Ostrá, řezavá bolest. Kůže mě pálí. Milióny drobných kapiček ledové vody dopadají na mé tělo. Zhluboka dýchám, abych to v sobě přebil. Abych necítil to zoufalství. Jako pokaždé, když to mám za sebou. Dřív jsem cítil úlevu, dnes ne… Dnes cítím jen bezbřehou hrůzu, čiré zoufalství z vlastní slabosti. Podvedli jsme dalšího člověka.
„Nedívej se na mě,“ otočil hlavu po bratrovi, který za ním přišel do koupelny hotelového pokoje. Pokaždé Bill vybral jiný hotel, ale Tomovi přišly všechny skoro stejné. Tak stejné jako to, kvůli čemu sem chodili…
Bill za sebou zavřel dveře a opřel se o ně zády. Na Tomova slova nikterak nereagoval. Zvědavě si prohlížel jeho prochladlé tělo stojící pod proudem vody.
Tom vypnul vodu a zabalil se do huňaté osušky. Uvolnil silnou gumičku a na odhalená ramena se sesypala záplava tmavě plavých vlasů, spletených do silných pramenů. Postavil se před zrcadlo.
„Víš, co jsi mi slíbil, Bille,“ řekl. V odrazu zrcadla vyhledal bratrovu tvář. „Já ti věřím, věřím, že to dnes bylo naposledy.“
Hledal jakýkoli náznak, že jeho prosby budou vyslyšeny, že všechno skončí a on bude moci konečně přestat předstírat, že je tím, kým ve skutečnosti nikdy nebyl.
„Sluší ti to, když nemáš kšiltku,“ pronesl tiše Bill. Odlepil se od dveří a několika kroky popošel ke zmatenému Tomovi. Viděl na něm, že doslova ztuhnul a vyplašeně se srdcem málem až v krku vyčkával, co bude dál.
Pěstěnou rukou uchopil jeden silný pramen vlasů. Nekonečně dlouhé vteřiny si jej prohlížel. Pak mazlivě přiložil ke své tváři a otřel se o něj.
„Pořád ještě voní po heřmánku,“ řekl tiše. „Tuhle vůni budu mít asi vždycky spojenou s tebou,“ usmál se. „Pamatuju si, jak jsi byl posedlý po světlých vlasech a pořád jsi nutil mámu, aby ti je zesvětlila. Pamatuješ?“
„Já ano,“ vyslovil Tom zaraženě, „ale překvapuje mě, že i ty si to pamatuješ.“
„Jak bych mohl zapomenout?“ odpověděl Bill otázkou.
„Bille?“ oslovil ho Tom. Nešlo si nevšimnout naděje, která se objevila v jeho hlase.
Dívali se navzájem do očí a snažili se uhodnout myšlenky toho druhého. Bill konečně vztáhl ruku a pohladil Tomovu chladnou tvář.
„Vím, že to není lehké, ale oceňuju, co pro mě děláš.“ Mile se na Toma usmál.
Tolik vděčnosti, tolik naděje a tolik lásky. To vše v jedněch jediných očích. Vím, že ho zraňuji, ubližuji mu tím, co ho nutím dělat, ale nemůžu jinak. Dokud bude vedle mě, živoucí a dychtivý, nenajdu klid. Jedině jeho zkáza, jeho pokoření, jeho nenávist… to jediné mě může spasit.
„Obleč se, dělej, musíme jít. Nemám ještě sbaleno,“ zasyčel nečekaně prudce Bill.
*
V rukách pevně svírám hladký kruh volantu, kolenem občas zavadím o klíčky zastrčené do zapalování. Nemůžu odtrhnout pohled od šedivé dálnice. Pozoruju středovou bílou čáru. Auto hladově ukusuje kilometr za kilometrem. Noha na plynu se neznatelně chvěje, ale nepolevuju. Sklouznu pohledem k tachometru. Bílá ručička pomalu míjí čísla 150, 170, 190 a šplhá k číslu 200. Cítím, jak se adrenalin rychle rozlévá mým tělem. Na vteřinu mě napadne, že kdybych jen nepatrně pohnul rukama doprava… Stačilo by tak málo a vyletěli bychom ze silnice ven. Svodidla by naše těžké auto v téhle rychlosti nemohla udržet. A všechno by se vyřešilo. Zůstali bychom jen my dva. Jen já a on…
Dávám nohu z plynu…
Svítá.
Po pravé straně se rozlévá narůžovělá záře, vlevo je stále ještě černočerná tma. A uprostřed, kde záře vniká do černé tmy jsme my. Já, on a auto, které nás tiše odváží pryč. Pryč od zkaženého světa, pro který jsme se rozhodli žít, uspět v něm a přinést nezbytné oběti. Vracíme se zpátky. Tam, kde máme své kořeny, kde jsme vyrostli, kde to všechno začalo.
Můj pohled sklouzne k Billovi. Když spí, vypadá jako anděl. I s těmi rozcuchaným vlasy, i se spánkem napuchlými víčky, i s těma křečovitě sevřenýma rukama, jak se snaží ubránit něčemu, o čem se mu zřejmě zdá, zamotaný do bezpečnostních pásů.
Přijdu si strašně provinile. Stydím se za myšlenky, které ještě před několika minutami vířily mojí zmatenou hlavou.
„Nikdy bych ti nemohl ublížit,“ šeptám. V poslední chvíli se podívám zpátky na silnici a rychle strhnu volant. Vůbec jsem si nevšiml, že jsem přejel do třetího nejrychlejšího pruhu. Naštěstí v tuhle dobu zeje dálnice víceméně prázdnotou.
O hodinu později tiše zastavím před naším domem. Je docela dobře možné, že budou všichni ještě spát. Telefonovali jsme večer, že nás přiveze šofér někdy před obědem. Tahle nečekaná akce byl můj výmysl a Bill si tentokrát netroufl mi odporovat.
Nemůžu odtrhnout pohled od jeho nevinné tváře. Nakloním se nad něj. Hrudí téměř ležím na jeho lokti. Mám sto chutí jej obejmout, políbit, zabořit hlavu do jeho trička a ujistit se, že je tu jen pro mě, že já jsem ten jediný, pro koho chce žít… Natáhnu krk a jemně, jak jen to dokážu, přitisknu své rty na bledou kůži jeho špičaté brady. Zavřu oči, tolik je ten dotek pro mě intenzivní. Přikazuju si, abych toho okamžitě nechal. Abych se vrátil zpátky na své sedadlo. Abych mu klidně, přesto rozhodně, řekl: Bille, probuď se, jsme doma.
Nic z toho ale neudělám. Nepatrně rty rozevřu, aby pohltily ještě víc té hladké kůže, špičkou jazyka pohladím malé znaménko, na němž teď výjimečně neulpívá vrstva make upu. Moje tělo se chvěje štěstím. Štěstím a ještě pocitem čehosi pro mě téměř neznámého. Omámeně se odtáhnu. Zakloním hlavu a opřu se o opěrku za mnou. Ticho v autě přeruší jen moje hluboké dýchání.
Jestli to byl sen, nechci se nikdy probudit.
Tom vystoupil z auta tak tiše, jak jen dokázal. Snažil se, aby bouchnutí dveří neprobudilo spícího bratra. Rozhodl se nechat Billa ještě trochu prospat, zatímco sám vynosí z kufru auta jejich věci.
Přes jedno rameno si hodil svůj obrovský batoh, přes druhé Billovu cestovní tašku, do ruky vzal ještě Billův kosmetický kufřík a zamířil k brance. Rozhlížel se po zahradě a zasněně vzpomínal na všechny blbosti, které tu s Billem jako malí kluci prováděli.
Pomalými kroky, z nichž náhle bylo cítil nehranou jistotu a sílu, zamířil se svým nákladem po štěrkové cestě k domu.
Kdyby se otočil, naskytl by se mu zajisté zajímavý pohled. Jeho bratr seděl konsternovaně na předním sedadle spolujezdce. Oči široce rozevřené, sledoval Tomovu vzdalující se siluetu. Rychlé pohyby jeho hrudi prozrazovaly bouřlivé emoce. Asi poprvé by Tom mohl spatřit náznak něčeho, na co tak dlouho čekal.
Ale Tom se neotočil….
autor: Michelle M.
Opět to čtu jedním dechem, jako všechno od Michelle. Píše úžasně!!!
Bože, Bill… Bolo to nádherne silné moment v sprche a potom ten bozk v aute. je mi vždy tak strašne ľúto, keď sú maličký krôčik od šťastia, ale oni to tak rýchlo dokážu zničiť. (teda chalani sú v tom nevinne, to autorky si pohrávajú so zdravím čitateľa)
No… vydýcham sa a idem čítať ďalej.