Poslední den.
Poslední den naší cesty a zítra ráno už budeme doma. Těším se. Je neskutečné, jak strašně moc se těším domů. Jasně, bude tam máma, Gordon… ale hlavně Bill. Snad tisíckrát jsem držel v ruce telefon, vždycky když už jsem měl pocit, že to bez něj nevydržím. Že ho musím alespoň slyšet, jeho lehce nakřáplý hlas… Zjistit, jestli i on na mě myslí, jestli na mě čeká. Někde hluboko uvnitř slyším ten tenký, vtíravý hlásek, který mi říká, že by to bylo příliš krásné, kdybych přijel domů a tam na mě čekal Bill, ten Bill, kterého znám jen já. Nenalíčený, rozcuchaný, s rozzářenýma očima plnýma něčeho krásného, o čem bychom věděli jen my dva… s rukama vztaženýma ke mně a na rtech slova: Chyběl jsi mi, jsem rád, že ses vrátil.
Ano, jsem snílek, vím to. A taky vím, že tohle je jen můj sen. Naše hra přece ještě neskončila. Teprve sbíráme síly na strhující finále. Pak se uvidí, kdo zůstane ve hře a kdo půjde z kola ven.
„První věc, kterou udělám, až se vrátíme,“ vyrušil Toma z úvah Andreasův uvolněný hlas, „bude to, že si napustím vanu plnou horké vody, dám si tam mořskou sůl a dřív než za hodinu nevylezu.“ Mezi zuby drtil stéblo trávy a tvář nastavoval příjemnému odpolednímu slunci.
Tom se po něm úkosem podíval a pokýval hlavou.
Sumíroval si v hlavě otázku, kterou už dlouho chtěl kamarádovi položit.
„Andy?“ oslovil ho nejistě. „Proč jste se s Billem vlastně pohádali? Nikdy mi to neřekl,“ dodal zamyšleně.
Andreas se zhluboka nadechl a trochu afektovaně povytáhl obočí do výše.
„Nevím, jestli bych ti to měl říkat, Tome,“ pronesl mírně a jeho oči se nejistě rozběhly po zelené trávě a nedalekých křovinách, lemujících břeh potoka.
„Řekni mi to,“ zaprosil Tom, „chci to vědět.“
„No… dobře,“ odhodlal se po chvilce přemýšlení. „Jen nechci, aby sis to nějak špatně vyložil. Bill to tak určitě nemyslel, určitě to byl jen nějaký zkrat,“ omlouval nepřítomného kamaráda Andreas.
Tom na něj upřel tázavý pohled.
„Prostě… jednou chtěl, abych sehnal nějakou holku… abych si ji jako přivedl domů a pak… pak jsem jí měl zavázat oči a nechat ji jemu,“ Andreas zrudl, cítil se nepříjemně, když měl zrovna Tomovi vyprávět něco takového. Bylo to tak neuvěřitelné, že to znělo téměř jako výmysl. „Já si nevymýšlím, vážně to po mně chtěl. Tys byl tenkrát nemocnej nebo co a Bill přišel ke mně sám…“
Tom upřeně pozoroval špičky svých bílých tenisek. Bylo mu trapně. Bylo mu trapně za Billa, že je tak přízemní, že se nedokáže ovládnout a zatahuje do své falešné hry i tak důvěřivého a nezkaženého člověka, jakým je právě Andreas.
Natáhl se do chladivé trávy a zavřel oči. Musel je zavřít, jinak by nedokázal Andymu do očí říct to, k čemu se právě chystal, jinak by mu nedokázal lhát.
„Je to hloupost, určitě to byl nějaký zkrat. Zapomeň na to.“
*
Padla první láhev vína, pak druhá a dno třetí už bylo také zřetelné… Víno rudé jak krev v kombinaci s Davidovou whiskou… přímo vražedné spojení.
Domem Kaulitzových se rozléhal bujarý smích. K tomu všemu Bill objevil v kuchyni lístek, že rodiče nebudou přes noc doma, neboť se účastní oslavy narozenin jednoho jejich známého… Volné pole působnosti! Jak lákavé…
Zábava se hodně uvolnila, ukázalo se, že David až tak striktně netrvá na tom, že by se Elle musela věnovat pouze jemu. Nakonec už bylo úplně jedno, kdo ke komu patřil… Alkohol odbourává zábrany. Bill to věděl, věděl to i David a určitě s tím počítaly i obě dívky.
Bill se cítil zas ve svém živlu. V očích mu plál ten temný plamen, který Tom tak nenáviděl.
„Se to rozjelo, co?“ zabreptal mírně přiopile David.
Seděli s Billem vedle sebe a koutkem oka pozorovali obě dívky, jak spolu tančí na nějakou písničku, která zrovna zněla z CD přehrávače.
„Kdes je sehnal?“ zeptal se na rovinu Bill a zadíval se na Ginu. Všimla si jeho pohledu a svůdně se usmála. Její pohyby se okamžitě staly vláčnější, procítěnější… Bill její úsměv opětoval. Sledoval její vlnící se boky a upíjel z poloprázdné sklenky.
„Občas se s Elle scházím… je to fajn holka. Ví, že ode mě nic čekat nemůže, ale je ráda, když si na ni vzpomenu. A Gina je její kamarádka. Myslím, že obě někoho mají, ale znáš to… každá holka někoho má, když není s tebou,“ zachechtal se David.
„Hele, proč vlastně Tom odjel? Pohádali jste se?“
Jak ostrý nůž projela Billem vzpomínka na Toma.
„On… chtěl vypadnout někam do přírody a víš sám dobře, jak já tohle prostředí nesnáším. Takže Andreas se obětoval a jeli spolu.“ I přes promile kolující v jeho krevním oběhu cítil, jak mu rudnou tváře. Doufal, že David je natolik ovíněný, že to nepozná a hlavně se nebude dál vyptávat.
Ačkoli zdánlivě stále sledoval Gininy taneční kreace, ve skutečnosti ji nevnímal.
Vybavoval si Tomův hlas, velmi hrdelní a zastřený, když se ho dotýkal… jemnou kůži jeho zad, když se objímali… smyslná, hebká ústa… a konečně jeho oči. Moře rozteklé hořké čokolády…
Vykašli se na to, Bille! Nepamatuješ se? Využil tě a odkopnul. Vybral si sám. Ublížil ti. Teď je řada na tobě… a ty už ses rozhodl, viď?
Nechtěl naslouchat tomu zlému hlásku ve své hlavě.
Pokoušel se vybavit si ten sen, kdy se Tom vrací a objímá ho…
Dost! Ublížil jsi mi.
… Tomovy ruce tisknoucí si černovlasou hlavu pevně do klína…
Dost! Ponížil jsi mě!
… „Tys byl jen omyl, Bille.“ …
Dost! Ranil jsi mě.
Tome!
Nenávidím tě!
*
Do hlavy mi buší stovky malých kladívek, žaludek se houpe jak na vodě a zbytek těla? Radši na něj nemyslím, bolí mě úplně všechno. Od naběhlých podrážděných rtů až po… ani nechci pomyslet, co jsem všechno dneska v noci dělal.
Otvírám oči a tupě civím do stropu. Je mi strašně. Asi umřu.
Cítím, že vedle mě někdo leží, ale nemám vůbec žádnou sílu, abych se podíval, kdo to je. Jen se modlím, aby to nebyl David. I když je to vlastně úplně jedno, kdyby teď přišel Tom, tak jsem v průšvihu tak jako tak. TOM!
Bill se šouravým krokem přesunul do koupelny. Snad dvacet minut jen seděl na okraji vany a pokoušel se zachytit nějaký bod, kterého by se mohl přidržet očima, aby se s ním celá koupelna přestala točit. Konečně se podařilo.
Vysypal do umyvadla barevné kartáčky i pastu, naplnil skleničku po okraj a napil se. Studená voda mu udělala dobře. Vypil ještě dvě skleničky a narovnal se. Při pohledu do zrcadla se upřímně zhrozil. Po paměti sáhnul do lékárničky a nasypal do skleničky bílý prášek. Samaritán. Výborný název pro takový driják, který mě postaví na nohy. Ušklíbl se nad nepříjemnou chutí, ale věděl, že tenhle zázračný prášek ho skutečně během několika málo minut dokáže zbavit nepříjemné kocoviny.
Na hlavu si pustil ledovou sprchu a čekal. Když ji vypnul, cítil se o poznání lépe než předtím.
*
Vysadil jsem Andyho doma. Rozloučili jsme se s dojetím a slíbili si, že si brzy určitě zavoláme a zajdeme spolu na skleničku.
Musím říct, že nakonec to byly velmi příjemné tři týdny. A hlavně ten poslední týden. Viděli jsme tolik krásných věcí… škoda, že u toho Bill chyběl.
Sedím v autě před naším domem. Nohy mám z tvarohu. Nechtějí mě poslechnout. Chci vystoupit, vzít tašku a jít domů. K Billovi. Ale něco mi říká, že to není dobrý nápad. Tak tu sedím a hádám se sám se sebou.
Leze mi to na mozek. Asi jsem se vážně zbláznil.¨
autor: Michelle M.
autor: Michelle M.
Ahoj hlasuj u me o nejrozkošnější miminko
Sorry za reklamu