Tentokrát jsem se ráno probudil s pocitem, že se mi nic nezdálo. Byla to klidná noc, první za ty čtyři dny, co jsem tu doma. Nová paměť se asi někde fláká a nehodlá mě zásobit novými vědomostmi. Tom ještě spal, tak jsem ho nechal, a tentokrát jsem se rozhodl, že po sprše půjdu ven se Scottym já. Musíme se střídat. Včera jsem načerpal tolik nových vědomostí, že jsem si je musel během sprchování všechny, jednu po druhé připomenout.
Nejdřív výslech na policii… smrt Karin, vyznání lásky na oslavě osmnáctin a pak taková ťafka do hlavy… trojka se Sabine, která se ovšem naštěstí nepovedla… no, ještě že tak. To už by byla v tomhle novém životě druhá baba, se kterou bych spal. Do osmnáctin žádná nebyla, to jsem si jistý. Byly sice nějaké muchlovačky do patnácti, než jsem se zabouchl do Toma, ale to se nedá počítat. Vyhýbal jsem se tomuhle tématu ve všech rozhovorech jak jsem mohl a dělal tajemného. Copak jsem mohl říct, že jsem v tomhle věku panic? Že čekám, jestli mě někdy bude můj vyvolený chtít? To nešlo, tak jsem to zahrál na tajemno. Fanynkám to zaručeně muselo vyhovovat… určitě víc, než ty Tomovy aférky. U mě měly aspoň nějakou šanci, že budou v něčem první. To u Toma opravdu nehrozilo, tam bylo jen jisté, že jsou v tu chvíli určitě poslední… ale ne nadlouho. Kromě toho jsem byl za romantika… no, ne že bych nebyl, ale trošku jsem si to přibarvoval, abych měl důvod dlouho čekat na tu velkou lásku. Čím větší romantik, tím dýl vydrží čekat… říkal jsem si.
Sprcha je tak příjemná věc… připadám si vždycky jako znovuzrozený… no, vlastně to já jsem… jsem znovuzrozený do nového života… sice ten život není zas až tak bez poskvrnky, ale doufám, že už se žádná jobovka neobjeví. Hlavně to dneska nesmím zkazit se Sabine. Musím ještě brášku trochu vyzpovídat, kde jsme spolu všude byli, abych jí netáhl někam, kde to zná. Doufám, že to bude Tom vědět. Stejně to budu muset asi nechat její režii, bude to tak jednodušší.
„Scotty,“ zašeptám na psa, abych nevzbudil Toma. „Jde se ven, kde vězíš?“ kouknu do kuchyně… to zvíře je snad ochrápanější než my… vzali jsme si ho z útulku správně. Nedovedu si představit, že by nás budil v šest ráno. Podrbu ho za ušima, abych ho probral. Mrkne na mě jedním rozespalým okem a strašně zívne… „Fuj, smrdí ti z tlamy, ty čuně,“ odvrátím hlavu… po ránu je to děs. „Pojď, ty ospalče, jdeme čůrat do parku,“ podrbu ho za ušima a zamávám mu před tlamou vodítkem. To je signál, na který vždycky slyší. Vymrštil se takovou silou, že jsem si z toho kecnul na zadek.
„Hergot, ty tele, ty mě jednou zabiješ… víš, že vážíš víc než já… to nemůžeš dávat pozor?“ dojdu zatím do předsíně a čistím si zadek… budeme muset vytřít kuchyň… Scotty stojí u dveří a vyčítavě na mě zírá, co mi to tak dlouho trvá. Připnu mu vodítko, nasadím košík a vyrazíme ven.
„Hlavně neběhej, prosím tě,“ zapřísahám ho, protože po ránu fakt nehodlám dělat víc pohybů, než je třeba. Pozdraví mě babka se psem, ale je to takovej malej pinčl, akorát mezi dva chleby. Musím Scottyho držet vší silou, jinak by ho snad sežral.
„Držte si toho hafana pořádně, nebo to můj Bobíček nepřežije…“ vyčítavě na mě zahrozí ta babka a já se jen omluvně usměju… co já vím, jaké máme spolu vztahy? Třeba je to jedna z těch bab, co nás tady nechtěla a podepsala tu petici… Nejspíš se to těm čarodějnicím nepovedlo, když tady pořád bydlíme. Všude, kam jsme s Tomem vlezli, způsobovali jsme pozdvižení… to se s námi táhne už od školky.
Z Toma jsem samozřejmě nic kloudného nevytáhl.
„Myslíš, že vám na těch vašich romantickejch schůzkách dělám křena? Co já vím, kde spolu všude couráte… nech se někam zatáhnout, Sabine je akční holka, ta se neztratí. Hlavně mlč, ať neřekneš nějakou kravinu… jo a taky jí nevyčítej, že mě bodla do srdce, to by ti asi nevěřila,“ zaculí se na mě brácha a mně je jasné, že od něj se nic nedozvím. Dneska nemám na vaření vůbec náladu, tak radši brnknu do čínské restaurace a objednám pár krabiček těch jejich dobrot. Kolem půl druhé poslíček s jídlem dorazil, tak jsme to s Tomem zbodli, jen se zaprášilo.
„Tak Billí, já mizím. Jdu dolů cvičit, musím ještě dodělat pár nových písniček a pak se asi pojedu podívat za Gustou. Rozhodně se mnou dneska nepočítej, vrátím se nejspíš až v noci a stejně půjdu rovnou k sobě nahoru. Volej, jenom kdyby hořelo. Musíš se, dítě, učit samostatnosti…“ zaculí se, dostanu maminkovskou pusu a odpochoduje do předsíně.
„Počkej, to mě takhle odbudeš?“ zoufale na něj zakňučím a vynutím si tak alespoň ještě jeden dlouhý rozlučkový polibek.
„Ahoj, lásko, bude se mi po tobě stýskat,“ zašeptám mu do ucha a líbnu ho na krk. „Neprovokuj, nebo tě tady povalím na zem…“ výhrůžně zavrčí a naznačí mi, jak by mě nejradši chytil a znásilnil rovnou na chodbě. Vtom se rozezní melodie mého mobilu… samozřejmě je zase v obýváku na stole. Musím Toma pustit, ať chci nebo ne a vzít hovor. Nejspíš to bude Sabine. Pošlu ještě Tomovi vzdušný polibek a už se věnuju příchozímu hovoru. Dveře za mnou se zabouchly.
„Ahoj, Sabine,“ vesele pozdravím svojí „milenku“, když se mi objeví její tvář na displeji. „Ahoj, lásko,“ mrkne na mě spiklenecky. „Dneska mám pro tebe překvápko. Připrav se a za půl hodiny jsem u tebe. Pojedeme mým autem, tak jen vylez před branku, jo? Odvezu si tě sama.“
„Co si mám vzít na sebe?“ zeptám se radši. Co kdyby mě chtěla zatáhnout někam do lesa? „To, co vždycky, ty modele… nic zvláštního, nebudeš muset nikoho moc oslňovat. Tam, kam pojedeme, tě rádi uvidí i v obyčejném ohozu,“ dělá si ze mě srandu.
„Co já vím, kam mě potáhneš, taky bych si mohl vzít na sebe montérky… třeba potřebuješ dostavět barák,“ odpovím jí, aby si nemyslela, že jsem se chtěl hned soukat do kvádra.
„Teda Bille, co si o mně myslíš? To bych ti přece já nikdy neudělala. A hlavně sobě ne… nepotřebuju zfušovat barák, na to najmu někoho, kdo umí dělat rukama a ne tebe… zpěváku,“ směje se jako blázen. „Hlavně buď připravený a až se budu blížit k vám, tak tě prozvoním, jo?“
„Jasně, vlastně jsem hotový, můžu vyrazit klidně hned,“ informuju svojí dívku, aby věděla, že se nehodlám nijak zvlášť zabývat svým vzhledem. Típla to dřív, než jsem to vůbec stihl doříct. Už toho mám dost, jak si ze mě furt utahuje… potvora jedna. No, takže teď mám půl hodiny času, tak co podniknu? Jo, už to mám, konečně se podívám na ty naše natočené klipy, abych neměl pořád tak prázdnou paměť.
„No kde vězíš?“ vystrčí na mě hlavu Sabine z okýnka, když mě vidí teprve vycházet z baráku. Kdyby věděla, že jsem zase zoufale zkoušel, který klíč pasuje do dveří, bude si o mně myslet, že jsem magor, musím si tam vrazit nějakou nálepku…
„Musel jsem ještě rychle na záchod,“ plácnu první blbinu, která mě napadne. No, tohle jsem jí zrovna říkat nemusel, ale tak snad je to kámoška… ne?
„Já bych ti klidně zastavila někde u lesa, kdyby bylo nejhůř,“ směje se na mě a otvírá mi dveře spolujezdce.
„Ty mě chceš zabít, že mě strkáš na tohle sedadlo smrti?“ zamračím se naoko a pořádně se přikurtuju pásem.
„Máš tam airbag, strašpytle,“ odvětí se smíchem a zařadí jedničku. Hodí blinkr, vyjede od chodníku a frčíme směr neznámo.
„Ty máš auto s ruční převodovkou? Kdes to sehnala, to už se snad ani nevyrábí, ne?“ plácnu a hned mi dojde, že mám radši mlčet… bůhví, jak dlouho to auto má a já to nejspíš vím už dávno.
„Sehnal mi ho známej, je to starej model, ale má úplně novej motor. Přivezl mi ho včera, tak ho aspoň zajedeme. Mám ráda, když si svůj život řídím sama a nesnáším jakékoliv automaty,“ odvětí a mně se uleví, že jsem nebyl mimo mísu. Odteď už budu radši mlčet.
Za půl hodinky vyjíždíme ven z města. Posloucháme berlínské rádio a mlčíme. Sabine se soustředí na řízení, občas si skousává dolní ret. Když vidím přeškrtnutou ceduli Berlín, nedá mi to, abych se nezeptal.
„Tak kam mě to unášíš? Víš, že jsem městský typ, nerad bych šplhal někde po skalách,“ strachuju se, když vidím okolní krajinu.
„Neboj, za chvíli jsme tam, je to sice v přírodě, ale nic ti tam nehrozí,“ odpoví a vzápětí hodí blinkr doprava a na nejbližší odbočce zajede na lesní silnici.
„No, vždyť to říkám, ty mě chceš normálně někde podříznout a nechat mě tam sežrat komárama, že jo? Už mě máš dost?“ strachuju se z legrace. Mezitím zahlídnu v dálce před sebou zase normální krajinu a nějaký velký dům. Vypadá to spíš jako zámek. Když se k němu přiblížíme, vidím, že je kolem obrovská zahrada. Sabine zastaví přímo před bránou, na které se skví nápis „Bambulka – dětské centrum“.
„Tak do Bambulky jsi mě chtěla zatáhnout? To už jsem tak zdětinštěl, že mě sem chceš strčit?“ dělám si trošku srandu, ale docela mě to překvapilo. Co tady budeme dělat, proboha?
Vystoupíme z auta, Sabine zabouchne, vyndá z kufru velký pytel s plyšákama a zamkne auto. Chytí mě za ruku.
„Tak pojď, ty hrdino, jen si to tu prohlídneš, a když se ti to tu nebude líbit, maminka tě tu nenechá,“ zašklebí se na mě a táhne mě směrem k bráně. Zazvoní na zvonek a čekáme, až nám přiběhne otevřít mladá holčina v uniformě zdravotní sestry.
„Vítáme vás,“ uculí se sestřička a naznačuje, abychom šli dál.
„Jsem domluvená s paní ředitelkou, že nás přijme,“ prohodí Sabine směrem k dívce a ta jen přikývne na znamení, že je informovaná. Otevře před námi velké těžké dveře. Vezmu Sabine z ruky velký pytel a dám jí přednost. Hned za dveřmi je velké schodiště, po kterém musíme vystoupat nahoru do prvního patra. Schody jsou nějaké vyšší, je to holt stará budova. Cestou nahoru mi Sabine vysvětluje, proč jsme tady.
„Je to centrum pro odložené nebo osiřelé děti, které jsou určeny k adopci a tady čekají, až se vyřídí úřední formality, což někdy trvá hodně dlouho. Myslela jsem si, že by naše návštěva mohla ty malé chudinky potěšit, tak jsem to domluvila s paní ředitelkou. Jsou tu děti všech věkových kategorií, od miminek až po dvanáctileté, takže tu máš určitě pár fanynek…“ zaculí se na mě a já jí to vrátím obličejem, kterým jí dávám jasně najevo, že to je to poslední, co by mě teď zajímalo.
Tohle téma mě vždycky dojímá. Vzpomenu si, jak jsem kdysi psal písničku o opuštěných dětech. Chodily nám tenkrát stohy dopisů od takových opuštěných chudinek a já si moc dobře uvědomoval, že můžu děkovat bohu za to, že mám brášku a rodiče.
Dofuněl jsem s vypětím všech sil do prvního patra… asi bych měl začít trošku cvičit, jsem jak starej udejchanej dědek… přitom děda Schultz sliboval, jak budu po té cestě časem pěkně vylepšenej… prdlačku… dýchám pořád, jako bych běžel maratón. Tohle tělo totiž nikde nebylo, bylo tam to staré, o které jsem přišel při východu z laboratoře… do téhle zhuntované schránky, jsem přemístil jenom svoje milé vědomí… je to složitej život.
Sestřička nám ukázala dveře ředitelny a odběhla s pytlem plyšáků někam chodbou.
„Tak, Bille, jsme tu, ředitelka je celkem mladá, pohledná a sexy, takže ne, že mi na ní budeš házet oči, jasný?“ zašklebila se na mě moje milovaná a zaťukala na bílé dveře.
„Dále!“ ozvalo se a my vešli do malé světlé kanceláře.
„Vítám vás, už jsme se vás nemohli dočkat… tedy hlavně děti,“ šveholí ta sexy ředitelka, které bylo včera nejspíš šedesát a podává nám ruku.
„Dobrý den,“ pozdravíme oba najednou, jako slušně vychované děti… tak trošku si tu jako dítě připadám. Babča je docela milá, ale rozhodně ne mladá a sexy, to si se Sabine ještě vyřídím, takhle mě blbnout. Pořád si ze mě utahuje. Musím jí to vracet, jinak ze mě nebude mít žádnej respekt.
„Trošku jsme se cestou zdrželi, tady Bill… potřeboval na výpravu malinko víc času,“ dloubne do mě Sabin a já jsem opravdu vděčný, že té babce nevykládala, jak jsem musel na záchod… normálně, tu holku baví si ze mě dělat srandu.
„Ale to je jasné, člověk přece musí vypadat dobře, ne?“ usměje se sexy ředitelka umělýma zubama a rukou nám ukáže, kam se máme usadit. Zaboříme se vedle sebe do měkké sedačky. Sabine mě chytne za ruku, aby bylo vidět, jak se máme rádi a vypráví si s ředitelkou nějaké holčičí blbosti… „…že jo, Bille?“ doletí ke mně poslední část nějaké otázky. Obě na mě zírají a čekají, co ze mě vypadne.
„Jasně,“ řeknu, aniž bych tušil, na co odpovídám. Naštěstí jsem asi nic nezkazil, protože ani jedna z nich, nereaguje nijak překvapeně… sakra musím se trošku sebrat a poslouchat, co ty dvě probírají, abych byl v obraze.
„Víte, ony vlastně ty děti víc než peníze, potřebují něčí zájem a lásku. My jim sice materiální věci poskytneme, ale lásku jim nikdo z nás koupit nemůže. To je to, co jim nejvíc schází. Váš příspěvek samozřejmě uvítáme, ale vždyť to znáte. Spadne do studny potřebných věcí. Musíme například koupit nový altán na zahradu, aby se děti měly kam schovat, když začne pršet,“ dokončí ředitelka svůj proslov a já začnu uvažovat, co asi může stát takový altán… no určitě ne víc, než urychlovač do Bédy… mám já sebou vůbec šekovou knížku?… taky mohla něco říct, jsem jako bez ruky… zabiju Sabine… no, tak ne, ale aspoň jí večer za trest pořádně zlochtám…
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
Super, moc se mi to líbí.
Zítra pokračuju ve čtení, ještě se musím kouknout na matiku:(
HA!! Už sem tě chytila Dzezi3 :D:D:D
Mám tě!
Děkuju!
Jsi úžasná komentátorka, úžasná čtenářka, prostě pro autora naprostej poklad <3… díky za ten krásnej namluvenej vzkaz, moc mě to potěšilo 🙂 Papa J :o)
xD teda Janule , taký prepad xdDto mi nerob ! skoro som sa pocikala smiechom xD hej ale ten pes do sendwicha xD xD xD néé , ja sa usmejem k smrti xD
ach jo a je to bambulka no pes do sadwiče byl bez konkureční aler co jdem číst dál 😀 jsem na tom zavislá až to dočzu vemu to asi potřetí 😀
Byla jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne s Bambulkou v angličtině, bavilo mě číst si vaše rozpravy s modrozelenkou. Ladybird je moc pěkné jméno, zadařilo se. 🙂
Ti dva se hledali, až se našli, myslím Billa se Sabine. Těší mě číst, jak se špičkujou a škádlej. Ale Bill by měl vážně trošku přitvrdit, jinak mu ta jeho dívka přeroste přes hlavu! 🙂
A kterou že to Bill složil píseň o opuštěných dětech? Nějak zvlášť dobře ty popěvky zas neznám. Není to Vergessene Kinder? Tak tuhle hrůzu jsem mu nikdy neodpustila. Nechutná agitka nejhrubšího zrna. Jestli se na tomhle Bill skutečně podílel, tak je mi ho upřímně líto.
😀 Jéééžiš, ty seš na něj vostrá, na chudinku 😀 To víš, mladej, naivní, tak stvořil jednu agitku, no… 😀 Já ten překlad z Němčiny četla jen jednou, ale vzpomeň si, jak člověk uvažuje, když mu ještě není ani dvacet, svět je tak nějak černobílej, na všechno bys měla jednadva řešení, tak to tak ber. 😀 Přimlouvám se za to pako 😀
No jo, já to měla přeložený jako Pompon, tos vlastně asi četla v těch našich románech.. tohle je lepší než nějakej střapec roztleskávaček, to působilo vážně divně. 😀
To jsem zlá, to jsem krásně zlá, co? :))) Ale vážně tu odrhovačku nesnáším! A má to, chlapec, to jsem mu to nandala, patří mu to i za to poslední úděsný album, co jsem ho ještě celý neslyšela, protože na to nemám žaludek! Cítím se tou hrůzou osobně dotčena a uražena! 🙂 Když mě na té písni o těch ubohých dětech rozčiluje, že není o tom, co si myslí o problému Bill Kaulitz, ale je to o tom, co si myslí o penězích jejich produkce. Ne že by to bylo s ostatními písněmi jinak, ale z těch to alespoň tak neřve. Ne, musím být zásadová, tohle mu prostě odpustit nemohu. 🙂
No jo, střapec, ohromně jsem se bavila, když jste s modrozelenkou hledaly název. Ale ta beruška je vážně roztomilá. Jo, těžkej život spisovatele českých povídek! 🙂
😀 To seš teda jedubaba! 😀 V tom případě nechápu, co jsi dělala v tý poslední řadě na koncertě v Tesle, tos měla sebou špunty do uší? 😀 Nebos celou dobu jen pískala na prsty, aby tě v tom hrobovým tichu mohl slyšet i Jost, a mohl se zastydět, že z nás, ubohých nemajetných fans tahá prachy tak hnusným a podlým způsobem, snažíce se drnkat na naše citečky? 😀 Jáj, ty seš teda fanynka, to ti povím, po takový touží každá kapela. 😀 Já se z tebe jednou picnu 😀
Já jim neodpouštím spíš plagiátorství, to mě na Humanoidu nasralo asi ze všeho nejvíc.. každou písničku, kterou jsem slyšela poprvé, jsem v mžiku odhalila, okdud pocházela inspirace, jen jsem je po čase všechny hezky zapomněla. 😀 Ale Dogs, potažmo Hunde jim snad neodpustím nikdy… ať ji má ten motorkář s blikající ledničkou na zádech rád jak chce, mě neukecá! 😀 Nejsme my si v něčem podobný? To bude věkem, je to jasný… 😀
Jsem jedubaba a jsem na to patřičně pyšná! :))) Ale zas tak špatná fanynka nejsem, Jost by si mohl mnout ručičky. Poctivě jsem si koupila všechna jejich CD i DVD, Schrei mám dokonce ve dvou verzích, hned napoprvé jsem se trefila do toho kratšího, takže až na to poslední album kompletní sbírka! 🙂 Pochopitelně že jsem šla na koncert jen proto, abych je mohla posléze kritizovat!!! :)))) Fakt že jo, přece se nebudu navážet do něčeho, co neznám. 🙂 Ale připouštím, že na koncertě mi ty popěvky nevadily. Tak já bych žádné plagiátorství stejně neodhalila, určitě neznám nic z toho odkud to obšlehli, ale není to od nich hezké, to ne. Řeknu ti, že by mě vážně zajímalo, jaký podíl mají ti čtyři chlapci na všech těch písních. Jestli skutečně alespoň něco z toho složili. Nemám nejmenší představu, jak to v tom šoubyznysu chodí, ale asi to nebude procházka růžovým sadem.:-)
No tak to seš lepší pro Josta než já 😀 Já mám jenom singl Über…, kde je moje nejmilovanější píseň Hilf mir Fliegen, to jsem si koupila jenom kvůli ní, abych měla lepší verzi MP3,a ona mi pak mrcha nešla stejně stáhnout do počítače, měli to hezky ošetřený, parchanti hrabiví 😀 A pak jsem si po pár letech koupila v Tescu 483, stálo to dvě kila, tak jsem to do Josta vrazila 😀 Jinak nic. Jsem hnusná zlodějka písní, které nám milovaný Bill z tak velkého srdce skládá po cestách tourbusem. 😀
Hele, myslim, že na tom nějakej podíl mají, nejspíš základ textů, který mu potom pomáhaj doladit, možná sem tam nějaký to sólíčko na kytaru, ale zbytek bude podle mě práce producentů, nebo spíš kooperace všech, co se na tom podílej. Nechci jim křivdit, těžko říct, jak je to přesně. Teď se nejspíš dočkáme z LA něčeho zase novýho, děsím se chvíle, kdy přijdou s rapem, to by mě švihlo. 😀
Zdtravim live divciny. Ja tady zase z vas curam smichy. Ty vase debaty jsou lepsi nez televize (kterou mimochodem nemam).
Ja se bez muceni priznam, ze se mi Humanoid libi. Ja jsem totiz starsne kratickou dobou fanynkou, takze to ani asi jinak nejde. Ale kdyz jsem potom kluky trackovala casem zpatky, tak je fakt, ze treba "Rette mich" je uplne o necem jinym….je to takove opravdovejsi. Ale Humanoid se mi porad libi. To plagiatorstvi je neresim, protoze TH nepovazuji za tu nej kapelu kterou znam. Neni mi trapne to priznat, ze TH je u mne o necem jinym, je to smeska hudby, vizualnich cukrlat v podobe bratru Kaulitzu a G's , ktere mam taky desne rada. Je to o tom, ze jsou uplne jini, ze jsou Nemci, ze doposud zpivali hrde v tom nehudebnich jazyce a ze z nich cisila takove jakasi naivita, opravdovost a az detinskost…potom do toho jeste pridejte ten sexepil a je to Sodoma Gomora, presne tak, jak to ma rada. Mazec.
(to jsem se rozepsala)
Já jsem zkrátka Jostův zlatej důl, koupila jsem si i všechny singly, pochopitelně. Miluju Geh, takže jsem musela. Jo, jo, Hilf mir fliegen taky můžu. 🙂
Tak kdo je lepší fanynka, co? :)) Ovšem podle počtu zakoupených nosičů to vypadá, že dělám do Josta! :))
Taky se upřímně děsím, co k nám doputuje z L. A. Nějak ty hudební styly moc nerozlišuju, ale bojím, bojím. 🙂
Jé, zdravím, modrozelenko, k sakru, já bych si tak povídala, ale už musím jít na kutě, zítra mě čeká drsný pracovní den. 🙂
Taky nesleduju TH zrovna kvůli jejich muzice, taky kdo by fandil hudební skupině kvůli hudbě, ne? 🙂 No jsme my normální? Nejsme! A to je na tom právě to nejlepší! :)))
Mě na TH zajímá právě všechno to kolem, přesně jak píšeš, samotnou mě překvapilo, že jsem nadšená zpěvem v němčině, ale když ono to Billovo "r" v DDM znělo tak sexy, že jsem tomu vábení prostě nemohla odolat. A už vůbec ne Rette mich, Spring nicht, In die Nacht, Reden. Jasně, uvědomuju si, že jsou to písně zacílený na určitou věkovou skupinu, ale i když jsem jinak děsná individualistka, v tomto případě ráda splynu s davem. Jejich první dvě alba mi také připadají tak nějak upřímná a mladistvě svěží. Což tedy o tom posledním říci nemohu. Nebo tedy spíše o těch částech, co jsem doposud slyšela. Opravdu jsem napjatá, čím nás hoši překvapí(v mém případě zajisté vyděsí) příště. 🙂
A dost, jdu spát! :)))
Tak dobrou:-)
Táto kapitola bola úplne perfektná, smejem sa ako blázon 😀
Sabine je skvělá 🙂 Strašně se mi líbí, jak si z Billa pořád utahuje, se tomu musím smát! 😀
A teda nenapadlo by mě, že jej Sabine vezme do domova pro děti 🙂 Je to moc hezké 🙂