autor: Sayurii
Poslední díl Shatters hope :-). Užijte si ho podle možností a kritizujte v komentářích, co se dá, ať mám taky nějaké to ponaučení do života. Sayurii 😀
BILL
Deset měsíců šel život dál. Některé dny se mi slévaly v paměti. Byly buď nekonečně dlouhé a nudné, nebo příliš krátké a zábavné. Haddenovic sourozenci mi ale chyběli každý den, bez ohledu na jeho kvalitu. Vezměme to popořadě. Konec prázdnin jsem strávil lenošením v domě nebo opalováním na zahradě. Za domem. Vypořádával jsem se s absencí svých předrahých přátel. Po nástupu do školy se můj život alespoň povrchově vrátil do starých kolejí. Hospody večer po škole, parta motorkářů a Diana. Už víte, že jsem pro ni choval city, které ovšem ona neopětovala. Ale zkusili jsme to. Čtyři týdny jsem si myslel, že to bude fungovat, než mě Diana odkopla a vyměnila za udělaného Afroameričana, netuším, jak se jmenuje. Vykašlala se na školu a prý teď žije v Chicagu a čeká dítě. Mamča mě před ní varovala. Má čuch na lidi, takový šestý smysl.
Po fiasku s rusovláskou jsem se rozhodl, že radši investuju čas a energii sám do sebe než do randění. Potrápil jsem se ve škole, zlepšil si známky, naučil se číst antickou literaturu. Nic moc, ale profesor si to vyžaduje. A dokonce něco dělám se svou fyzičkou! Snažím se běhat a zvedám těžký váhy. Tři kila… Ale když zvednu tři kila stokrát, je to jako bych zvedl tři sta kil jednou, ne? Ne. Ale někde se začít musí. Za půl roku se vyhrabu na pět kilo. To pak ze mě bude velkej kulturista. Nebude. S Edem jsme se stali nerozlučitelná zatracená farmářská dvojka v nezávislosti na společnosti Haddenovic sourozenců. Taky mě naučil jezdit na koni. Na rozdíl od Toma k tomu Edovi nechyběla trpělivost. Dřel jsem na sobě a za sedm měsíců každodenního tréninku jsem zvládal na koně sám nasednout, správnou stranou, a bez doprovodu jiného jezdce jsem byl schopný přimět koně udělat po farmě pár kol. Čím víc mi to šlo, tím víc jsem tomu přicházel na chuť. Překonat strach z těch obřích savců bylo těžké, ale když jsem sebejistě seděl ve vlastním sedle a dařilo se mi ovládat mohutného hřebce, aby hnal kupředu, všechno úsilí, které jsem musel vynakládat ještě před pár měsíci, abych před sudokopytníky neutekl s křikem, se začalo vyplácet. Když mi vítr pročesával vlasy, švihal mě po tváři, když jsem zavřel oči a rozpažil ruce a nechal koně, ať uhání loukou, řekl jsem si, že jsem byl opravdu blbý a hysterický, zatímco jsem ani netušil, o co se připravuju. O lásku a o důvěru tak krásného a inteligentního stvoření, o nezkrotný, osvobozující zážitek na koňském hřbetě.
Dva další měsíce utekly, s Hayley jsem byl neustále v kontaktu, vše šlo hladce a zprávy jsem po většinu času dostával už jen dobré. Ráno jsem šel do školy, po škole jsem si něco málo nastudoval na další den, zacvičil jsem si, vzal si taxi a jel k farmě. Abych ušetřil peníze vydělané v cukrárně, ano, točil jsem zmrzlinu, moje vysněná brigáda z dětství, zastavil jsem taxikáře dva kilometry před příjezdovou cestou Edovy a Tomovy farmy a zbytek cesty jsem doběhl. Sledoval jsem cvičitele, jak připravují koně na závody. Já byl skromný, stačilo mi, že jsem se naučil, jak nepadat na zadek, až se mnou začne kůň cválat do kopce. Většinou jsem teda jezdil s hřebci a valachy, klisny na mě prskaly.
„Čau!“ Kevin mi zamával zdálky, jakmile si všiml, že stojím za dřevěným plotem. Předal Urielovy otěže Bradovi a doběhl ke mně.
„Čau,“ pozdravil jsem nazpět.
„Vypadá to nadějně.“ Kevin kývl k nejrychlejšímu hřebci na farmě.
„Já se v tom nevyznám.“ Zareagoval jsem upřímně. Kevin se na mě krátce podíval, usmál se a dál si všímal Uriela, hlavou někde na závodech.
„Nevíš, jak dlouho budou Hayley a Tom v Austrálii?“ Zajímal se Kevin po chvíli ticha.
„Do šestého srpna asi. Ty jsi s Hayley nemluvil?“ Divil jsem se.
„Mluvil, ale… zapomněl jsem se zeptat.“
S chápavým úsměvem jsem přikývl. „Vy spolu řešíte nejspíš trochu jiné věci.“ Zachechtal jsem se a rukou se oháněl po otravném hmyzu. Léto už bylo znát, i přesto, že červen ještě ani pořádně neotevřel oči na svět. Kevinova tvář získala lehce načervenalý odstín. Možná hořel tím teplem, ale já to pochopil tak, že k tomuhle tématu se vyjadřovat nebude. Je mi to jasné, deset měsíců se se svou holkou neviděl, tak si přes Skype udělali hezkou chvilku. To já si můžu užívat tak leda se sebou. Ne že bych si stěžoval. Mám se rád. Jenže Tom mě vždy jen pozdravil nebo se mnou prohodil pár slov. Hayley říká, že se musí soustředit na terapii, a že bych ho rozptyloval. Ale co já? Já si nějaké rozptýlení zasloužím!
„A co Tom, s tím jsi mluvil?“
„Párkrát,“ připustil Kevin. „Vypadá to, že mu léčba prospívá.“
„Vážně? Jak se má?“ Vyhrkl jsem. Mimochodem Kevinovi to krátké světlé strniště taky moc prospívá. Kdyby nebyl zadaný… za Hayley… No, je co závidět. Já nejsem zoufalej! Nesbíhají se mi bisexuální sliny, jasný? Jen říkám, že je Kevin pohlednej mladej muž. Nedivím se, že po něm Hayley skočila, taky bych to udělal. Spoustu se toho změnilo. A já si plně uvědomil, že jsem obojživelník. Holt nejsem náročný.
„S tebou nemluví?“
Všiml jsem si záblesku šibalství v Kevinových modrých očích.
„Ne.“ Utnul jsem jakýkoliv myšlenkový pochod tvořící se v Kevinově mozku ohledně mě a Toma. „Znáš ho, nic moc výřečnýho.“ Mávl jsem rukou v lhostejném gestu.
„Má se dobře, myslím. Vypadá živěji, energičtěji,“ informoval mě.
„Dík, brácho.“ Poplácal jsem Kevina po rameni a šel se převléct do rajtek a jezdeckých holínek.
Pobral jsem své sedlo, otěže, uzdečku a další blbosti a obtěžkal jsem tím vším vybavením jediného koně, jenž mě ze sebe nikdy neshodil, aby se mi pak mohl řehtat jako opice, Lorda. Poslední měsíc je tenhle krasavec můj miláček. Není tak mohutný jako všechny ostatní koně, takže ve mně nevyvolává ani kousek nepokoje, ale hlavně není tak cenný jako ostatní hřebci tady na farmě. Není dostihový, takže ho můžu bezstarostně utahat, ušpinit a nikdo mi za to neutrhne ucho. Lord a já si nesmírně rozumíme, jako by měl lidskou duši. Zlobí se na mě, jen když mu splétám z černé hřívy copánky. Nemůžu si pomoct, je tak fešný. Společně překonáváme i jeho averzi k jiným sudokopytníkům, sice ho musím kontrolovat, aby nedošlo ke koňské bitce, ale jinak smí být s ostatními na pastvě, což dřív nešlo. Jsme pašáci!
Zrovna jsem s Lordem obkroužil celou farmu. Zastavili jsme asi osmdesát metrů od stájí, aby se Lord mohl ještě pást. Slezl jsem ze sedla a udělal pár širokých kroků, abych rozhýbal ztuhlá stehna, zadek a tak různě všechno. Slunce příjemně hřálo, zatímco pomaličku zapadalo za horizont. Položil jsem se do trávy a nechal paprsky dopadat…
„Lorde uhni! Stíní mi tvůj velkej zadek.“ Zavolal jsem na zlatavého savce, ten se na mě s nezájmem podíval, přežvýkal trávu v tlamě a o pár centimetrů odstoupil. „Děkuju, brachu.“ Zavřel jsem oči a konečně se i slunil. Zhruba pět minut jsem nerušeně odpočíval, než mi ten pošuk zaržál přímo u hlavy. Vystřelil jsem do sedu a podíval se, co se děje. Kde, co, jak, proč?
„Lorde! Málem jsem-“ zmlkl jsem a civěl na osobu stojící po Lordově boku.
„Promiň, že jsme tě vylekali.“ Omluvil se za sebe a Lordovo hlasité projevování, jež mi málem přivodilo infarkt. Natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstát, avšak já se na nic nezmohl. „Nebyl jsem si jistý, jestli jsi ten samý člověk, který se před rokem bál ke koni jen přiblížit. Chvíli jsem tě sledoval, jak jezdíš.“ Ujal se slova, když já žádná nenacházel. „Pořád se mi nechce věřit, že jsi to ty, Bille.“
„Tak to jsme dva.“ Buď jsem umřel a on je duch, nebo mě Lord kopl do hlavy a trpím halucinacemi. Ale to brzo zjistím. Chytl jsem se Tomovy nabídnuté ruky a s jeho pomocí jsem vstal.
„Zdá se ti, že je srpen?“ Oprášil jsem si zadek a záda a snažil se nedat najevo žádné emoce, které mě přepadly.
„Nejsi rád, že mě vidíš?“ Zeptal se Tom. Blbá otázka. Jsem a jak, ale načapal mě psychicky nepřipraveného. Vážně, chlape, stojíš moc blízko, dostanu klaustrofobický záchvat. Myšlenky se mi na okamžik splašily, vznikaly a zanikaly. Přišlo mi, že se celou věčnost nic neděje, přitom jsme mlčeli maximálně čtyři sekundy. Čumím mu na rty? Zapomněl jsem, na co se mě ptal. Říkal vůbec něco?
„Cos říkal?“
Tom neodpověděl, jen se usmál do země. Nic hezčího nikdy neudělal.
„Pobyt v Austrálii už nebyl potřeba.“ Vysvětlil mi svůj brzký příjezd.
„A kde je Hayley?“ Napadlo mě okamžitě.
„Jela domů s Karen. Byly unavené z cesty.“
„A ty? Nejsi unavený? Cítíš se dobře?“ To se mi právě zatřásl hlas? Jenom ke mně nechoď blíž, buď té dobroty.
„Cítím.“ Odpověděl Tom. Nedocvaklo mi hned, co vše to může u Toma znamenat. Můj mozek se musí vypořádávat se spoustou věcí, ok? Je červen, už si vzal dovolenou. Ještě že už mám skoro uzavřené známky.
„Ou. Cítíš? A co cítíš?“
„Všechno, řekl bych.“
„Jsi šťastný, že jsi zpátky?“
„Nevím. Mám v tom trochu zmatek.“
Na to si budu muset zvyknout. Na otevřené odpovědi celou větou od Thomase Haddena. Je to vůbec ten samý Tom? Dřív jsem si povídal spíš sám se sebou, i když jsem si myslel, že vedu konverzaci s Tomem.
Došli jsme s Lordem ke stájím, kde jsem svého fufíka zavedl do boxu a sundal mu sedlo a ostatní kraviny. Předal jsem pár těch blbostí Tomovi na podržení, abych se mohl s Lordem rozloučit, jak máme ve zvyku. Vlepil jsem mu pusu na čumák, poplácal jsem ho a zavřel jeho box.
„Pápá.“ Zamával jsem a Lord na mě zařehtal. Potom jsem se rozešel do sedlovny uklízet. Převzal jsem si od Toma sedlo a vrátil postupně i vše ostatní na místo.
„Jaký to je, po takový době zase cítit?“ Vyzvídal jsem mezitím.
„Nepopsatelný.“ Ohodnotil to Tom. S prázdnýma rukama jsem se otočil k Tomovi čelem.
„Zkus to.“
„Je to jako,“ spustil Tom, ale odmlčel se a vzal si chvíli na přemýšlení. „Jako bych byl znovuzrozený. Všechno, co dělám, je jiné než dřív, jako bych to dělal poprvé. A emoce jsou mnohem silnější, než jak si je pamatuju.“
Díval jsem se Tomovi do tmavě hnědých očí. Buď jsem debil a nepamatuju si, jak vypadaly, nebo jsou úplně jiné. Jsem debil. Ani jsem si nevšiml, že u sebe stojíme nějak blíž. Nadechl jsem se připravený něco říct, ale už jsem nedostal příležitost.
Tom mě chytl za tvář, přitáhl si můj obličej ke svému a políbil mě. Vášnivěji než jsem si představoval (několikrát), že by svedl. Stoupl jsem si na špičky, abychom byli stejně vysocí, a rukou jsem se opřel o Tomovu hruď. Pro jistotu. Spadnout na zadek v téhle situaci by bylo mrzuté. Velice překvapeně jsem Tomovi oplácel dech beroucí polibek. Slyšel jsem vlastní srdce bouchat v mém těle jako kostelní zvon. Tak na tohle jsem čekal deset měsíců? Jak jsem to mohl vydržet? Položil jsem druhou ruku na Tomovo rameno a mimoděk mačkal jeho tričko v pěst. Naše rty se vzdálily a já ihned nasával tolik vzduchu, kolik moje nenasytné plíce snesly. Když jsem pootevřel oči, zjistil jsem, že se Tomova hruď mocně zvedá. Byli jsme u sebe tak blízko, až jsem cítil špičku jeho nosu, jak mě šimrá na čele. Musel jsem se usmát.
„Na někoho, kdo se tři roky nezajímal o fyzický kontakt, líbáš dobře.“ Konstatoval jsem tiše a lehce zadýchaně. Měl bych říct zatraceně úžasně, abych byl přesný, ale to bych přikrmoval Tomovo ego. V podbřišku mi explodoval pytel s motýly a ti začali chaoticky poletovat kolem dokola.
„Na někoho, kdo se před rokem děsil koňského embrya, máš docela úzký vztah s mým Lordem.“
Vzhlédl jsem od Tomova výstřihu, ve kterém se rýsovaly prsní svaly, a podíval se do jeho čokoládových jiskřících očí.
„To je to, co tě teď trápí? Žárlíš snad?“
„Měl bych?“
„No, vzhledem k tomu, že už ti Lorda nevrátím… možná?“
Tom mi věnoval další oslnivý úsměv. Nikdy jsem u něj neviděl úsměv podobný tomuhle. Asi odpadnu… Proč mě nechal na takový úsměv čekat tak dlouho? Konec. Stačí mi tohle a můžu spokojeně umřít. To je vše, víc toho vidět nepotřebuju. Vše, co jsem chtěl, jen jsem o tom nevěděl. „Než jsi odjel, řekl jsem ti, aby ses moc nezměnil. Neposlechl jsi mě.“
„To ty mě taky ne.“
Usmál jsem se a pokrčil rameny. „Jsem rebel.“
Vnímal jsem Tomovu horkou dlaň přejíždějící po mé šíji do vlasů a i tu, kterou mě držel kolem pasu, a ujasnil jsem si dvě věci. A) kdyby mě nedržel, a kdybych já nedržel jeho, dávno bych se válel na zemi, protože moje kolena vypnula funkčnost a moje nohy pohromadě držely jen rajtky, b) i přes to, jak krásné oči Tom má, jeho plné rty vždy přilákaly moji pozornost, jako siréna lákala lodě do svých vod. Nekontrolovatelně. A moje myšlenky opisovaly malou osmičku, točily se dokola, ale nakonec se vždy stočily k jediné hlavní myšlence. Chci ho. Bylo nebezpečné ocitnout se v tak těsné blízkosti s někým, komu jsem se zatím nenaučil odolávat, jelikož jsem teprve okusil, jak lahodně chutná, zvlášť po devíti měsících na suchu, jestli víte, jak to myslím. Zkrátka jsem se ho musel dotýkat. Jeho tričko mi zpřístupňovalo kousek holé hrudi. Využil jsem toho a konečky prstů jsem kreslil na lehce opálenou kůži. Vyjel jsem k vystouplým klíčním kostem, bůhví proč mám takovou slabost zrovna pro tuhle část těla, naklonil jsem hlavu na stranu a políbil Toma na jednu z nich. Pokračoval jsem pomalu výš, aby mi nic neuniklo, až jsem se dostal na hladkou bradu ke rtům. Než jsem udělal další krok, podíval jsem se vzhůru a zjistil, že Tom drží oči zavřené. Políbil jsem jej na rty jen krátce. Pousmál jsem se a zeptal se, jestli chce víc. Tom oči neotevřel, jen si mě k sobě přitiskl víc za boky. Takovou odpověď jsem milerád přijal. Vpil jsem se do jeho sladko-slaných rtů. Vloupal jsem se mu rukama pod tričko a odhalil, jaké poklady k ukradnutí tam ukrývá. Slušná výbava svalů, které se okamžitě stáhly a napjaly pod mým dotekem.
Opatrně, abych ho nepolekal, jsem mu špičkou jazyka vnikl do úst. Krajně jsem se obeznámil s Tomem zevnitř, pak jsem krátkým tahem olízl špičkou Tomův spodní ret, nasál jsem ho mezi svoje vlastní rty a slabě skousl zuby. Dostalo se mi nakažlivého, bohužel krátkého stenu, který mě donutil zavzdychat. Další vlna vzrušení mi projela tělem a zakotvila v břiše. Do háje, je to tady… líbá mě na krk.
„Rozpusť si vlasy.“ Nemyslím si, že mně by se to povedlo. Tom mě naštěstí poslechl a já se mohl přehrabovat v jeho hnědo-blonďatých dredech. Vždycky jsem to chtěl zkusit. Zaznamenal jsem jeho ruce na mých stehnech, přímo pod zadkem. Náhle jsem už nestál nohama pevně na zemi.
„Co to děláš?“
„Beru tě do náruče.“
Ok… zahákl jsem nohy kolem Tomových boků a objal jsem ho kolem krku. Ještě jsem Toma políbil, než začal mluvit.
„Moc se zatím ve svých nově nalezených emocích nevyznám, ale vím, že co cítím nejvíc, je bolest.“
„Bolest?“ Zopakoval jsem.
„Teď si plně uvědomuju, co jsem ztratil před třemi lety a co jsem ztratit mohl. Hayley málem umřela a táta… umřel. Když jsem byl otupený, nebolelo to, ale teď…“ Tomova tvář se na vteřinu zkřivila, nadechl se, aby potlačil přicházející slzy, které se mu leskly v očích. Snažil se rozdýchat pláč, aby se nedostal ven.
„Klidně plač, dostaň to ven. Mně to nevadí.“ Zašeptal jsem. Tom mi uhnul pohledem, několikrát zamrkal, dlouze vydechl a semkl rty k sobě, protože se začaly třást.
„Brečel jsem už mockrát od té doby, co jsem zjistil, že to jde.“ Prolomil nastalé ticho. „A několikrát jsem si řekl, že jsem udělal chybu, když jsem se šel léčit. Ale teď vím, že kdybych to neudělal, připravil bych se o to nejlepší, co mi zbylo.“
„Rodina a farma.“ Odtušil jsem a povzbudivě jsem se na Toma pousmál.
„Přesně,“ souhlasil. “ Ale na něco jsi zapomněl.“
„Na co?“ Chtěl jsem vědět.
„Na sebe.“ Odpověděl a usmál se tím nejkrásnějším možným… A do prdele!
Zamával jsem rukama, zapištěl jsem a skončil na zemi.
„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mě nechal spadnout, Thomasi Haddene!“ Nadával jsem.
„Promiň mi to, Bille Kaulitzi, ale kdyby ses držel pořádně, tak se nic nestalo.“
„Nein! Kdybys mě nebral do náruče, tak by se nic nestalo.“ Nic se nezměnilo, je to pořád stejnej idiot.
„Chtěl jsem tě vytáhnout, ale kašlu na to.“ Tom se odebral k odchodu. Tak to teda ne! Byl jsem v dokonalé pozici, abych mu mohl podkopnout nohy. A tak jsme oba dva leželi na zemi v sedlovně jako idioti. Tom se podrbal mezi dredy.
„Co? Seš praštěnej?“ Zeptal jsem se pobaveně a zvedl jsem se na lokty.
„Jo,“ zabručel Tom.
„Oh, ty můj chudáčku.“ Politoval jsem ho.
„Seš hroznej.“ Tom se zašklebil a promasíroval si bolavé místo. To ti patří!
„Já vím, budí mě to ze spaní.“ Pokrčil jsem lhostejně rameny, překřížil jsem nohy, abych si udělal pohodlí a sebral jsem ze země stéblo slámy natahané do místnosti ze stájí. Strčil jsem si slámu mezi zuby a přežvykoval.
„Zopakuj to.“ Tom přilezl blíž a vztyčil se nade mnou, takže jediné, co jsem viděl, byl jeho ksicht.
„Budím se ze spaní.“
„To předtím.“
„Ehm… už si nevzpomínám.“
„Jsem tvůj?“ Zajímal se Tom. Rukou jsem odstrčil jeho hezoučký obličej na druhou stranu.
„Jsem pěkně majetnický, pamatoval bych si, kdybych vlastnil něco tak mizerně škaredýho.“
Tom se pouze zářivě usmál, až mě přiměl usmívat se taky. „Seš hroznej.“ Zasmál jsem se.
„Nejsi první ani poslední, kdo to říká.“
„A není to ani poprvé a naposledy, co to říkám.“ Dodal jsem.
„Tomu věřím.“
Objal jsem Toma rukama kolem krku a přitáhl jsem si ho blíž.
„Na tohle jsem čekal deset měsíců.“ Přiznal jsem.
„Já šest let.“ Zašeptal Tom.
KONEC
autor: Sayurii
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Páni, vůbec jsem nečekala, že se dočkám takhle nádherného konce a ještě k tomu tak brzy! Strašně mi to zvedlo náladu, mám z nich ohromnou radost, usmívám se jak blázen a myslím, že mě to hned tak nepřejde 🙂 Moc díky, Sayurii 🙂
Jsem moc ráda že tahle povídka nezůstala nedokončena moc dík.
Veľmi pekné, ďakujem.
Jsem ráda, že jsi povídku dopsala! 😉 Upřímně jsem v jejím průběhu ani nečekala dobrý konec, ale přece jen jsem se jej nakonec dočkala. Děkuji! 🙂