Bohužel, Tom má nahoře u sebe v bytě úplně stejně prázdnou ledničku jako já, takže se budeme muset vypravit někam na oběd. Pokusím se něco udělat s účesem, ale nakonec to vzdám a radši si narazím na hlavu kšiltovku, co jsem našel ve svých věcech. Namaluju se přesně tak, jak jsem to viděl na posledních fotkách, ale na černých linkách se toho zas tak moc inovovat nedá, takže je to hotové raz dva. Vyjedu se svým krásným fárem na ulici, zapnu navigaci a namačkám adresu restaurace, kterou mi Tom nadiktuje. Cestou zjišťuju, že bydlíme jen kousíček od centra Berlína, a přitom to tam vypadalo, jako někde na okraji. Ta vila musela být nehorázně drahá.
V restauraci jsme evidentně stálí hosté, tak radši nechám objednávat Toma, aby nenastal nějaký trapas. Zničehonic mi bleskne hlavou obrázek poslední večeře, kterou jsme tu s Tomem jedli. Vzpomenu si i na jméno číšníka, který nás obsluhoval. Mám z toho takovou radost, že se neudržím a při první příležitosti oslovím číšníka jménem. Tom se na mě udiveně podívá a poznám na něm, že mu vrtá hlavou, kde jsem tu informaci vzal…
„Doufám, že to, co jsi mi vyprávěl dopoledne, nebyl jen jeden z tvých přiblblých fórů, že ne?“ naklonil se ke mně a s vážnou tváří mě hypnotizoval očima. To mě vylekalo. Ujistil jsem ho, že jsem měl jen záblesk nové paměti a že se nemusí obávat. Budu si muset dávat pozor co říkám, abych neztratil jeho důvěru. Přece jen… uvěřit tomu všemu, co jsem mu vyprávěl, dá práci.
Cestou z restaurace řídí Tom, já jenom pozoruji okolí, abych se tu alespoň trochu zorientoval. Na pěší túry stejně moc nejsem a navigace v autě mě vždycky dovede na správné místo. Je to tu docela pěkné, ani to nevypadá jako velkoměsto. Tři ulice od našeho domu je velké nákupní centrum, tak jsme se tam zastavili nakoupit nějaké jídlo, abychom doma neumřeli hlady. V obchodním centru si zase připadám jako doma. Dost lidí mě poznává a dávají mi to najevo. Naštěstí většinou úsměvy nebo prosbou o podpis. Nemám sebou fixu, jak jsem byl skoro celý svůj život zvyklý, tak si musím jednu v papírnictví koupit. Pak mám teprve ten správný pocit. Je to součást mého života a už bych se bez ní asi neobešel.
Stýská se mi po Hamburku, budeme si tam s Tomem muset v nejbližší době udělat výlet, abych mu ukázal, kde jsem tam bydlel já a kde on se Sabine. Taky bychom měli navštívit rodiče, máma měla narozeniny…
„Tome, co jsme dali mamce letos k narozeninám?“ zeptám se zvědavě.
„Co asi… kabelku,“ odpoví bráška přesně to, co očekávám a rozesměje mě to.
„Příští rok už jí musíme koupit něco jinýho, vždyť už jich má doma plnou skříň. Já jí letos koupil novej šicí stroj… teda v tom starým životě,“ dodám rychle, aby si nemyslel, že dělám něco za jeho zády.
„Jo? A co ona na to? Měla radost?“ zeptá se mě překvapeně.
„No, znáš jí… radost měla, ale asi by na něj nikdy nesáhla. Stejně by asi používala pořád tu starou herku. Vzal jsem ten nejdražší model a asi jsem to s tou moderností přehnal,“ přiznám se mu. „Příští rok ale už musíme vymyslet něco jinýho než ty věčný kabelky…“ dodám ještě a rozepnu si bezpečností pás, protože jsme právě zajeli do garáže. Uf, oddechl jsem si, že jsem to přežil ve zdraví. Neustále mám ze všeho takový divný pocit a připadám si pořád jako na návštěvě.
„Co asi… kabelku,“ odpoví bráška přesně to, co očekávám a rozesměje mě to.
„Příští rok už jí musíme koupit něco jinýho, vždyť už jich má doma plnou skříň. Já jí letos koupil novej šicí stroj… teda v tom starým životě,“ dodám rychle, aby si nemyslel, že dělám něco za jeho zády.
„Jo? A co ona na to? Měla radost?“ zeptá se mě překvapeně.
„No, znáš jí… radost měla, ale asi by na něj nikdy nesáhla. Stejně by asi používala pořád tu starou herku. Vzal jsem ten nejdražší model a asi jsem to s tou moderností přehnal,“ přiznám se mu. „Příští rok ale už musíme vymyslet něco jinýho než ty věčný kabelky…“ dodám ještě a rozepnu si bezpečností pás, protože jsme právě zajeli do garáže. Uf, oddechl jsem si, že jsem to přežil ve zdraví. Neustále mám ze všeho takový divný pocit a připadám si pořád jako na návštěvě.
Zbytek odpoledne strávím na internetu a snažím se zjistit, jak moc moje cesta časem zamotala osudy mých blízkých. Tom šel dolů do studia něco dodělávat, tak mám času, kolik potřebuju. Cestou v autě mi řekl informaci, která mě dost překvapila. Andreas už není náš kamarád. Vždycky jsem si myslel, že naše pevné přátelství nemůže nic narušit, ale to jsem se mýlil. Nevydýchal náš vztah s Tomem. Před tak blízkým kamarádem se to nedalo dlouho tajit, za chvíli by na to stejně přišel, tak jsme mu to asi po měsíci řekli. Nejdřív to prý vypadalo normálně, vzal to klidně, ale postupně přestal volat, navštěvovat nás, až se nakonec někam vypařil. Tom ani neví, kde teď žije a co dělá. Mrzí mě, že to odnesl zrovna náš nejlepší kamarád, ale s nějakými následky jsem musel počítat. Důležité je, že snad žije. Třeba má bez nás klidnější a lepší život. Měl nás vždycky oba rád a tohle asi považoval za zradu. Najednou jsme byli my dva proti jemu samému. Vždycky nás spojoval, najednou byl navíc. Nedivím se mu, že to nezvládl.
Poslal jsem z účtu dědovi peníze na Bédu a částečně si tak zmírnil svoje špatné svědomí, které mám od chvíle, co jsem se vrátil. Občas jsem při čtení informací postřehl malý záblesk paměti. Většinou se to týkalo situací, o kterých jsem zrovna četl. Pomaličku se to začíná rozjíždět a za pár dní budu snad v obraze.
Venku je už docela šero, blíží se pomalu večer, tak se jdu mrknout, co by se dalo uvařit z toho, co jsme cestou z restaurace nakoupili. Samozřejmě samé těstoviny, nějaké pečivo, salám… jak jinak? Za poslední roky jsem byl dost sám, protože přítelkyně procházely mým životem celkem pomalu a vždy jen na krátkou dobu. Nedokázal jsem se zamilovat. Nechtěl jsem si pořizovat hospodyni, co by mi šťourala do života, tak jsem se musel naučit alespoň základy vaření. Teď bych mohl Tomovi něco dobrého ukuchtit, ale kde vzít materiál? V tom obchodě mě to nenapadlo, tak jsem to nechal na něm, co nakoupí. Asi budu muset zase spáchat tradiční špagety, protože na nic jiného tu suroviny nejsou. Zítra nakoupím něco lepšího a ukážu Tomimu, co jsem se naučil, ten bude zírat na bráchu kuchaře. Nakonec, láska prochází žaludkem, to je staré známé heslo.
Konečně jsem to všechno dovařil, můžeme jíst, ale Tom se někde zasekl. Budu se za ním muset vypravit dolů do studia, jinak to tu za chvíli všechno vystydne. Cestou do sklepa slyším slabounké zvuky kytary, ale když otevřu dveře, praští mě síla toho zvuku do uší daleko větší silou. Studio je dobře odhlučněné, aby hudba nerušila okolí. Zaposlouchám se do zvuků kytary a najednou mám strašnou chuť si něco zazpívat. Po měsíci, kdy jsem truchlil pro brášku, jsem úplně vyprahlý. Chvilku poslouchám, Tom sedí na sedačce a na akustiku vybrnkává známou melodii. Je to naše píseň. Složil jsem jí pro něj z lásky, ale nikdy jsem mu to neřekl. „Jsi všechno, co jsem já a všechno, co proudí v mých žilách,“ zpíval jsem mu na každém koncertě a doufal, že mu to dojde, ale to se nikdy nestalo. Bráška zvedl oči… už si mě všiml, usmál se a kývl na mě. Sedl jsem si vedle něj na sedačku a potichu začal zpívat text téhle romantické balady. Poslední tóny dozněly a já jsem úplně naměkko.
Tom odložil kytaru do stojanu a otočil se ke mně.
„Díky, žes to pro mě napsal, lásko a promiň, že jsem to tenkrát nepoznal,“ zašeptá do ztichlého studia. „Já si opravdu myslel, že je to o našem bratrském poutu, dokud jsi mi poprvé při oslavě neřekl ta dvě slova… byl jsem zabedněnec…“ nakloní se ke mně a já vnímám jen jeho omamnou vůni. Obejme mě kolem pasu, přitáhne si mě k sobě a rty přiblíží těsně k mým. Pomalu zlehýnka mi přejede jazykem spodní ret, pak mě začne líbat… něžně, krásně a dlouze… a já mu to vracím a konečně chápu, proč jsem si nechal piercing v jazyku. Tom si s ním pohrává a mě tím pomalu dostává do nebe. Za chvilku svůj vášnivý polibek přeruší, trošku se oddálí a zašeptá mi do vlasů: „Doufám, že ty dvě slova od tebe ještě někdy uslyším…“ Usměju se… tak tohle ti splním hned, lásko… přitáhnu si ho k sobě a pomalinku mu něžně do ucha zašeptám: „MILUJU TĚ.“ Dostanu za to ještě vášnivější polibek, než předtím a jsem si jistý, že to je přesně to, co chtěl slyšet. Nikdy a nikomu jsem tohle ještě neřekl. On je první a poslední, komu tahle slova můžu s láskou zašeptat.
Když se konečně potřebujeme nadechnout, odtáhnu se od něj trošku, protože si vzpomenu, proč jsem sem přišel. „Ty špagety nahoře už jsou určitě studený, budu je muset ohřívat,“ usměju se na Toma a rychle se zvednu, aby mu došlo, že jdeme jíst.
„Ty jsi uvařil? Mě už tady kručí v žaludku půl hodiny a ty nic neřekneš?“ plácne mě cestou nahoru po zadku a na schodech mě předběhne, aby byl v kuchyni první. Dosedne ke stolu a nedočkavě cinká připraveným příborem, jako když jsme byli malí a čekali, až nám dá mamka na stůl oběd. Nakonec to docela vydrželo teplé, takže to ohřívat nemusím, ale musíme jíst rychle.
„Teda Billí, to je dobrota, nikdy jsi to neuměl, co tak najednou?“ pochválí mě Tom, když má už půlku špaget v sobě. „To mě naučil život osamělýho vlka,“ zašklebím se na něj. „Tobě vařila Sabine, já musel sám.“ Vykulí na mě oči a prohlásí pobaveně „Sabine mi vařila? No to bych chtěl teda vidět, vždyť ona sotva udělá kafe a namaže chleba.“
Taky mě to pobaví, ale napadne mě, že asi nemá komu vařit.
„Jak je na tom vlastně Sabine? Má někoho kromě mě?“ zeptám se Toma zvědavě.
„Ne, prý nikoho nepotřebuje. Říká, že žádný chlap nestojí za to, aby si s ním ničila život a zdraví. Naprosto jí to vyhovuje tak jak to je,“ vykládá mi ještě při jídle.
„Měla někdy někoho?“ ptám se dál, abych byl v obraze.
„Jo, kdysi chodila s nějakým starším chlápkem, ale byl ženatej a dost jí ublížil. Sliboval, že se rozvede a pak zjistila, že je jeho manželka potřetí těhotná. Utnula to tenkrát a od tý doby nechce o chlapech ani slyšet. Ani se jí nedivím,“ dodá Tom ještě, utře si pusu ubrouskem a vstává od stolu. „Díky, bráško, bylo to fakt výborný, ale teď by to chtělo něco sladkýho,“ řekne, odloží talíř na linku a vytáhne z mrazáku zmrzlinu. „Dáš si taky?“ zeptá se mě a já kývnu. Zmrzlinu můžu vždycky. Hodí po mně jednoho jahodového nanuka a pomalu si rozbaluje toho svého. Tak tak ho chytnu, ale podařilo se, jinak by se rozplácl o okno v kuchyni. Samozřejmě úklid nádobí zbude na mě…
„Jak je na tom vlastně Sabine? Má někoho kromě mě?“ zeptám se Toma zvědavě.
„Ne, prý nikoho nepotřebuje. Říká, že žádný chlap nestojí za to, aby si s ním ničila život a zdraví. Naprosto jí to vyhovuje tak jak to je,“ vykládá mi ještě při jídle.
„Měla někdy někoho?“ ptám se dál, abych byl v obraze.
„Jo, kdysi chodila s nějakým starším chlápkem, ale byl ženatej a dost jí ublížil. Sliboval, že se rozvede a pak zjistila, že je jeho manželka potřetí těhotná. Utnula to tenkrát a od tý doby nechce o chlapech ani slyšet. Ani se jí nedivím,“ dodá Tom ještě, utře si pusu ubrouskem a vstává od stolu. „Díky, bráško, bylo to fakt výborný, ale teď by to chtělo něco sladkýho,“ řekne, odloží talíř na linku a vytáhne z mrazáku zmrzlinu. „Dáš si taky?“ zeptá se mě a já kývnu. Zmrzlinu můžu vždycky. Hodí po mně jednoho jahodového nanuka a pomalu si rozbaluje toho svého. Tak tak ho chytnu, ale podařilo se, jinak by se rozplácl o okno v kuchyni. Samozřejmě úklid nádobí zbude na mě…
Bráška jde do obýváku a něco tam štrachá. Za chvíli slyším hudbu. Neznám to, ale když se zaposlouchám, slyším svůj vlastní hlas. Vykouknu do obýváku a vidím v televizi sám sebe.
„To je náš novej klip,“ řekne Tom a zálibně se na mě podívá. „Sluší ti to tam, co?“ chce po mně vědět názor.
Řeknu jenom: „Hmmm“ a dál sleduju děj klipu. Je to tak zvláštní pocit, vidět něco, co jsem udělal a nemám o tom ani páru. Takových věcí bude nejspíš ještě hodně, ale musím to postupně vstřebávat. Rozbalím si zmrzlinu a sednu si na křeslo, abych se podíval, jak jsme ten klip udělali. Docela se mi to líbí, je vidět, že je to profesionálně odvedená práce. Zřejmě máme na dobré režiséry. Písnička je na první poslech dobrá, ale budu to muset naposlouchat, napoprvé je to vždycky jiné.
Můj pohled padne na Toma. Napůl sedí, napůl leží na sedačce, příjemně rozvalený, nohy na stole a zálibně olizuje svoji jahodovou zmrzlinu. Nehorázně mě to vzrušuje. Přejíždí jazýčkem po té růžové sladké tyčce a já od něj nemůžu odtrhnout oči. Cítí na sobě můj pohled a jen tak po mně mrkne okem, zašklebí se a zničehonic se pořádně zakousne. Rozchechtá se na celé kolo, když vidí moji vyděšenou reakci na ten razantní skus. Málem jsem při té představě vykřikl AU!!!
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
si pamatuju jak jsem ten poslední odstavec posílala kamaradce xD
dokonalost
x) jj , toe …dokonalostnéééééééééé ! ked si pri tomp ustím MM , bombááááááááá 🙂
Bože, tohle nemá chybu:D Nedokážu se přestat smát tomu konci xD Úplně vidím Billův výraz xD
Dokonalá povídka, máš skvělou fantaziu 🙂 Ten poslední odstawec.,Bombááá xD
Na co hned nemyslí xD Kdo by taky ne… ;D
škodolibka jedna xD
Konec je prostě úžasný, úplně vidím ten Billův vyděšený výraz. 🙂 Ale celá kapitola je skvělá, plná domácí pohody. 😉 Víš, že miluju, když je Billík za hospodyňku a tady se nám, chlapec, začíná projevovat. 🙂
:o), no jo, na švejžužu si ale ještě počkáš. 😀 Bill je prostě dokonalá hausfrau. 😀
Tak ten konec mě dostal! 😀 Výborné! 🙂
A tahle povídka se mi líbí čím dál víc 🙂 Strašně se mi líbí, jak se s tímhle Bill ´pere´, jde mu to skvěle 🙂 Musí to být vážně zvláštní se koukat třeba na ten videoklip, který sám natočil, ale neví o tom. Pááni, mě by z toho asi běham mráz po zádech 😀 To je takové strašně tajemné 😀