Erfüllende Träumen II 50.

„To není možný,“ vydechl nevěřícně s vytřeštěnýma očima. „To ses asi spletl.“

David zavrtěl hlavou. „Nespletl, bohužel ne.“ David odstoupil od okna a posadil se na prázdnou židli. „Když jsme byli na turné, přistihl jsem ho jednou na chodbě, jak se s ní líbal.“

„Počkej– Tom se líbal s Laurou?“ nechtěl Bill věřit tomu, co slyší.

„Jo, líbal se s ní… a pěkně si to užíval,“ potvrdil David.

„A… kdy to bylo?“ V Billovi se všechno chvělo… přesto si navenek dokázal uchovat poker face.

„Myslím, že se to stalo tenkrát, jak jsme se dívali na ten dokument.“

A já tam nebyl, doplnil v duchu Bill. A já spal na pokoji a čekal, až za mnou přijde. Přišel, jasně… ale jak? Skoro mě tenkrát znásilnil! Najednou to dávalo smysl. Chtěl ji, ale netroufl si vyspat se s ní! Tak si vzal místo toho mě! Mezitím do jeho úvah znovu vstoupil Davidův zasmušilý hlas.

„Nemyslím, že by si s ní začal něco už tenkrát… podle mě s ní jen flirtoval a asi se na ní vykašlal, protože Laura byla strašně divná. Zamlklá, smutná, prostě jiná než obvykle.“

„A jak víš, že se do ní zamiloval?“ Bill to musel slyšet. Bylo to celé tak neuvěřitelné. Jako ta nejbláznivější historka nějakého fantasty. Tom… můj Tom se líbal s Laurou a pár hodin na to se se mnou miloval?

„Pamatuješ na ten večer, když jsme slavili konec turné? Seděl jsem s ním na baru a on se mě tak divně zeptal na jednu věc… jestli když něco hodně chceš, tak že nejsi schopný myslet na nic jiného a zároveň víš, že když to získáš, můžeš přijít úplně o všechno… jestli si to i přes to vezmeš? Pochopil jsem, že se do někoho zamiloval a váhá… a pak když jsem ho před pár dny viděl s Laurou v té kavárně, jak se tam objímali… všechno mi to došlo. To o ní tehdy mluvil. Zamiloval se do ní a měl strach si to přiznat. Je to šílené a šíleně to bolí.“ David si vjel oběma rukama do vlasů a opřel se o kolena. „Na nic jiného poslední dny nemyslím, proto vždycky vybuchnu, když ho vidím… Bille, já jsem tak zoufalý.“ Hlas se mu zlomil a on se podíval na tmavovlasého chlapce.

Nad jeho výrazem se úplně vyděsil. „Panebože Bille, jsi v pořádku?“

Bill seděl naproti němu, bledý jako stěna. Hluboké tmavé oči vždycky plné jiskřiček byly vyhaslé. „Tys ho viděl s Laurou před pár dny? A objímal se s ní?“

David přikývl.

„Asi ti nemůžu pomoct,“ pronesl Bill ztěžka. „S tímhle se musí každý vypořádat sám.“

Automaticky jako loutka se zdvihl a rozešel se ke dveřím. Bez jediného slova rozloučení prošel dveřmi, které se za ním neslyšně zaklaply.

David v místnosti osaměl, cítil se ještě hůř. Ani to, že se někomu svěřil, ho bolesti nezbavilo.

…………………….

Tom se dostal domů poměrně rychle. Davidův hysterický výstup ho znechutil. Vadilo mu, že kdykoli s ním poslední dobou mluví, vždycky to skončí stejně. Scénou. Přitom si nebyl vědom ničeho, čím by ho k takovým výbuchům provokoval. Rychlá chůze v chladivém pozdním odpoledni byla příjemným prostředkem, jak přebytečné emoce ventilovat.

Občas se ohlédl, jestli někde za sebou neuvidí Billovu štíhlou postavu. Věděl, že se bude vracet stejnou cestou. Vždycky chodili stejnou cestou. Došel až před dům a znovu se ohlédl. Bill nikde. Zkusil prozvonit jeho telefon. Nic. Na zvonění nikdo nereagoval.

Doma ze sebe shodil provlhlou bundu a promočené džíny a natáhl pohodlnou bílou teplákovku. Lehl si na břicho na postel a znovu zkusil Billa prozvonit. Opět bez úspěchu. Snad se mu nic nestalo? Vyděsil se. Třebaje ještě s Davidem ve studiu a páčí z něj, proč je chudinka tak přecitlivělý, ušklíbl se sám pro sebe. Rozhodně se mu ale nechtělo Davidovi zavolat, aby zjistil, jestli je jeho teorie správná. Však on přijde.

Pohled mu sklouzl k hromadě cédéček, která se povalovala na zemi u přehrávače. Sklouzl na koberec a po kolenou se k ní dohrabal. Začal se jimi probírat a přehrávat si oblíbené kousky. Dřív to tak dělal docela často, když byl doma sám, ale teď, co měl Billa a kapela se konečně rozjela, už mu na to nezbývalo tolik času. Tak se do toho zabral, že přestal sledovat čas. Takže teprve zvonění mobilu mu připomnělo, že Bill stále ještě není doma.

„Ano tati?“ zeptal se, když přijal hovor. „Ne, není doma… asi se zdržel ve studiu s Davidem… dobře. Jo, jasně… nebudeme na tebe čekat. Tak se měj.“ Zamyšleně si prohlížel mobil. Je sedm pryč a Bill se stále ještě nevrátil. To je divný. Ještě jednou zkusil bratra prozvonit. Stále se stejným výsledkem. Nedalo se nic dělat. Vytočil Davidovo číslo. Ale ani to mu nepomohlo. Bill odešel ze studia téměř před dvěma hodinami a David nemá ponětí, kam mohl jít. K čertu s tebou, Bille. Kde se pořád touláš? Snad nejsi zase s Lucasem?

………………

Bill vyšel na chodbu. Všechno se s ním točilo. Po paměti došel k lesklým výtahům a zmáčkl tlačítko. Jak ve snách prošel recepcí. Teprve na ulici si uvědomil, že je venku. Bezradně se rozhlédl kolem sebe. Kam teď? Potřeboval být chvíli sám, aby si v hlavě utřídil všechno, co se právě dověděl. Bylo to tak neuvěřitelné… Tom a Laura. Tom a Laura. Tahle dvě jména mu rezonovala v hlavě pořád dokola. To není možný! Vždyť přece miluje mě! Tolikrát mi to říkal… přece mi nemohl tolik lhát. Nemohl by se se mnou milovat, když by mu na mě nezáleželo. Za zavřenýma očima se mu vybavily půl roku staré vzpomínky, když začínal s kapelou a na Toma před studiem vždycky čekávala nějaká dívka, pokaždé jiná. No jo, ale to bylo předtím, pak se změnil, zamiloval se do mě… omlouval ho sám před sebou… A přitom se líbal s Laurou, když ti nebylo dobře, jo? Zlý hlásek se vysmíval jeho naivitě. Určitě to je jen nějaká nešťastná shoda, to přece nemůže být pravda! On by mi nikdy nelhal. Nezklamal by mě! Přece mi to slíbil! Tom mě miluje nejvíc na světě… on by tohle neudělal.

Opakoval si pořád a pořád dokola Tomova slova. Nemohl uvěřit, že by byl schopen svůj slib porušit. A sešel se s Laurou před pár dny? Ryl do něj hlásek znovu. To není možný, jsme pořád spolu, nemohl se s ní sejít… A co ta schůzka s Gustavem?… Nelhali by mi, ani jeden z nich… Skutečně?… No jistě… A co když jo?… Tomu nevěřím!!!

…………….

Nebylo nic jednoduššího, než se přesvědčit. Znal adresu, ale nevěděl, jak se tam dostane. Zamával na první taxi, které uviděl, nadiktoval řidiči ulici a číslo domu a o pár desítek minut později už vystupoval před menším domkem ukrytým v hustém porostu stromů a travin. Přistoupil ke dveřím a chvějící se rukou stiskl zvonek. Nejdřív se nic nedělo, skoro to vypadalo, že nikdo není doma. Když už to chtěl vzdát a odejít, objevila se mezi dveřmi Gustavova ježatá hlava.

„Ahoj Bille,“ pozdravil ho překvapeně. Okamžitě si všiml, že něco není v pořádku. Billův obličej vypadal jak neživá maska. „Co ty tady?“

„Řekni mi jednu věc,“ vyrazil ze sebe Bill. „Byl s tebou Tom nakupovat ty paličky nebo ne?“

Světlovlasý bubeník se zarazil. „Proč se ptáš?“

„Tak byl nebo nebyl?“ Bill jeho otázky ignoroval. „Chci slyšet pravdu.“

Gustav chvíli váhal a pak zavrtěl téměř neznatelně hlavou. „Nebyl,“ špitnul.

„Víš, kde byl?“ pokračoval Bill ve výslechu.

Kamarád přikývl.

„Sešel se s ní?“

„Jo.“

Bill se otočil na patě a beze slova se rozběhl pryč.

„Bille počkej!“ křičel za ním Gustav. „Nech si to vysvětlit. Ono to není tak, jak to vypadá.“ Ale to už se Bill ztratil za nejbližším rohem.

Gustav uhodil vztekle pěstí do dveří, sakra a vrátil se do domu.

„Kdo to byl?“ vykoukla z kuchyně paní Schäferová.

„Bill Kaulitz,“ odpověděl.

„Jsi ho mohl pozvat dál? Aspoň bych ho konečně taky poznala osobně.“ Napomenula ho matka za jeho nezdvořilost.

„No jo,“ zabručel. „Neměl moc času.“

Chvíli seděl před televizí, ale nemohl se soustředit.

Vyběhl po schodech do svého pokoje a hmátl po telefonu. Napadlo ho, že by měl možná zavolat Tomovi, aby ho varoval. Nervózně listoval v seznamu. Konečně našel jeho číslo. Vytočil ho, ale na druhém konci se ozval obsazený tón. Odložil telefon zpátky na stolek. Chvíli se na něj díval. Přemýšlel. Třeba už spolu mezitím mluvili. Možná bych se do toho neměl plést. Jo, to bude nejlepší. Tohle si musí vyřešit sami. Zvedl se a odešel z pokoje zas pryč. Telefon zůstal ležet osaměle na dřevěné desce a když se Tom po několika minutách chtěl dovědět, proč se mu Gustav zkoušel dovolat, nikdo ho nevzal.

…………………….

Utíkal prázdnými ulicemi okrajové vilové čtvrti. Lhal mi! Tak přece jen mi lhal! Studený vítr ho nemilosrdně pálil do tváří, zacuchané vlasy jen překážely. Opravdu se s ní sešel, proč by tedy neměla být pravda, že se s ní objímal? Vůbec netušil, kde je. Možná ji i líbal! Běžel, dokud neucítil řezavou bolest v břiše. Možná se do ní skutečně zamiloval a já jsem jen náhražka! Zastavil se a s rukama zapřenýma o kolena se vydýchával. Nedává to smysl. Vždyť to věděli všichni, že se Lauře líbí. Proč by s ní nezačal chodit, kdyby se do ní skutečně zamiloval? Konečně se rozhlédl. Už se stmívalo. Nikde ani živáčka. Posadil se na nízkou zídku. Ledové dlaně si přitiskl na obličej. Vůbec to nedává smysl!

Snažil se vybavit si znovu Davidova slova, ale nepříjemné prázdno v jeho mysli překrylo jakoukoli myšlenku. Seděl tam strašně dlouho, dokud zima neroztřásla jeho vyčerpané tělo. Nebyl vůbec schopný uvažovat, otupující mlha ho celého prostoupila. Bylo to příliš neuvěřitelné, aby to mohla být pravda.

Pomalu se vydal na cestu zpátky. Potřeboval se dostat do centra a odtud už trefí. Zastavil se na rušné křižovatce. Hlouček lidí, čekajících na zeleného panáčka, ho uvěznil ve svém středu. Dusil se. Přítomnost tolika lidí ho odpuzovala, nemohl mezi nimi dýchat. Potřeboval prostor. Já chci domů, do Magdeburgu! Zakřičel v duchu zoufale. Zavřel oči a představil si jejich dům, svůj pokoj, milování s Tomem o Vánocích… Ne! Dost! Chci domů! Zamknout se a už nikdy nevyjít ven! Musím pryč, pryč z tohohle zkaženého města. Hned zítra se vrátím do Magdeburgu.

Bylo asi osm hodin, když se konečně dostal domů.

Na setkání s Tomem se vůbec netěšil. Po pravdě moc nevěděl, jak se k němu má chovat. Cítil se tak prázdný a otupělý. Neměl chuť se s ním hádat, nechtěl, aby mu cokoli vysvětloval… chtěl pryč. Pryč od něj, pryč od všech…

„Lásko, kde ses toulal?“ uslyšel Tomův ustaraný hlas, jen co za sebou zavřel dveře. „Hrozně jsem se o tebe bál.“

Bill neodpověděl. Ani se na Toma nepodíval a zmizel ve svém pokoji.

„Táta se dneska zdrží, nemáme na něj čekat,“ doléhal k němu z chodby Tomův hlas. Zavřel dveře, aby ho neslyšel.

„Stalo se něco?“ otevřel Tom nechápavě dveře a vešel dovnitř.

„Jdi pryč,“ procedil Bill mezi zuby.

„Cože?“ dožadoval se Tom vysvětlení jeho podivného chování. „Tak se na mě konečně koukni a řekni mi, co se děje. Naštval tě David něčím? Jestli jo, já si to s ním vyřídím.“

Bill odhodil černou bundu na postel a otočil se k němu. Jeho mrtvé oči se na Toma nevidoucně zadívaly. „Jdi pryč, Tome, mezi námi je konec. Nechci tě vidět, chci být sám.“

autor: Michelle M.