Časoprostor I 1.

Prolog: Tahle dlouhá povídka začíná tím, čím většina ostatních končí… ale přesto, že to na začátku tak nevypadá, je to twincest, což zjistíte později, až bude ten správný čas. Možná vám napoví, když prozradím, že jsem se při psaní inspirovala jedním starým filmem s Michaelem Foxem v hlavní roli, který mám moc ráda. Jmenuje se „Návrat do budoucnosti“ a vznikl v roce 1985…

Povídka má čtyřicet jedna dílů a doufám, že se bude dobře číst. Příběh je uzavřen a dopsán. Komentáře mě samozřejmě potěší, ale přepisovat už to fakt nebudu… Díky, Janule

Edit 2009: Protože mi už několik lidí napsalo, že když si přečetli první díl téhle povídky, odradilo je to od dalšího čtení, rozhodla jsem se vám ještě napsat dodatek k prologu… nechci a nemůžu nic konkrétního prozrazovat o následujícím ději, ale opravdu si myslíte, že by šly s mrtvým Tomem napsat tři řady? :o) Nebojte se tuhle povídku číst, protože smutnej je opravdu jen začátek, vše se vyřeší… Vaše Janule :o)

Zpráva v deníku Die Welt:

Hamburk 13.5.2014: „Na následky těžkého zranění zemřel dnes brzy ráno ve svém bytě v Hamburku kytarista skupiny „Tokio Hotel“ Tom Kaulitz (+25), bratr frontmana skupiny Billa Kaulitze (25). Těžké bodné zranění, kterému následně podlehl, mu podle dosavadních poznatků policie, způsobila jeho přítelkyně Sabine Z.(23) při domácí hádce. Rodina zesnulého se k celé věci nebude vyjadřovat. Bude-li se konat veřejný smuteční obřad, není dosud jasné.“

Lipsko 20.5.2014

Tušil jsem, že to mezi nimi jednou dopadne špatně, ale že to nakonec skončí jeho smrtí, mě ani ve snu nenapadlo… bohužel, neměl jsem šanci tomu zabránit. Tom měl vždycky svojí hlavu a čím jsme byli starší, tím to bylo horší. Byli jsme dvojčata, takže vím o čem mluvím, jsem na tom úplně stejně. Sabine byla sice fajn holka, ale podle mě se k sobě nehodili. Brácha potřeboval někoho, kdo by na něj doma oddaně čekal, až se vrátí ze svých záletů, nic mu nevyčítal a miloval ho i s jeho chybami a úlety. To se bohužel od Sabine nedalo očekávat. Byla krásná vysoká černovláska, citlivá, ale zároveň divoká jako kočka, výbušná a svéhlavá, stejně jako on a oplácela mu jeho úlety a nevěry stejnou mincí… Tomovi to ale vyhovovalo, nějakou puťku by asi vedle sebe nesnesl. Stokrát jsem mu říkal, ať ten bouřlivý vztah radši skončí dokud je čas, ale měl ji moc rád na to, aby ji dokázal opustit. Po nocích jsme si telefonovali a rozebírali každou jejich hádku, ale k ničemu to nevedlo. Vydrželi spolu neuvěřitelné tři roky hádek a lásky, až to Sabine definitivně ukončila… při té poslední, která se zvrhla v boj o život, mu v sebeobraně vrazila nůž přímo do srdce… a aniž by to tušila, zabila tím taky mě… zabila mojí druhou polovinu, moje dvojče a taky mojí lásku…

Je květen… měsíc zasvěcený lásce a já tu sedím u starého rodinného hrobu v Lipsku, kam jsme dnes ráno brášku tajně uložili a nemůžu přestat brečet… vím, že je to možná slabošství, ale odešel někdo, kdo mi byl vším. Byl moje dvojče, kamarád, společník při dětském blbnutí, kolega ve skupině, důvěrník a nakonec vlastně moje první i poslední láska. Hlavou se mi honí vzpomínky na tu dobu, kdy bylo ještě všechno tak jednoduché…

-flashback-

„Billéééé, jsi doma?“ ozve se od dveří a já sebou trhnu, jako kdybych dělal něco zakázaného. Schovám pod polštář jeho fotku a zavolám: „Jo, tady v pokoji…“ Slyším dusání po chodbě a během chvilky mi můj patnáctiletý bratříček skočí s rozběhem do postele a s neuvěřitelně rozzářenýma očima na mě vychrlí: „Představ si, že Lina mi řekla, že se jí líbím!!!! Dovedeš si to představit? Lina, nejkrásnější holka na gymplu, kterou chce každý a ona chce mě, jenom mě, Toma Kaulitze ze zakopaný díry. To je co?“ šťouchne do mě samou radostí a dychtivě čeká, co mu na to odpovím. „To jo,“ zmůžu se jen na dvě slova a dál pozoruju jeho šťastnou tvář. Kdyby věděl, co mi tím způsobuje… chtěl bych být na místě Liny, proč musím být kluk a ještě k tomu jeho dvojče… proč nemůžu být jeho láska já? Vždyť já ho miluju jako nikoho na světě. Snesl bych mu modré z nebe, kdyby mě chtěl, ale to bych musel nejdřív najít odvahu mu o tom vůbec říct a tu já nemám…

-konec flashbacku-

Miloval jsem svého bratra k zbláznění. Čím víc se mi zatajoval dech při pohledu na něj, tím víc mi docházelo, že to asi bude něco víc, než jen obdiv k staršímu bratrovi. Byla to láska… láska jako trám, se vším všudy. Tom byl pro mě najednou Bohem. Ze dne na den, aniž by se nějak změnil… to jen moje oči ho tak začaly vidět. Když se na mě usmál, zastavilo se mi srdce a nemohl jsem dýchat. Když se mě dotkl, bylo to jako dotek sametu, nabitého elektrickým proudem. Všechno na něm mi připadalo obdivuhodné a krásné. Jeho chůze, jeho vlasy, oči, hlas a rty, i slova která z nich vycházela, pro mě byla posvátná, i když na mě zrovna pokřikoval nějakou svojí vtipnou hlášku… Tolik jsem se toužil těch rtů dotknout. Když ne svými ústy, tak alespoň bříšky prstů, jen tak trošku, jakoby omylem, aby nic nepoznal. Několikrát jsem se přistihl, že na něj zírám s otevřenou pusou a nejsem schopný vnímat co mi říká, stačilo mi jen vidět ten pohyb rtů a mozek mi přestal pracovat. Občas jsem v jeho očích zahlédl něco zvláštního, něco jako smutek nebo možná i lásku, ale většinou to rychle zmizelo a já zase zůstal se svojí láskou beznadějně sám.

Když jsem si to tenkrát uvědomil, začal jsem se strašně stydět sám před sebou. Myšlenky mi lítaly hlavou čtyřiadvacet hodin denně a nemohl jsem se jich zbavit… styděl jsem se i za ty erotické sny, které mou lásku doprovázely jako věrný pes každou noc, ale na druhou stranu jsem si je užíval a miloval je… byly mou jedinou možností, jak prožít alespoň kousek toho, o čem jsem snil celý den. Považoval jsem se za zvrhlíka. Copak je to normální? Tom navenek sice už tenkrát vypadal jinak než já, ale oba jsme věděli, že jsme přece úplně stejní … máme stejné tělo, stejné geny, tvář, myšlenky, dokonce občas i sny, snad jen pihu na tváři má jinde než já… to je skoro jako bych se zamiloval sám do sebe. To přece nejde, to se snad ani nesmí… tušil jsem, že je to něco, o čem tahle společnost nemluví… že je to incest… našel jsem to slovo tenkrát ve slovníku… dodneška ho nesnáším. Zkazilo mi život, pronásleduje mě a zajistilo mi celých deset let utrpení.

Tehdy jsem si řekl, že tohle Tomovi přece nemůžu udělat… zatáhnout ho do něčeho takového, znamenalo nutit ho, aby lhal nebo alespoň neříkal plnou pravdu. On, takový kecka, který plácl vždycky první věc, která ho napadla… měl by to těžké, ztratil by svojí bezstarostnost, kterou jsem na něm měl tak rád. Kdyby věděl co k němu cítím, snad by mě nepřestal mít kvůli tomu úplně rád… snad? Kdo ví? Pouto mezi námi bylo od narození silné a mně připadalo vždycky nezničitelné. Přetrhlo se až jeho smrtí… cítím strašné prázdno uprostřed hrudi, tam kde byla jeho půlka srdce v té mé. Kdybych se mu tenkrát svěřil a on mé city neopětoval, snad by mě nezavrhl… Snad ? Nevěděl jsem to, nebyl jsem si jistý a zeptat jsem se ho nemohl… Kdyby to věděl, jak by to vzal? Trpěl by se mnou, kdyby věděl, že mi nemůže dát to co po něm chci? Dokázal by to přede všemi tajit? Sám vím, jak je těžké něco takového skrývat. Možná by nás to nakonec rozdělilo, a to jsem nemohl a nechtěl připustit… to ne, to bych nepřežil. Tohle jsem mu přece nemohl udělat, ne jemu, kterého jsem miloval.

Po počátečním šoku jsem se se svou beznadějnou láskou pomalu smířil, věděl jsem, že s tím nemůžu nic dělat a dokud to samo nepřejde, musím se s ní vypořádat… netušil jsem tenkrát, že se to nestane… nikdy to nepřešlo a teď už je pozdě.

Začal tenkrát s Linou chodit a mě bylo jasné, že milostný cit k vlastnímu bratrovi se od něj nedá očekávat. Jenže nic jiného jsem od něj nechtěl… ne lítost, ne soucit, ale lásku a tu mi dát nemohl, neuměl to… a nejspíš by ani nechtěl. Po Lině přišla další a další a čím víc jich poznával, tím víc já trpěl. Jeho úspěchy u dívek byly jako dýky do mého srdce… s každou další se moje láska stávala beznadějnější. Když se z nás stala slavná skupina, bylo to už úplně ztracené. Proslul jako „donchuan“, krutý dobyvatel, který neváhá sbalit každou vhodnou oběť a užít si co to jde. O lásku nestál… nevěřil v ní… chtěl si jen užívat. Já byl pro něj jen mladší bráška, nerozumný romantik, čekající na velkou lásku, kterého je třeba maximálně ochraňovat. Ale milovat? To ne.

Bolelo to… moc to bolelo, ale naučil jsem se s tím žít. Nic jiného mi nezbylo, pokud jsem nechtěl přijít o svou lásku. Takhle jsem pro něj byl pořád důvěrníkem, kterému se svěřoval se svými úspěchy i trápeními a nebylo jich málo. Se svojí povahou dobyvatele dívčích srdcí nesnášel neúspěchy… občas utržil i nějakou prohru od hrdé dívky nebo ženy, která ho odmítla a já byl vždycky po ruce… mně se mohl svěřit. Nikomu jinému by svoje slabosti nepřiznal, na to byl příliš hrdý… věřil mi, že to nikomu jinému neřeknu. Měl pravdu. Všechno co mi svěřil, bylo u mě uloženo v oddělení „Top secret“, které jsem si pro sebe ve svém srdci přejmenoval na „koutek bolesti“. Pro všechny ostatní byl ten týpek, co si jen tak něco k srdci nepřipustí, ale já věděl, že to tak není… byl citlivý, stejně jako já, jen to jeho okolí nesmělo vědět.

Ano, naučil jsem se ho milovat nesobeckou láskou a přál jsem mu, aby se mu v životě dařilo to, po čem zatoužil a to, co bolelo jeho, bolelo i mě. Všechny jeho radosti a bolesti jsem s ním prožíval a byl jsem šťastný, že to tak může být. Několikrát jsem se málem neuhlídal, skoro prasklo všechno to, co se ve mně hromadilo, ale vždycky jsem to nakonec v sobě násilím potlačil. Nemohl jsem mu to říct. Hrozilo nebezpečí, že mě možná nepochopí a já zůstanu sám. Nemohl jsem to riskovat, nemohl, nemohl, nemohl… pane bože Bille, přestaň už brečet, jsi chlap a chlapi přece nepláčou…

Na ruku mi dopadla kapka. Hned za ní druhá… třetí. Zvedl jsem svoje zarudlé oči k obloze. Zatímco jsem tu přemýšlel, zatáhla se černými mraky a začíná pršet. Nebe pláče nad jeho smrtí… nad smrtí mého druhého já, které mi tak moc chybí… Ještě jednou jsem se podíval na ten smutný hrob a v duchu se rozloučil. Musím jít, bráško, čeká mě spousta smutných povinností. Vím, že jsme si kdysi slíbili, že jednou umřeme spolu, ale v šestnácti se takové věci jako je smrt, zdají strašně vzdálené a neskutečné. Jdu žít dál ten zoufalý život. Mám tě navždy u sebe, ve svém srdci.

xXx

Jel jsem ze hřbitova rovnou za Sabine do Hamburku. Volala mi, ať se stavím pro nějaké Tomovy věci. Měl jsem ji celkem rád, ale nemám teď sílu poslouchat její zdůvodňování toho, co se stalo. Četl jsem její výpověď do policejního protokolu, a to mi stačí. Podle nich to byla sebeobrana, Tom byl opilý, napadl ji a ona se jen bránila. Nechci jí ubližovat, ale nejsem schopen se s ní teď vidět. Vzal jsem si krabici jen mezi dveřmi a rychle vypadl z místa, kde můj Tom naposledy vydechl. Nechci tam jít, musel bych ji nenávidět.

Skočil jsem do auta a ujížděl do svého bytu v domě na kraji Hamburku. Nikdy jsem se neoženil a nemám ani žádnou stálou přítelkyni. Žádná z nich mi nikdy nemohla dát to, co jsem potřeboval, takže na mě doma čekal jen můj pes Scotty… už to nebyl náš společný Scotty z dětství, ale nějak jsme se nedokázali toho jména vzdát, když jsme ho s Tomem vybírali v útulku. Je to pouliční směska… kříženec, a váží víc než já. Nikdy jsme nepátrali, jakou rasu měli jeho rodiče, ale je to chytrý a milý pes a neublížil by ani mouše. Musím ho vyvenčit, nakrmit, a pak si konečně sednu a v klidu se podívám, co je v té krabici.