Zamyšleně vystoupal až do pátého patra, kde měl pronajatý podkrovní byt… a najednou pochopil tu prazvláštní proměnu, která se tu stala.
Na posledním schodu, přímo u jeho dveří, spala schoulená hubená postava, oblečená do přiléhavých tmavých kalhot a krátké kožené bundy. Černé vlasy poslušně splývaly kolem obličeje.
Tom rozechvěle klesl na kolena. Všechno uvnitř něj se chvělo. Jak na něj mohl nemyslet, když s ním nebyl, tak bylo zhola nemožné nechtít se ho dotknout, když tu byl náhle před ním.
Nedokázal zastavit pohyb své ruky, která se zcela přirozeně natáhla, aby se dotkla té známé tváře, kdysi tolik milované. Jen několik milimetrů od ní se však vzpamatoval a ruku zahanbeně stáhl zpět.
V té chvíli se černé řasy lehce zatřepetaly a na Toma se upřeně zadívala dvojice tmavých očí.
„Ahoj Tome.“
„Bille…,“ vydechl téměř neslyšně. „Jak jsi mě našel?“
„Andy mi dal adresu…“
Ten jeho lehce nakřáplý hlas. Skoro jsem zapomněl, jak zní…
„Ty jsi byl za Andym?“
„Jo, usmířili jsme se. Omluvil jsem se mu a tak nějak to všechno vysvětlil, abych nevypadal jako úplnej idiot,“ usmál se omluvně Bill.
„Aha,“ pokýval Tom chápavě hlavou.
„Nebyl jsem si jistý, jestli mě nesrazíš tady z těch schodů, ale rozhodl jsem se to risknout. Potřeboval bych s tebou mluvit, je to důležité,“ dodal šeptem Bill.
Tom rentgenoval své ruce zapřené o kolena.
„Ehm..“ odkašlal si nenápadně Bill. „Pozveš mě dál nebo budeme tady na schodech?“
„Jo, promiň,“ zatvářil se Tom značně rozpačitě. „Pojď dál.“
Vstal ze schodu, kde dosud klečel, a zašmátral v hluboké kapse, odkud vytáhl malý svazek klíčů. Bill se elegantně zdvihl a automaticky si oprášil zadek.
Vstoupil za Tomem do malé chodby.
Když si svlékali bundy, několikrát do sebe narazili lokty, tak málo místa v ní bylo. Pokaždé ze sebe jen omluvně vymáčkli: „Promiň…“
„Tak tady teď bydlíš?“ zeptal se Bill a rozhlédl se kolem sebe. Byt nebyl velký; malá kuchyňka, pokoj s nízkými skříňkami plnými cédéček a polštáři rozházenými po podlaze ve změti barevných koberečků. Ve stojanu v rohu místnosti trůnila Tomova černá Gibsonka.
„Nemáš tu skoro žádný nábytek?“ podivil se Bill.
„Nepotřebuju ho,“ usmál se Tom. „V ložnici je vestavěná skříň, to mi úplně stačí. Takhle se cítím svobodnější.“
„Dáš si čaj?“ zeptal se.
Bill mlčky přikývl a usadil se na jeden z polštářů. Pořád se rozhlížel, jako kdyby chtěl najít nějaké stopy o uplynulých měsících.
„Líbí se ti tu?“ ozval se Tomův hlas z kuchyňky,
„Jo, je to takový… zvláštní,“ přiznal Bill. „Děkuju,“ vzal z Tomových rukou hrnek horkého voňavého čaje.
„Proč zvláštní?“ nechápal Tom, co je na jeho bytě zvláštního.
„Protože tady bydlíš jen ty,“ sklopil Bill oči ke svému hrnku. „Navíc je o tolik jiný než náš byt v Berlíně.“
Na okamžik se v místnosti rozhostilo ticho.
Tom ho protrhl jako první. Odkašlal si a natáhl se po černém ovladači, kterým spustil přehrávání. Tichá, naléhavá hudba naplnila pokoj.
„Proč jsi vlastně přišel?“ zeptal se podivně přiškrceným hlasem Tom.
Bill uhnul očima.
„Jde o ty podzimní koncerty. David… chtěl, abych za tebou zašel…“
„Aha,“ pronesl Tom vědoucně, ale nemohl se ubránit jistému pocitu zklamání, že za ním Bill nepřišel sám od sebe, ale kvůli Davidovi.
„Víš, lepšího kytaristu než jsi ty nebo alespoň stejně dobrého, jsme prostě nesehnali. Ani si nepamatuju, kolik lidí jsme vyzkoušli, ale… je to marné. Nikdo tě nenahradí, nemůže… prostě ke kapele patříš ty a nikdo jiný.“ Bill se na malý okamžik odmlčel, usrknul teplého čaje: „Tome, vrať se zpátky.“
Tom po něm střelil očima. „Nejde to, Bille, slíbil jsem už někomu jinému, že s nimi budu od podzimu hrát. Vážně to nejde, promiň.“
„Ale jde to, alespoň těch několik koncertů… přece nezničíme celou kapelu kvůli našim neshodám, všechno to, na čem jsme tolik let pracovali! Tome, prosím,“ dodal tiše a upřel na něj tmavé oči, lehce zastřené potlačovanými emocemi.
„Bille…“ Tomův hlas se zadrhnul někde v krku.
Hlava se mu točila z příjemné nevtíravé vůně, která ho obklopovala. Nemohl se ubránit zábleskům paměti, které mu ukazovaly střípky z jejich společné minulosti. Přitom tolik chtěl zapomenout. Vyrvat jej ze sebe, zašlapat, zničit…
Bill opatrně natáhl ruku a sevřel Tomovu dlaň ve své dlani. Palcem něžně pohladil hřbet ruky. „Chybíš mi,“ zašeptal a sklopil pohled k Tomově ruce, neklidně se chvějící v jeho sevření. „Nejsem tu dneska jen kvůli Davidovi… chtěl jsem… chtěl jsem, abys mi dal ještě šanci. Abys NÁM dal ještě šanci…“
Tom prudce svoji ruku vytrhl. Snažil se zklidnit rozbouřený dech. A je to tady. To, čeho jsem se tolik bál… a na co jsem přese všechno nedokázal přestat myslet.
„Já vím, že jsem udělal chybu, velkou chybu… ale poučil jsem se z ní. Dneska jsem někdo jiný. Věř mi, prosím… nebudu házet vinu na to, žes mě neměl opouštět, že jsem se cítil ponížený a využitý, že jsem ti chtěl vlastně taky ublížit. Vím, že si za to můžu sám.“ Bill se nadechl. „Jen jsem ti chtěl říct, že mě to mrzí…“ Odložil na skleněný stolek prázdný hrnek.
„Asi bych už měl jít,“ protrhl těžké ticho. Poněkud váhavě vstal a šel pomalu ke dveřím.
„Ne…“ zarazil zamítavým pohybem Tomovu snahu vstát. „To je dobrý, trefím ven sám…“ Otočil se k němu zády, jako když už skutečně odchází. Pak se ještě zastavil, pootočil hlavu přes rameno k Tomovi: „Zůstanu tady do zítra. Byl bych rád, kdyby sis všechno promyslel a kdybychom se mohli ještě sejít, než odjedu. Můj telefon máš, budu čekat.“
Tom na něj hleděl bez jediného slova, neschopný pohybu.
Slyšel, jak si Bill bere bundu z věšáku v chodbě a když za ním konečně klaply dveře, zoufale se zhroutil na zem do změti polštářků a koberečků.
Ruce přitiskl pevně k zavřeným očím a přál si jediné… aby uměl vrátit čas.
*
Bill prochodil městem téměř celý večer. Nechtělo se mu zůstávat v hotelu. Od té doby co vystupoval s kapelou, měl hotelů po krk a byl radši, když mohl být kdekoli jinde, než ve sterilně stejném prostředí hotelových pokojů.
Chodil sem a tam, bezmyšlenkovitě. Vnímal jen věžní hodiny, které v pravidelných čtvrthodinových intervalech odbíjely čas, neúprosný a neměnný.
V malém baru na rohu dvou hlavních tříd si objednal svařené víno. Usadil se ke stolku s výhledem na ulici. Usrkával lahodný, horký nápoj a sledoval občasné chodce, zachumlané do teplých kabátů, přecházející po chodníku sem a tam. Cítil se mizerně, cítil se nesmírně sám, jako když nikam nepatří.
Zaplatil a vyšel ven. Se skloněnou hlavou, mírně nahrbený proti ledovému větru zamířil konečně k hotelu. Věžní hodiny právě odbily půlnoc, když přistoupil k recepci.
„Máte tu vzkaz,“ informovala ho s úsměvem pečlivě upravená žena ve slušivém tmavě modrém kostýmku.
„Já?“ podivil se. Ještě než to vyslovil, uvědomil si, že i přes chladné počasí mu zvlhly dlaně.
„Ano, vy,“ přisvědčila a podala mu malou bílou obálku.
„Děkuju,“ řekl roztržitě. Sebral klíče a zamířil ke svému pokoji.
Netrpělivě roztrhl obálku.
Na kartičce z bílého papíru stála slova: Sejdeme se zítra dopoledne. V 10 u mě. Tom.
Obrátil ji, jestli na zadní straně není ještě něco připsaného, ale zela prázdnotou.
Zamyšleně ji položil na stolek vedle postele. Ještě deset hodin a budu vědět, na čem jsem…
*
Ráno mě zastihlo nevyspalého, rozlámaného, s šedivými kruhy pod očima. Hodinu jsem seděl s hrnkem studené kávy u okna a pozoroval šedivou oblohu. Co chvíli se dívám na mobil, bude deset, měl by tu každou chvíli být.
Jsem tak strašně nervózní. A nejhorší na tom je, že jsem ho sem pozval, aniž bych měl sebemenší představu, co mu řeknu. Jsem neschopný dát myšlenkám v hlavě nějaký řád. Nevím, prostě nevím. Nevím, co chci. Kdysi jsem to věděl naprosto přesně… a teď?
*
Ticho protrhl ostrý zvuk zvonku.
Tom polekaně vyskočil, prázdný hrnek od kávy se hlučně skulil z jeho klína na podlahu.
Nerozbil se.
Několikrát musel zhluboka vydechnout, aby se trochu uklidnil, než stiskl kliku. Otevřel dveře dokořán.
Na prahu stál Bill. Téměř nenalíčený, hladce sčesané vlasy podél obličeje, který prozrazoval stejně bezesnou a neklidnou noc, jakou měl za sebou i Tom.
Mlčky se pozdravili očima.
Bill nejistě vstoupil do chodby. Bundu si nechal na sobě. Čekal… podvědomě přihrbený pod tíhou nadcházejících událostí. Ani jeden z nich nemluvil.
Tom kolem něj prošel a zamířil do pokoje. Uprostřed se zastavil. Pevně spojil dlaně k sobě a zavřel oči.
Slyšel jeho kroky, cítil, že Bill stojí za ním. Naprosto zřetelně cítil jeho přítomnost, jeho blízkost. Hlava se mu točila, myšlenky divoce vířily ve spirále…
Pomalu se otočil.
Vpíjel se do Billových strachy téměř černých očí. Vteřiny letěly. Tom se snažil vykřesat z prázdna ve své hlavě alespoň jednu jedinou smysluplnou myšlenku, ale jeho tělo ho zradilo. Jako by mělo svou vůli, svůj rozum, zcela nezávislý na Tomových přáních.
Věděl, že to udělat nechce, ale přesto se jeho ruka zcela přirozeně dotkla Billovy tváře. Hladil tu hebkou kůži, příjemné mravenčení jím procházelo až do špiček prstů. Potěšilo ho, jak se Bill do doteku jeho dlaně opřel a procítěně přivřel oči… na malý okamžik Bill doufal, že tohle je odpověď… jen stěží však potlačil zklamání, když laskající ruka kvapně zmizela a s ní i hřejivé teplo, které na okamžik zaplavilo jeho rozechvělé tělo.
„Dobře,“ promluvil po chvíli Tom, když se trochu vzpamatoval. Jeho hlas zněl tolik cize… i on sám si to uvědomoval. „Vyřiď Davidovi, že vás nenechám ve štychu. Sežeň kluky, vrátím se do Berlína do konce tohohle týdne a začneme zkoušet. Budeme se muset zase sehrát, aby to nebyl propadák.“
Bill přikývl. Snažil se působit dojmem, že má z Tomova rozhodnutí radost, ale nedokázal se uvolnit. Ještě ne teď, dokud neznal odpověď i na druhou otázku.
„A my?“ zašeptal plaše. Tázavě zdvihl pohled k Tomovým tmavým očím.
Hrobové ticho trvalo snad minutu.
„Je mi líto,“ řekl Tom a provinile uhnul pohledem.
„Chápu,“ vyslovil chraptivě Bill, smutně sklonil hlavu. Měl pocit, že se propadá do samotného pekla. Do poslední chvíle doufal, že mu Tom odpustí a vrátí se… teď cítil, že prohrál. Poslední partie právě skončila.
„Ne, nic nechápeš,“ chytil ho Tom tvrdě za ruku, “ nechápeš to. Já to nedokážu ze dne na den změnit… ne po tom všem… a ty se tady objevíš jak blesk z čistého nebe a chceš, abych se k tobě vrátil. To přece nejde, Bille.“ Očima rozčileně těkal po Billově bledém obličeji. Sváděl ohromný vnitřní boj. Toužil po tom stáhnout Billa do své náruče, zabořit obličej do jeho jemných vlasů, zavřít oči a nenechat ho odejít; zároveň sám sebe přesvědčoval, že nic horšího by udělat nemohl.
Billův upřímný, oddaný a zároveň tolik smutný pohled rozbíjel Tomovu obranu na padrť.
„Nedívej se tak,“ zašeptal Tom hněvivě. Pár vteřin těkal očima po bledé tváři před sebou a pak nečekaně prudce sklonil hlavu a drsně přitiskl své rty na Billova jemná ústa. V tom polibku bylo tolik neskrývaného hněvu, bolesti, smutku… a ještě čehosi záhadného, až se Billovi málem podlomily nohy.
„Jdi už, uvidíme se v Berlíně,“ odstrčil ho Tom stejně prudce, jako jej předtím k sobě přitiskl. Bill zmateně zavrávoral. Než ale stihl něco říct, zmizel Tom za dveřmi místnosti, kde zřejmě byla ložnice.
„Tome,“ zašeptal a pohled zavrtal do zavřených dveří. Tiše k nim přistoupil. Nevěřícně si přejel prstem po rtech, kterých se ještě před chvílí Tom dotýkal, pak dlaní pohladil bíle nalakované dřevo. „Tome, lásko moje…“ zašeptal téměř neslyšně, zavřel oči a po tváři se skulily dvě obrovské slzy…
*
„Davide? Tady Bill…“ přehodil si telefon do druhé ruky, opřel se ramenem do domovních dveří a vyšel na ulici. „Jo… mluvil jsem s ním. Budeš mít radost…Jo, jsem si jistej, vrátí se. Sežeň kluky. Do konce týdne je zpátky v Berlíně a můžeme začít zkoušet.“ Zarazil se. „Ne, prosím tě, žádnej uvítací mejdan nedělej, to rozhodně není dobrej nápad. Ne! Řekl jsem to dost jasně!… Tak se měj, vracím se zpátky.“
Zaklapl telefon a strčil ho do kapsy.
Obrátil obličej k obloze vstříc chladivým kapkám a roztáhl ruce doširoka, jako by chtěl obejmout celý svět. Stál uprostřed chodníku, který se leskl deštěm, a připadal si jak blázen, protože se mu chtělo smát i brečet zároveň.
„Miluju tě, Tome,“ zašeptal pro sebe. „Miluju tě,“ zopakoval trochu hlasitěji. Očima bloudil po oknech v nejvyšším patře „To-me-mi-lu-ju-tě,“ zakřičel z plných plic. Jeho hlas se nesl nahoru a ztrácel se kdesi ve střechách domů. Několik holubů polekaně vyletělo.
Tom se odvrátil od okna. Sledoval černou postavičku, dokud mu nezmizela za nejbližším rohem.
Taky tě miluju, Bille, zašeptal pro sebe.
Uvidíme se v Berlíně, lásko!¨
konec
autor: Michelle M.
Na úplný závěr už jen několik slov… Falešný hráč měla být krutá a temná povídka, vycházející z konfliktu dvou silných citů: lásky a nenávisti… snad žádná jiná povídka mi nesebrala tolik energie, dokonce jsem musela i přerušit psaní ostatních rozepsaných povídek, protože zároveň s touhle se nedalo psát nic jiného… od začátku jsem chtěla, aby konec odpovídal ladění celé povídky, ale když jsem před sebou měla poslední kapitolu, najednou jsem věděla, že to nedokážu… nedokážu jim definitivně vzít tu lásku a naději, které celým příběhem prostupovaly, i když víceméně skrývané a odmítané…
konec
autor: Michelle M.
Na úplný závěr už jen několik slov… Falešný hráč měla být krutá a temná povídka, vycházející z konfliktu dvou silných citů: lásky a nenávisti… snad žádná jiná povídka mi nesebrala tolik energie, dokonce jsem musela i přerušit psaní ostatních rozepsaných povídek, protože zároveň s touhle se nedalo psát nic jiného… od začátku jsem chtěla, aby konec odpovídal ladění celé povídky, ale když jsem před sebou měla poslední kapitolu, najednou jsem věděla, že to nedokážu… nedokážu jim definitivně vzít tu lásku a naději, které celým příběhem prostupovaly, i když víceméně skrývané a odmítané…
Děkuju všem mým věrným, kteří se povídkou prokousávali až do konce, kteří mi pilně psali povzbuzující komentáře a díky nimž jsem vytrvala a tuhle moji noční můru dopsala. Díky za to, že jste… mám vás moc ráda!
Vaše Michelle M.
Speciální poděkování patří Eleanot a Lyře… :-*
Ahoj jestli máš zájem,tak se přihlaš do soutěže o NEJ DESING…
odkaz – http://nej–kamosek.blog.cz/0803/sond-prihlaska
tú poviedku som začala čítať dnes od prvého dielu lebo ma zaujal názov a hltala som diel za dielom ani na vécko som nešla taže teraz budem musieť ísť:D ale toe mimo tématu
chcela som len povedať že je to jedna z najúžasnejších poviedok aké som kedy čítala a čétala som ich snád milion…..chytila ma za srdce a vážne ti veľmi pekne dakujem, že si niečo také squelé vytvorila
TEN KONIEV BOL SQUELÝ A DOMYSLELA SOM SI, ŽE ZOSTALI NA KONIEC SPOLU A AK NIE, TAK MA PROSÍM NECHAJ V TOM:D
tak to bolo vše
dakujem
Suhlasím s Lenôčkou….ja som ten príbeh začala čítať včera poobede a dočítala som ho dnes je úžasný krásny vínimočný…nikdy som nemala rada konce ff.čiek takéto akoby nedokončené ale táto je sama o sebe iná….krásna plná lásky a smútku zároveň som velmi rada že som túto ff objavila lebo kto si toto neprečíta celé o veľa prišiel….. THanks za najväčší čitateľský zážitok môjho doterajšieho života! 🙂
nevim mno jako povidka je pekna…ale nemam rada kdyz je bill zly…nejak mi to k nemu nesedi…je to takovy kruty…ale jinak povidka je hezka ale kdyz se bill choval hnusne tak jsem to i probrecela mno…doufam ze bude vice povidek kde bude bill nas andilek :o)
Michelle, jak už jsem psala u některého z předešlých dílů, ta povídka je naprosto fantastická.
Četla jsem ji hned, když se na blogu objevila poprvní a rozhodně jsem kvůli ní nemohla klidne spát,
asi víš, o čem mluvím.
Stejně tak jsem ji zhltla i teď!!!!!!!!!!!!!
Všechny tvé povídky jsou úžasné, ale tahle tomu žebříčku vévodí :))))))))))))))))))))))))
DO – KO – NA – LOST !!!!!!!!!!!!!
Oh……toe ……dokonalá povídka…jůůůůůůů.*_*
x))
ˇ´Užasná povídka, nejlepší ze všech. A nejdokonalejší byl ten poslední díl, skvěle jsi to vyřešila. Kdyby si hned padli do náruče tak by to zkazilo celou povídku, ale takhle… fakt super!!
Oh tak tahle povídka mě okouzlila….tvůj způsob psaní je zvláštní…a tím je to tak okouzlující….četla sem to jedním dechcem…ani sem u toho nemrkala….Ten konec je krásný…mám ráda takové otevřené konce…vážně se ti to moc povedlo 🙂
Nevím, jestli jsem to nepsala už když jsem to četla poprvé, ale vážně by se mi líbilo pokračování 🙂
Tahle povídka je dokonalá a vůbec by mi nevadil další dávka téhle dokonalosti. Ve druhé řadě…^^
Tak třeba až dopíšeš Příběh na Druhou, určitě máš nějaké další povídky, ale tohle by se mi vážně líbilo. Tak si to třeba rozmysli, samozřejmě tě nemůžu nutit xD
Ať tak či tak, na další – jakoukoliv – povídku se moc těším 🙂
Nadhera. Dokonale smutny. Doufam, ze se v Berline dali dohromady. Ten konec byl dojemny, Bill to zakricel krasne a Tom zaseptal.
myslím, že táto poviedko pokračovanie nepotrebuje. Je skončená dokonale. Preštastné happy-endy mi už lezú krkom, toto je niečo iné, ničo dobré. Máš neuveriteľný spôsob a štýl písania, vždy sa tam udeje niečo, čo by človek nepovedal, niečo, čo nám vyrazí dych. Túto poviedku som mala celú prečítanú za hodinu, nemohla som do nej odlepiť oči. je naprosto úžasna a jedinečná. Myšlienkové pochody u dvojičiek mi prídu tak reálne, nepresladené, nekislé, proste radosť prečítať, je to pre mňa potešením.
"myslím že môže byť" táto poviedka je neskutočne nádherne napísaná,takto to dokáže dotiahnúť do dokonalosti len pár ľudí a Michelle M. je prvá z nich,veľká škoda že nepíše ďalej.
Krásna poviedka…
Jsem rada že to skončilo tak jak jsem si přála,ale v koutku duše jsem se bála že to skončí jinak,dík.
Krásne ale príliš smutné. Ešteže je ten koniec taký… Aspoň dúfam, že to znamenalo, že v Berlíne sa to môže všetko opraviť… Verím tomu.
Opravdu nádherná, dechberoucí povídka! ♥
I přesto, že smutné povídky opravdu nemám ráda, tuhle jsem si prostě zamilovala. Možná i proto, že nakonec takhle nádherně skončila! Za ten konec opravdu moc děkuji, protože už i tak byly poslední 3 díly na mě dost těžké, já jsem u nich brečela zoufalstvím, jak tohle všechno dopadne.
Opravdu Ti skláním poklonu, tohle takhle skvěle popsat. Cítila jsem Tomovo i Billovou zoufalství, jako by bylo moje vlastní a odmítala jsem uvěřit, že by tohle mohlo někdy skončit špatně. Jsem neskutečně šťastná, že si Bill uvědomil všechny svoje chyby, přijal je a ještě se změnil 😉 Oba už dost trpěli a proto jsem ráda, že se s tím jejich utrpením rozhodli skoncovat.-
Opravdu za tuhle povídku děkuji, je úžasná! ♥♥
Krásná povídka, která mě nenechala v klidu spát, pořád jsem o tom všem musela přemýšlet – hlavně o těch přidělených rolích…
Chci tě zpátky, Michelle M., lepší autorku, než si ty, se mi nějak nedaří najít 🙂