„Posaďte se, prosím a půjčte mi váš občanský průkaz,“ vyzve mě komisař Krause. Zalovím v kapse bundy a vyndám doklady. Podám mu přes stůl svojí občanku a sednu si naproti němu, na starou oprýskanou židli. Vypadá docela sympaticky… může mu být tak kolem čtyřiceti, má trošku pupík z piva a prošedivělé vlasy. Doufám, že v jeho věku nebudu vypadat takhle, to by mě zabilo… Opisuje do počítače moje údaje a já mám čas se tu trošku porozhlídnout… je to tu pěkně ponuré… starý barák bez výtahu, vymalováno je naposledy někdy za krále Klacka a nábytek je asi z druhé světové války. Není divu, že nemá videotelefon, když mu na stole trůní starý tlačítkový přístroj z muzea.
„Takže začneme, pane Kaulitzi,“ zadívá se mi komisař do očí. „Znáte slečnu Karin Fischerovou?“ vystřelí na mě otázku. Zase ta Karin… já se jí snad nezbavím… nesmím dát na sobě znát žádný zmatek, policajti na kriminálce jsou většinou dobří psychologové…
„Ano, znám,“ odpovím jen na to, na co se zeptal a čekám, co bude chtít dál. Ťuká něco neuvěřitelně pomalu do počítače…
„Jak dobře se se slečnou Fischerovou znáte, pane Kaulitzi?“ usměje se na mě povzbudivě, asi abych se nebál odpovídat…
„No… abych pravdu řekl, je to kamarádka, teda spíš taková známá… zase tak dobře jí neznám,“ leze ze mě, jak z chlupatý deky a snad ani tak moc nelžu, protože ten sex s ní si opravdu nepamatuju. Zase mojí odpověď pěkně pomalu napíše a pokračuje. Má času dost, jak je vidět.
„Kdy jste jí naposledy viděl?“ padne další nepříjemná otázka. Jo, to kdybych věděl, myslím si v duchu, ale tohle mu nemůžu říct.
„Tak to už se nepamatuju, ale můžu vám říct přesně, kdy jsem jí naposledy slyšel,“ použiju jedinou informaci, kterou vím určitě. „Bylo to dnes ráno, v půl třetí.“
„Ano, to víme, díky tomu jsme vás taky pozvali… byl jste poslední, komu volala, než zemřela,“ vypálí na mě odpověď a mně se zatmí před očima.
„Ona je mrtvá?“ zeptám se s vykulenýma očima komisaře. Dívá se na mě a nic neříká… asi sleduje moji reakci. Myslím, že jsem překvapený dost, aby si nezačal myslet, že jsem ji zabil já. „Někdo jí zabil?“ vyhrknu první, co mě napadne.
„Proč myslíte, že ji někdo zabil?“ zeptá se mě zkoumavě.
„Já… já nevím, ale to mě napadlo první…“ odpovím pomalu, ale najednou mi dojde, co mi v tom telefonu chtěla…
„I když, teď jsem si vlastně vzpomněl… ona mi volala a chtěla, abych přijel, že je jí špatně. Víte, nebylo to poprvé, ona si ze mě dělala sluhu, když se někde opila, takže jsem se naštval a nikam nejel… to jsem asi měl, co?“ zadívám se provinile do očí komisaři a snažím se, aby na mně nepoznal, že mi to zas až tak líto není… bez adresy se těžko někdo zachraňuje… Zapíše si mojí dlouhou odpověď a podívá se na mě soucitně.
„Nedělejte si starosti, než byste se k ní dostal, bylo by stejně pozdě,“ uklidňuje mě. „Podle lékařské zprávy zemřela na předávkování alkoholem a drogami mezi půl třetí a třetí hodinou ranní. Od vás je to k ní nejméně půl hodiny cesty, takže byste stejně neměl šanci něco podniknout,“ sdělí mi úlevnou zprávu a pokračuje. „V podstatě nám šlo jen o to, co vám chtěla, a proč volala zrovna vás. To jste nám řekl, takže vás nebudu déle zdržovat. Případ je uzavřen jako smrt bez cizího zavinění, ničeho se nemusíte obávat,“ řekne, vyjede z tiskárny protokol a strčí mi ho k podpisu. Přejedu očima, co zapsal a rychle se podškrábnu celým jménem. Komisař se zvedne od stolu, čímž mi naznačuje, že můžu odejít. Zvednu svoje ztěžklé nohy a pomalu se sunu ke dveřím. Komisař otevře dveře a podá mi ruku na rozloučenou. Stisknu mu ji a vyjdu na temnou chodbu.
„Jo a ještě něco,“ ozve se mi za zády ten Colombo, až sebou trhnu.
„Moje dcera vás má moc ráda,“ řekne komisař s úsměvem.
Fujtajbl, už jsem se lekl, že si to rozloučení rozmyslel.
„Děkuju, pozdravujte jí ode mě,“ odpovím s úlevou a zahraju si na hodnou mediální hvězdu . „V září vám pošlu lístky na berlínský koncert, když se neurazíte,“ nahodím hvězdný úsměv. „To bude moc ráda, děkuju,“ odpoví Krause a ještě jednou se rozloučíme. Nesmím na to zapomenout, kdo ví, kdy budu potřebovat známého na kriminálce.
„Tak co ti chtěli?“ zeptá se mě netrpělivě Tom, když nastoupím do auta a zabouchnu dveře u spolujezdce.
„Týkalo se to telefonu, který jsem měl dneska v noci,“ začnu pomalu rozvíjet lež, která by měla být co nejvíc podobná pravdě. Vymyslel jsem jí cestou k autu.
„Asi v půl třetí ráno mě vzbudil mobil, tak jsem to zvednul, ale ozval se jen nějaký opilý hlas. Ničemu z toho, co říkal, jsem nerozuměl, tak jsem to nakonec položil. Asi to byl omyl,“ lžu už jako starý profík.
„Byla to prý nějaká feťačka a já byl poslední, komu volala, než zemřela na předávkování,“ řeknu naoko smutně a čekám, jaká bude Tomova reakce.
„Aha…“ zmůže se jen na stručnou odpověď a vypadá to, že mi to vyšlo. Žádné stopy podezření v jeho tváři nevidím.“Kde vzala tvoje číslo?“ uvažuje Tom.
„To já nevím,“ odpovím stručně, nebudu to radši rozvádět a při nejbližší příležitosti si musím vymazat Karin ze seznamu v mobilu…
„Ale nevypadalo to, že by věděla komu volá…“ dodám ještě, aby to bylo jisté. Sakra, cítím se strašně, že mu takhle lžu, slíbil jsem mu přece, že budeme všechno řešit spolu, ale mrtvá Karin snad už nic nevykecá, tak není důvod mu to všechno vyprávět. Snad je to uzavřená kapitola. Musím v to doufat.
„Jo a připomeň mi prosím tě doma, že budu potřebovat dva lístky na berlínský koncert, dcera toho komisaře mě totiž miluje, takže jsem mu slíbil dva lupeny…“ ušklíbnu se na brášku. „Dostanu taky dva lístky, když tě miluju?“ uchechtne se na mě a plácne mě po stehně.
„Jistě drahouši, stačí, když mi to dokážeš,“ nastavím ze srandy tvář k polibku. Bráška se nenechá dlouho přemlouvat a vrhne se na mě jak hladový sup na svou kořist… ještě že má to auto tmavá skla, ulice je plná zvědavých očí…
„Tak dost, Casanovo, jedem domů… lístky dostaneš, důkazy byly dostatečné…“ odlepím se od jeho rtů a sundám ze sebe všechny jeho nenechavé ruce… má jich snad deset a ne jen dvě… cítím ho po celém těle…
„To jsem rád, že ti budu moci být na blízku, moje hvězdo…“ zašklebí se na mě a otočí klíčkem v zapalování. Motor tiše zapřede a vyrazíme k domovu. Zvláštní… už je to pro mě domov… na Hamburk jsem úplně zapomněl. Jsem tu teprve třetí den a už si nedovedu představit, že bych byl někde jinde… s Tomem je to tak nádherné, že už bych se toho asi nechtěl nikdy vzdát. Zakloním hlavu, opřu se o opěrku a zavřu úlevou oči… snad je ta epizoda s Karin za mnou…
„Tak co jsi mi chtěla?“ zeptám se Karin. Sedíme v malém boxu nějaké kavárny. „A kde jsi vlastně vzala moje číslo?“ dojde mi.
„Mám svoje zdroje…“ odsekne a dál upíjí ze své skleničky džus. Už je to něco přes měsíc, co jsem ji viděl naposledy a nebyl to pro mě hezký pohled…ležela v hotelovém pokoji a spala, když jsem potichu zavíral dveře a zdrhal. Chtěl jsem, aby mě neviděla… byla opilá, tak snad si nic nepamatuje. O to divnější je tohle setkání. Tenkrát na té pařbě jsme se setkali poprvé v životě, tak nechápu, co mi může chtít…
„Jsem těhotná,“ vypálí na mě nečekaně… podívám se jí pevně do očí
„A co já s tím?“ odpovím bez zaváhání a doufám, že nezaznamenala můj šok…vždyť byla namol, nemůže nic vědět…
„Jak, co ty s tím? Je to tvoje!“ rozčílí se. Musím být tvrdý, nesmí poznat, že pochybuju… „Tak hele, holčičko, nejsi první ani poslední, která to na mě zkouší, ale to se ti nepovede. Nemáš šanci!“ zaútočím tvrdě, aby si nemyslela, že se jen tak nechám zahnat do kouta. „Nepotřebuju žádnou šanci, stačí mi informace,“ odpoví vztekle. To mě zarazilo… co tím myslí?
„Jaké informace, co to meleš?“ zeptám se o poznání mírněji. Nakloní se ke mně tak, že cítím její dech na tváři a zasyčí: „Celou tu dobu, co jsme spolu souložili, jsi mi říkal „Tome, lásko, ach Tome,“… to ti nestačí?“
„Stačí…“ odpovím tiše. Takže nebyla tak opilá, jak vypadala…vzápětí mi potvrdí moji domněnku.
„Myslel sis, že jsem tak namol, že si to nebudu pamatovat, viď? Nejsi sám dobrý herec, já taky nejsem špatná…“ zadívá se mi pevně do očí. „Teď mě poslouchej… vidím, že o dítě nestojíš, takže chci prachy… nechám si to vzít, protože s tebou nechci už mít nic společnýho.“ Celkem se mi ulevilo, že jde jen o peníze. To jsem se ovšem velice pletl… „Nebude to jednorázovka. Budu chtít občas nějaký kepesný, jako bolestný za utrpěnou ztrátu… jinak se tvůj bratříček dozví, jak moc ho miluješ…“ dopoví s vítězným úsměvem…
„Jsme doma, ospalče, vstávej,“ ozve se mi šepot vedle ucha. „Ty máš dneska snad spavou nemoc, co budeš dělat v noci?“ usmívá se na mě Tom a zajíždí do garáže.
„Jé, já jsem zase usnul?“ udiveně otevřu oči a nejde mi z hlavy poslední sen. Zase ta Karin… Vystoupíme oba z auta. Tom vyndá z kufru nákup, vrazí mi tašky do ruky a zavře garáž.
„Jdu to uložit a něco dobrého ti uvařím…“ slíbím svému zlatíčku a vyběhnu schody do domu. Zase ty klíče… musím chvíli hrabat v kapse, abych je našel. Konečně…
„Scotty, miláčku, už jsme doma!“ zavolám směrem do kuchyně a vzápětí se na mě vyřítí ta naše chlupatá obluda a celého mě oblízá…
„No tak dost, to stačí, až přijde druhý páníček, tak na něj taky nezapomeň s nějakou tou slinou, jo?“ odeženu ho se smíchem a sundám si boty a bundu. Scotty se zase líně uloží do svého pelechu a pozoruje mě, co dělám. Rozdělím věci do lednice a začnu spřádat plány, co uvařím.
Dneska by to chtělo něco sladkého, už jsem dlouho neměl palačinky… jo, to je ono. Marmeládu máme, šlehačku jsme koupili a hlavně je to rychle hotové. Natáhnu se pro zástěru, co visí vedle utěrky na háčku… „Tady jsem pánem já“ hlásá hrdý nápis na zástěře… jo, to je pravda, tady jo. Tady v kuchyni jsem pánem já, ale jinak… v životě mi vládnou jiní lidé… například taková „milá holka“, jako byla Karin. Takže už je mi jasné, proč jsem jí nechal těch tisíc euro. Vydírala, potvora. No, teď už nebude… nezvládla to, holka. Zřejmě měla těch peněz tolik, že se prostě ufetovala. Takže… mlíko, mouku, vejce, trošku soli a pořádně promíchat… tak, teď rozpálit trošku oleje na pánvičce a můžu začít… Ona to na mě normálně nastražila… celá ta její opilost byla jen bouda. Nejspíš mě chtěla dostat do postele, tak mě tak dlouho opíjela, až jsem se nechal. Mrcha jedna. Nechápu, jak jsem jí mohl tak lehce nalítnout… byl jsem po hádce s Tomem, asi jsem se potřeboval odreagovat a takhle to dopadlo… málem jsem byl otec. „Uslintaný batole mu teda nezávidím…“ vybaví se mi Tomova slova, která pronesl na adresu Georga… Upřímně řečeno, taky bych o to moc nestál… Šup, otočím napůl hotovou palačinku ve vzduchu… jóóó trefa hned napoprvé, jsem borééééc. Většinou mi ta první spadne, než dostanu do ruky ten správný grif…
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
nemožem xD Bill si tam cupitá po kuchyni , myslí na Karin , popritom varí xD super x) si borééééc x)
Hej docela mě dostalo Byllovo pohazování palačinek k te zastěře byx se mu hodila ještě taková ta bílá čepie a vařečka do ruky 😀
Pry…. "Doufám, že v jeho věku nebudu vypadat takhle, to by mě zabilo…", tomu se to pyskuje, prdelce nevycvalane, kdyz je mu pouhych 23.
A kruci, to nam teda prituhuje, by me opravdu zajialo, jak ho ta Karin tak ukoulele, ze s ni skoncil v posteli a nejen skoncil. Je to napinavy jako guma u trenyrek.
😀 Ba né, už je to taky stařík, už je mu 25 😀 To máš do čtyříctky hnedle za rohem 😀 Náš Billi bude ovšem ve 40ti vypadat na pětadvacet, ale to je ještě daleko, to se dozvíš až v dalších řadách. 😀 Má štěstí, chlapec… 🙂
…takze jahodovy, jo? Ja bych kluky tipovala spise na malinovy:-)
Jsem to prave precetla i u sousedu a je tam par chybicek, Janulko. Beta readerka si asi trosku schrupla. Ale jinak dobry.
Taky tva betaread vyprodukovala jednodilku, teda cisty lemon na tema Billovych ultratesnych kalhot, je to hooodne lechtive.
😀 Já radši jahodovej, v malinovým je moc zrníček, ty mi lezou na nervy. 😀
No jo, holt asi byla zrovna Koos unavená.. jsou to věci gramatický nebo překlepy? Když mi to písneš, můžu to opravit, pokud to není nějaká skladba vět, to bys musela asi fakt podrobně. 🙂
Už se mi tam jedna Anna rozčiluje, jakej je Bill hnusnej lhář, nikomu není tý mý nevěrný chudinky líto. 😀 Bych je chtěla vidět na jeho místě, jak by honem běželi za Tomem a vyprávěly mu, co všechno ten jeho starej pardál prováděl. 🙂 No jo no… já vim, sliboval, že nebude lhát. 😀
Tu jednodílku jsem ještě nečetla, ale já stejně z těchhle lemonek v angličtině vůbec nic nemám.. jak není sex česky, ani to se mnou nehne. To se v podstatě nedá číst. 🙂
Ohledne chybicek ti pisnu maila, ju?
No ja se te Anne ani nedivim, ja to pocitovala stejne. Ale ty jsi autorka a psala jsi to v prvni osobe, z Billova pohledu, tak jsi se urcite dokazala lepe vzit do te jeho rozpolcene situace. Ja jsem se neskutecne dokazala szit s Tomem. Taky si vem, ze v jeho minulem zivote se uchlastaval k smrti a nakonec i umrel. Ted ma novou sanci, ten "staronovy" Bill nebyl zrovna dvakrat milej a ten uplne "novy Bill" mu slibi vse sdilet s nim a pak mu zase lze. Je to tezky holt. Ja jsem treba i desne citliva na neveru, vzdycky to se mnou silene zamava a zit v domence, ze je vse ok a pak se dozvedet, ze te nekdo podved a jeste lhal a porad se k tobe mel, jako by nic, to je pro me neskutecne zahulova situace. Ale ja jsem stirka, krivdy spachane na me osobe si desne beru a pamatuju si je navzdy (bohuzel).
Ja jsem to s Billem zacla prozivat, az kdyz ho ….aha spoiler….nemuzu o tom tady psat….zkratka az pozdeji….je to v te me nejoblibenejsi kapitole a pasazi jako takove.
[7]: 🙂 Jojo, díkes. Je fakt, že jako autorka to vidím asi úplně jinak, hlavní pro mě byly pocity Billa, když jsem to psala, a Tom byl prostě v tomhle případě nevědomej, z Billova pohedu s tím, že se o nevěře starého Billa nikdy nedozví, tak proč by mu měl zbytečně ubližovat. Bill své staré já prostě cítí jako někoho jinýho, nebere jeho činy za svoje, takže logicky, proč by měl za ně trpět. Tom by nejspíš nebyl až tak schopen oddělit osobu starého a nového Billa od sebe, i když všechno ví, on je pro něj jeden a ten samej.
Je to zamotaný, ale když si člověk uvědomí svůj život, tuhle jsem o tom četla nějakej docela zajímavej článek, v podstatě celej život neustále lžeme, a to nejen záměrně, ale vlastně ze společenských důvodů. Kdyby byl každej člověk upřímnej a opravdu říkal, co si myslí, za chvíli by se všichni pozabíjeli. 😀
I když jsem zastáncem hesla "pravda a láska… bla bla bla", tuhle situaci cítím stejně jako autorka, nač Tomovi zbytečně ubližovat pravdou. S nevěrou to mám zase úplně přesně jako modrozelenka, ale v tomto případě stojím pevně při novém Billovi. Ale možná jsem jen ovlivněná tím, že znám výsledek. 🙂
Palačinky jsem dělala v pátek. S rybízovou zavařeninou. Na mě je jahodovej džem na palačinkách moc sladkej. Jéééžííš, já mám hlad!!! 🙂
Jo a Bille, já tě sice miluju, ale ve čtyřiceti budeš vypadat jako starej, potrhanej, opršenej plakát. Tak se uklidni! :)))
Co je to lemon?!? 🙂
Děkuju za obhajobu Billa, vidím to s tím lhaním stejně jako ty, no bodejď ne, když jsem to tak napsala, že jo. 😀
Hele, já mám obavy, aby náhodou Bill nevypadal ve čtyřiceti furt stejně 😀 Co my víme, na jaký úrovni bude v tý době plastická chirurgie, hele. Třeba se bude nechat z kmenový buńky na správný masce dát vypěstovat celej novej ksicht. 😀
Ty jo, sto let chodíš na THF a nevíš, co je lemon? Co takhle PWP/Lemon. 😀 To už je jiný kafe, co? 😀
Janule, bohužel, furt nic, leda tak citron. 🙂 Aspoň vidíš, že nekecám, když tvrdím, že ta varování moc nečtu. Leda tak párování, jestli mi někdo neumře, neberou drogy, neznásilňujou se, nešikanujou je a tak. Takže lemon mě fakt minul. 🙂
Bill ve čtyřiceti bude propíchanej jak řešeto, popsanej jak starej sešit a bude chabrus na ledviny, protože v mládí nosil kraťounká trička a táhlo mu na záda. 🙂 Ale máš recht, musím počítat se zázraky medicíny. 🙂
[11]: Šmarjápano, jak malej harant :-D, to seš stará zasloužilá slashařka? 😀 PWP/Lemon je v podstatě povídka pouze o sexu, bez větší zápletky. Prostě se tam jenom sexuje, jsou to jednodílky.
I když si to občas nějakej chytrák přidá i do vícedílky, což je naprostej nesmysl, protože to se s vícedílkou moc neslučuje… nejspíš si myslí, že to bude číst víc lidí, když to tam vrzne, že je v tom jako spousta sexu. 😀
A ono nakonec, jestli se Billí vůbec s tou svou slávou dožije čtyřicítky, je hodně lidí, který ho nemaj rádi, takže budeme rády, když bude propíchanej, otetovanej a starej vošklivej jak Alice Cooper. 😀 Roztomilej bude snad furt… doufejme. 😀
Zasloužilá slashařka! To by se dalo tesat na hrob!!!! Jsem se chtěla nechat rozprášit, ale možná si to ještě rozmyslím. 🙂
Hele, já tě nechci dráždit svou nevědomostí, ale myslela jsem, že se těm povídkám o sexu říká jinak. Pochopitelně mi teď vypadlo to správný slovo! :)))))
No jo, zrovna jsem nedávno psala Lady Kay k Romeovi, aby tam Bill náhodou nedopadl jako Versace. Tak snad se mu nic nestane, ani tam, ani tady. Teda tím tady myslím L.A. nebo kde teď vůbec hoši jsou, jako obvykle mám mezery.:)
[13]: No vidíš, aspoň máš ideu, co budeš mít na pomníku, to já ještě pořád nemám. 😀 Dnedska se mnou nic nebude, jsem včera prokecala večer a nestíhám, musim opravovat. 🙂
No páááni, takže takhle to všechno bylo s Karin! 😮 Tak to teda čumím! Jenom nevím, jestli je dobře, že Bill tomovi stále něco neřekl. Já vím, že Karin už asi těžko promluví a tak by to mělo být v pohodě..ale člověka minulost skoro vždycky ´dohoní´, takže mám strach, aby se nestalo ještě něco, a Tom se to nedozvěděl. Nevím, nevím jak by to bral. Tak teď jenom doufat, že už bude všechno fajn!