Vyhýbal se tomu zůstat s Billem o samotě, neustále si dával pozor, aby u toho byl přítomen i někdo jiný. Bál se. Bál se postavit se tomu otevřeně a říct, co se vlastně děje.
„Tome, takhle to dál nejde, musíme si promluvit.“
„Není o čem, Bille. Prostě jsem přetaženej, mám všeho dost.“ Tom by si nejraději za tahle slova ukousl jazyk.
„Jak – není o čem? Jak – přetaženej? Co ti zase přeskočilo? Tobě to přijde v pořádku, že jeden den se spolu milujeme a druhý den mě sotva pozdravíš?“ Bill téměř křičel.
„Uklidni se, Bille. Neměli bychom pokračovat v tom, co děláme.“ Snažil se ho Tom přesvědčit o své pravdě.
„Zbláznil ses? Na to jsi přišel teď?“ rozkřičel se Bill na celý pokoj.
„Ne, vím to už dávno…“
„Nechápu tě, chováš se jako blázen.“
„Třeba jsem se zbláznil.“
„Nech toho, Tome. Něco se děje a já tomu vůbec nerozumím… Řekni mi, co se stalo!“
Klapnutí dveří.
Tome, vrať se, prosím! Vrať se mi zpátky. Nevěřím, že tohle je konec! Takhle to přece nemůže skončit!
………po koncertě…..
„Bille, co to s tebou je?“
„Nic, Dave, nestarej se.“
„Chováš se už jako Tom, takhle se mnou mluvit nebudeš. Netvrď mi, že seš v pohodě, ještě nikdy jsi text při vystoupení nezapomněl.“
Vzpurně pohodil hlavou a ušklíbl se. „Všechno je jednou poprvý, ne?“
„Vypadni s tou kamerou,“ otočil se vztekle po Rickovi cestou do šatny.
„Ale copak, naše hvězdička má špatnou náladu?“ posměšně po něm střelila Laura.
„Nechte mě všichni bejt,“ zakřičel Bill a prásknul za sebou dveřmi od šatny.
Laura si spokojeně promnula ruce. Vypadá to, že se ledy konečně pohnuly!
……………o několik dní později……
Rozhodl jsem se. Musím něco udělat, jinak to bude ještě horší. Správnej chlap se k problémům staví čelem, alespoň to vždycky tvrdil táta. Nemůžu už před vším utíkat…
Ostrý vítr se opřel do značkové mikiny obřích rozměrů, ukrývající rozechvělé štíhlé tělo.
Zimomřivě se schoulil co nejhlouběji do měkké látky a rychlými kroky pokračoval v cestě ke svému cíli. Po prázdné ulici honil vítr odpadky a poslední spadané listí, které nikdo neodklidil. Ulice byly liduprázdné. Pokud vůbec ještě někdo v tomhle bohem zapomenutém městě žil, byl určitě před sychravým počasím dobře ukrytý.
Pochmurná atmosféra jen umocňovala Tomovo rozpoložení.
Po několika minutách chůze se před jeho očima konečně objevil zchátralý dům a za jeho šedivým rohem to, co hledal.
Nenápadná stavba. Tři nízké prošlapané schody… staré, poničené dveře zdobené pouze kovanou železnou klikou. Štíhlá vysoká věž zakončená špičatou střechou, ze které vítr strhl už téměř všechny zahnědlé tašky pokryté mechem.
Stojí tu obnažená, vystavená pohledům všech bez ohledu na to, jestli chce nebo ne. Stejně jako já.
Zastavil se před ní a zdvihl hlavu. Z té výšky dostal závrať.
Před rozostřenýma očima se mu vyjevila Billova strhaná tvář a jejich poslední rozhovor…
„Kam jdeš?“
„Pryč, Bille…“
„Půjdu s tebou!“
„Ne, chci být sám.“
„Máš s někým rande?“
„Jsi směšný…“
„Jsem zoufalý, proto jsem směšný!“
„Bille, chci, abys věděl, že mi na tobě pořád záleží. A vždycky bude.“
„Dřív jsi mi říkal, že mě miluješ a že mě nikdy nezklameš. Co se změnilo?“
„Pořád tě miluju a pořád tě nechci zklamat. To se nezměnilo.“
„Tak co se změnilo, Tome?“
„Musím jít…“
„Tome! Vrať se, prosím!“
Jediný pohled z okénka taxíku mu stačil, aby viděl obrovské slzy koulející se po Billových tvářích dolů.
Promiň, lásko, já musím! Takhle už to nejde…
Obrátil pohled zpět k zemi a odhodlaně vztáhl ruku po klice. Nepřipouštěl si možnost, že by bylo zamčeno. Těžké dveře zaskřípěly a s námahou se otočily ve zrezivělých pantech. Léta tu nikdo zřejmě nebyl.
Zamyšleně stoupal vzhůru po chladných, kamenných schodech…
…kdysi strávil s otcem v tomhle městě několik dnů. Potulovali se celé dny ulicemi, povídali si, smáli se, únavu zaháněli dobrým jídlem v malebných hospůdkách, kterých tu tehdy bylo o poznání víc než nyní. Jako dnes si pamatoval dřevěné vyřezávané židle u těžkých dubových stolů, barevné doma vyráběné prostírání, těžké keramické hrnky… Po tom všem tu teď nebylo ani stopy. Celé město zachvátil proces chátrání, stárnutí a rozpadu. Stejně jako mě… a pekelně to bolí. Rozpadám se na kousky, krvácím, umírám, když nemůžu být s ním. Je to ještě horší, než jsem si myslel… Tolik to chci zastavit!
Od chvíle, kdy se dověděl, že jejich poslední koncert budou hrát nedaleko tohohle městečka, celou tu dobu si pohrával s myšlenkou zajet sem. Pak se rozhodl. Řidič taxíku se po něm jen zvědavě podíval, když mu sdělil, kam chce zavézt, ale neřekl nic.
Chtěl se ještě jednou podívat zpátky… zpátky do míst, kde strávil jako kluk pár krásných dní… Pár dní, kdy se necítil osamělý… Pár dní, kdy byl dětsky šťastný…
… zadýchaně se zastavil, musel si odpočinout. Tušil, že je zhruba v polovině věže nebo možná už dokonce za polovinou. Přejel suchou dlaní po špinavých, hrubě omítnutých zdech, jako by s věží chtěl navázat kontakt. Zeptat se, zda přijme jeho trápení a dá mu rozřešení. V měkké kůži uvízlo několik drobných zrníček písku. Otřel dlaň o světlou látku džínsů, zdrsněných módní zlatavou výšivkou a pustil se do zdolávání dalších schodů.
O několik minut později stanul pod dřevěným poklopem oddělujícím ho od nejvyšší části věže, kde byl ochoz. Zapřel se oběma rukama do vlhkého dřeva. Nic. Zkusil silněji… nic. V šeru, které uvnitř věže panovalo, moc neviděl. Citlivými prsty ohmatával dřevo, jestli nenarazí na nějakou překážku. Po chvíli se mu podařilo najít kovovou zástrčku a dveře se zaskřípěním konečně povolily.
Vyhoupnul se na ochoz. Před sebou měl jako na dlani celé městečko. Pohledem sledoval klikatící se silnici, vedoucí do velkého města vzdáleného pouhých pár kilometrů, kde teď po únavné cestě odpočívali kluci, David, Laura… a Bill!
Při vzpomínce na něj se jeho srdce zachvělo. Křečovitě sevřel rukama dřevěné zábradlí. Namlouval si, že slzy do jeho očí vehnal ostrý, nepříjemný vítr.
Posadil se na chladnou a vlhkou podlahu, zády se opřel o vydrolenou zeď. Unaveně zaklonil hlavu.
Napůl mezi nebem a zemí. Sám, jako vždycky.
„Samota je jen jiná podoba smrti.“ Tátova slova. Stáli jsme tu před mnoha roky spolu tak jako já teď.
„Já nechci být sám, nikdy. Je to strašně smutný.“ Slyším svá dětsky upřímná slova a vedle mě najednou stojí ten malý kluk se světlými vlásky ostříhanými do mikáda, vzhlížející oddaně ke svému vysokému otci. Statečně vzdoruje silnému větru a předstírá, že necítí chlad, který proniká do jeho těla tenkou džínovou bundičkou. Hrozně rád by se táty chytil za ruku, aby se ujistil, že ho neopustí, že nikdy nebude sám, ale stydí se. Kluci přece své city neprojevují. Začervená se a statečně hledí stejným směrem jako jeho otec. Ještě nezná nástrahy, které ho v životě mají potkat. Je tak kouzelně bezelstný, jak jen děti umějí být… A jediné, čeho se bojí, je samota.
Tomovy vzpomínky se rozplynuly. Ano, nikdy jsem nechtěl být sám a po většinu svého dosavadního života jsem byl. Nechtěl jsem se zamilovat a zamiloval jsem se. Nechtěl jsem o svou lásku přijít a přišel jsem. To, co nechci, se vždycky stane. Když Billa nebudu chtít, znamená to, že spolu zas budeme?
Nevěděl, jak dlouho tam sedí, a díval se na tiché město, nořící se pomalu do ospalého šera, když na stehně ucítil zuřivé vibrace malého telefonu. Hmátl po něm. Z displeje zářilo to nejkrásnější jméno ze všech. Odmítl hovor a s povzdechem strčil telefon zpátky do kapsy.
Volá mě zpátky. Určitě vycítil, co se děje. Jsme přece dvojčata… Tak dělej, Tome, rychle!
Ještě chvíli uvažoval a pak vstal. Nevnímal mravenčení ve strnulých nohách. Nevnímal zimu, silný vítr smíšený s deštěm. Popošel až na samý kraj ochozu. Nízké zábradlí dosahovalo sotva do výše jeho kyčelních kloubů. Pohledem klouzal po lesklých střechách. Ledové kapky se zabodávaly do jeho bledé tváře. Zavřel oči a nechal se jimi bičovat.
Za zavřenýma očima se mu vybavily útržky vzpomínek. První kytara… první vystoupení v Berlíně… David se svýma očima plnýma lásky… první setkání s Billem… jejich první milování…setkání s matkou… otcova zasmušilá tvář, tak jak ho viděl naposledy, ještě než odjeli na turné… matčiny uplakané sametově hnědé oči… první velký koncert… Lauřiny polibky… Billův rozespalý pohled bezprostředně po probuzení a jeho slova: Nikdy tě neopustím! Já vím, lásko, to já teď opouštím tebe. Nechci porušit to, co jsem ti slíbil. Nechci tě zklamat. Bille! Pomoz mi! Já nechci odejít! Potřebuju tě! Prosím!!!!
Najednou cítil, že se něco mění. S každým dotekem mrznoucích ledových kapek jakoby se v něm něco bortilo a zároveň rostlo. Téměř hmatatelně cítil neznámou sílu vlévající se do jeho prochladlého těla. Prudce otevřel oči a zhluboka se nadechl. Neznámý hřejivý pocit šířící se jeho žilami byl neskutečně příjemný a osvobozující. Tmavé oči znovu zazářily. Bylo by zbabělé utíkat…
Ještě naposledy obešel stařičký ochoz a spustil se do temné propasti schodiště.
Zavřel za sebou těžké dubové dveře.
Znovu zdvihl hlavu tak jako před několika hodinami, když sem přišel, a zadíval se na věž. Tentokrát se mu však hlava nezatočila. Stál nohama pevně na zemi. Nezlomná síla toho lidmi opuštěného a dávno zapomenutého místa vstoupila do něj. Byl sám, ale silnější než předtím.
autor: Michelle M.
ano ! ano ano ano ! pasaz , kde Bill buchne zo zufalstva s dverami ma upe rozhodila ! sakra ! ale posledne odstavce ma vsak strasne potesili! ano Tom , tak je to spravne ! bojuj! B O J U J !!
Mám z toho husí kůži. Tenhle díl byl tak krásně emocionální a všechno bylo popsáno tak, že tě to do sebe maximálně vtáhlo… Myslím, že na to budu myslet celý den 😀
krásný, prostě krásný.. taky jsem většinou ztratila to, co jsem nejvíc chtěla a taky mě nejvíc děsí samota.. je to zbabělé před tím takhle utéct, to už vím sama. musíme bojovat.
Byla jsem na Toma naštvana,ale těď mi je ho moc líto.
Achjo, achjo 🙁 Mě je opravdu šíleně smutno z tohoto všeho 🙁
Úplně jsem to všechno prožívala, dokonce jsem měla i slzy v očích..hrozně chci, aby se to už spravilo!