát?“ zkouším ho vylákat z jeho úkrytu, ale nevypadá na to, že by se jen tak nechal.
„Já jsem Bill, co ty?“ představím se mu a čekám, jestli mi alespoň prozradí svoje jméno.
„Já jsem David,“ řekne potichu ten okatý kluk a malinko se na mě usměje.
„Půjdem si něco zahrát?“ zeptám se opatrně a přistrčím si k piánu otočnou židličku. Nadzvednu víko klaviatury, sundám plstěný kryt z kláves a pomalu začnu vybrnkávat známou melodii. Nejsem žádný velký hráč, ale když skládám, občas potřebuju něco slyšet, tak jsem se musel trochu naučit. David chvíli pozoruje, co dělám, a pak se zvedne z podlahy. Postaví se na roh piána a sleduje moje ruce.
„Pojď ke mně, něco tě naučím,“ vyzvu ho, chytím kolem pasu a vysadím si ho na klín.
„Kolik je ti let?“ zeptám se, aby řeč nestála. Vytasí malou ručičku a ukáže mi tři prsty. „Tolik?“ hraju udiveného „To už jsi teda velkej kluk a velký kluci musí umět zahrát tohle,“ řeknu a vybrnkám známou melodii dětské odrhovačky. Vezmu tu malou ručičku a jeho ukazováčkem mačkám klávesy. Celou dobu, co se tak snažím, cítím jeho upřený pohled na své tváři. Zjevně ho vůbec nezajímá, co se ho snažím naučit, protože pronese zcela vážně:
„Ty jsi můj nový tatínek?“ Zarazím se a najednou nevím, co mám odpovědět, nechci mu nějak ublížit…
„Ne, Davide, to není tvůj tatínek, to je strejda Bill. Je tu jen na návštěvě,“ ozve se mi za zády hlas jedné z mladých vychovatelek.
„Aha,“ řekne zklamaně David a sklouzne mi z klína. Vrátí se zase do svého rohu a zaujme úplně stejnou pozici, jako předtím. Je mi to líto, ale viditelně už nemá zájem se se mnou bavit. „Nezlobte se na něj, děti vidí nové rodiče v každém, kdo sem přijde,“ omlouvá se mi vychovatelka.
„To nic, mně to nevadí, jen mě to trochu zaskočilo,“ usměju se a otočím se zpátky k Davidovi. „Promiň,“ řeknu mu a pohladím ho po kaštanové hlavičce. Nevím, za co se mu omlouvám, ale asi za všechny nespravedlnosti tohohle světa. Všiml jsem si, že Davídek nemá žádného plyšáka. Rozhlížím se, jestli najdu alespoň jednoho zbylého. Jo, támhle pod skříňkou vyčuhuje něco chlupatého, tak ho seberu a vtisknu mu ho do náruče. Je to Medvídek Pú, toho jsem měl jako dítě moc rád. Davídek ke mně zvedne oči a s nepatrným pousmáním řekne: „Dík, strejdo Bille,“ zaboří nos medvídkovi do bříška a dál si mě už nevšímá.
Vrátím se mezi ostatní děti, ale neustále po očku sleduju malého Davida. Celou dobu svůj úkryt neopustil. Proč je ten svět tak nespravedlivý?
„Bille, už budeme muset jít,“ zjeví se mi zničehonic za zády Sabine a vytrhne mě ze smutného přemýšlení.
„Tak jo, nějak nám to uteklo, viď?“ usměju se na ní a vstanu, abych jí následoval za paní ředitelkou. Ještě se otočím na Davida, abych se s ním rozloučil, ale kouká si na svoje mrňavé puntíkované bačkůrky a mně nevěnuje žádnou pozornost. Přidřepnu si k němu, aby mě vnímal, ještě jednou ho pohladím po kebulce a řeknu mu: „Ahoj, Dejve.“
„Ahoj, strejdo,“ odpoví mi smutně, aniž by ke mně zvedl oči a mně málem vyhrknou slzy. Radši jdeme, nebo to fakt nevydržím.
V ředitelně už se zdržíme jen krátce, slíbím poslat na účet peníze na altán a za chvilku už jsme venku na zahradě. Když za námi zapadne brána s nápisem Bambulka, docela si oddychnu. Už bych asi dýl v klidu nevydržel. Sabine si všimne mého výrazu a chytne mě za ruku.
„Pojď, hrdino, pojedem domů,“ řekne a pohladí mě po tváři. Usměju se na ní a mimoděk jí obejmu a líbnu do vlasů.
„Díky, Sab, jsem rád, že jsme tu byli. Budeme sem jezdit častěji, jo?“ zeptám se a sám nevím, co mě sem vlastně táhne. Vždyť je to jen utrpení. Málem jsem se rozbrečel, a přesto sem chci zase?
Nasedneme do auta a celou cestu až do Berlína mlčíme. Sabine pustí rádio, aby v autě nebylo takové ticho a já jsem rád, že nemusím mluvit. Před očima mám ty jejich smutné oči, které se na chvíli mohly rozzářit, když jsme přijeli. Bylo jim jedno, kdo jsme, hlavně, že jsme tam pro ně. Nikdo po mně nechtěl žádný autogram, a přesto jsem si tam připadal stokrát potřebnější, než na nějaké pitomé autogramiádě.
„Nemáš hlad?“ zeptá se mě Sabine, když vjedeme do ulic města.
„Tebe Tery dostatečně nenakrmila?“ zeptám se s úsměvem, když si vzpomenu na malou blondýnku.
„Jo, ale už jsou to dvě hodiny a před námi je dlouhý večer. Nezajdeme do restaurace?“
„Tak jo, nechám se od tebe zavést, kam budeš chtít,“ odpovím, aby zase nenastala komplikace. Ještě by se mě mohla zeptat, kam chci já a moje znalost berlínských restaurací je vskutku jednostranná. Znám jen tu jednu, kde jsme byli s Tomem a ještě si ani nepamatuju, jak se jmenuje.
V restauraci dál mlčíme, vidím na Sabine, že přemýšlí, tak jí nechám být. Mám v hlavě taky spoustu myšlenek, které mě tíží.,Vypadáme jako manželé po deseti letech, kteří si už nemají co říct.
„Zaplatím,“ kývnu na vrchního, když dojíme a dopijeme.
„Přijďte zas.“ Usměje se na nás, když mu nechám dvojnásobné dýško, než je slušnost.
Za chvíli už zastavujeme před naším domem.
„Nezajedeš aspoň na zahradu?“ zeptám se Sabine, když vidím, že parkuje před domem.
„Ne, to je zbytečné, tenhle krám nikdo neukradne,“ mávne rukou a zamkne auto. „Každej musí vidět, že tu spím, tak to nebudeme měnit, jo?“ usměje se na mě, chytí mě za ruku a lehce políbí.
„Zajdu ještě se Scottym,“ oznámím Sabine, když se ke mně do předsíně přiřítí to naše velké zlatíčko a mizím rychle ve dveřích.
„Já si dám zatím sprchu,“ odpoví mi a zapluje do svého pokojíku. Venku už se pomalu šeří, tak to vezmem svižným krokem, a když se vrátíme zpátky do bytu, slyším šumění sprchy z koupelny. To jsem zvědav, co teď bude probíhat. Zapnu televizi a odevzdaně čekám, až se Sabine vrátí z koupelny. Zakloním hlavu na opěradlo a zavřu oči. Vidím před sebou dnešní den jako na filmovém pásu a mám docela pocit uspokojení. Musíme se tam ještě určitě vrátit. Ty děti za to stojí…
– sen –
Stojíme s Tomem v obývacím pokoji našich rodičů. Držíme se za ruku a tiskneme ji, oba zpocení nervozitou.
„Co jste to říkali?“ zeptá se máma nechápavě a zmateně se ohlédne na Gordona, který sedí vedle ní na sedačce. Tom pomalu a zřetelně zopakuje.
„Máme se rádi, mami.“
„Ale to je přece normální, odjakživa jste se měli rádi…jste přece bratři…“ vyhrkne máma nechápavě a já jí přeruším.
„Mami, my se milujeme, to ti chtěl Tom říct,“ a na důkaz toho, co jsem právě řekl, pohladím Toma po tváři a dám mu něžnou pusu. Je mi jasné, že je to terapie šokem, ale jinak by to asi mamka nepochopila. Má dokořán otevřenou pusu a nabírá bledou barvu v obličeji.
„Ale to přece nemůžete… jste bratři…a… to přece nejde…“ zvedne se a popojde směrem k nám. „Bille, mějte přece rozum,“ zadívá se mi zblízka do očí a pohladí mě po tváři. „To přece nemůžete, lidi by to nepochopili… to je… nemorální… divné… jak vás to mohlo vůbec napadnout?“ zmateně kouká z jednoho na druhého a neví, co by dál řekla. Otočí se na Gordona… ten jen sedí a kouká na nás… „Tak řekni taky něco,“ kývne směrem k němu a čeká, jestli něco odpoví.
„A co mám na tohle říct?“ rozhodí Gordon zoufale ruce a schová obličej do dlaní.
„Mami, nás to nenapadlo, přišlo to samo, my jsme to nechtěli, ale…“ snažím se zoufale zachránit, co se dá, ale máma jen stojí a z očí jí tečou slzy jako hrachy.
„Kluci, co budeme dělat?“ vydechne a obejme nás oba najednou kolem pasu a položí mi zoufale hlavu na prsa. Tom jí začne pomalu hladit po vlasech, aby jí trošku uklidnil. Stojíme tam jako sousoší a ani jeden z nás neví, co dál.
„Co bysme dělali, musíme to přežít a dávat pozor, aby se to nikdy nikdo nedozvěděl,“ řekne rozhodně Gordon, vstane ze sedačky a obejme nás svýma dlouhýma rukama všechny tři najednou. Je to fajn táta…i když nevlastní… napadne mě.
„A já už se pomalu začala těšit na vnoučata…“ vyhrkne zoufale máma a všichni se najednou rozchechtáme. Mám radost, že jsme to řekli, byl to dobrý nápad, stejně by se to za chvíli provalilo a takhle je to lepší. Alespoň doma si nebudeme muset dávat takový pozor a žít neustále v tom strašném stresu, aby nás někdo nepřistihl. Za posledního půl roku, už jsme si toho užili až dost. Někdo mě líbá na čelo a hladí mi vlasy…
„Bille, vstávej, potřebuju s tebou ještě dneska něco probrat,“ slyším nad sebou hlas Sabine. Hladí mě po hlavě a usmívá se.
„Já jsem tady asi usnul…“ otevřu s námahou oči.
„Nějak tě ty děti utahaly,“ odpoví mi Sab a naposledy mě líbne na čelo. Protáhnu se jako kočka a sleduju Sabine, jak vyndavá z baru láhev archivního červeného vína a dvě skleničky. „Dáš si?“ otočí se na mě a postaví láhev na stůl.
„Ale jo, nemám nic proti,“ odpovím, ale zároveň si vzpomenu na svůj včerejší alkoholový slib. „Jenom trošku…“ dodám, když Sabine odchází do kuchyně pro vývrtku.
„Tak co jsi to chtěla probrat?“ zeptám se Sabine, když si připijeme na zdraví. Postaví skleničku na stolek a zadívá se na mě svýma velkýma hnědýma očima. Mám pocit, že strašně zvážněla… co se děje?
„Víš, Bille, chci ti říct něco, co jsem ti celá léta našeho přátelství musela tajit. Byl to slib, tak se na mě nezlob. Doufám, že mě pochopíš, až ti všechno vyložím. Víš… Karin…“ zvedne ke mně smutné oči, když sebou trhnu při vyslovení toho jména, „…ano, TA Karin… ona byla moje nejlepší kamarádka,“ prohlásí a mně se zatmí před očima.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
no fajn … namalovanou bábovku, která brečí při pohledu na ně… – to som teraz ja , brečííím , toe nádhera , keď som bola malá , možno 10 rokov , povedala som , že si v dospelosti adoptujem dieťa , že chcem urobiť niečo dobré ! no teraz , keď tak nad tým rozmýšľam , vôbec neviem , čo a ako bude ..krásny diel , idem si pre kapesničky
Konečnš Davídek a babovkas mě dostala ale o s tou Karin no Sabinko jenom povidej..
jee.. mě nejvíc dostala malá Tery… asi proto, že jsem taky podrook, blonďatá Tery x) byla rozkošná
Tak jsem znovu po x-te prochazela tou anglickou i ceskou verzi teto kapitoly a nikdy jsem vlastne nekomentovala, jak je ten vzpominkovy flshback, ve kterem to kluci rikaji mame Kaulitzove, nadherny a dojemny. Fakt moc krasne. Takovou mamu kdyby mel kazdy.
Nebudu brečet, nebudu brečet, prostě brečet nebudu!!! Ale slzy v očích mám, to musím přiznat. Pochopitelně po Davídkově otázce o tatínkovi. 🙂
Miluju tu scénu, kdy se hoši přiznávají rodičům. To jsi napsala opravdu nádherně, úplně se mi tají dech. 🙂 Tohle bych tedy nechtěla zažít, ať už bych byla v kůži přiznávajících se, či na straně rodičů. Ale do tvé povídky jejich doznání pasuje dokonale a rozhodně jim toto rozhodnutí ulehčí společný život. 🙂
Bolo mi jasné, že sme s Karin neskončili 🙁 a to dieťa si asi nedala vziať… Nebude to Davídek? z decáku? A preto to Billa k nemu tak ťahalo? To Tomovi zlomí srdce 🙁
No tak to jsem zvědavá, co ze Sabine teďka nevyleze. Jestliže byla Sabine nejlepší kamarádka Karin..tak to teda pěkně děkuju. Určitě ví i o tom, že se s ní Bill vyspal a ví i o tom, že byla těhotná..a tak mě napadá, jestli náhodou Karin to dítě i neporodila a je právě teď v Bambulce. No, možná moc fantazíruju, tak se musím hnedka vrhnout na další díl ať vím, jak to je 🙂