„Tak na nejlepší kapelu 21. století!“ zakřičel David, když jim číšník otvíral v pořadí už asi pátou láhev šampaňského. Kluci a všichni z jejich týmu oslavovali jejich první velký koncert, který byl doslova časovanou bombou. Nikdo nečekal takový úspěch, museli dvakrát přidávat, publikum je vůbec nechtělo pustit z podia pryč. „Teda řeknu vám, tohle jsem vážně nečekal… Jó a je to… teď se teprve roztočí spirála, to uvidíte.“ pokračoval David a upil ze štíhlé sklenky příjemně vychlazené bublinky. „Všichni máte obrovskou pochvalu, obrovskou…“ zase trochu upil. „Bille, ty tvoje řeči byly vážně skvělý, lidem se to líbilo, vyhecoval jsi je …bože, jak zpívali a křičeli … já věděl, že je na tebe spolehnutí. Prostě to v sobě máš.“ Bill se skromně zaculil. Davidova chvála mu dělala dobře.
Měl pravdu. Bill se pro tohle narodil. Jakmile vystoupil na podium, rázem z něj spadla nervozita, že se něco pokazí, strach z neznámého, zapomněl na hořkost z toho, jak jej Tom odpoledne nechal v koupelně, nemyslel na strach, že by ho mohl definitivně ztratit. Když zazněly první tóny Tomovy kytary, k nimž se postupně přidaly bubny a Georgova basovka, a Bill vystoupil ze stínu backstage, cítil, že jeho sny se naplňují. To bylo přesně to, o čem tolikrát snil, když seděl doma v Magdeburgu na okenní římse, díval se na modrou oblohu a přemýšlel nad svým životem. Vždycky jsem věřil, že sny se plní. Jenom člověk musí chtít a když opravdu chce, dokáže všechno… Opravdu všechno? Až donedávna jsem byl přesvědčený, že ano…
První písnička se jim povedla úplně skvěle, což bylo důležité, protože kluky uklidnila a ostatní už hráli s mnohem větší jistotou a klidem. Jen když přišla na řadu Rette mich, Billův hlas trochu zakolísal, všechny vzpomínky na vznik téhle písničky se mu vrátily. Vyhledal pohledem Toma, ale ten hrál skloněný ke své milované černé Gibsonce a zdánlivě nic kromě ní nevnímal. Do téhle písničky dal Bill vše, chtěl, aby jeho slova pronikla přes silnou clonu až k Tomově srdci a aby pochopil, že zpívá jen pro něj.
……………
Už skoro svítalo, když se Tom konečně dostal do postele. Oslava byla vážně bouřlivá, šampaňské teklo proudem, všichni se odvázali, užívali si, že ta dřina snad k něčemu byla, plánovali, co ještě na příštím koncertu vylepšit. Byl rád, že to tak skvěle zvládli. Když zapadl do postele, měl pocit, že se s ním svět lehce točí. Naprosto skvělej večer to byl, dlouho jsem se takhle neuvolnil, dokonce mi to dovolilo zapomenout i na moje trápení… Jen víc takových večerů, nechci být závislý, chci, abych to byl zase já.
Velkolepá oslava všechny naprosto odrovnala. Při přesunu do dalšího města nikdo nemluvil, všichni spali nebo prostě odpočívali a snažili se obnovit alespoň zbytky energie tak, aby přesun do hotelu zvládli s co nejmenšími potížemi. Tom se cítil kupodivu docela dobře, ticho v autě, narušované jen nevtíravou hudbou linoucí se z autorádia, mu plně vyhovovalo. S hlavou zapřenou o měkkou opěrku sledoval přivřenýma očima šedou silnici linoucí se před nimi stovky kilometrů. Poslední dobou měl rád tyhle chvíle, kdy byl obklopen lidmi a přitom byl úplně sám. Umožňovalo mu to, aby si utřídil v hlavě své myšlenky a promyslel, co dál se svým životem. Otočil hlavu trochu doprava a zadíval se na Billa. Spal schoulený v rohu auta. Když spí, vypadá jako malé, bezbranné a nevinné dítě. Nikdo by nevěřil, čeho je schopen, co v něm dřímá, jaký oheň v něm hoří… Opatrně natáhl ruku a palcem přejel po jeho lícní kosti. Neodolal a celou dlaní pohladil tu sametovou tvář. Bille, lásko moje… Vím, že se trápíš, ale věř mi, že to dělám pro nás oba. To, co je mezi námi, by nás skutečně dokázalo naprosto zničit, kdybychom proti tomu nebojovali … Tak mě pochop, prosím… Já přece nechci, abychom trpěli. Neurčitý pocit, že ho někdo pozoruje, přiměl Toma odtáhnout svou dlaň. Rozhlédl se, ale všichni spali, alespoň to tak vypadalo. Opřel se tedy do svého sedadla a zavřel oči.
……po 10 dnech…..
Úspěch střídal úspěch. Už deset dní byli na cestách, další město jim leželo u nohou, ohlas byl neskutečný… Šířilo se to jako epidemie…Kluci nemohli uvěřit tomu, že se jejich hudba tolik líbí. Ten pocit byl naprosto strhující, fascinující… Pokaždé, když stanuli tváří v tvář tisícihlavému davu, který hrozil je strhnout do svého středu, pokaždé znovu a znovu prožívali něco výjimečného …
………………………
Zaposlouchal se do melodie, která příjemně naplňovala celou místnost. Dlouhými prsty si projel vlasy plné laku, tužidla a gelu. Potřeboval bych si je umýt, ale nemám nejmenší chuť. Vlastně se mi vůbec nechce o sebe pečovat… Nebaví mě to. Ledabyle pohlédl na své pěstěné ruce. Potřeboval bych taky manikuru… Lak se mi oprýskal, na palci se mi štěpí nehet… No a? Komu na tom záleží?
„Dvakrát mojito, nealko …“. „Jistě, hned to bude.“
U barového pultu stála drobná dívka, zvědavě si ho prohlížela. „Já tě odněkud znám…“, pronesla po chvíli přemýšlivě. Bill jen povytáhl obočí. Nestál o pozornost, nechtěl se s nikým bavit, chtěl být sám a utápět se ve své bezmoci a neštěstí. „Já vím…“ pokračovala rychle, „dneska jste tu měli koncert. Jsi ten zpěvák, viď?“ zamrkala potěšeně řasami. „No, jsem, no…“ povzdechl si Bill. Ta mi tady ještě chyběla. Proč nemůžu bejt neviditelnej? „A ty seš tady úplně sám?“ zeptala se zvědavě a pro jistotu se rozhlédla, jestli někde neuvidí někoho, kdo by vypadal, že může k tomu černovlasému chlapci patřit. Bill jen přikývl. „A nechtěl by sis k nám přisednout? Jsem tady s kamarádkou…páni,“ zavýskla si dívka spokojeně, „mi nebude věřit, koho jsem tady potkala.“ „Ne, nezlob se, zůstanu radši tady.“ Trochu posmutněla. „Vážně, nemám zájem, jasný?“ odsekl najednou zprudka. „Promiň, nemám dneska dobrý den..“ dodal omluvně, když si všiml jejího vyděšeného výrazu. Jen pohodila hlavou, sebrala připravené koktejly a beze slova odešla.
„Taky mě pošleš pryč?“ zaslechl z druhé strany vedle sebe. „Co tu děláš?“ zeptal se Bill podezíravě. „Nemůžu spát, stejně jako ty…Neměl´s na ni být tak hrubý, nezapomeň, že fanoušky potřebujete… Musíš se k nim chovat hezky a dopřát jim iluzi toho, co chtějí.“ odpověděl David. „Nemám náladu na tyhle řeči.“ David se zvláštně usmál. „Bille, pozoruju tě už pár dní… Co se děje? A neříkej, že nic. Poznám, když mi lžeš.“ Odmlčel se. „Víš přece, že mně můžeš říct všechno.“ Bill si s povzdechem položil loket na barový pult a podepřel si hlavu. „Je to složité… nemůžu o tom mluvit.“ David jemně přejel ukazováčkem po jeho hubeném předloktí. „Jde o Toma, nemám pravdu?“ Bill si jazykem navlhčil suché rty. „Co tě trápí, Bille?“ Jen zavrtěl hlavou na znamení, že o tom mluvit nechce. Přece mu nemůžu říct pravdu! Přece mu nemůžu říct, že se můžu zbláznit, když je vidím spolu. Doufal jsem, že Toma dostanu zpátky dřív. Spoléhal jsem na to, že beze mě nevydrží, že ta magická přitažlivost, která mezi námi byla od první chvíle, ho donutí za mnou přijít, ale spletl jsem se. Schválně si vždycky zaberu pokoj hned vedle něj, celou noc čekám, jestli přijde, nemůžu jíst, nemůžu spát, ruší mě každý sebemenší zvuk… Vím jistě, že ještě s nikým jiným nespal… naposledy se mnou. Já znám Toma, dlouho sám nevydrží… Proto mě tak děsí, že mu David je teď pořád na blízku… Zkoumavě si prohlížel ruku, která ležela tak blízko té jeho. Je možné, že by mezi nimi něco bylo? Je možné, že by se tahle ruka Toma dotýkala stejně jako ta moje? Ne, tomu nevěřím… Tom potřebuje mě, jenom já mu dám to, co nikdo jiný, jen se mnou může být šťastný…
„Mám pro vás překvapení“, pokračoval David, když zjistil, že Bill o sobě mluvit nehodlá. „Jo a jaký?“ zeptal se Bill nedůvěřivě. Pohled mu pořád sklouzával k Davidově ruce, nemohl se odpoutat od myšlenky, jestli tahle ruka někdy hladila Tomovo nahé tělo. „Má o vás zájem jedna hudební televize, chtějí o vás natočit dokument, jak se připravujete na koncerty, co děláte ve volném čase a tak.“ Bill se zatvářil překvapeně a trochu ožil. Tenhle druh pozornosti mu byl docela příjemný. „A jak to jako bude probíhat?“ „Jednoduše, přijede nějaký novinář, který tu s vámi stráví pár dní. Bude s námi bydlet v hotelu, chodit na jídlo, ven, prostě všude, kam se pohnete, vás bude následovat. Jste teď magnet číslo jedna, se nediv.“ Bill se ušklíbl: „No už vidím kluky, ty budou doslova nadšený.“ David ztišil hlas a přiblížil svoji hlavu blíž k Billovi: „Musíš jim vysvětlit, že to děláte pro vaše dobro… Vysvětli to Tomovi, když nebude on proti, vezmou to i ostatní.“ „A proč mu to neřekneš sám? Máte si teď hodně co říct, ne?“ odsekl Bill ostře. V Davidově hlavě se rozsvítil varovný signál. Zdá se mi to nebo skutečně žárlí? Žárlí na mě? Že se bavím s jeho bratrem? Je možné, že by mu Tom něco řekl?
autor: Michelle M.
Ahojky,byla bych moc ráda kdyby si navšívila můj blogís a napsala nějakej komentík!Díky předem!!♥
juch xD chudera fanynka xD nemam slov ♥ krááása x) len ….Tom by sa uz mohol rozhybat , ja viem , toto je iba 3 diel z 54 ale ….ale , mačka ma male xD
v poslední době to čtu zase všechno znova a nedá mi to, abych tady nezanechala komentář s pochvalou pro Michelle a její nadání strefit se do mojí noty. 🙂
miluju Toma, miluju jeho stavy.. 😀
:D:D:D:D mám se opakovat? 😀
Sakra, já už si nepamatuju, co David a Tom mezi sebou měli 😀 A značně mě to ubíjí, že to nevím! 😀
Je mi sice celá tahle situace neskutečně líto, ale na druhou stranu..sakra, já toho Toma opravdu chápu! Je jasné, že se necítí úplně ok z toho, že spal se svým dvojčetem a snaží se to všechno ukončit..ovšem těším se na moment, kdy mu dojde, že to nemá cenu 😀 Že i přes to potlačování o něj bude Bill vždycky bojovat a že i on k němu nedokáže chovat jenom čistě bratrské city 😀 🙂