Časoprostor I 14.

Na chvilku jsme usnuli a mě ze spaní vytrhl zvuk mobilu, který se ozval z kuchyně. Opatrně se odkryju, abych Toma nevzbudil, a jdu se podívat, co to píplo. Přišla mi zpráva. Moje první zpráva v novém životě, ale bohužel od úplně neznámého člověka. Na displeji svítí jméno „Frank“. Potvrdím tlačítkem „číst zprávu“.

„Čau Bille, nemůžu se dočkat, až si to spolu zase rozdáme. Přijď brzy. Pa Frank“ dočtu a z výšky dopadnu na židli u stolu. Tom měl pravdu… polilo mě z toho takové horko, že jsem musel vstát a otevřít okno. Byl jsem mu nevěrný a on to cítil, proto byl jejich vztah v poslední době divný. Panebože, jak mu tohle můžu říct? To by ho zabilo, to přece nemůžu.

Okamžitě tu šílenou zprávu vymažu, ale stejně si jí budu pamatovat slovo od slova do konce svého života. Musím vymyslet plán, jak to udělám, abych Tomovi co nejmíň ublížil. Nejdřív se pokusím zjistit, kdo je Frank a co s ním mám společného a pak se uvidí. Samozřejmě to okamžitě ukončím, protože mám svojí lásku a nepotřebuju k tomu nějakého Franka. Nenechám si zničit nový život nějakým nadrženým klukem. Vztekle hodím mobil zpátky na stůl. Hergot, to přece nejsem já! Nikdy jsem žádné své přítelkyni nevěrný nebyl a to jsem je nemiloval. Nechápu, jak k tomu mohlo dojít. Že bych byl v tomhle životě opravdu tak jiný? Ale co by mě mohlo o tolik změnit? Přece povaha člověka není tak vrtkavá. Brečel bych sám nad sebou, ale co by mi to bylo platné…

„Bille,“ ozve se z obýváku „kam jsi mi zmizel?“ volá na mě Tom a mně se zatmí před očima při představě, že mu budu muset začít lhát. Zvednu se ztěžka ze židle a snažím se nasadit normální výraz.
„Tady jsem, jen si tu tak přemýšlím,“ zavolám na něj z kuchyně a začnu předstírat nějakou nesmyslnou práci.
„Pojď ke mně…“ škemrá bráška a mně nezbývá nic jiného, než se sebrat a jít za ním. Cítím se jako největší hajzl ve střední Evropě, ale musím se ovládat, jinak mu ublížím.
„Copak je? Už ti chybím? Nebo potřebuješ pomoc s oblíkáním?“ začnu na něj mluvit, jako na malého caparta a sbírám pomalu ze země kusy jeho oblečení.
„Já se nechci oblíkat, mně je takhle dobře…“ prohlásí a protáhne se na sedačce jako kočka. „Chci tě tady u sebe…“ poklepe na volné místo, které jsem před chvíli opustil.
„A my nemáme dneska žádný program? Budeme se válet celý den v posteli?“ zeptám se, líbnu ho přitom na nos a sednu si k němu.
„Já mám teď volno pořád, ale když mi povíš, co je za den, tak ti možná prozradím, co děláš ty,“ uculuje se na mě ten ďáblík a jezdí mi rukou po zadku.
„Jedeš!“ plácnu ho přes tu nenechavou packu z legrace a začnu vzpomínat, co je vlastně dneska za den. „Řekl bych, že je středa,“ uvažuju nahlas.
„Tak to máš dneska s Frankem partii šachů, jestli se nepletu,“ řekne a mně spadne čelist až na koberec.
„Kdo je Frank?“ zeptám se opatrně.
„To je jeden tvůj dlouholetý fanoušek. Je na vozíku a každou poslední středu v měsíci k němu chodíš a hrajete spolu šachy… vždycky tě porazí, ale má z toho strašnou radost a moc rád tě vidí. Už to takhle spolu táhnete pátý rok a docela vám to funguje. Akorát ty šachy ses ještě pořád nenaučil,“ uculuje se Tom a mně se tak strašně uleví, že si toho snad musel všimnout. Tak já si to s Frankem rozdávám v šachu a ne v posteli? No to je teda fór měsíce… Já jsem takovej vůl…

Musím se začít nahlas smát a s úlevou si dojdu pro mobil. Vyprávím Tomovi celou tu historku, a přitom píšu Frankovi, že se na něj taky těším. Dám „odeslat zprávu“ a mrknu na Toma… zarazím se, protože se sice se mnou směje, ale stejně vypadá nějak přepadle.
„Copak se děje, Tomi?“ zeptám se ho.
„Ty bys mi o tom neřekl, že ne?“ odpoví mi smutně Tom.
„Myslíš o té esemesce od Franka?“ zamyslím se a dojde mi, že jsem to trošku pokazil.
„Víš, byl jsem z toho sám tak v šoku, že jsem chtěl nejdřív zjistit, kdo to je. Takové věci se přece neříkají lehce, to musíš uznat, Tomi. Vždyť bych ti tím strašně ublížil, a to jsem nechtěl,“ omlouvám se mu a snažím se ho políbit na usmířenou. Ucukne hlavou a zadívá se mi tvrdě do očí.
„Říkal jsi, že na to budeme spolu a že ve dvou jsme byli vždycky silní. To už jsi zapomněl? Najednou už to neplatí?“ řekne a já najednou nevím, co odpovědět… musím mu to nějak vysvětlit, a tak začnu pomalu mluvit, co mě napadne, abych to nějak napravil.

„Lásko, promiň, moc se omlouvám, ale já si s tím vážně nevěděl hned rady,“ vzdychnu a hledám slova, která by vyjádřila mou lítost. „Najednou jsem si o sobě myslel, že jsem parchant, který tě obelhává a to byl pro mě šok. Já přece vím, že takový nejsem. Nikdy jsem nebyl nevěrný. V tomhle jsem si byl tak jistý sám sebou a pak přijde jedna pitomá esemeska a zbourá mi celý můj nový život. Dovedeš pochopit, jak mi bylo?“ zadívám se mu do očí. „Vždyť já tě miluju jako nikoho na světě a najednou zjistím tohle? Musel jsem se s tím nejdřív nějak sám vypořádat a opravdu jsem ti nechtěl ublížit…“ cítím, že mi za chvíli vyhrknou do očí slzy. Jestli mě teď odstrčí, tak už nevím, co budu dělat. První slza mi stekla po tváři a zamířila si to přímo do koutku mých úst. Slíznu jí, ale hned za ní přijde druhá a já už to nemůžu udržet. Popotáhnu a Tom si toho všimne.

„Promiň, Billí, nechtěl jsem tě rozplakat…“ řekne a udiveně na mě kouká. „Pojď ke mně, ty můj blázínku,“ obejme mě a políbí na tvář. Slíbává moje slzy a já se rozbrečím naplno. Ulevilo se mi a všechno to napětí ze mě těmi slzami odchází. Vrhnu se na Toma a zabořím mu svoje rozmazané oči do náruče… Přitiskne mě na svou hruď a hladí mě po vlasech. Kolíbá mě jako miminko a šeptá mi do ucha uklidňující slůvka. Pomalu mi přestanou téct slzy a vím, že už to bude dobré. Nějak se to ve mně všechno nahromadilo, ale už je mi líp.

Chvilku ještě zůstanu v Tomově náručí, ale musím se sebrat a zjistit nějaké podrobnosti o Frankovi.

Psal, abych přišel brzo, ale já ani nevím, v kolik k němu pravidelně chodím, kde bydlí, kolik je mu let a hlavně, co všechno o mně ví a co si s ním mám povídat. Napadlo mě, jestli bych to radši neměl odložit, ale už jsem mu v té euforii napsal, že se na něj těším, tak ho přece nemůžu zklamat. Tom mi všechno ochotně vyloží, takže se dohodneme, že si zajdeme spolu na oběd, pak se skočím nechat učesat a nakonec pojedeme spolu k Frankovi. Tom prý se mnou k němu občas chodívá, tak to nebude snad tak nápadné a bude mi moct pomáhat, když se budu topit v trapných situacích.

Ještě tu nejsem ani čtyřiadvacet hodin a zažil jsem takových zvláštních věcí, jako za celý svůj předchozí život. Vybral jsem si náročnou cestu, ale stálo mi to za to. Živý Tom mi to připomíná každým svým pohybem, gestem a úsměvem, který mi věnuje.

Vytočím telefonní číslo kadeřnického salónu, které mám podle Toma v mobilu uložené pod zkratkou „BR“ a ozve se mi recepce. Objednám se na druhou hodinu a jdu se připravit. Za chvíli s Tomem vyrazíme na oběd, tentokrát jeho naleštěným červenočerným sporťákem. Vidím na něm, jak je na něj pyšný a rád mi ho předvádí. Když mi ukazuje, jak se dají lehce sklopit přední sedadla a vznikne tak pohodlný prostor, zase mě zašimrá malinká žárlivá myšlenka. Přece jen jsem znal jiného Toma a je mi jasné, na co by to ten starý používal… no nic, musím se vzchopit a připravit se na další události. Všechno je tak nové, že naštěstí nemám čas o tomhle uvažovat.

Cestou do restaurace jsem Toma zpovídal, co všechno o tom salónu ví, abych měl co nejvíc informací, ale moc jsem z něj nedostal. Prý tam se mnou zásadně nechodí, nemá to tam rád. Já tam prý vždycky prosedím a prokecám hodiny a jeho nebaví na mě čekat. Musím mu slíbit, že to dneska nebudu protahovat, ale copak já vím, co se mnou budou provádět? Dnes se určitě nebudu vykecávat, abych se neprozradil, ale budu se spíš snažit pochopit svůj vlastní účes. Ve třičtvrtě na dvě Tom dorazí autem před salón. Jmenuje se „Black Rose“, takže pochopím konečně tu zkratku v mobilu. Na ulici není volné místo, tak mě Tom jen vyhodí z auta a jede zaparkovat někam dál. Domluvili jsme se, že ho prozvoním, až budu hotový a on mi zase přistaví kočár přímo ke vchodu… není nad to, mít dobrý servis…

Sedím v křesle a v zrcadle pozoruji mladou ženu, jejíž jméno jsem zaslechl, když na ní volala recepční, že jsem tady. Jmenuje se Silke a pravděpodobně je moje osobní kadeřnice. Kdo jiný by měl vědět, jak mě učesat? Tykáme si, takže se známe asi dlouho.

„Tak, Bille, jak to teda upravíme, minule jsi říkal, že už ti tohle nevyhovuje, tak co s tím provedem?“ usměje se na mě do zrcadla a čeká, co já na to…

„No… rád bych se vrátil k delším vlasům, asi tak jako jsem to měl před sedmi lety,“ risknu, že si mě z té doby ještě pamatuje. Určitě mě musela vidět alespoň na plakátech.

„Myslíš tu lví hřívu, cos nosíval?“ udiveně na mě kouká do zrcadla…

„Jo, alespoň co se týče dýlky a střihu bych to tak chtěl, ale jak to budu česat ještě nevím… možná zůstanu u rovných hladkých vlasů, ale to se uvidí,“ vysvětlím jí svůj záměr, na který jsem přišel před pár vteřinami. Její nabídka mi přišla nesmírně vhod… nebudu se muset nic nového učit.

„To ovšem znamená nastřelit a obarvit vlásky, to bude trvat tak dvě až tři hoďky,“ odpoví mi na to Silke a já si živě představím naštvaného Toma v autě.

„Nevadí, to vydržím, hlavně že budu zase vypadat jako člověk…“ oddechnu si a nechám se opečovávat krásnou Silke. Brnknu Tomovi, ať na mě nečeká, že ho prozvoním tak kolem páté, až to tu skončí. Naštěstí se nezlobí, je to moje zlatíčko…

Zatímco mi Silke tvoří nový účes, mám čas na přemýšlení. Není ani moc ukecaná, a když si všimne, že na moc věcí neodpovídám, nechá mě radši být a věnuje se svojí práci. Povídá si s kolegyní, která vedle češe nějakou madam a mě to příjemně ukolébá. Pomalu usínám…

Trhnu sebou, když mi u hlavy spustí fén. Silke se blíží k finále své práce. Co to bylo? Sen, nebo vzpomínka? Nemůžu na to přijít. V každém případě to bylo hodně divné. Cítil jsem v sobě tolik různých emocí, ale nevím, jestli převažoval soucit, nebo znechucení.

„Tak co, šéfe? Líbí?“ zeptá se mě Silke, když se můžu konečně podívat na hotový účes.
„Nádhera, díky Silke, máš zlatý ručičky,“ pochválím ji a zdvořile ji líbnu na ruku… rozchechtá se jako blázen a z legrace mě plácne do ramene.
„Ty jsi dneska jak vyměněnej,“ dodá ještě a sundá ze mě plachtu.
„Co jsem dlužen, slečno?“ hraju si dál na gentlemana a Silke se jen usměje.
„Váš účes – naše reklama, vaše veličenstvo, bylo nám ctí a národním svátkem, že jsme vás mohli česat, přijďte zas, rádi vás uvidíme… “ šaškuje Silke, když se zvedám z křesla.
„Tak děkuji, slečno,“ přidám se k jejímu rozvernému tónu a znovu jí políbím obřadně ruku.
„Na shledanou, pane, velice nás těšilo.“ Ukloní se v pase a rozchechtá se jako malá holčička. Když se trochu uklidní, líbne mě na tvář a vyprovází mě až k hlavním dveřím.
„Tak ahoj, Billí a zase brnkni, až budeš potřebovat, v září se mnou můžeš počítat.“ Vystrčí mě na chodník. V září… co bude v září… jediné co vím je, že je v plánu turné. Asi s námi jezdí a dělá mi vizážistku. Mrknu na mobil, je půl páté, takže Tom nejspíš ještě čeká doma na moje zavolání. Prozvoním ho a jdu si naproti přes ulici sednout do malé kavárny. Vyberu si stolek pro dva hned u okna, abych měl výhled na ulici, a objednám si colu.

Tom pro mě přijel za malou chvilku, skoro jsem tu colu ani nestihl dopít.

„Dávej pozor na cestu, nebo se vybouráme,“ musím ho upozornit, když si mě už asi popáté prohlíží.
„Nemůžu za to, že ti to tak sluší, vypadáš stejně, jako když jsi mě sbalil,“ usměje se na mě a pořád zírá… pravou ruku mi položí na stehno.
„Říkám ti znova, dávej pozor na cestu…“ zašklebím se na něj a tu ruku mu vrátím zpátky na volant. „Já jsem tě sbalil?“ udiveně na něj mrknu.
„No jasně, kdo mi tenkrát řekl, že mě miluje? Ty jsi s tím přišel, takže jsi mě sbalil,“ řekne přesvědčivě.
„Musíš mi to celý vyprávět, nechce se mi čekat, až si vzpomenu, to je moc zdlouhavá metoda,“ vzpomenu si na to, co se mi zdálo u Silke v křesle. „Mám jenom takový divný záblesky, který mi většinou nedávají smysl.“

Zase na mě zírá… „Hergot, koukej na cestu, nebo se zabijem a já si už nic neužiju…!“ řeknu mu částečně v legraci a částečně s opravdovým strachem, když za námi zaregistruju velký náklaďák.
„Já bych řekl, že si dneska ještě užiješ…“ odpoví mi ten harašící řidič, „…mám na tebe nehoráznou chuť,“ prohlásí a jeho ruka mi zase přistane na stehně…

Takhle se spolu dohadujeme a pereme celou cestu až k Frankovi.

autor: Janule
betaread: Janik