Dar 27.

Kiara ležela na své posteli a přemýšlela. Promítala si celý včerejší rozhovor, na který si později vzpomněla, a nevěřila, čeho byla schopná. Nechápala, co ji mohlo tak strašně vykolejit, že porušila všechna svá pravidla… co ji mohlo takhle rozhodit? V každém případě to momentálně vypadá, že prohrála, a to se jí nelíbilo… ona byla zvyklá vyhrávat a takhle to nemůže nechat…

„Ano?“ zvedla telefon a dala si ho dál od ucha, protože jí stále bolela hlava. Byl to David… dneska už volal asi popáté, ale až teď se rozhodla přijmout hovor. Rawen jí sice pomohl, aby ji největší bolest přešla, ale zároveň ji připravil na to, že se jí hned tak nezbaví. Tohle byl opravdu silný zásah a hojit se bude ještě dlouho.

„Avo, lásko, zapomněla sis u mě včera diktafon,“ sdělil jí natěšeně David, protože tušil, že se s ní zase uvidí… a tentokrát už byl rozhodnutý, že Avu dostane, i kdyby ji snad měl donutit násilím. Z něj si nikdo legraci dělat nebude… na to nebyl zvyklý.

Byl šťastný, když mu slíbila, že se večer sejdou v hotelovém baru a doufal, že už to tentokrát opravdu vyjde.

Kiara ovšem nadšená nebyla. Nechtěla už Davida ani vidět, ale vypadalo by divně, kdyby mu řekla, že diktafon s rozhovorem nepotřebuje… Zapila tři tablety proti bolesti a zničeně se svezla zpátky na polštář… to mu nedaruju, ďáblíkovi, tohle si vypije…

Rawen seděl zamyšlený u svého notebooku, probíral se fotkami, které si jeho svěřenka stáhla do speciální složky, a propaloval očima černovlasého čaroděje. Teď teprve pochopil, že narazila na opravdovou hvězdu ve svém oboru. Kiara mu podrobně vylíčila celý jejich rozhovor a z něj bylo jasné, že ten chlapec nejen že ovládá všechny druhy energií, ale je dokonce oboustranný telepat, což už se dá považovat mezi mágy za velikou zvláštnost. Meg měla štěstí na žáka, který jí vyrůstal celá léta v její vesnici… nedivil se, že si ho ráda vychovala k obrazu svému, taky by po něm skočil. Není nic krásnějšího, než získat talentovaného žáka. On byl šťastný, když našel Avu, ale proti Meg byl naprostý břídil. Ta si dovedla vybrat…

Doufal, že Kiara pochopila, že proti němu nemá šanci a že se přestane snažit ho dostat. Mluvili o tom dnes ráno, když se konečně s jeho vydatnou pomocí zbavila té nejhorší bolesti hlavy a slíbila mu, že ho nechá být. Ovšem jak znal Kiaru… bude ji radši sledovat, aby neprovedla nějakou hloupost. Kdyby na ni včera nečekal v hotelovém baru, musela by jet domů taxíkem.

„Tomi,“ zavolal na svého brášku Bill, když se probral z dopoledního spánku. Stále ještě potřeboval hodně odpočívat, aby nabral dostatek sil. Tom hrál tiše na kytaru, cvičil alespoň prstoklad na akustice, protože v hotelu neměli k dispozici žádnou zkušebnu, a byl viditelně spokojený, že mu to jde. Když uslyšel, že se Bill probral, odložil svůj nástroj a s radostí ho šel pozdravit.

„Ahoj, lásko, jak ti je?“ zeptal se starostlivě a vtiskl Billovi polibek na čelo. Posadil se vedle něho na postel a vzal jeho ruku do svých.

„Už je to dobrý,“ odvětil s úsměvem Bill. „Kolik je hodin?“ zeptal se, protože mu bylo divné, že je ještě nikdo nesháněl. „Bude jedenáct a David se dneska ještě neukázal, tak jsem tě nechal spát. Myslíš, že budeš schopen odpoledne dělat tu televizi?“ zeptal se starostlivě Tom a mimoděk zastrčil Billovi neposednou ofinu za ucho. Rozčilovalo ho, když mu neviděl obě oči… byly pro něj krásné, jen když byly obě pohromadě a ta černá záclona, co si na ní bráška tak zakládal, mu dost často upírala jeho krásný pohled. Bill jen sebevědomě zakýval hlavou na souhlas a posadil se. Vypadalo to, že bude moci normálně fungovat, Meg měla svatou pravdu.

„Řekneš mi, co se tam stalo?“ zeptal se opatrně Tom, když se Bill vrátil z koupelny. Viděl na něm, že je zamyšlený, ale na brášku se usmál.

„Saki měl pravdu… nejradši by mě sežrala… i s tím piercingem,“ hodil na Toma pobavený škleb, když si vzpomněl na jejich rozhovor o tomhle tématu. „Jenže já se nenechal, víš?“ Tom jen udiveně zvedl jedno obočí a čekal na podrobnosti.

„Jmenuje se Ava a je to asi Davidova přítelkyně… ale zjevně jede spíš po mně, než po něm,“ zasmál se Bill, ve snaze celou situaci zlehčit. „Ze začátku všechno probíhalo jako normální rozhovor, ale postupně do sebe nalila pár skleniček whisky a začala být divná. Když jsem jí nechtěl odpovědět na dotěrnou otázku, zkoušela se mi nabourat do hlavy, ale odhalil jsem ji a v duchu jsem na ní zařval ať vypadne… ale ona nereagovala… nevím, co má vlastně za schopnosti…“ zamyslel se Bill.

„No a pak se najednou zvedla, došla si pro flašku, aby nemusela pořád vstávat… už pěkně vrávorala, a místo naproti si sedla vedle mě. Nejdřív se jen nenápadně přisunovala, ale pak po mně vyjela, že jsem se nestačil ani vzpamatovat. Najednou jsem měl její jazyk až v krku a rukama po mně šmejdila všude, kam dosáhla,“ sklopil oči, aby se nemusel dívat do těch překvapených, které se na něj teď upíraly. Tom se zvedl z křesílka, na kterém doteď seděl a objal bezradně stojícího Billa kolem pasu. Ochranitelsky ho přitiskl na své tělo a v duchu si vyčítal, že tam nechal Billa jít samotného… měl ho hlídat, byla to přece jeho práce…

„Byl jsem strašně unavený,“ pokračoval tiše Bill a mluvil bráškovi do vlasů. Hlavu si položil na jeho rameno a tiskl ho k sobě silně, snad pro větší pocit bezpečí, který mu najednou tak chyběl. „Bál jsem se, že když ji odmítnu, použije svoje schopnosti a dotáhne mě až tam, kam si usmyslela. Musel jsem bez varování zaútočit, tak jsem ji omráčil. Byla to sebeobrana, nedalo se nic jiného dělat…“ omlouval sám sebe Bill, protože věděl, že proti lidem by svůj dar používat neměl. Jenže ona nebyla normální člověk…

„Bohužel jsem na to spotřeboval víc energie, než jsem v tu chvíli měl, proto jsi mě musel odnést,“ dokončil své vyprávění a podíval se Tomovi s úsměvem do obličeje. „Všechno si pamatuju a musím říct, že jako pytel s hlavou dolů jsem se necítil moc pohodlně…“ zašklebil se na svého zachránce a objal ho ještě silněji kolem krku. „Děkuju, že sis pro mě přišel a nenechal mě tam s ní,“ políbil ho něžně na usmívající se ústa a přivinul ho k sobě. Nedovedl si život bez něho už vůbec představit. Potřeboval Toma stejně tak jako vodu, vzduch a hudbu…

„Už budu muset jít, není mi ještě dobře,“ prohodila Kiara jen tak mimochodem k Davidovi a s diktafonem v ruce se zvedla od stolu. Už skoro hodinu jí tu vyčítal včerejší večer, pak jí chvíli vnucoval, jak ji miluje… ach jak nudné… kladl neuvěřitelně dotěrné otázky, jak to mezi nimi bude dál a ji to právě přestalo bavit. Za celou tu dobu, co k ní tak nudně mluvil, probírala jeho myšlenky a hledala informace o dalším pohybu skupiny, které bude potřebovat… měla svoje plány a na ty se musela pečlivě připravit… ne jako minule… to byla fatální chyba a nehodlá ji znova opakovat.

No to snad nemyslí vážně! proběhlo Davidovi hlavou, když se zvedala k odchodu… já se tu snažím, celou hodinu do ní hustím, jak ji miluju a co bych pro ni všechno udělal a ona se jen tak sebere a odejde? Mám toho právě dost…! Chytil Avu za zápěstí a zadíval se jí pevně do udivených očí.

„Nikam nechoď, ještě jsme spolu všechno neprobrali!“ skoro na ni vyštěkl a v tu chvíli viděl zlobu v jejích očích. Lekl se, ale tušil, že už stejně nemá co ztratit. „Co jsi včera dělala s Billem?!?“ vyštěkl na ni a donutil ji bolestivým stiskem ruky, aby se zase posadila zpět ke stolu. Ošklivý škleb, který mu byl odpovědí na jeho otázku, mu prozradil mnohé. Něco se tam dělo, to mu bylo jasné. Neviděl dneska Billa ani na chvilinku o samotě, aby se ho na to zeptal a celou dobu ho to trápilo.

„Co bych s ním měla dělat… rozhovor přece…“ udiveně mrkla na svého společníka a nasadila ten nejnevinnější kukuč, jakého byla v tu chvíli schopna. Nechtěla se prozradit dřív, než to bylo nutné.

„Těm třem otázkám říkáš rozhovor?“ zasyčel na ni už docela vztekle, protože si uvědomoval, že její nevinnost je pouze hraná přetvářka.

„Ano, mně to stačilo… kromě toho jsme si pak povídali a já zapomněla ten zpropadený přístroj znovu zapnout… ale pamatuju si všechno, co mi řekl. Neboj se, dám mu to autorizovat, než to půjde do tisku,“ snažila se ho ubezpečit, že je vše v nejlepším pořádku. V tu chvíli se znovu zvedla a vytrhla svoji ruku z jeho sevření. Než stačil cokoliv namítnout, byla pryč.

„Bille,“ ozvalo se z vedlejšího polštáře.

„Hmmm,“ zněla stručná odpověď unaveným hlasem.

„Mám tě rád,“ pokračoval tiše hlas do temné místnosti, ve které se ještě vznášely jejich čerstvé projevy vzájemné lásky. Vzduchem létaly vzrušené steny a zastřená slova, pronášená v okamžiku té největší slasti… kdyby se zhmotnila, byl by pokoj plný krásných nápisů, proplouvajících vzájemně kolem sebe a dotýkajících se něžně jeden druhého tak jako těla jejich tvůrců.

„Já tebe taky,“ odpověděl unavený hlas už z polospánku. Jeho majiteli se pomalu, ale jistě, zavíraly oči a chystal se odejít do říše snů. Bral si s sebou zásobu něhy, kterou mu věnoval ten, kterého miloval na celém světě nejvíc.

„Bojím se o tebe,“ zašeptal ustrašeně Tom do tmy a vyhledal ruku svého brášky. Odpovědí mu byl jen slabounký stisk pokrčených prstů, které sevřel těmi svými. Lehounce přejížděl ztvrdlými bříšky svých prstů po ostrých přečnívajících konečcích dokonale upravených nehtů svého bratra a hlavou mu lítaly chmurné myšlenky.

„Mám strach, že se něco stane. Že o tebe přijdu… nevím proč, ale pořád na to musím myslet. Miluju tě, víš? Je to strašně silné, nejsilnější, co jsem kdy zažil… nechci tu zůstat sám… zabilo by mě to… slib mi, že na sebe budeš dávat pozor,“ skončil svůj smutný monolog Tom a naklonil se nad tvář své lásky. Jeho oči byly ale už pevně zavřené a pravidelné oddechování znamenalo jediné… spí. Neslyšel, co se mu snažil říct. Naklonil se s úsměvem nad ten božský obličej, který tak miloval a políbil ho jemně na rty. Nečekal na odezvu, věděl, že už je v pokoji sám.

Ležel, otevřenýma očima sledoval světelné záblesky míhající se na stropě hotelového pokoje a poslouchal zvuky berlínské ulice, která žila pod jejich okny. Stále svíral Billovu hebkou dlaň a dýchal ve stejném rytmu jako on. Byl šťastný. Všechno, po čem spolu toužili, se jim zítřkem začne plnit a on najednou nevěděl, jestli jsou schopni to spolu zvládnout. Něco mu v hlavě neustále hlodalo a červíček pochybnosti se každou chvíli ozval. Vydrží jejich vztah nápor toho všeho, co je čeká? Nebude to pro oba příliš těžká zátěž? Jsou ochotní jeden pro druhého obětovat svou svobodu a nezávislost? On ano, věděl to jistě. Láska, kterou měl ve své hrudi, byla silnější, než všechno, co dosud v životě cítil a nehodlal se jí jen tak dobrovolně vzdát. On ano, ale co Bill? Podíval se na jeho spící tvář a usmál se. Každý jednotlivý pohled, kterým spočine na bráškovi, ho nabíjí novou a novou energií a je pro něj jako živá voda. Najednou nepochyboval… stačil jediný pohled a on věděl… jsou na tom oba stejně…

autor: Janule
betaread: Janik