Erfüllende Träumen II 4.

Nevěděl, jak je to dlouho, co usnul, když ho probudila tupá rána a následně ho někdo udeřil do břicha. „Co to…?“ Tom se mátožně posadil na posteli a nevěřil svým očím. V jeho posteli se Bill ve svých černých boxerkách, zcela evidentně úplně namol, právě ukládal ke spánku, snažil se mu sebrat deku a zachumlat se do ní a zřejmě si Toma vedle sebe vůbec nevšiml. „Bille, ty seš opilej?“ zeptal se Tom nevěřícně. „Co to vyvádíš? Kdes byl? Vnímáš mě trochu? Seber se, seš na blbým pokoji, bydlíš vedle… slyšíš?“ Snažil se s Billem trochu zatřást, ale bezvýsledně. Bill něco zamumlal a téměř okamžitě vytuhnul. Tom se rozpačitě podrbal rukou ve vlasech. „S tebou je taky práce… tak mi aspoň dej kousek deky.“ Když se nic nedělo, jednoduše dekou škubnul, až povolila a přehodil ji přes ně oba. By mě zajímalo, kde a hlavně s kým se takhle zřídil. Aspoň že přišel ke mně, kdyby vlezl na pokoj k někomu jinýmu, kdo ví, jak by to dopadlo. Třeba k Davidovi, ušklíbl se pro sebe. Přitiskl tvář k bratrovým nahým zádům. „Dobrou…“ zašeptal a zavřel oči.

Ale spánek nepřicházel. K čertu s tebou, Bille. Vtrhneš sem v noci, zlitej jak slíva a lehneš si ke mně do postele. A já mám spát? Nasupeně se otočil k bráškovi zády, ale ať se snažil sebevíc, v úzké posteli se vždycky jejich těla některou částí dotýkala. Tom ten dotek vnímal jako velmi intenzivní horký bod, nedokázal se soustředit na nic jiného než na ten kousek kůže, který hořel v Billově blízkosti. Rozrušeně se otočil zpět k Billovi, naklonil se nad něj: „Bille, spíš? Bille …“ Opatrně přitiskl rty k odhalenému rameni. Vzrušení, které se rychle šířilo jeho tělem jako požár, bylo přímo mučivě nádherné. Lásko moje, úplně bych zapomněl, co se mnou děláš. Nevydržím to, jak už to je dlouho, co jsem tě měl naposledy? Dva týdny nebo dva roky? Přitiskl své rty ještě pevněji k Billově pokožce, klouzal jimi směrem ke štíhlému krku, citlivě bral hladkou kůži mezi své rty, zatímco rukou klouzal po linii Billova boku, až se zastavil u okraje spodního prádla. Chvíli zaváhal, ale pak jej bez povšimnutí minul a sjel dlaní k dlouhému stehnu. S požitkem se dotýkal hebké kůže a zároveň se stále silněji a silněji tiskl svými boky k drobnému zadečku před sebou. Vzrušovalo ho už i jeho vlastní sténání, prudce se obrátil na záda a pevně stiskl oči. Před očima měl Billa tak, jak se spolu naposledy milovali, a představoval si, že ruka, která přináší úlevu jeho ztrápenému tělu, patří té sladké bytosti ležící netečně vedle něj.

…………….

„Auuuu, moje hlava…mně je zle…mě je tak špatně.“ Tom neochotně otevřel jedno oko. „Mně je blbě,“zaskuhral znovu Bill. „Nemáš pít, když to neumíš.“ zamumlal Tom a zase zavřel oči s úmyslem pokračovat ve spaní. „Já nechtěl… to David …pořád mi dolejval auuu… moje hlava…“ Bill zakňučel, zřejmě trochu vystřízlivěl, ale žádná sláva to nebyla.

„Počkej… co tady… děláš?“ lekl se najednou Tomovy přítomnosti ve své posteli. Tom znovu zdvihl hlavu z polštáře. „Jak co tady dělám? Tohle je můj pokoj, tak se koukej zklidnit.“ Bill se vyplašeně rozhlédl po pokoji, alespoň jak mu to jeho aktuální zdravotní stav dovoloval. „No jo, to je tvůj pokoj… a kde jsem se tu vzal já?“ „Sem tě měl v noci vyhodit, aspoň bych se vyspal…“odsekl nerudně Tom. „Já jsem sem přišel sám?“ „Panebože Bille, vidíš tady snad víc lidí, který by se ještě s náma mačkali v posteli? Prostě jsi sem v noci přišel a nechtěl ses hnout.“ „Vážně?“ „Jo vážně nebo myslíš, že jsem tě sem dotáhl já?“ Tom už byl hodně nepříjemný. Spal jen pár hodin, byl unavený a podrážděný, necítil se nejlíp, potřeboval se trochu dát dohromady.

Bill se ztěžka zdvihl z Tomovy postele: „Tak já jdu k sobě, promiň…“, prohodil směrem k vlasaté hlavě zahrabané do polštáře. Trochu zavrávoral na nejistých nohou, ale ustál to a vydal se statečně směrem ke dveřím. Zvuky, které Bill vydával, narážejíce cestou do všeho, co potkal, přiměly Toma vyhrabat se z peřin a otočit se po svém dvojčátku, které se teď nešťastně pokoušelo trefit do dveří a otevřít je. „Bille, …“ pozdě. Než stihl doříct větu, podařilo se Billovi vyklouznout z pokoje ven.

Zničeně dopadl zpátky do postele. Očima hypnotizoval malou skvrnu na stropě přímo nad sebou. Musím za ním, přece ho nenechám běhat polonahého po hotelu. Určitě na pokoj netrefí. Tom odhodil deku a bosý, jen v trenkách, vyšel z pokoje na chodbu. Klidně by mohl zavřít oči a jenom podle sluchu by naprosto přesně uhádl, kde se jeho bráška právě nachází. Zatřepal hlavou, aby se ujistil, že se mu to nezdá a vydal se k velikému květináči, ve kterém vedle exotické palmy trůnil nyní i jeho mladší bráška.

Došel až k němu. „Bille vstávej, jdeme do postele.“ „To jako my dva? Spolu?“ breptal přiopile Bill. „Dělej, zvedej se. Nebudu se s tebou tahat.“ Bill bezmocně natáhl ruce k Tomovi a po tváři se mu rozlil šťastný úsměv, když ho Tom vytáhl z květináče a postavil zpátky na nohy. „Tomi… víš, co bych chtěl?“ Tom si jen povzdechl a snažil se Billa nasměrovat k jeho pokoji. „Tak víš, co bych chtěl?“ nedal se odbýt Bill. „Nevím, Bille…“ „Chtěl bych pusinku.“ Tom se zarazil. „Bille, seš opilej, nevíš, co říkáš.“ „To není pravda, já vím, co říkám. No tak, Tome, jednu pusinku. Co ti to udělá?“ škemral Bill. „Přestaň, Bille.“ odstrčil Tom Billovy nenechavé ruce, které se snažily dostat na jeho zadek. „Vždycky se ti to se mnou líbilo, proč mě teď nechceš?“ breptal plačtivě Bill. „No tak, seber se trošku.“ zatřásl Tom jeho štíhlými rameny. „Pojď, nebudeme tady dělat divadlo“. Přehodil si Billovu paži okolo svých ramen a táhl ho k jeho pokoji. Ani jeden z nich si nevšiml postavy stojící v pootevřených dveřích, která byla svědkem jejich malé scény.

Uložil Billa do postele a přinesl mu plnou sklenici vody. „Vypij to, dělej, potřebuješ trošku naředit krev, abys dostal ten alkohol pryč.“ Sledoval, jak s největším sebezapřením bráška vodu poslušně vypil. „No vidíš, takhle to je správný. Tak… a teď zkus ještě usnout. Pomůže ti to…“ Pohladil Billa po černých vlasech, na okamžik zaváhal, než stáhl ruku zase zpátky. „Mám tě rád, Bille,“ zašeptal a přitiskl své měkké rty k bratrovu čelu. Díval se, jak se mu klíží oči a upadá do hlubokého spánku. Teprve pak odešel.

………….

Druhý den v poledne se Bill probudil s obrovským bolehlavem. Ještě se nikdy necítil tak hrozně, vůbec si nepamatoval, co v noci dělal, jen tak nějak tušil, že to mělo něco společného s Tomem. Seděl jsem s Davidem dole v baru, probírali jsme všechno možné, trochu jsme pili… Pak jsem se probudil u Toma v posteli…To je tak zhruba všechno, co si pamatuju. Sakra, to je trapas. No pořád lepší, než kdybych se probudil u někoho jiného, ale vůbec nemám tušení, jestli jsem s ním něco měl nebo ne. Nesnáším tyhle stavy. Nesměle zaklepal na bratrovy dveře. „Ano,“ ozvalo se zevnitř. Vešel do pokoje. Tom napůl seděl a napůl ležel v pohodlném křesle, v ruce držel mobil, zřejmě hrál nějakou hru. „Ahoj, Tome,“ zašeptal Bill nesměle. Tom kývnul hlavou na pozdrav a téměř okamžitě vstal z křesla. „Já… přišel jsem se ti omluvit, jestli jsem dneska v noci …něco… já, abych byl upřímný, si vůbec nic nepamatuju, tak pro jistotu…nějak jsem to přepískl.“. Tom se na Billa zkoumavě zadíval, až se Bill nervózně ošil, Tomův pohled byl až nepříjemný, přišel si jak na rentgenu, jako kdyby mu chtěl dohlédnout do nejhlubších zákoutí jeho těla. „Nic si nepamatuješ?“ Bill rudý snad až na zádech jen zavrtěl hlavou: „Ne.“ Netušil, proč si ho Tom tak prohlíží, a jeho otázka v něm probouzela zvědavost, jestli náhodou o něco nepřišel.

Při vzpomínce na to, jak se Billa v noci dotýkal a jaké potěšení mu to přineslo, se v Tomově břiše opět rozletělo hejno motýlů a příjemné mravenčení cítil až v konečcích prstů. Vstal z křesla a krok za krokem se přibližoval ke svému zmatenému bratrovi. „Bojíš se mě?“ zašeptal. „Ty přece nemusíš.“ Bill z něj nespouštěl oči. Nerozuměl té náhlé změně. Stalo se v noci něco, co bych si měl pamatovat?!? V Tomově tváři se odrážely pocity, kterých byl plný, jeho dech se zrychlil, pro tuhle jedinou chvíli se rozhodl přestat kontrolovat své emoce, potřeboval se Billa dotknout, když o tom ví, ochutnat jeho plné rty, pohladit to něžné tělo, které se začínalo chvět už z pouhé Tomovy přítomnosti. Očima stále častěji sklouzával k těm dychtivě pootevřeným ústům. „No tak, na co čekáš, udělej to,“ zašeptal Bill nedočkavě.

autor: Michelle M.