Dar 25.

Seděla na sedačce v Davidově apartmánu a čekala. Už za chvilku ho uvidí, bude s ním mluvit, bude se na něj usmívat… UŽ ZASE!?! Nedokázala v sobě tu lásku zabít. Musela na něj pořád myslet a štvalo jí to. Taková slabost… Vyndala z kabelky malý diktafon, položila ho před sebe na stůl a nervózně jezdila dlouhými nehty po dřevěné desce stolu. Skřípavý zvuk jí tahal za uši, ale bylo to lepší než myšlenky na něj. Obrazy, které se jí míhaly hlavou, byly neodbytné… Viděla, jak se s ním vášnivě miluje, jak mu projíždí rukama černé vlasy při bouřlivém orgasmu… musela si přehodit nohu přes nohu, aby ty pocity v podbřišku alespoň trošku zaplašila. Zavřela oči a pomalu se té představě začínala poddávat, když se ozvalo klepání. To je on! Hrklo v ní, jako by jí bylo třináct a přicházel její princ… SAKRA! řekla si pro sebe a šla otevřít.

Zaklepal na Davidovy dveře… Bylo ticho. Kéž by nepřišla, prolítla mu hlavou rychlá myšlenka a představa sprchy ho vyloženě zahřála. V tu chvíli se pomalu otevřely dveře. Nikoho neviděl.

„Pojďte dál, prosím,“ ozvalo se zpoza dveří. Hlas, který ho zval dovnitř, byl příjemný. Neváhal a vstoupil. Bezmyšlenkovitě napřáhl ruku proti té, která se mu nabízela a stiskl. „Ava Zauberová,“ řekla a usmála se.

„Bill… Kaulitz,“ dodal tiše i příjmení. Byl zvyklý se představovat jen jménem, ale tady ho něco nutilo říct i příjmení… Je to ona… ta žena z Davidova snu… a ta vůně… hnědé oči, hnědé dlouhé vlasy až k pasu… vybavila se mu nepříjemná situace u dodávky a začal pomalu instinktivně couvat. Držela jeho ruku stále ve své a usmívala se. Dveře se za ním samovolně zabouchly a on se o ně už jen opřel zády. Měl strach.

„Posadíme se?“ pustila jeho ruku a ukázala směrem k sedačce. Kývl na souhlas a rozhodl se, že se bát nebude. Meg ho přece naučila všechno, co potřeboval, takže v nebezpečí není. Musí se uklidnit, aby na něm nepoznala nervozitu. Několikrát se nadechl a snažil se zpomalit bijící srdce. Když se usadila naproti němu a hodila nohu přes nohu, měl pocit, že musí začít.

„Máte zvláštní jméno,“ oslovil ji s úsměvem.

„Ach ano, myslíte tu Avu? Nevím, jak na to rodiče přišli, ale je pravda, že žádnou jinou ve svém okolí neznám,“ odpověděla a držela si dál neuvěřitelně vlídný výraz ve tváři.

„Ne, myslím vaše příjmení…“ vysvětlil jí a dodal: „Málokdo se jmenuje „Kouzelná“ (Der Zauber = něm.kouzlo). A vám to příjmení sedí,“ dodal a usmál se. Věděl o jejích schopnostech od Meg a ta kombinace mu připadala vysloveně dokonalá.

„Aha, tohle myslíte… no, asi jsem měla v rodině nějakého předka, který se zabýval kouzlením, kdo ví,“ zasmála se zvonivě a zapnula diktafon. Opatrně ho položila mezi ně na stolek a zvedla k němu oči. Jejich pohledy se setkaly stejně tak, jako u té dodávky. Necítil tentokrát nic, před čím by se měl chránit, její aura byla naprosto normální… Možná se mu to tenkrát jen zdálo… pomyslel si. Je to přece Davidova holka, tak možná tenkrát čekala na něj… třeba se Saki spletl.

„Myslím, že bychom si mohli tykat, co říkáte?“ pronesla a natáhla k němu ruku přes konferenční stolek. „Ava,“ dodala ještě.

„Bill,“ odpověděl a dnes už podruhé stiskl její ruku. Všiml si perfektně upravených nehtů, na jeho vkus až moc dlouhých. Měl rád hezké ruce, sám si na nich dával záležet.

„Takže začneme,“ pronesla. „Bille, můžu se zeptat, jaké dívky se ti líbí?“

„No, abych pravdu řekl, nemám vyhraněný vkus, ale mám rád, když má dívka hezky upravené ruce,“ řekl to, co vždycky. Měl už na tyhle otázky jasné odpovědi, takové, aby nikomu neublížil a nikomu nedával zbytečnou naději. Věděl, že dívky jsou schopné kvůli němu udělat cokoliv, a kdyby někde řekl, že se mu líbí modrooké holky, zmizí ze všech očních optik v Německu modré čočky. Musel si na tyhle věci dávat velký pozor. Občas měl chuť při téhle otázce popsat svého bratra, ale jeho dready byly příliš jasné vodítko…

„Jak bys dal najevo dívce, že k ní něco cítíš?“ padla další z běžených otázek a Bill se začínal pomalu uvolňovat. Vypadalo to, že je to opravdu jen standardní rozhovor do nějakého časopisu pro dívky.

„Nejsem moc odvážný, co se toho týče, takže bych asi počkal, jestli je na druhé straně taky zájem, a pak bych ji asi pozval na drink,“ bravurně odpověděl naučenou frází a nechápal, že to ty novináře pořád ještě baví. Už tři měsíce neodpovídal na nic jiného. Dopisy od fanynek měly také naprosto stejný scénář. Miluju tě Bille, jsem taková a taková, bydlím tam a tam, mám ráda vaší hudbu… bla,bla,bla, pořád to samé. Na to se prostě nedá odpovídat. Málokdy se stane, že přijde něco jiného, a když, tak je to většinou smutné a dojímá ho to. Hlavně, když napíše dívka, která má rakovinu nebo jinou podobnou smrtelnou nemoc. Na tyhle dopisy odpovídal rád, ale zase nevěděl, co napsat. Je to strašně těžké… nechtěl ublížit, chtěl je potěšit.

„Ano, to mi připomíná… dáš si něco k pití?“ zeptala se najednou Ava a vypla diktafon.

„Jo, myslím že tu má David colu, já si naleju,“ zvedl se rychle, aby otevřel malou ledničku. „Chceš taky něco?“ hodil pohled zpět ke stolečku a čekal na odpověď.

„Můžu se podívat?“ zvedla se elegantně a popošla k Billovi. Byla stejně vysoká jako on. Ve chvíli, kdy se naklonila k ledničce, ucítil tu známou vůni. Předklonila se přesně tak, aby jí viděl až do horoucích pekel… malinko mu vyschlo v krku při tom výhledu, ale hned zase stočil oči k oné lahvi whisky, kterou už ona určitě ochutnala minulou noc s Davidem.

„Tohle?“ ukázal na láhev a zadíval se jí do očí. Zjistil, že se nedívá na whisky, ale na něj. Malinko se mu zatočila hlava z toho pohledu, ale rychle oči zase odtrhl. Zaznamenal malé kývnutí, vyndal obě lahve a rychle se zvedl. V baru našel skleničky a oběma nalil.

„Nedáš si se mnou?“ řekla, když si od něj brala svoji skleničku a nezapomněla při tom přejet jeho prsty svými. Zaznamenal ten dotek a malinko se ušklíbl.

„Je mi šestnáct… a kromě toho, pak se někde dočtu, že piju whisky a jsem závislý na alkoholu,“ zadíval se na Avu a usmál se. Už měl s novináři svoje zkušenosti… Nervózně si olízl rty a narovnal neposlušnou ofinu. Stáli u lednice, ani ne metr od sebe, a Ava vůbec nevypadala, že by se chtěla vrátit na sedačku.

„Jen trošku, neboj, já to nikde říkat nebudu…“ usmála se spiklenecky.

„Ne, opravdu ne, díky,“ odpověděl s rozpaky. Neuměl říkat ne, vždycky mu to dělalo potíže. Rád lidem vyhověl, pokud mohl, ale tady nechtěl riskovat vůbec nic.

„Tak na to tykání,“ zvedla k němu svoji skleničku a čekala, až si přiťukne. Skleničky o sebe zazvonily a vteřinu poté měl její rty přitisknuté na svých. Naštěstí to byl jen krátký jemný polibek a než se stačil leknout, byl pryč. Podvědomě si sáhl na rty, jako by nevěřil, že se to stalo. Jeho vykulené oči dávaly Avě znamení, že je opravdu překvapený.

„Copak? U vás v Magdeburku se na tykání nelíbáte?“ udiveně na něj koukla a odešla zpátky ke stolku. Chvilku tam ještě stál jako opařený. Tohle nečekal. Vzpomněl si na Davida, který ho nabádal, aby splnil všechna její přání a uvědomil si, že se musí zachovat profesionálně.

„Ale samozřejmě, že jo, jen jsem nečekal, že se to dělá i tady v Berlíně…“ pokusil se to alespoň nějak zamluvit vtipem. Moc do smíchu mu nebylo, ale nechtěl Davidovi zkazit rande.

„Tak budeme pokračovat,“ zatvářila se Ava profesionálně a znovu zmáčkla diktafon. „Kolik jsi ve svém životě políbil dívek?“ usmála se na něj a ještě dodala: „Kromě mě, samozřejmě…“

„Avo, tohle nebudeme rozebírat, je to příliš osobní. Nechci, aby se o mně psalo jako o mém bráchovi, proto si tyhle věci nechávám pro sebe,“ odpověděl docela odměřeně a přitom ho pobavila představa, že Ava se počítá mezi dívky. Její věk byl určitě spíš ženský než dívčí. Ctil ovšem staré pravidlo, že žen se na věk zásadně neptáme.

„Proč? Naše čtenářky by to určitě zajímalo? A mě samozřejmě taky…“ hodila na něj svůdný úsměv, pohodila dlouhými vlasy, olízla si rty a čekala, že se dozví, co potřebuje. Chtěla vědět, jak moc je nebo není zkušený. Alkohol, který do sebe před chvilkou kopla, začínal malinko působit.

Bože ďáblíku, nemůžu to vydržet… jsi tak sladký, tak nevinný, nejradši bych po tobě skočila hned… Potřebovala vymyslet strategii útoku, ale bez informací to nešlo. Napadlo ji mrknout se mu do hlavy, protože teď tam určitě má obrázek všech děvčat, která kdy i jen letmo políbil, tím si byla zcela jistá… zkusila se opatrně napojit. Snad nic nepozná… vypadá tak nezkušeně… a sladce… bože…

Ucítil v hlavě poplašné znamení. Věděl přesně, co to znamená. Meg ho to naučila už kdysi, aby věděl, kdy se na něj napojuje, a neměl pocit, že to dělá bez jeho vědomí. Normální člověk to nepoznal, ale on přesně věděl, jak vypadá napojení, a teď cítil, že se mu někdo snaží dostat k myšlenkám. „Okamžitě vypadni z mý hlavy!!“ poslal Avě jasný, vzteklý příkaz. Viděl na ní, jak sebou trhla, když k ní jeho myšlenka dorazila a stáhla se. „Co chceš? Proč jsi přišla?!?“ zeptal se ještě ve vzteku, který si mohla přečíst v jeho očích.

Neodpovídala. Nechápal, proč mu leze do hlavy, když pak nechce nést následky. Vztekle se zaměřil na diktafon a aby svůj vztek nějak vybil, pomocí svých schopností jej vypnul. Přístroj na stole poskočil a Ava se lekla. Neměla ani ponětí, že je to jeho práce, a on zase netušil, že ona neumí telepaticky komunikovat. Dokázala nahlídnout do něčí mysli, ale neměla možnost s někým takhle mluvit jako on. Teď se jí poprvé stalo, že ji někdo tímhle způsobem oslovil. Ani Rawen neměl tyhle schopnosti… Zírala na něj v němém údivu a poprvé ji napadlo, že to možná nebude tak snadné, jak si představovala… rozhodla se ale tvářit, jako by se vůbec nic nestalo. Bylo to bezpečnější… když mu nedá najevo, že dostala jeho informaci, nebude si ničím jistý, a to ona potřebovala ze všeho nejvíc… ne, ze všeho nejvíc potřebovala, aby se na ni vrhl a… násilím se donutila vymazat tohle rychle z hlavy, aby si to tam nemohl přečíst…

„A hele, asi mi došly baterky,“ zvedla udiveně diktafon a Bill měl pocit, jako když se zbláznil. Ona absolutně nereagovala na jeho telepatické otázky a chovala se, jako by je neslyšela. Bylo mu to divné, ale rozhodl se přistoupit na její hru.

„Můžu?“ natáhl se a vzal jí diktafon z ruky. Zmáčkl tlačítko a přístroj začal znovu nahrávat. Byl najednou strašně unavený… cítil, že s tím vypnutím diktafonu udělal blbost… jeho energie není bezedná a přesto, nebo právě proto, že s ní umí zacházet, může ji také lehce ztratit… a to je nebezpečné. Velice nebezpečné…

„To je zvláštní…“ jen tiše pronesla, když viděla červené světýlko nahrávání. Vstala malinko nejistě. Potřebovala se napít, byla z něj v šoku. Zřejmě toho umí víc, než si myslela. Došla k lednici a nalila si znovu koňskou dávku whisky. „Opravdu nechceš?“ otočila se na Billa, když do sebe otočila skleničku a nalila si další.

„Ne, díky,“ odpověděl unaveně. Na vypnutí diktafonu spotřeboval najednou víc energie, než momentálně měl. Příště si musí dát pozor na vztek… vždycky udělal nějakou věc, které potom litoval.

Ava popadla láhev, otočila se k němu a podpatkem kopla do dvířek ledničky, aby se zavřely. Začínala být pěkně rozevlátá… trochu zavrávorala, ale došla k němu a postavila whisky na stoleček. Všiml si, že jí svítí oči. Hodlala zřejmě dál pokračovat v pití a nechtělo se jí pořád vstávat. Bill s údivem zjistil, že se posadila vedle něho na sedačku a na tváři má zvláštní úsměv. Oči se mu pomalu začaly zavírat únavou, ale musel se překonat. David mluvil jasně a on ho nechtěl zklamat. Zřejmě doufá, že v noci bude to, co se mu zdálo včera v dodávce… jenže on byl díky své akci s vypnutím diktafonu totálně grogy… měl pocit, že ty oči už neudrží a usne jí tu na sedačce.

Vedle jeho kolena bylo teď to její a nápadně – nenápadně se přibližovalo. Nevěděl co dělat, tak se maličko oddálil a podíval se jí do očí. To, co tam uviděl, znal. Jenže z jiných očí. Z očí svého bratra. Byla tam vášeň a chtíč… ve chvíli, kdy mu to došlo, měl její ruku s dlouhými rudými nehty položenou na stehně a pomalu klouzala směrem k jeho rozkroku. Alkohol zřejmě zapracoval a Ava začala ztrácen zábrany a rozum. Usmála se a přisedla si k Billovi co nejblíž, až se jejich stehna vzájemně dotýkala.

„Avo,“ zašeptal Bill vyděšeně, protože začínal tušit, na co se chystá. Položila svoji skleničku na stolek a otočila se k němu.

„Copak, ďáblíku,“ usmála se přiopile a pomalu se k němu začala naklánět.

autor: Janule
betaread: Janik