Podíval se na sebe do zrcadla skrz přimhouřené oči, snažil se seznámit s mužem, který se na něj díval zpátky. Pamatoval si ho jako mladého nerozvážného chlapíka, kterému bylo okolní svět ukradený. Zajímaly ho jen peníze vydělané z prodeje drog a způsob, jakým by je mohl hned utratit. Toužil po lesku nových aut, po vůni luxusního majetku. Chtěl slávu a moc. Bylo mu úplně jedno, jestli jsou kolem něj lidé kvůli penězům, nebo jestli to mysleli vážně – dokud měl komu dokazovat svou moc, byl spokojený. Bylo až zarážející, jak moc ti dva od sebe byli rozdílní.
Zatímco dříve byl živý převážně na fastfoodech a alkoholu a jeho tělo tak nemělo sebemenší šanci nějak se vytvarovat, na vězeňské stravě s přebytkem volného času se během dvou měsíců jeho tělo stalo vzorovou ukázkou, že i z něj může být muž se svalstvem, který by snad jednou mohl právě na to oslnit nějakou ženu.
Stále to ale bylo nic ve srovnání s jeho povahou. Z dříve veselého, přátelského a společenského muže, který pokud by měl být jen jeden jediný den doma sám, uspořádal by party, se stal muž, jenž se stranil všem. V prvních několika dnech po odsouzení se dokonce vyhýbal i Kayovi, se kterým seděl ve stejném autě, se kterým sdílel lavici odsouzených… Kaye obdivoval, zejména z toho důvodu, že i přes svůj zármutek z činů, kterých se dopustili, si uměl udržet svou veselou povahu a dívat se na budoucnost s nadějí lepších zítřků, což Bushido nedokázal. V hlavě mu stále svítilo kontrolní značení, že jeho blízkost dokázala zabít. Snažil se předejít tomu, aby se to opakovalo.
Dlaní si přejel po ostře řezaných tvářích a zrak od zrcadla odtrhl. Neměl žaludek déle se dívat sám na sebe, nechtěl vidět ty oči, v nichž stále dýchala jiskra života, zatímco zapříčinil, že něčí jiskra vyhasla.
∞
„Když jsem sem přišel poprvé, byl jsem v šoku z toho, jak přívětivé to tu je. Očekával jsem holé zdi, rýhy vyryté ve zdech a tak,“ chlapcův jemný hlas ho vytrhl ze zamyšlení. Jakmile se k němu otočil, Bill ho odměnil nesmělým úsměvem.
Zavrtěl hlavou. „Tohle je věznice s nejmírnějším režimem, není důvod, aby tu byly strohé zdi. Navíc, mají hodně nízkou kapacitu, takže i samotný cely se nám spíš přizpůsobily, máme tu pohodlí.“
„To je dobře, že?“
„Jak se to vezme,“ pokrčil Bushido rameny a zapřel se o lokty, zamžoural do jarního slunce. „Jsem toho názoru, že ve vězení by to neměla být taková pohádka. Jsme tu od toho, abychom dosáhli nějaké nápravy, abychom odčinili svoje provinění. Tohle devadesáti procentům chlapů nepřinese vůbec žádný poučení.“
Bill okamžik mlčel, v zamyšlení se tvrdě kousal do rtu, jak váhal, zda se zeptat nebo ne. „Věříš tomu, že tvůj pobyt tady odčiní to, co se stalo tobě?“ zeptal se nakonec tiše. Přál si, aby Bushido dokázal uvěřit tomu, že i on si zaslouží druhou šanci.
„Ne,“ odvětil muž přesně podle chlapcova očekávání. „Vzal jsem někomu život a tohle nikdy neodčiním.“
„Ale…“
„Žádné ale, Bille,“ Bushido na chlapce tvrdě pohlédl, v jeho očích nebyl prostor pro námitky či diskuzi. „Věř mi, probděl jsem spoustu nocí snahou přijít na způsob, jak světu vynahradit to, že jsem ho připravil o malou dívku, která mohla třeba zachraňovat životy. Nenašel jsem ani jeden jediný.“
„Bushido,“ Bill se nejistě natáhl po mužově zápěstí, nevzdávaje se ani poté, co sebou Bushido překvapením cuknul. Lehce ho stiskl a povzbudivě se pousmál. „Udělal jsi chybu. Obrovskou chybu, za kterou budeš platit do konce svého života už jen tím, že na to nikdy nezapomeneš. Už tohle je obrovská daň za jednu chybu, Bushido,“ mírně se k němu naklonil. „Nedovol, abys platil víc, než je nutné. Prosím, nenech jednu jedinou chybu, aby zahalila tvůj život temnotou.“
„Proč myslíš, že je ve mně i dobro?“ Bushido nevěřícně sledoval mladičkého chlapce, jehož život ještě téměř nestihl poznamenat. Neměl ponětí, kde se v něm bere tolik víry v druhé, ani proč se rozhodl věřit zrovna jemu, proč se nebál dotýkat se ho.
„Protože každý z nás v sobě má obojí, dobro i zlo, a to, že naše činy občas zahalí temnota, nemusí to nutně znamenat, že nemáme naději. Vždycky záleží na tom, jak s tím naložíš dál.“
Zavrtěl hlavou, smutný úsměv přeběhl přes jeho rty. „Co se ti stalo tak zlého, maličký?“
Bill sklopil hlavu a složil ruce do klína, pokrčil rameny. „Měl jsem nějakou špatnou zkušenost s přáteli mého bratra.“
„Ublížili ti?“
„Pokusili se,“ přikývl Bill souhlasně. „Naštěstí se jim to nepovedlo, ale kdykoliv se potkáme, udržují mě při vědomí, že by se to kdykoliv mohlo stát znovu a tentokrát už by se jim to mohlo povést. Pořád ale nepřestávám věřit tomu, že by se v nich mohla projevit ta dobrá stránka.“
„Dokázal by ses s nimi přátelit?“
„Myslím, že ne,“ zavrtěl Bill hlavou, „ale dokázal bych je přestat nenávidět, kdybych viděl, že se změnili.“
Bushido se lokty opřel o kolena a pohled upřel na ostatní vězně, kteří si užívali překrásného jarního dne. Bylo to poprvé po dlouhé zimě, kdy teplota dosahovala tak vysokých teplot, že nebyl problém sedět venku pouze v košili s krátkými rukávy. Záviděl všem okolo, jak snadno se srovnávali se svými proviněními, stejně jako Kay, který si bezstarostně užíval nějakou stupidní hru. Věděl, že i on míval noční můry, které mu připomínaly hrůzu, jíž se dopustili. Stále ale dokázal další den vstát a usmívat se, být přátelský, dělat si sociální vazby. Byl to opravdu klíč k tomu, jak odčinit své provinění? „Občas přemýšlím nad tím, jak je možné, že na světě existují lidé tak dobří jako ty.“
„Možná proto, abychom vnesli světlo do životů lidí, kteří přestali věřit?“ Bill k němu s úsměvem vzhlédl. „Ale nenech se zmást, jak už jsem říkal – každý z nás v sobě nosí dobro i zlo. I já ho tam mám.“
„Pořád jsi ale nejhodnější zlý člověk, kterého jsem za poslední rok poznal,“ pokrčil Bushido rameny. „Něco v sobě máš, víš? Něco, co dokonce i mě nutí přemýšlet nad tím, že bych to jednoho dne mohl všechno odčinit.“
Bill s širokým úsměvem seskočil ze stolu a k muži se naklonil. „Řeknu ti tajemství,“ zašeptal. „Klíčem ke všemu je láska.“
Rozesmál se, když Bushido protočil očima, a s omluvou odběhl na záchod. Chtěl dát muži trochu času na to, aby mohl informaci zpracovat, aniž by vedle sebe měl někoho, kdo by na něj mohl tlačit. Chtěl mu dát svobodu.
Ležel v posteli s dekou omotanou kolem boků a se sluchátky v uších si polohlasem prozpěvoval náhodně vybrané písničky. Tom byl jako obvykle někde venku se svou partou, ale tentokrát mu to ani moc nevadilo. Od jejich poslední hádky mezi nimi panovalo zvláštní dusno, které jako by sílilo při každém pokusu o rozhovor, proto se rozhodl raději nechat všechno uležet. Jako dvojčata podobných situací zažili nespočet, takže nijak netlačil na pilu s napravováním – vždycky se to nějak urovnalo, tak proč by to teď mělo být jinak?
Mnohem víc mu prostor v hlavě zabíral Bushido. Nemohl přestat myslet na to, jak se na něj díval, když mluvili o jeho špatné zkušenosti s Tomovými přáteli. Soucit se v jeho očích mísil se vztekem, že mu bylo ublíženo, i když ne fyzicky. Bill nevěděl nic o Bushidově minulosti, ale jeho současné chování mu napovídalo mnohé o tom, jaký asi byl, než se ta strašlivá nehoda stala. Věřil tomu, že ať už byl jakýkoliv, nikdy nikomu úmyslně neublížil, nebo alespoň ne tímhle způsobem.
Úsměv mu přejel přes rty při vzpomínce, jak se jejich ruce setkaly. Při úplně prvním kontaktu sebou Bushido cuknul, jako kdyby ho popálil. Když se ho ale dotknul včera, ucuknutí bylo mnohem méně znatelné, jako by si snad už zvykl na to, že Bill se občas plaše natáhne, jen aby mu ukázal, že se ho nebojí, že věří v jeho dobrou stránku. Zdálo se, že Bushido si začínal na Billovu společnost zvykat a snad si jí i užívat.
S povzdechem zavřel oči a pohladil se po břiše. Když se Bushida dotkl, husí kůže mu přejela po zádech se stejnou intenzitou, jako když se na něj muž jen díval. Nevěděl, co přesně v něm je, ale bylo to něco, co ho k němu přitahovalo jako magnet. Jakmile se s ním dal jednou do řeči, najednou potřeboval víc, nemohl se znovu stáhnout a držet dál, i když Bushidovi tvrdil, že kdyby chtěl, udělal by to. Jen co si ale v hlavě vybavil barvu jeho očí a široká ramena, věděl, že lhal. Nedokázal by se držet daleko od něj.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Billovi se Bushido moc často mota v hlavě jsem zvědava co bude dál.
Bill se nám zaláskoval a ještě to ani neví. Ale počítám, že vzhledem k zaměření jeho studia by na to mohl brzy kápnout. Ačkoli, analyzovat sám sebe je vždy nejtěžší. 😀
Tomův postoj mě dost mrzí a já jenom doufám, že aspoň dokáže ty své kamarádíčky udržet dál od svého bratra.
Děkuji za kapitolku a těším se na pokračování.