Dar 15.

Vydržel by takhle zírat na spícího Toma klidně celou noc, ale ráno musí vstát a být svěží pro své okolí. On se svou pověstí romantika nemůže před novináře přijít s kruhy pod očima, které by signalizovaly prohýřenou noc… hned by to někdo rozmázl a vznikly by zbytečné řeči. Musí být vyspalý a svěží, připravený obětovat se světu svých snů.

Když se začali novináři podezřele často ptát, musel si vymyslet věrohodnou historku o tom, proč nemá žádnou lásku. Ze začátku jen všichni svorně říkali, že nemají na dívky čas, ale pak se začal Tom v médiích pomalu měnit v sexuální mašinu a jeho dvojče se tak stávalo čím dál tím podezřelejší. Musel začít zdůvodňovat, proč on nikoho nemá, když Tom je v téhle oblasti tak aktivní.

Byl romantický, to ano, ale trochu si přidával, aby měl důvod být sám. On opravdu čekal na svou životní lásku, v tom nikomu nelhal, ale nemohl říct její jméno. Ležela tu vedle něj tak bezbranná a roztomilá… zatoužil ochutnat znovu tu sladkost jeho rtů, kterou zažil jen jednou v životě a na malinkou chviličku, když nepočítal narozeninové pusinky. Měl je tady před sebou, připravené k líbání a laskání… roztomile našpulené. Lákaly ho svou růžovou barvou, dvě stříbrné kuličky se na něj smály a jako magnet přitahovaly k sobě tu jeho jedinou, skrytou, ale připravenou na setkání s těmi dvěma… Pomalu, velice pomalu, se přibližoval k lákavě růžovým polštářkům a hypnotizoval je svýma nenechavýma očima. Vztáhl ruku k jeho tváři a bříšky prstů ji pohladil. Tom malinko zavrněl a ještě víc našpulil ústa. Teď nebo nikdy… odhodlal se Bill, když vtom se před ním otevřely dvě hluboké hnědé oči. Lekl se tak, že zapomněl dýchat.

Ústa, která se před chvilinkou chystal políbit, se roztáhla do úsměvu a oči se zúžily na menší škvírky.

„Billi, co tady děláš?“ zeptal se překvapený Tom a překulil se na záda. Protáhl se jako kočka a zívl.

„Já tu bydlím, bráško,“ vysoukal ze sebe Bill a pozoroval výraz svého dvojčete, aby zachytil jakýkoliv náznak toho, že ho bratr odhalil. Zatím tomu nic nenasvědčovalo a on si mohl oddychnout. Srdce mu z toho leknutí bilo jako splašené a nějak se nechtělo zklidnit. Podvědomě si na něj položil ruku, jako by se ho snažil utišit, aby tak nespěchalo. Bratr si ho zkoumavě prohlížel a přikulil se k němu blíž.

„Je ti něco?“ zeptal se nevinně a hlavou kývl k Billovu hrudníku.

„Ne, proč?“ odpověděl tiše oslovený a zadíval se pevně do bratrových očí.

„Vypadáš, jako by ses lekl…“ uculil se Tom a Billovi v hlavě zase naskočil výstražný trojúhelník. Co kdyby? Možná to ví a chce si z něj utahovat.

„Nic mi není, zato tys byl opilý jako žok…“ použil staré známé pravidlo, že nejlepší obrana je útok. No co? Má pravdu. Bratříček se vyspal z opice, a teď ho tu bude vyslýchat? Původně to mělo být obráceně. „Odkdy piješ na žal a kuráž?“ vzpomněl si na důvod, který mu Tom sdělil těsně před svým opileckým spánkem.

„Jak jsi na to přišel?“ zeptal se udivený Tom a malinko se zarazil.

„Tos mi řekl, když jsem se tě zeptal, proč jsi se tak zřídil,“ usmál se na něj Bill a čekal, co moudrého z bratra vypadne.

„Tak to jsem musel bejt asi fakt hodně nadranej, když jsem ti řekl takovou blbost,“ zamluvil Tom tu krutou pravdu a pomalu se šinul ven z postele. „Zajdu se u tebe vysprchovat, jo? Nevadí?“ otočil se ještě na Billa a začal si pomalu svlékat triko. Nečekal na souhlas a za chvilku už zmizel v koupelně.

Bože, co jsem tomu Billovi ještě navykládal… doufám, že jsem se nějak neprozradil, uvažoval ve sprše a rozkošnicky se v ní ráchal. Byl sice opilý, ale zas tak hodně ne… vždyť toho moc nevypil. Byl za celý den unavený, a proto nejspíš tak rychle usnul. Před chvílí ho probudil krásný sen, ve kterém ho Bill nádherně líbal, a když otevřel oči, měl pocit, jako by se od něj bráška právě odtrhl. Bylo to zvláštní, ale hned tu myšlenku zahnal… to byl přece nesmysl, musel by cítit jeho chuť na svých rtech, a to se bohužel nestalo. Ještě že si bráška nevšiml jeho napjatých kalhot, musel urychleně zmizet do koupelny, aby se neprozradil.

Jo, Bill měl pravdu… pil na žal a na kuráž, ale nějak to nezvládl. Celou cestu autem se rozhodoval, jestli by se neměl Billovi se svými city svěřit. Pořád čekal, kdy opustí jeho sevření ruky, ale za celou cestu se to nestalo. Cítil, že se to bráškovi líbí a jestli ne, tak mu to alespoň nevadí… pomalu v něm uzrávalo rozhodnutí, že to snad nakonec zkusí. Jenže se rozhodl, že se na to napije a takhle to dopadlo. Teď ztratil veškerou svou odvahu a nevěděl, co dál. Má tu zůstat, nebo se radši vypařit do svého pokoje? Rozhodl se, že to vyřeší, až uvidí Billovu náladu. Jo, to bude nejlepší.

Když vyšel ze sprchy, nenápadně pozoroval po očku Billa, jak je na tom. Ležel jen ve svých nočních boxerkách na posteli, hlavu si podpíral rukou a něco psal do bloku. Asi text… Bill psal málokdy něco jiného. Vypadal, jako by si ho nevšiml, zřejmě byl v transu. Když psal, vždycky byl ve svém básnickém světě, který Tom nechápal, ale obdivoval. To, co zpíval, bylo z jeho srdce, a proto se to nejspíš lidem tak líbilo. Nikdy nezpíval o tom, co necítil. Kolikrát se s producenty pohádal, když mu do textu cpali něco, čemu nevěřil. Byl tvrdohlavý jako mezek. Vždycky si nakonec prosadil svoje, ale dělal to tak mile, že mu to všichni spolkli i s navijákem. Bill je prostě Bill… jeho láska, jeho všechno… jeho… je ještě vůbec jeho? Musí se to za každou cenu dozvědět. Nemůže už žít v té ubíjející nevědomosti. Ano, to je přesně to, co teď musí udělat… výslech na mučidlech.

„Co to píšeš?“ zeptal se konverzačně, aby si ho bráška všiml. Přilehl si k němu na postel… jen tak zabalený v osušce, do které se utíral. Byla ještě vlhká, ale jemu to nevadilo. V hotelu topili a bylo tam příjemně. Bill k němu zvedl oči a hned je zase sklopil k textu.

„Písničku,“ zněla jeho stručná odpověď a vypadalo to, že se nenechá vyrušovat. Tom tohle dobře znal. Když byl v tomhle stavu, nebyla s ním rozumná řeč, jenže on na to teď neměl čas. Kdy se mu zase poštěstí jen tak nenápadně usnout v jeho pokoji a ležet u něj v posteli? Musí toho využít, ať to stojí, co to stojí. Nedá mu pokoj, dokud se s ním nezačne bavit.

„O čem?“ odpálil další z granátů, který měl narušit bratrův soustředěný klid. Ovšem Bill mu ho vrátil se stejnou razancí.

„O lásce,“ s vyplazeným jazýčkem přeškrtal větu, kterou právě napsal. „O nešťastné lásce,“ zvedl oči k Tomovi, aby bylo jasno. Ještě by si mohl myslet, že se na papír rozplývá nějakými sladkými řečičkami, ale jeho poslední ponechaná slova v textu byla: „Nenávidím tě!“.

„Těšíš se na něj?“ vypálil Tom další dobře mířenou kulku do bratrova soustředění. Tohle byla ovšem ostrá munice… mohla i zabíjet. Jestli se to stane, záleželo na odpovědi, která přijde.

„Na koho?“ nechápavě odvětil Bill a zvedl oči. Bylo vidět, že skutečně nemá ponětí, na co se ho Tom ptá.

„No na něj… na toho… kluka, co se ti… ehmmm… líbí,“ ztěžka doklopýtal na konec své věty a začal pochybovat o bratrově duševním zdraví. Jak může zapomenout na někoho, koho miluje? Co je to za pořádek tohle?

„Jo tak…“ pochopil konečně jeho bratr a jen tak kývl hlavou na znamení souhlasu. „Jo, těším,“ ještě dodal a zase mlčel.

„Řekneš mi někdy, kdo to je?“ … prásk, další kulka. Teď ovšem trefila cíl. Bill sebou trhl, jako kdyby ho opravdu zasáhla. Položil tužku, práskl sebou na záda, zíral do stropu… a mlčel. Mlčel tak nahlas, že se to ozývalo po celém pokoji. Co má, proboha, na tohle odpovědět? Má mu říct: „Seznamte se, to je Tom, moje láska, a tohle je Tom, můj bratr? Podejte si levou a pravou ruku?“ Směšná představa… malinko se usmál.

„Nevím… možná,“ přetrhl to hlasité mlčení a dál zíral do stropu. Tohle nebylo téma, o kterém by se chtěl bavit zrovna s tímhle konkrétním člověkem. Bylo to docela ožehavé téma… skoro až výbušné. Co kdyby se podřekl? Co pak? Taky by mohl dostat pěkně na budku.

„Ty nechceš, abych věděl, koho miluješ? Ty mi nevěříš?“ zasáhl Tom znovu „na komoru“.

„Já nevím… věřím ti… to přece víš, ale… on o tom ještě neví,“ přiznal se Bill a Tom jen v údivu otevřel pusu. Tohle opravdu nečekal. Jak je to dlouho, co se mu bratr svěřil se svým citem? Tři měsíce? Asi tak nějak… a on ještě nenašel odvahu mu to říct? Ale proč?

„On není na kluky?“ napadlo Toma, a hned litoval toho, že si to pořádně nerozmyslel a plácl to nahlas. Billovy oči viditelně posmutněly. To nechtěl… nechtěl mu ublížit. Přisunul se k bráškovi blíž a omluvně se na něj usmál. „Promiň… ujelo mi to, nechtěl jsem…“

„Ne, to je dobrý, neomlouvej se, nemáš za co. Jo, je to tak, asi není na kluky,“ dodal se smutkem v hlase a v očích se mu podivně zalesklo. Jedna osamělá slaná kapka se blížila k ústí slzného kanálku jeho oka a pomalu se drala ven. Zatlačil ji výhrůžně zpátky, ale byla statečná… nedala se a stejně udělala, co chtěla. Zajásala, když se konečně dostala do koutku Billova oka a vydala se po skluzavce do neznámých končin. Netušila, že bude brutálně slíznuta a moc života si neužije… Smrt slzy nastala okamžitě… byla rozpuštěna svými rodnými sestřenkami… slinami. Krutá smrt v tak mladém věku.

Tom si jí všiml a zblízka fascinovaně sledoval její poslední rozloučení na Billově jazýčku. Tohle mi nedělej, lásko, to mě mučí. Nesmíš plakat, ne kvůli němu… třeba za to ani nestojí a ty se mi tu kvůli němu trápíš. Přitom bys našel tolik lásky hned vedle sebe… jen kdybys chtěl, kdyby ses na mě podíval… Přisunul se ještě blíž, aby mu mohl setřít případné sestřičky té první mrtvé slzy. Bill se ošil a vypadal, jako by se nejradši odsunul, ale smůla… neměl kam. Za ním už bylo jen horké topení a zeď.

„A víš to jistě? Co když to jen není na první pohled vidět?“ soudil Tom podle sebe. On taky nevypadal na to, že by miloval kluka, a přitom mu to pomalu likvidovalo srdeční sval. Za chvíli ho bude mít na kousky a žalem umře. Jenže na pitevně řeknou, že to byl infarkt. Nepoznají tam, že bylo roztrháno nešťastnou láskou k bratrovi. Ne, budou si myslet, že byl jen přepracovaný a basta. Lidé nevidí, co je zjevné, a domnívají se, že vidí pravdu v tom, co ve skutečnosti vůbec neexistuje.

Bill už byl z těch otázek zoufalý. Jak rád by řekl nahlas to jméno… to milované jméno své lásky, ale on stále viděl jeho výraz, když se mu svěřoval. To prostě nebyl souhlas, to bylo pohrdání, vztek, nebo něco takového…

„Nevím… nevím to jistě… já už nic nevím jistě, celý život je nanic…“ rozplakal se už zoufalý Bill a z očí se mu začaly koulet slzy jako hrachy. Nemohl dál… on už prostě nemohl dál. Proč? Proč, když se zamiloval, musel tak trpět? Nebylo by lepší, kdyby se to nikdy nestalo? Ne… věděl že ne. Byl rád zamilovaný… sice trpěl, ale krásně. Chtěl pro něj trpět klidně až do konce života, když to bude nutné, ale nevěděl, jestli to zvládne.

Tom natáhl ruku k bráškově uslzené tváři a opatrně mu stíral slané slzy. Bylo mu to všechno tak líto, tohle nechtěl… tohle ne… „Billi, neplakej… prosím, prosím, smutně koukám… neplakej,“ šeptal do ucha bráškovi a jeho vlastní oči se začínaly pomalu lesknout. Radši je zavřel, aby slzy nemohly jen tak snadno utéct. Vtom postřehl na své ruce jemné Billovy prsty a pak ucítil na dlani jeho vlhké rty. Srdce se mu zastavilo, zakoplo o ten jemný polibek a málem už nebylo schopné dalšího bití. Bál se otevřít oči, aby nezjistil, že to není pravda. Chtěl, aby to byla jeho ústa… tak moc to chtěl. Pak ucítil další vlhký polibek na zápěstí a otevřel oči. Bill držel jeho ruku a pomalinku se jemnými polibky posunoval po nahé paži vzhůru. Tomovi naskočila husí kůže z toho krásného pocitu. To je… to je signál? Co to znamená? Zvedl oči od své štíhlé ruky a zastavil se v hnědých slzavých očích své lásky. Byly tak krásné a hluboké a… smutné. Ano smutné. Měl chuť zlíbat jejich víčka, aby víc neplakaly. Naklonil se k nim a jedno po druhém políbil. Zlehka, jako když vánek osvěží vlhkou kůži svým jemným závanem.

Už ne… už nemůže čekat. Udělal ještě jednu krátkou zastávku na špičce překážejícího nosíku a pomalu klesl k jeho rtům. Byly připravené, viděl na nich nervozitu z toho setkání, ale rozhodl se. Už nebylo návratu. Přitiskl se k nim a jemně pomaličku se o ně otíral. Tak jako tenkrát, když Bill spal… a stejně tak jako tenkrát se ty rty pomalu pootevřely a přijaly ho do hry. Do krásné, dlouho odkládané hry, která mohla skončit vítězstvím, ale také prohrou. Záleželo na soupeři… ale ten hrál svůj part dokonale, s vášní dlouho potlačované lásky, která mohla konečně vyjít na boží světlo… na světlo hotelového pokoje v jednom velkém hlavním městě.

autor: Janule
betaread: Janik