Dar 21.

„Tak, kluci, čau…“ smutně se s nimi loučil Hugo. „Fakt mě mrzí, že jsem z vás ty chlapy neudělal, ale příště už to bude určitě lepší,“ dodal smutný obr, když postupně objímal svoje houžvičky. Za ten týden mu přirostli ti kluci k srdci, ani nevěděl proč. Každý den je chodil poslouchat, a od chvíle, co mu Bill vyléčil ruku, neustále tleskal. Dělal jim i fanynky, když si to přáli, a fistulí ječel, co mu síly stačily… užili si s ním nakonec kopec srandy a zamilovali si ho. Stál smutně u dveří a bylo mu líto, když za nimi zaklaply dveře černé dodávky. Byli připravení vyrazit na turné, které skončí těsně před Vánoci. Pro ně to byl ovšem ten nejkrásnější dárek, který si přáli celé dětství. Na střechu auta se pomalu snášely vločky nového sněhu a než se rozjeli, byla celá bílá. Hlavní město už na ně zase čekalo, aby jim připomnělo, že nic není zadarmo… a hlavně ne úspěch, sláva a peníze.

„Jak to, že máme každej svůj pokoj?“ rozčiloval se Tom, když dostali klíče. V hotelu zatím vždycky sdílel společný pokoj s Billem a nehodlal na tomto zvyku nic měnit. Najednou mu přišlo divné, že bude sám.

„Dali nám množstevní slevu, tak jsem si myslel, že budete rádi,“ odvětil s úsměvem David. „Kdo si pořád stěžoval, že ten druhý má v pokoji bordel a chrápe?“ ušklíbl se směrem ke Gustavovi. „Doufal jsem, že vám to bude takhle konečně vyhovovat,“ dodal a nehodlal se o tom dál dohadovat. Čekala je poslední dávka namáhavých rozhovorů a předávání cen, než se naplno rozjede jejich turné. Potřeboval, aby kluci byli odpočatí a vyspalí, a ne aby do noci kecali a pařili na společném pokoji. Tohle jim ovšem nechtěl říkat, aby si nemysleli, že je chce vychovávat. Chtěl s nimi být spíš kamarád, aby měl jejich důvěru. Když se bude chovat jako rodič, brzy ji ztratí.

„Zabiju toho bastarda!“ rozčiloval se Tom, když vrazil do Billova pokoje a sednul si prudce na jeho postel. Davidovo rozhodnutí ho ještě pořád nepřestalo štvát a musel to ze sebe dostat… kdo jiný by ho měl vyslechnout, než jeho bratr?

„Nekřič, stejně to nezměníš… a kromě toho, kdo pozná, když budeš spát u mě?“ uklidňoval ho Bill a sednul si obkročmo na Tomův klín. Sundal mu něžně čepici a přitiskl si jeho hlavu na svou hruď. Jemně se probíral světlými vlasy a hladil ho po zádech. Věděl, jak nejlépe brášku uklidnit, když mu něco přelítlo přes nos. Tom ovinul svoje paže kolem jeho boků a odpočíval v milované náruči. Uklidňovala ho přítomnost jeho lásky. Nic ho nedovedlo tak uklidnit jako on.

„Co to bylo?“ trhnul sebou Tom, když uprostřed líbání uslyšel hlasité cvaknutí.

„Nic, zamkl jsem dveře, aby nás nikdo nepřekvapil,“ pronesl Bill s klidem, aniž by se od něj jen na chvilinku vzdálil.

„Aha,“ oddychl si Tom, stále si ještě na bratrovy kousky nezvykl, vždycky ho to vyděsilo. Hned na začátku se domluvili, že čtení myšlenek, které v sobě Bill probudil v jeho přítomnosti, bude jen výjimečná záležitost. Tom si nedovedl představit život vedle člověka, o kterém by si myslel, že mu neustále nahlíží do mysli, a Bill mu přísahal, že to dělat nebude. Věřil mu. Zatím se ještě nestalo, že by ho nachytal při nějakém zakázaném výletu do jeho hlavy. Vzájemná komunikace mezi nimi nebyla touhle cestou možná, protože Tom jeho myšlenky zachytit nedokázal. Byli ovšem domluveni, že v případě nouze může Bill bez dovolení nahlídnout do bráškovy mysli, aby se o něj nemusel bát. Dokonce naučil Toma, jak pozná, že se mu někdo snaží dostat do hlavy, aby mohl okamžitě reagovat a vygumovat důležité informace, o které by mohl mít někdo zájem. Nacvičovali to spolu dva dny a nařechtali se u toho jako koně, protože Tomovy živé představy Billa vždycky něčím rozesmály.

Všechno probíhalo podle plánu. David, jak se mu naučila hned říkat, byl celkem pohledný a stále ještě mladý muž, takže nebyl problém si s ním něco začít. Myslela si, že to bude starý plešatý úředník, ale takového cukrouška nečekala. Tím líp, řekla si a s chutí se pustila do jeho likvidace. Hned na první schůzce mu dala jasně najevo, že nic nebude zadarmo. Dělala to tak vždycky, protože věděla, že když žena mužovi nabídne své tělo příliš brzy, přestane si jí vážit. Potřebovala prosící muže, plazící se jí u nohou a ne frajírky, kteří si jsou jistí sami sebou.

David byl ideální kandidát na vycucnutí, protože jeho konto bylo celkem slušně nacpané. Pomalinku, polehounku z něj dostávala informace, které bude potřebovat. Občas nakoukla do jeho roztomilé hlavinky, když se jí nedařilo to z něj dostat normálně a jeho představy, které tam zahlédla, ji vždycky spolehlivě pobavily. Viděla v nich sebe, jak se plazí před jeho nohama, jak se k němu lísá a dělá, co mu na očích vidí… kdyby tušil, chudáček, jak to bude doopravdy, zdrhal by, až by se mu prášilo za patama.

Nechtěla se příliš ukazovat v jeho společnosti, protože o svoji fotku v novinách po jeho boku nestála. To nemohla potřebovat, chtěla s ním být tajně, aby se lehce dostala k ďáblíkovi. Těšila se na toho roztomilého broučka čím dál tím víc. Neustále sledovala na internetu jejich stránky a ukládala si jeho fotky do zvláštní složky. Občas k němu přidala i fotky jeho bratra, ale hlavní zájem byl zatím stále jen on. Byl tak sladký a nevinný. Chtěla ho čím dál víc a ani si nestihla uvědomit, že jí to pomalu začíná přerůstat přes její krásnou chytrou hlavičku.

Zato Rawen začínal tušit, že není všechno tak, jak má být. Sledoval s údivem, kolik času Kiara strávila na internetu, a když objevil ve svém notebooku speciální složku s jeho fotkami, začínal tušit, že to nebude jednoduchá záležitost. Že by ji některý z jejích milenců zaujal až tak, aby si stahovala jeho fotky, to se ještě nestalo. Tenhle „ďáblík“, jak mu říkala, byl nejspíš něco absolutně výjimečného. Rozhodl se její počínání bedlivě sledovat a cítil, že by možná konečně někdo mohl zlomit ocelové srdce Kiary. Myslel si, že je všechno ztracené, ale teď začínal doufat, že se spletl.

„Takže kluci, zbývá deset dní, než vyrazíme na tour. Čeká nás spousta rozhovorů, focení, promo akcí k dívídíčku, televize, předávání cen, prostě fůra práce a cestování. Zítra Oberhausen, pak Mnichov, Manheim… a samozřejmě návraty sem do Berlína. Protože to bude hodně náročné, mám pro vás jasná pravidla. Budete se zdržovat zásadně na svých pokojích, spát, pokud to půjde a žádný mejdany. Nechci mít na prvním koncertě v Lipsku partičku zmoženou alkoholem a ženskejma, ale připravený dokonalý muzikanty, jasný?“ držel k nim proslov David, když se sešli na prvním společném obědě v berlínském hotelu po ranním návratu ze soustředění.

Seděli v koženém boxu, krytí ze tří stran, aby měli klid a nemuseli se ohlížet na ostatní lidi v hotelové jídelně. Jejich manažer trůnil v čele jako správný vedoucí a tvářil se nadmíru vážně.

Tom sedící na rohu hned vedle Davida pod stolem nahmatal štíhlé stehno svého bratra, nepatrně ho zmáčkl a prohodil: „Spolehni se, Davide, budu neustále v posteli…“ a hodil na Billa nevinný pohled.

„To jsem rád, Tome, tebe jsem chtěl zvlášť upozornit, že si na tebe dám bacha,“ odtušil David přesně ve chvíli, kdy se Tomova ruka zastavila na Billově rozkroku.

„Bille, není ti špatně?“ zadíval se na bledou tvář svého svěřence David a v hlavě už si přehrával scénář odložených koncertů a pokut, které za to zaplatí. Bill jen němě zavrtěl hlavou, že je všechno v pořádku a v tu chvíli Tom zaskučel, jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem a vyskočil od stolu. Málem přitom vzal s sebou dlouhý ubrus i s celým obědem, ale naštěstí pohotový Gustav zachytil odjíždějící okraj včas a zabránil katastrofě.

Vyčítavý pohled Toma, který vrhnul na svého bratra, byl pro ostatní nesrozumitelný, jen Bill věděl, jakou elektrickou pecku dostal jeho bratr za doteky pod stolem, které ho absolutně vykolejily. Nevěděl, jak jinak to udělat, a teď toho začínal litovat. Tom poskakoval vedle stolu a držel si ruku, kterou předtím tak sebejistě zajížděl pod knoflík Billových kalhot, chráněn dlouhým ubrusem.

„Ježíš chlapi, co to s váma je? Co blbneš, Tome? Něco tě raflo nebo co?“ upřímně se divil David při pohledu na poskakujícího kytaristu. Ten jen skučel jako raněný pes a foukal si na postižené místo. Zrovna levá ruka… řval v duchu na Billa, …tu nejvíc potřebuju… jak budu hrát? Kdyby mohl přijímat Billovy myšlenky, přečetl by si teď jeho zkroušenou omluvu, ale toho bohužel nebyl schopen.

„Jste jak malí kluci,“ uzavřel tuhle scénku David a pustil se do jídla, které mu málem před chvílí přistálo v klíně. Bože, jak já tuhle smečku ukočíruju, to bude očistec. „A sedni si, Tome, nemůžu jíst, když tu skáčeš jak prdlej,“ dodal ještě. Tom si sedl zpět na své místo, a když zaznamenal pod stolem bratrovy dlaně, které vzaly jeho zraněnou ruku do svých, uklidnil se. Věděl, že bude za chvíli po bolesti.

„Tohle už mi nikdy nedělej,“ zakřičel Bill, když se ocitli sami v jeho pokoji.

„Ty mně taky ne, víš, jak to bolelo?!?“ odpověděl mu Tom úplně stejným tónem. Celý oběd se oba drželi, aby na nich nebylo nic poznat, ale vřelo to v každém z nich jako v kotli.

„Nejsem tvoje hračka, aby sis na mě šmatal pod stolem, kdy tě napadne,“ dodal už tišeji Bill a ve tváři měl stále ublížený výraz. „Byli tam lidi… co kdyby si toho někdo všiml?“ dodal ještě ublíženěji, skoro až kňouravě. Tom věděl, že ho to vykolejilo, ale byl spravedlivě rozhořčený, jakým způsobem se Bill zbavil jeho zvědavé ruky.

„Byli jsme v boxu. Taky tam byl dlouhej ubrus… nikdo nemohl nic vidět. A já, na rozdíl od tebe, potřebuju k hraní tyhle ubohý ručičky…“ napřáhl Tom svoje hubená párátka Billovi před nos.

„Tak je nestrkej, kam nemáš,“ dostalo se mu pohotové odpovědi. „Promiň, vyděsil jsi mě, David na mě zrovna koukal, já měl ruce na stole a nevěděl jsem rychle, jak to udělat. Nenapadlo mě nic jinýho,“ dodal už smířlivěji Bill a přitáhl si svého brášku za boky blíž k sobě. Ten se ještě chvíli tvářil uraženě, ale nakonec se nechal obejmout.

„Koupil jsem ti dárek,“ zašeptal Bill Tomovi do ucha, když se smířili polibkem. Byla to jejich první hádka od začátku vztahu. Dnes to bylo přesně měsíc, co si řekli, že se mají rádi. Tom si na to taky vzpomněl a měl pro svou lásku připravený stříbrný prstýnek v červené semišové krabičce.

„Já tobě taky,“ odpověděl Tom a zadívali se jeden druhému do očí. Nemuseli nic dalšího říkat, věděli, že cit, který si před měsícem vzájemně přiznali, je víc než trvalý.

„Až se vrátíme z televize, tak si ho najdeš, jo?“ těšil se Bill na to, jak Toma překvapí. Ten jen kývl a líbl ho na rozloučenou. Auto už na ně čekalo, museli jet.

„Samá voda, samá voda…“ neustále mumlal líně ležící Bill, když Tom už deset minut bezradně bloudil po pokoji a hledal slíbený dárek.

„Tak to teda nevím, ale už jsem prohledal snad všechno… jak tu může bejt všude samá voda? Někde přece musí aspoň přihořívat, ne?“ ptal se smutně Tom a už začínal pochybovat, že ještě dneska něco dostane.

„Tak dobře, napovím ti, jo?“ uculil se Bill. Už se nemohl dočkat, až Tom jeho dárek najde, ale že bude tak nešikovný pátrač, to ho ani ve snu nenapadlo.

„Hledej tam, kde je něco, co máš nejradši v celém tomhle pokoji,“ prohlásil sebevědomě Bill a očekával, že se na něj Tom okamžitě vrhne. Ten jen stál, rozhlížel se a hledal ten předmět, který má mít podle Billa nejradši. Sjel očima snad všechno, až se zastavil u své čepice, kterou odložil na stoleček. Neváhal a přiblížil se k ní… nenapadlo ho ji předtím nadzvednout. Nakoukl pod ni, a když nic nenašel, hodil ublížený pohled na svého brášku… a vtom mu to došlo. Plíživým krokem se přiblížil k posteli, na které se jeho bráška polonahý rozvaloval, a skočil za ním. Postel! Tu má nejradši z tohohle pokoje, konečně na to přišel! Ještě že to neřekl nahlas, to by se svého dárku asi nikdy nedočkal.

No konečně, oddechl si Bill a hned řekl: „Přihořívá.“ Tom nadzvedl nejdřív peřinu, ale vzhledem k tomu, že se na ní válel Bill, šlo to ztuha. Když nic nenašel, sjel pohledem bráškovo tělo. Zarazil se, při pohledu na jeho boxerky… nemá tam toho náhodou nějak moc? … uvažoval v duchu a opatrně vztáhl ruku k tomu inkriminovanému místu. Bill se jen usmál a zakřičel vítězně: „HOŘÍÍÍ!!“ Opatrně nadzvedl lem svých boxerek a vytáhl malý kulatý předmět zabalený v červeném papíru se srdíčky. Měl takovou radost, když ho napadlo, kam to před Tomem schovat, a vykulené oči jeho bratra ho utvrdily v tom, že to byl skvělý nápad. Tam by to určitě jeho bráška nehledal.

autor: Janule
betaread: Janik