Nakonec trvalo ještě dvě celé dlouhé hodiny, než jsem se k té krabici dostal. Volala máma, aby mi řekla, že už dojeli domů a ptala se mě, jak to zvládám. Co jí mám říct? Asi jako ty, mami… brečím, brečím a brečím… Strašně se mi po něm stýská.
Scotty se mi venku skoro utrhl, jak se nemohl dočkat, až se pořádně proběhne a jako na potvoru se mu zrovna dneska nechtělo domů, protože jsme potkali pěknou psí slečnu… nedám svého psa vykastrovat, nejsem kruťák, ale udržet takovéhle tele, když se vrhá na svojí vyvolenou, není sranda… s mýma neexistujícíma svalama se to zvládá těžko, ale nakonec jsem ho udržel. Nikdy jsem nebyl moc sportovní typ a v pětadvaceti s tím nehodlám začínat… Majitelka jeho protějšku byla pěkně vyděšená, když mě viděla, jak za ním vlaju na dlouhém vodítku, ale nakonec jsem to ustál. Dokonce se na mě pak i usmála… asi mě poznala…v tom smutném úsměvu bylo vidět, že ví, co se mi přihodilo. Ví to celé Německo, tak není divu. Noviny jsou toho plné, všichni obviňují Sabine, ale já vím,že to nebyla jen její vina. Tom začínal poslední dobou hodně pít a byl agresivní. I když jsem ho moc miloval, viděl jsem, že to s ním jde z kopce a bezmocně tomu přihlížel.
Krabici jsem postavil na stůl a začal se probírat jejím smutným obsahem. Byly v ní Tomovy věci z dětství, které si schovával, naše společné fotky, první cédéčko, co jsme vydali, pár trofejí z koncertů, které neměl to srdce vyhodit, jeho doklady, jeho první značková bejsbolka, kterou už sice nenosil, ale nikdy nevyhodil… je smutné, jak málo toho po člověku zůstane. Mezi doklady jsem našel obálku. S údivem zjišťuju, že je adresována mně. Absolutně netuším, co by v ní mohlo být? Snad dopis? Nikdy jsme si s Tomem nepsali, tak proč teď? Nebo to jsou nějaké fotky, nebo další doklady? Nebo snad závěť? Nic jiného mě nenapadá. Sklidím ostatní věci zpátky do krabice a sednu si, abych se podíval na její obsah.
Na obálce je vidět, že není nová a nevypadá to, že by v ní byl jen jeden list, je poměrně silná… klepou se mi ruce, sakra… nejde mi to rozdělat. Konečně se mi podařilo prstem roztrhnout okraj. Jsou v ní tři další menší obálky… dokonce očíslované 1,2 a 3. Ta s číslem jedna je evidentně nejstarší a je na ní něco napsáno:
„Tento dopis je určen pouze pro Billa Kaulitze, narozeného 1.9.1989 v Lipsku. Jestli jsi někdo jiný, nesahej na to, nebo si tě najdu a rozbiju ti hubu !!! Tom Kaulitz“
Hned vedle je krásně vyvedená lebka i s hnáty. Vypadá to, že to je psané už dávno… hlavně podle Tomova písma a stylu, jakým tu větu formuloval… Rozesmálo mě to, to je typický Tom – drsňák.
Na dalších obálkách už jsou jen pořadová čísla, takže je to jasné. První musím otevřít obálku s číslem jedna. Pomalu opatrně trhám a nemůžu se dočkat, co se objeví. Nejspíš to bude nějaká Tomova sranda, kterou na mě nachystal a teď se někde nahoře pěkně chechtá, jak jsem z toho nervózní.
Je to fakt dopis… a docela dlouhý:
Hamburk 1.9.2007
Ahoj Bille,
asi koukáš, že jsem ti napsal dopis, co?, ale protože podle plánu ho máš dostat až ve chvíli, kdy tu nebudu (což jak doufám, nebude hned tak brzo…), snad tě potěší.
Jestli ještě žiju a ty jsi se nějakým nedopatřením dostal k tomuhle dopisu, tak tě prosím!, prosím!!, prosím!!!, zahoď ho dřív, než začneš číst další věty. Jestli to nedokážeš, a přesto si ho přečteš, nebude už náš život stejný jako dřív, tak si to pořádně rozmysli. Jo a doufám, že jestli jsem mrtvej, tak jsi mi dal na pohřbu zahrát ňákej pořádnej hipec od Samyho a ne ty utahaný slátaniny, co se tam běžně hrajou.
Dočetl jsem první stranu dopisu. Celej brácha – prej na pohřbu hipec… musím se usmát. Nehráli ti nic, bráško, protože pohřeb nebyl. Museli jsme to tak udělat kvůli fanynkám, kterých máš pořád hodně, protože by nejspíš zdupaly a zničily celý hřbitov, a to jsme s mámou nechtěli dopustit. Stalo by se z něj poutní místo. Radši jsme tě potichu a tajně pohřbili daleko od Hamburku v Lipsku, odkud pochází mámina rodina. Snad jsi nám to odpustil.
Začínám být hodně nervózní… mám se dozvědět něco, co změní celý náš život? Bez váhání otočím na další stranu, protože všechny bráškovy podmínky jsou bohužel splněny. Další oslovení mě ohromí… kdybych seděl na židli, určitě sebou praštím o zem, ale takhle jsem jen zabořený v měkké sedačce a nejsem schopen číst dál. Jen zírám na ta tři slova… srdce mi buší až v krku…
Bille, má lásko,
čtu to stále dokola a nejsem schopen věřit svým očím… to není možné… musím číst rychle dál, než mi dojde kyslík a omdlím…
včera jsme oslavili naše osmnácté narozeniny. Oslava byla skvělá, jak si určitě pamatuješ, ale něco mi moc chybělo. Bylo to Tvoje objetí, ve které jsem celou dobu doufal. Když jsem se k Tobě přiblížil, abych Ti popřál všechno nejlepší, viděl jsem v Tvých očích něco, co mě odradilo, abych k Tobě přišel a objal Tě. Tolik jsem po tom toužil, ale Ty jsi couvl, udělal jsi krok zpátky a já ztratil všechnu odvahu, kterou jsem v sobě hledal a vzdal to. Vzdal jsem všechno, co jsem Ti chtěl ten večer říct. Podali jsme si ruku, jako dva staří známí a tím to skončilo.
Lásko moje, chtěl jsem Ti včera říct, jak moc Tě mám rád. Není to obyčejná láska, kterou k sobě asi cítí ostatní sourozenci. Já Tě miluju, Bille. Papíru se to svěřuje daleko líp, než Tvým vyděšeným očím. Jsem rád, že jsem to ze sebe konečně dostal. Dusím to v sobě už dva roky a přestávám to zvládat. Včera jsem byl už rozhodnutý, že Ti to řeknu, ale to něco, co jsem viděl v Tvých očích, mě zastavilo. Uvědomil jsem si, že Ty třeba vůbec nepochopíš, co k Tobě cítím, budeš mě nenávidět a já o Tebe přijdu. Než tohle, radši budu mlčet. Budu mlčet až za hrob.
Proto Ti to píšu a chci, aby sis tenhle dopis přečetl, až když já budu mrtvý. Dřív bych totiž nesnesl Tvé pohrdání nebo nenávist. Šance, že bys mě miloval stejnou láskou jako já Tebe, je tak minimální, že to radši nebudu riskovat. Nic jiného než lásku bych od Tebe stejně nechtěl. Soucit ani lítost by mi nestačily, tak se radši vzdávám předem. Jsem srab, já vím, ale hřeje mě pomyšlení, že se to jednou alespoň dozvíš. Nesmíš umřít dřív než já, to bych fakt nepřežil.
Už končím, jen jsem chtěl, abys věděl, že všechny ty holky, co zatím prošly mým životem, mi Tě nikdy nenahradily, proto jsem s nimi nemohl udržovat delší vztahy, šlo mi vždycky jen o to jedno a to byl sex. Sex, který jsem chtěl prožívat s Tebou, ale věděl jsem, že toho nikdy nemůžu dosáhnout. V představách a snech to bylo nádherné, tak se na mě nezlob, že jsem Ti celý život lhal. Chtěl jsem Tě chránit sám před sebou. Tvůj milující a navždy oddaný TOM
Panebože… panebože… po tvářích mi tečou slzy, potoky slz. Já idiot, proč jsem mu tenkrát nenabídl svojí náruč, všechno mohlo být jinak. Přesně si na ten okamžik pamatuju, vybavuju si i svoje pocity, které mě v té chvíli zaplavily… byl to strach, obyčejný strach z toho, že jestli mě teď obejme, už ho nikdy nepustím. Vrhnu se na něj přede všemi těmi lidmi, kteří nám přišli gratulovat a způsobím tak nenapravitelnou škodu. Nejen nám dvěma, ale všem těm, co se o nás starali, měli nás rádi a obdivovali nás.
Byl to přesně jeden z těch okamžiků, kdy jsem myslel, že už to dál nedokážu udržet v tajnosti. Násilím jsem to v sobě potlačil a couvl o krok, abych mu zabránil mě obejmout. Věděl jsem, že se to nesmí stát a viděl jsem mu na očích, že je mu to líto. Napřáhl jsem k němu ruku a řekl jen: „Všechno nejlepší, brácho…“ Ha… jak drsňácké. Dokonce jsem byl tenkrát šťastný, že jsem to dokázal. Byl jsem na sebe skoro hrdý… kdybych jen tušil, co jsem nám způsobil svojí hloupostí. Měl jsem ho chytit do náruče a objímat, hladit a možná i líbat… jak mohlo být všechno jiné. Tome, lásko moje jediná, promiň mi to. Snad mě slyšíš tam nahoře. Teda doufám, že i přes všechny ty tvoje aférky, jsi nahoře a ne dole… to bych si tam pro tebe došel.
Nikdy jsme nevěřili v Boha, ale peklo, to je jiné. To si člověk dokáže svojí blbostí způsobit sám už za života. Já jsem na to asi největší expert. Takhle promarnit svojí jedinou lásku můžu snad jen já. Oba jsme se báli ublížit tomu druhému a zatím jsme to celou dobu dělali. Oba jsme se škvařili ve svých vlastních peklech a domnívali se, že tomu druhému zajišťujeme nebe. Idioti, oba jsme byli naprostí idioti. Sorry brácho, ale je to tak. Co s tím teď mám dělat? Co si mám počít? Všechno je v háji, nic se nedá vrátit a já musím teď navíc ještě žít dál s vinou, že jsem všechno zkazil…
Probral jsem se z mrákot, asi jsem na chvíli usnul.Venku už je tma, Scotty leží u mých nohou a taky pochrupuje. Cítím se jako vyždímaný citrón. Všechny emoce už jsem vybrečel, nic ve mně nezbývá, jen ta pitomá lítost. Teď se budeš litovat, ubožáku, teď, když už je pozdě? V ruce mám pořád ještě další dva dopisy, zalepené v obálkách. Co v nich asi bude? Přešla ta láska Toma a chtěl mi to ještě včas napsat? Musím se to dozvědět a to hned. Trhám tu s číslem dvě, je tam zase dopis a ještě něco… obrázek. Je to nějaká fotomontáž, na které jsme my dva, jak se objímáme. Fotka to není, nejspíš to vytiskl z tiskárny počítače. Opravdu povedená montáž, kdybych nevěděl, že jsme tohle nikdy nefotili, možná bych i věřil, že je to pravda. Musím si to přečíst, určitě mi o tom něco napíše.
Lásko,
je to přesně dva roky, co jsem ti napsal dopis, který sis nejspíš před chvíli přečetl… doufám, že jsem tě neznechutil, nenaštval…je nám oběma dvacet, jsme „dospělí“, jak by řekla máma, když chce, abychom se chovali rozumně, ale já se cítím pořád jako malý kluk. Rád bych se vrátil do dětství, kdy jsme se mohli jeden druhého dotýkat a nikdo by v tom nic nehledal. Přikládám ti sem obrázek, který jsem našel na internetu. Představ si, mojí lásku k tobě někdo převádí v grafických programech na skutečnost, jako by to tušil. Přesně tak, jako je to na tom obrázku, bych tě chtěl objímat, líbat, milovat…čtyři roky jsou dlouhá doba, čekal jsem, že se rány zahojí, že to budu snášet líp, ale mýlil jsem se. Miluju tě pořád stejně.TOM
Ten obrázek je fakt úžasný, nechám si ho a budu ho mít pořád nablízku. Vím, že něco takového kdysi kolovalo na internetu, ale bral jsem to tenkrát jako daň slávě, tak jsem se o to radši nezajímal. Bál jsem se to vidět, aby mi to neubližovalo ještě víc, než já sám sobě.
Třetí obálka už je podstatně mladší. Je to na ní vidět.
Hamburk 15.6.2011
Milý Bille,
snažím se od tebe odpoutat. Před dvěma měsíci jsem poznal ženu, se kterou bych snad mohl žít. Jmenuje se Sabine a něčím mi tě připomíná. Možná jí budu mít rád, ale milovat budu navždy jen tebe, nikdy mi tě nenahradí. Možná je to její krásou, je vysoká, štíhlá, má černé vlasy a hnědé oči… tvoje kopie, ale bohužel jenom kopie. Budu se snažit, abych jí měl rád. Naše společné noční hovory mě drží nad vodou, tak doufám, že nám to ještě nějaký čas vydrží. Mám tě stále v srdci, ale přestávám to zvládat. Začal jsem pít. Alkohol mi umožňuje občas zapomenout. Možná mě ten chlast nakonec zabije, ale to mi nevadí. Život bez tebe po mém boku je stejně k ničemu… Jestliže to čteš a já jsem mrtvý, nejspíš se mi něco stalo, předpokládám, že ti není osmdesát a neumřel jsem na sešlost stářím. Jestli budu předem vědět, že umírám, jsem rozhodnutý, že ti to těsně před koncem všechno řeknu. Pak už nebudu mít co ztratit. Pokud umřu nějak náhle, budeš číst tenhle třetí a poslední dopis. Věř mi, že mi to vůbec není líto. Život začíná být pro mě peklo. Naše skupina pořád hraje, sice už to není jako na začátku, ale baví nás to pořád stejně. Jedině skupina a ty v ní, mě držíte při životě, jinak bych to už dávno skončil. Měj se tu krásně, lásko, nelituj mě, protože smrt je pro mě určitě lepší, než život bez tebe. Tvůj TOM
Už nemám ani slzy. Můžu už jen tupě zírat do zdi. Sabine byla moje kopie, moje náhradnice. Proto se tak hádali… musela cítit, že to z jeho strany není upřímné. Ženy mají instinkt na takovéhle věci. On si přál zemřít, vlastně mu jen nevědomky splnila jeho přání. Byl silnější než já, alespoň jsem si to vždycky myslel. Teď vidím, že potřeboval pomoc. Nikdo mu nepomohl, jeho nejbližší člověk se na něj vykašlal, když mu chtěl vyznat lásku, protože byl zbabělec. A jsem zbabělec pořád. Nedokážu to skončit. Nechci se vzdát života, vzpomínek na něj. Chci to stále prožívat alespoň ve své mysli. Bylo by to jednoduché, teď by mi každý doktor ochotně napsal jakékoliv prášky, kterými by se to dalo udělat. Rozdrtit, zamíchat, vypít, spát… nic necítit. Jenže co když po smrti už nic není? Co když už se s ním nikdy nesetkám? A co máma? Smrt dvou synů by jí nejspíš zabila. Má sice Gordona, ale říká se, že nejhorší pro matku je dívat se do hrobu svých dětí… už to jednou zažila, nemůžu jí to udělat podruhé. Kluci z kapely by asi taky nebyli nadšení. Přece jen pořád doufají, že se nerozpadneme. Viděl jsem to na Gustavovi, když mi kondoloval, jak rád by se mě na tohle zeptal, ale věděl, že je příliš brzo. Rány jsou ještě čerstvé, chvíli potrvá, než se alespoň částečně zahojí. Musím žít, nedá se nic dělat, nějak už to spolu vydržíme, viď Scotty ? Musíme…
autor: Janule
betaread: Janik
x)………peknéé x) moc pekné , slzím ako histerka , ale to je ták nááááááádhernééé x) muck ♥♥♥
Je to naprosto skvělé, chvílemi úsměvné (viz varování v první dopise nebo hipec) a zároveň nekonečně smutné… no, jdu na další díl:)
mno je to smutne… ale proste u toho prvniho dopisu jsem se musela zacit smat:D
tento díl čtu téměř v polospánku, na klávesnici skoro nevidím, za to písmenka vidím trojtě… ještě se tak trefit :)) Janule, ach Janule, tak dlouho jsem se bránila této povídce!! hloupá to holka, hloupá! za chvíli mi asi zkratuje klávesnice, páč ji už asi deset minut intenzivě zkrápím slanou vodou, opouštějící mé slzné kanálky… taková dávka EMOcí na noc??? To bude vražda! Jenže nevykrvácím, nýbrž se vyslzím z podoby… každé písmenko jsem četla s Billem, stejně jako on, jsem se nemohla dočkat, až rozlepí postupně všechny tři obálky… máš pravdu… CHCI VRÁTIT ČÁÁÁÁÁÁÁÁS!!!!!!!!!!!!!!!!!! Špatně naklonovaný Bill v podobě Sabine :((((( Píchačka to byla, píchla ho rovnou do srdce x((
toto je nadhernee…x) neviem co bude dalej lebo som len na druhej casti ale myslim si ze to bude skvelee=o) ja nesom ziadna citlivka ale toto ma fakt dojalo…. a tie dopisy no WOW …. super♥super♥super♥super♥… viac k tomu nemam co dodat=) ♥♥♥
Janulko, tohle mi nedelej! Ja… ja… Jsem totalne mimo. Ani jsem nemrkala jak jsem to cetla. Kurnik, ja nechci brecet :'(
Čtu to po třetí…a po třetí jsem si naslzela do klávesnice ='( krásné…překásné..
no jo 😀 .. je to zvláštní pocit když vím jak to celé dopadne ale stejně slzím no jo .. je to až moc živé 😀
Pokaždé, když znovu začínám číst tenhle úžasný příběh, slzím u Tomova nadšení pro krásnou Linu. Ovšem u Tomova dopisu začínajícího "Bille, má lásko" už brečím naplno a konec dílu nejsem pro slzy schopná dočíst. 🙂
Bolí mě srdce, když pomyslím na zmařené naděje a nenaplněnou lásku.
Ale oceňuji, že Bill při vší té hrůze nechce řešit svou bolest sebevraždou. On své rozhodnutí pociťuje jako slabost, ale já myslím, že jeho odhodlání žít dál je statečné a nesobecké, s ohledem na jeho blízké, kterým by svým odchodem způsobil jen další trápení.
Tomovy dopisy pro Billa byly krasne a predstava kohokoliv v Billove pozici, kdy cetl neco takoveho po smrti cloveka, ktery mu byl vsim, cloveka, ktereho miloval, aniz mu to byl schopen za zivota rict; dej pokoj, to musi byt silenstvi neco takoveho dokazat ustat. Predstva tech vycitek….no vsak se to zase v dobre obrati, zejo. Aspon teda v tomto pribehu:-)
utápim se ve vlastních slzách. (♥)
bulim jak malý dítě..zrovna když sem začla číst tenhle díl tak se mi spustila písnička od Cibema Bizarre-My obession..to se nedá vydržet :'( překrásně sepsaný…strašně smutný ale přesto překrásný :-* Většinu z těch dopisů jsem musela číst několikrát než se mi povedlo je přečíst celý … nemam slov :'( :') :-*
*Cinema Bizarre
Neskutočne krásne smutné a musím napísať, že sa mi Tvoj štýl písania zapáčil a som ešte zvedavejšia na to ako to bude 🙂
Oh bože 🙁 Tohle je tak smutný díl, že jsem při Tomově posledním dopisu skutečně brečela. Achjo, mě je to tak strašně moc líto! 🙁 Oni se celou tu dobu milovali, nevěděli o tom a tak moc se trápili. Jenomže tohle se bohužel stálá i ve skutečném životě a o to víc je tohle smutnější 🙁 Vážně si nedokážu představit, jak příšerně se musí Bill v téhle situaci cítit. A opravdu obdivuji to, jak je silný a jak skvěle to nese. Já nevím. Jsem sice strašný zbabělec, ale kdybych si přečetla tyhle dopisy, tak vážně nevím jak bych to unesla a co bych udělala.
A pořád mi šrotuje hlavou, jak tohle bude pokračovat. Leda že by se potkali někde na ´opačním břehu´, ale když vidím, jak je Bill odhodlaný i přes veškerou bolest žít, tak to tak asi nebude 😀 No budu se muset nechat překvapit :))