Vtom uslyším, jak někdo odemyká dveře… trhnu sebou, honem schovám peněženku do kabely a nevím, kam skočit, abych se schoval. Připadám si tu jako zloděj. Nakonec zůstanu bezradně stát uprostřed obýváku a čekám, co se bude dít.
„Už jsme zpátky,“ ozve se hlas Sabine a do obýváku vběhne pes. Chvíli na něj zírám, ale když na mě skočí a začne mi olizovat obličej, poznám miláčka Scottyho…
„No pojď ke mně, ty potvoro, ty ses mi neztratil? Dej pánovi pusinku, no dej…“ šišlám na něj a mám radost, jak malý dítě. Scotty se na mě vrhá, olizuje mě, jak může a já ho drbu za ušima a v tuhle chvíli jsem šťastný.
„Ahoj, už jsi vstal?“ vejde do obýváku Sabine a hodí vodítko a košík na skříňku. Zůstane na nás udiveně zírat. „Vyvádíte, jak kdybyste se neviděli dva roky… vždyť jsme tu nebyli půl hodiny…“ Uklidním Scottyho, ale nějak nevím co říct, tak aspoň pozdravím, abych nevypadal jako trubka.
„Ahoj, Sabine.“ Čekám, jestli něco řekne, ale ona se sebere a jde zřejmě do kuchyně.
„Budeš chtít uvařit kafe?“ volá na mě a já zjišťuju, že je to přesně to, co teď potřebuju ze všeho nejvíc.
„Jo, to budeš moc hodná!“ zahulákám přes celý byt a jdu radši zpátky do koupelny.
Měl bych najít někde nějaké oblečení, ale nejdřív musím udělat něco s těma vlasama a očima. Zapnu fén a snažím se z toho roští, co mám na hlavě, udělat něco smysluplného, ale moc se mi to nedaří. Mám to nějak kratší a každý vlas jinak dlouhý, to je divný účes, proč já musím furt vymýšlet novinky, teď se ani neučešu. Budu muset najít nějakou svojí současnou fotku, abych viděl, jak to má přesně vypadat. Je to spíš rozcuch než účes, ale kašlu na to. Obtáhnu oči linkama, ven se snad nechystám, tak na víčka kašlu a jdu hledat něco na sebe. Kuchyň je otevřená a už zbývají jen troje dveře k vyzkoušení a za jedněma musí být buď ložnice, nebo aspoň nějaká šatna… Samozřejmě se trefím na záchod… Zkusím další dveře hned vedle, ale ty jsou zamčené… poslední dveře a přede mnou se otevře krásná ložnice. Luxusně zařízená, obrovská postel… no přesně podle mého vkusu. Je vidět, že jsem to zařizoval já, takže už je snad definitivní, že jsem u sebe doma.
Otevřu velkou skříň a začnu hledat něco na sebe. No, není toho zrovna málo, jsem pěkně zásobený. Vytáhnu boxerky, ponožky, tričko a džíny a začnu se oblíkat. Je to všechno samá kvalitní značka, takže jsem asi pořád dost bohatý, abych se mohl dobře oblíkat, to jsem rád. Nerad bych chodil v hadrech od Číňanů, na to jsem nikdy nebyl zvyklý…
„Kafe je na stolééé,“ volá Sabine a nakoukne mi do ložnice. Zrovna jsem si sundal župan a nandávám si boxerky… lekl jsem se jí a málem se zřítil na zem… „Ježíš promiň, já tě hledala v obýváku a… nenapadlo mě, že se tady převlíkáš,“ zrudne Sabine a zavře rychle dveře.
Dosednu ztěžka na postel… uf, to byl trapas, ještě že jsem byl aspoň zády k ní… Tak tohle je ale podezřelý… kdybych s ní něco měl, tak by to asi neřešila a neomlouvala se mi, spíš by se divila, čeho se lekám… To vypadá, že mezi námi nic není. Musím vysondovat, jak jsme na tom, akorát vůbec nevím, jak to udělám.
Rychle na sebe naházím zbytek oblečení a jdu do kuchyně. Na stole je kafe. Přivlastním si ho, protože na hrnku je zlatým písmem moje jméno… alespoň něco je tu jasně popsané… uprostřed je v košíčku čerstvé pečivo a já dostanu děsný hlad. Otevřu lednici a mrknu se, co tam máme. No, teda na to, že je tu ženská, je ta lednice docela prázdná.
„Co koukáš?“ diví se Sabine. „Nedošel jsi na nákup, jak je rok dlouhej, tak tam máš akorát marmeládu. Už jsem se dívala. Kdybych nekoupila snídani, umřeš tady hlady. Taky by ses o sebe mohl víc starat, seš pořád hubenej jak z kozy duch,“ špačkuje, jako by byla moje manželka…
Vyndám aspoň tu marmeládu a sednu si s ní ke stolu. Namažu si rohlík, osladím kafe, mlíko v lednici nebylo. Pochutnávám si na čerstvém pečivu a trkne mě nápad…
„Nějaké noviny jsi nekoupila?“ zeptám se Sabine.
„Jo, máš je v předsíni pod věšákem,“ odvětí. Zvednu se a jdu si pro ně. Třeba se tam něco dozvím, musím se pomalu začít seznamovat se současností.
„Nějaké noviny jsi nekoupila?“ zeptám se Sabine.
„Jo, máš je v předsíni pod věšákem,“ odvětí. Zvednu se a jdu si pro ně. Třeba se tam něco dozvím, musím se pomalu začít seznamovat se současností.
Chvíli do toho plátku čumím, ale nic závažného tam není. Datum souhlasí, ale jsou to Berlínské noviny, takže budu bydlet nejspíš v Berlíně… no vida. První životní změna. Byl jsem v Hamburku tak zvyklý, tohle se mi moc nezamlouvá, ale co se dá dělat. Berlín je hlavní město, všechno kousek a hvězdy mají bydlet v centru dění… i když, já vlastně vůbec nevím, jestli jsem ještě slavný. Panebože, to jsem si zavařil věci. Ta nová paměť mi nějak nenaskakuje a já se v tom začínám pěkně ráchat. Napadne mě další krok, jak ze Sabine vytáhnout, co tu vlastně dělá…
„Ta tvoje fotka v mé peněžence je docela stará, neměli bychom jí vyměnit za novou?“ sonduju, co ona na to. Koukne se na mě udiveně.
„Vždyť je to sotva rok, cos to fotil. Na tu kamufláž při nakupování to stačí, každý mě tam pozná. Ale jestli chceš, můžu ti zapózovat,“ ušklíbne se a udělá modelkovský výraz. Kamufláž? Co to má znamenat? Tak to bude ještě těžké. Sabine dopije kafe, mrkne na hodinky a zvedne se od stolu.
„Já musím běžet, Scotty je vyvenčený, nakrmený, sousedi mě tu viděli, tak mě pojď vyprovodit, jo?“ mezitím zmizí v předsíni a obouvá se. Zvednu se ze židle a nějak nevím co dělat, tak jdu za ní. Zkusím si obout boty, co jsou u dveří, a oddechnu si, když zjistím, že jsou opravdu moje. Vyberu jednu bundu a už se chystám vyjít za Sabine… otočí se na mě a zeptá se: „Klíče si nevezmeš?“
„Jo, to víš že vezmu, ale nějak nevím, kde jsou…“ rozhlížím se po předsíni, zkusím sáhnout do kapsy bundy, ale tam nic není… Sabine se natáhne rukou k věšáčku a podá mi svazek, co tam celou dobu visí.
„Tady jsou, ty trdlo…“ zašklebí se na mě. Teda ta je drzááááá. Asi jí jednu vlepím. Dělat si ze mě srandu teda nemusí… seběhneme schody a vyjdeme ven na zahradu.
„Jo, to víš že vezmu, ale nějak nevím, kde jsou…“ rozhlížím se po předsíni, zkusím sáhnout do kapsy bundy, ale tam nic není… Sabine se natáhne rukou k věšáčku a podá mi svazek, co tam celou dobu visí.
„Tady jsou, ty trdlo…“ zašklebí se na mě. Teda ta je drzááááá. Asi jí jednu vlepím. Dělat si ze mě srandu teda nemusí… seběhneme schody a vyjdeme ven na zahradu.
Jde po vydlážděném chodníčku k brance, co vede na ulici, tak jdu poslušně za ní. Uprostřed cesty se zastaví, počká na mě a obejme mě kolem pasu. Sice nevím, o co jde, ale vezmu ji kolem ramen a kráčíme spolu k brance. Zastavíme se těsně před ní a stojíme oba jako trubky. Kouká na mě nechápavě a pak mi sáhne do kapsy bundy a vyndá svazek klíčů.
„Nepřejel tě dneska parní válec?“ zeptá se. „Jsi nějaký divný. Myslíš, že se to odemkne samo?“ Mezitím najde správný klíč a odemkne branku. „Zase si zamkni, ať tě někdo neukradne, hvězdo,“ usměje se na mě. „Tak, jednu pusinku, prosím, ať mají sousedi čerstvé informace o našem intimním životě a já běžím,“ našpulí pusu a čeká. Opatrně se k ní nakloním a vlepím jí dětskou pusu. „Ježíš pořádně, to je jak bratr se sestrou, tohle nám nikdo neuvěří,“ chytí mě za krkem a zakousne se do mě. Málem jsem se leknutím zakuckal, ale hned mě pustí, mávne a ještě stihne říct: „Pozdravuj Toma.“ Skočí do auta, nastartuje a za chvilku je v trapu.
„Nepřejel tě dneska parní válec?“ zeptá se. „Jsi nějaký divný. Myslíš, že se to odemkne samo?“ Mezitím najde správný klíč a odemkne branku. „Zase si zamkni, ať tě někdo neukradne, hvězdo,“ usměje se na mě. „Tak, jednu pusinku, prosím, ať mají sousedi čerstvé informace o našem intimním životě a já běžím,“ našpulí pusu a čeká. Opatrně se k ní nakloním a vlepím jí dětskou pusu. „Ježíš pořádně, to je jak bratr se sestrou, tohle nám nikdo neuvěří,“ chytí mě za krkem a zakousne se do mě. Málem jsem se leknutím zakuckal, ale hned mě pustí, mávne a ještě stihne říct: „Pozdravuj Toma.“ Skočí do auta, nastartuje a za chvilku je v trapu.
Vyjdu před branku, abych se podíval, kde to jsem, ale Berlín jsem nikdy moc neznal a tohle evidentně není centrum. Hned vedle branky je plechová schránka na dopisy. Je docela velká a na ní je napsáno jen Kaulitz. Nic víc, nic míň. Aspoň že se jmenuju furt stejně… oddychnu si, zamknu branku a vracím se k domu. Konečně se můžu podívat, kde bydlím. Je to pěkně stará a honosná vila. V přízemí je velké francouzské okno na terasu a nad ní v prvním patře balkón. Vypadá, že v ní musí být nejmíň dva byty. Nahoře v patře se pohnula záclona, takže tam někdo bydlí. Doufám, že to není nějaká stará nerudná babka, co mi bude chodit nadávat, že mám nahlas hudbu. Snad bych tohle nepřipustil, proboha.
Začnu si v duchu rozebírat, co jsem se za tu chvilku stačil dozvědět. Sabine mi řekla hvězdo, což by mohlo napovídat, že jsem pořád slavný a mám pozdravovat Toma, což zase znamená, že se s ním asi vídám častěji, než ona. No, nic moc, ale za těch patnáct minut, co jsem tu, bych chtěl asi moc. Dojdu pomalu ke dveřím a hledám správný klíč. Chvíli to trvá, ale nakonec se trefím, vyjdu schody k bytu a mám úplně stejný problém. Naštěstí se strefím hned napoprvé, asi zapracovala nová paměť, nebo jen náhoda… Zaklapnu za sebou dveře, svlíknu bundu, zuju boty, pověsím klíče zpátky na věšáček a jdu do kuchyně.
Sklidím nádobí po snídani a naskládám ho do myčky, pohladím Scottyho, který už zase vychrupuje ve svém pelechu a jdu na průzkum svého bytu. Nejvíc informací nejspíš najdu v obýváku, nějaké fotky, doklady a takové věci, tam musí někde být. Otevřu dveře, udělám krok a málem mě trefí… BAF!!!!!… vyskočí na mě ze sedačky Tom. Ležel tam schovaný za opěradlem, abych ho neviděl. Tohle mi dělal vždycky, jako děti nás to bavilo… leknutím stojím jako socha a zírám na něj, co tady dělá. Proboha, kde se tady tak najednou vzal?
„Ježíš, já se lekl, co blbneš?“ chytí mě z toho šoku vztek. Místo abych byl šťastný, že ho vidím živého, jsem na něj hned naštvaný… Má evidentně radost, že mě dostal.
„Copak, copak? Lekli jsme se, lásko?“ zašklebí se na mě s dětskou radostí a mně se neskutečně uleví. Tak přece jenom mi to vyšlo… řekl mi LÁSKO. To se bráchovi neříká. Jsem tak neskutečně šťastný, že nejsem schopen slova a stojím pořád na stejném fleku. Musím mít děsný výraz, protože Tom ke mně přijde, udělá na mě psí oči a položí mi ruce kolem krku.
„Tak už se na mě nezlob, víš, jak mě tohle baví,“ zašeptá mi do ucha a pomalu sjede po tváři k mým rtům. Chvíli mi kouká do očí a pak mě pomalu něžně políbí. Sevře se mi srdce… přestávám dýchat… splnil se mi sen, on mě líbá a já, já, já… já tu stojím jako socha… musím něco dě… dělat… Objemu ho kolem pasu, přitisknu si ho na tělo a začnu mu polibek oplácet. Jeho rty jsou jako samet, to nejhezčí, co jsem kdy v životě líbal. Pomaličku se začíná dobývat jazykem do mých úst, vyjdu mu vstříc. Je v tom něha, ale zároveň tolik vášně. Sjede mi rukama na zadek a na mě jdou pomalu mrákoty. Panebože to je nádherné, nikdy, ani v těch nejkrásnějších snech, to nebylo tak hezké. Cítím příjemné vzrušení a tlak v boxerkách… bože to je krása, ještě nikdy v životě jsem neměl nic s žádným klukem, jenom ve snech a představách s Tomem… panebože, vždyť já jsem vlastně v tomhle směru totální panic, uvědomím si. Najednou z toho dostanu strach. Tom vypadá hodně nadrženě, takže je možná schopen mě dotáhnout do ložnice a to je na mě moc brzo, musím si spoustu věcí ještě vyjasnit, abych hned na začátku něco nepokazil.
Strašně nerad, ale musím ukončit tu krásnou chvilku. Tom to vycítí a přestane mě líbat. Sundám ruce z jeho pasu a chytím ho něžně za spánky, oddálím mu malinko hlavu, abych mu viděl do těch jeho krásných hnědých očí, a řeknu: „Teď ještě ne, lásko, je moc brzo.“
Přestane mě hladit po zadku a udiveně se na mě podívá. „Jak brzo? Vždyť už bude skoro poledne…“ Musím se začít smát… nemohl pochopit, co jsem se mu snažil říct, žijeme spolu nejspíš celých těch sedm let a já mu řeknu, že je na sex moc brzo… Kouká na mě a nechápe, čemu se směju.
„To neřeš, to stejně teď nemůžeš pochopit,“ odpovím mu a vlepím mu pusu na čelo. Je z toho chudák celý zmatený, ale respektuje moje přání a nechá mě tam stát. Asi je na moje nálady zvyklý, takže popadne ovládání ze stolečku, zapne televizi, lehce přeskočí opěradlo sedačky a žuchne sebou. Natáhne se a už surfuje po stanicích a hledá, na co by koukal.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
x) rodinná pohodka x) toe ju muck x) rozplýváááááááááám sa x) ale uplne x) kráása
Naprosto úžasné… jsem hrozně zvědavá, co bude dál…
Obdivuji tvou představivost…:)
Ježišmarja to je tak krásný! 🙂
a Takto začal milostný vztah Kaulizu pro nově zrozeneho Billa 🙂
Ja to rikam, ta fantazie je uzasna. Me ty srouby v hlave pracuji na plne obratky jenom, kdyz to ctu, to psani muselo byt poradnym telocvikem pro mozek.
Predpokladam, ze kdyz jsi to psala, tak jsi to mela vsechno dopredu nalajnovane do posledniho puntiku, to snad ani u takovych povidek jinak nejde, co? Nebo si to psala za pochodu, jak se rika?
[6]: Já ti nevím, ono už je to tři roky, takže přesně si to nepamatuju, ale tuhle část jsem měla promyšlenou.. ale detaily jsem vymejšlela za pochodu, takhle píšu dodneška. Vždycky si vymyslim nějakej divnej detail, říkám si, že je to zvláštní, a pak zjistím, že se mi v budoucnu na něco hodí. 😀 Je to divný, jak kdyby mi to někdo diktoval shora. 😀 Je to jak kdy. 🙂
Jeste jsem se zapomnla zminit, jak to prvni setkani Billa a Toma bylo uzasne. Dokazu si predstavit, jakou radost ale i paniku musi Bill zazivat, kdyz si porad jeste nepamatuje vsechny detaily sveho "noveho zivota" a jeho vztah s Tomem je najednou uplne na jine rovine. Svym zpusobem je mi lito jedne veci, a to, ze jsou kluci uplne na jine casove urovni sveho sblizovani se. Ja mam slabe mistecko pro takove to tapani, poznavani se, vahani, postupny narust jistoty a konecne sblizeni se. Tady je Tom uz prakticky v rozjetem vztahu s Billem, ale Bill vpodstate stale jeste ceka na to "poprve". Billova pamet se vrati, ale to poprve z obou stran si uz asi nezazije; nebo se mylim a pani spisovatelka to svou genialitou nejak vyresila?
[8]: Díky 🙂 Já myslím, že Bill si svoje poprvé užije až dost, Tom v podstatě taky, ale to všechno bude, to se dočteš. 🙂 Nebudu tě připravovat o překvápka. 🙂 Tam jich ještě bude, je toho před náma spousta.
[9]:Tak to jsi mi udelala obrovskou radost. Uz se tesim dopredu:-)
Jo, jooo, jooooo!!! Tuhle kapitolu už znám!!! Konečně!!! 🙂
Obdivuju Billa, to musely být děsný nervy, když vůbec netušil, která bije a všechno aby si domyslel, doposkládal, dovzpomínal… 🙂 První dvojčecí setkání bylo vážně neuvěřitelný. Místo aby Bill předl blahem, málem by svýmu milovanýmu bratříčkovi jednu natáh. 🙂 Člověk se ani nestačí dojímat, protože se musí smát. 🙂
Jak už jsem psala na THF, pobavilo mě, kterak Bill podle luxusní ložnice poznal, že je definitivně doma. 🙂
No tak konečně jsme doma… už to znáš. 🙂 Hele, to je tak zlatý psát v češtině, já tam pořád řešim, jestli vypadám jako naprostý hovado nebo až tak úplně ne, když tam odpovídám tou svojí hatmatilkou. 😀 A čím kratší koment, tím delší moje odpověď 😀 Jsem vážně magor. 🙂
To je nádherné 🙂 Bill by mal asi zahrať stratu pamäte, lebo takto bude za chvíľu vypadať ako debil 😀
Uuuuf, takže Sabrine je jenom kamufláž? 😀 Tak to mě minule ani nenapadlo, vlastně ani nevím proč 😀 Ale teda musím říct, že se mi dost ulevilo, že ve skutečnosti se Sabrine nic nemá a je stále s Tomem 🙂 Sabrine zatím vypadá jako milá a hrozně fajn holka, tak snad se v ní pozdějc nezklamu 😉
A teda Bill to bude mít ještě pořádně těžké. Chudák, já bych z Toma dostala asi infarkt 😀 a jsem zvědavá, jak se tohle Billovi povede ututlat a jak se bude prát se svojí zatím nenaskakující novou pamětí 😀