„Ano,“ zaznělo to osvobozující slovo z jejích úst a Bill štěstím zavřel oči, zaklonil hlavu a oddychl si. Tohle potřeboval slyšet. To je rajská hudba pro jeho srdce, které se zatetelilo štěstím. Od chvíle, kdy jej Tom políbil, jeho myšlenky neustále bloudily kolem něho. Myslel na něj, kudy chodil, když jedl, koupal se, když spal, zdálo se mu o něm… stále jej měl před očima a mísily se v něm pocity strachu a lásky, smích a pláč se spolu najednou hádaly v jednom okamžiku a on konečně pochopil, že se asi zamiloval. Poprvé v životě cítil ten krásný cit a byl z něj šťastný i zmatený zároveň. Byl rád, že ho mohl poznat, ale současně nešťastný z toho, kdo se stal objektem jeho lásky. Byl to přece jeho bratr…
„Na to se vykašli, Hvězdičko,“ vyslovila Meg tu důraznou větu. „Není to jen bratr, je to dvojče… to je rozdíl, víš? Obrovský, propastný rozdíl. Jste jiní než obyčejní bratři, jste jedna duše rozdělená na dvě poloviny. Tahle společnost nastavila pravidla, ale nikdy se jimi neřídila. Každý se tváří, jako by byl svatý, a doma v soukromí dělá, co se mu líbí. Jediné, co se počítá, je láska. Bůh ctí lásku, když je čistá, ať ji k sobě cítí kdokoliv. To jen omezení lidé nemůžou pochopit, že muž může milovat muže stejně čistě jako ženu. Je to ten samý cit, proč by měl být jiný? Ano… zákony se bohužel zrušit nedají. Proto budete muset být velmi opatrní, ale tady…“ ukázala Meg na své srdce, „tady je to čisté.“
„Děkuju, Meg,“ vydechl Bill. Byl tak šťastný.
„Nespěchej, Hvězdičko, nejdřív se důkladně ujisti, jestli je to vzájemné.“
Bill domů nešel… on se vznášel. Plul si jen tak vzduchem, šťastný a spokojený. Všechno se mu začíná dařit, kariéra se zdárně rozjíždí, miluje Toma… ano… miluje ho, už to ví. Už to ví jistě. Je to ten cit, o kterém se domníval, že nebude moci nikdy proměnit ve skutečnost. Láska… to slovo mu najednou připadalo tak krásné… ještě nedávno to bylo synonymum slova „tabu“, ale teď vyplulo zpátky nad obzor a svítí na něm jako vycházející slunce. Jeho paprsky lehounce šimrají všude, kam dosáhnou, zahřívají jeho srdce a rozpalují jeho touhu.
Tom slyšel vrznout branku a zvedl oči k oknu, odkud ten známý zvuk přicházel. Musím to namazat, říkal si už dva roky. Příliš si však zvykl na tenhle signál, vždycky věděl, že jde někdo domů. Tentokrát mu bylo jasné, kdo to je, aniž by se musel nadzvednout ze židle u svého stolu. Jeho bratr si totiž zpíval. Byl to zlozvyk, kterého se nemohl, nebo spíš nechtěl zbavit, a Toma tím přiváděl k šílenství. Všude, kam se spolu hnuli, musel ho Tom neustále napomínat, aby byl zticha, jenže Bill na sebe rád poutal pozornost a tohle mu zřejmě připadalo jako bezvadný způsob, jak to zařídit.
Práskly domovní dveře, až se zaklepala okenní tabule, a Tom zvedl oči v sloup… ježíš, Bill a jeho nálady… Když práskal dveřmi, byl buď vzteklý, nebo měl obrovskou radost… obě tyto polohy nálad byly u něj asi nejčastější, takže si na rány pomalu zvykli. Tom jen tiše seděl a čekal, až se se stejnou razancí rozrazí dveře za jeho zády a bráška vpluje s úsměvem od ucha k uchu k němu do pokoje.
„Ahoj,“ pozdravil zlehka Bill a z výšky se zřítil na bratrovu postel, až nadskočil zpátky. Tom se špičkami chodidel odrazil od země a ladným pohybem se otočil na kolečkové židli směrem, odkud se ozval ublížený vzdech jeho unavené postele.
„Tak co se zase děje, Bille?“ zeptal se s vědoucím úsměvem.
„Coby? Nic zvláštního, nemůžu mít dobrou náladu?“ zeptal se Bill a udělal na brášku ublížený obličej. „Byl jsem u Meg,“ dodal a podepřel se vleže na zádech svými ostrými lokty, aby na Toma viděl. Měl úkol… musel zjistit, jestli jeho city najdou svůj protějšek, nebo jestli to všechno byl jen výplod jeho bujné fantazie. Jenže to se lehko řekne a špatně udělá, Jak to zjistit, aby Tom nic nepoznal? Nechtěl riskovat, a proto se rozhodl, že to vezme trošku větší oklikou. Ani ve snu by ho nenapadlo, že ta oklika bude až moc dlouhá…
„Tomi?“ oslovil opatrně brášku, ale dál nic neříkal.
„Co?“ zeptal se zvědavě majitel toho jména.
„Myslíš, že bys mě měl rád, i kdybych nebyl to… no… normální?“
„Bille… jestli je z nás dvou někdo normální, tak ty to rozhodně nejsi, a přesto tě mám rád,“ odpověděl mu se smíchem a čekal, jaké další moudro z jeho bratra vypadne. Absolutně nechápal, o co Billovi jde.
„Jak jsi to myslel?“ zeptal se s vykulenýma očima jeho mladší bráška a zíral.
„No, ty si myslíš, že posunovat mi solničku před nosem, je normální? Myslíš si to?“ smál se neustále Tom, jak má nechápavého bratra.
„Jo takhle… ale já to myslel jinak…“ odmlčel se Bill a snažil se přijít na to, jak tohle říct.
Tom jen pobaveně zíral a čekal.
„Víš… já asi budu… na… na kluky,“ vyrazil ze sebe konečně Bill a podíval se bráškovi do očí, co s ním tahle informace udělá. Lekl se výrazu v Tomově obličeji a raději začal hypnotizovat plující mraky za bratrovým oknem. Co to mělo znamenat? Viděl v Tomových očích zděšení? Co ten divný výraz znamenal?
Tom se opravdu vyděsil. Bože, on se mi někde zamiloval… to byla první myšlenka, která ho napadla. Jak to mohl stihnout, vždyť jsem mu pořád v patách… tohle nepřežiju… Bill mlčel a koukal z okna. Ano, takhle nepřítomně zírají zamilovaní lidé, pomyslel si Tom a zoufalství se mu rozlilo po celém hrudníku. Svíravý pocit bolesti se usídlil přesně uprostřed a on najednou nemohl mluvit. Odkašlal si a přerušil konečně se sevřeným hrdlem dlouhé vyzývavé ticho.
„Ehmmm… jak jsi na to přišel?“ vymáčkl ze sebe chraptivým hlasem.
Billovým uším to znělo divně. Opovrhuje jím snad Tom? Letmo přejel pohledem jeho obličej a raději sklopil oči. Ježíši, on vypadá tak vyděšeně. Jak o tom mám teď mluvit? Nechci, aby mnou opovrhoval, ale teď už tu větu nemůžu vzít zpátky… musím něco říct.
„No… líbí se mi jeden kluk,“ přiznal se ke svému citu a oči neustále nechával sklopené. Nechtěl už vidět pohrdání, radši zíral na své dokonalé nehty.
Tak přece! pomyslel si zoufale Tom… kdo to je? Já ho snad roztrhnu… to není možný, jak mi to mohl udělat… najdu toho parchanta a zakroutím mu krkem… mého Billa mi nebude krást žádný cizí kluk… je můj… rozohňoval se v myšlenkách Tom a jeho výraz tváře tomu odpovídal. Byl vzteklý. Půjdu a zabiju ho! byla jeho poslední myšlenka předtím, než se víc než důrazně zeptal: „Znám ho?!“
Bill ztuhl. Slyšel v Tomově hlase něco zvláštního… byl to vztek, nebo snad dokonce nenávist? Zvedl oči a zadíval se do bráškovy nasupené tváře. Netušil, co se mu odehrává v hlavě, ale pochopil, že to určitě není souhlas s jeho orientací. Co teď? Maloval si v duchu, jak se Tomovi svěří a budou spolu šťastní až do smrti, a on reaguje úplně jinak, než předpokládal. Honem musí vymyslet něco, čím by se to dalo zachránit. Ale co? Proboha, Meg, pomoz mi, teď bych tě tu potřeboval… Zmohl se jen na nesouhlasné zavrtění hlavou a se slzami na krajíčku se zvedl z postele. Rychlými kroky zamířil k východu z bratrova pokoje a potichu za sebou zavřel. Když byl smutný, dveřmi netřískal…
Tom zůstal sedět jako opařený. Celý svět se mu zhroutil do jediné malé myšlenky, která mu vířila hlavou. Kdo to je? Bill mu dal jasně najevo, že jeho jméno se nejspíš nikdy nedozví. Ztratil šanci získat adresu toho bastarda a vlastnoručně ho zabít… Bill… jeho malý bráška… jeho láska… chtěl být s ním, líbat ho, dotýkat se ho… tak moc to bolí. Nadechl se, aby znovu rozdýchal to utrpení. Nesmím být sobec… o mě tu přece vůbec nejde. Důležitější je jeho štěstí… Vždyť je to vlastně zázrak, že se mohl zamilovat. Ještě nedávno si myslel, že ho čeká život bez lásky, a teď jí najednou cítí. Musím za ním a říct mu, že to chápu. Zvedl se ze židle a zamířil do bratrova pokoje.
Bill ležel na posteli, hlavu zabořenou v polštáři a usedavě plakal. Vzlyky, které vydával, ani ten ubohý, slzami začerněný polštář, nestačil tlumit. Zoufalství, které teď pociťoval, se skoro rovnalo síle jeho lásky. Bojovala, ale neměla šanci. Ubohý chlapec se ji v sobě právě snažil zabít. Může člověk lásku zabít pláčem? Může jí utopit v slzách? Dá se láska vůbec něčím zabít? Nevěděl, ale musel to alespoň zkusit. Naděje, kterou cítil, když se vznášel domů od Meg, byla mrtvá. Ležela tam… na posteli v bratrově pokoji a nebylo jí pomoci. I ta chvilka s ní ale byla krásná. Než ji pohřbí, ještě jednou na ni vzpomene jako na svojí nejdražší lásku, ale pak, s poslední kupkou hlíny, která dopadne na její hrob, zapomene. Musí zapomenout…
„Bille,“ ozvalo se potichu z pootevřených dveří. Postel se zhoupla, jak na ni Tom dosedl, a ruka, která hladila jeho krátké černé vlasy, mu připadala jako sametová pěst, která se mu právě chystá zasadit poslední úder. Přišel ho snad utěšit? Teď? Když už je pozdě? Když zabil jeho naději? Když jí uspořádal dokonalý pohřeb? Vztekle se otočil směrem k té ruce, která ho nebude nikdy hladit s láskou, ale jen se soucitem nad divným bratrem.
„Nech mě být!“ zasyčel a zabořil hlavu zpátky do polštáře.
„Bille, promiň, já… jsem ti chtěl jen říct… že… mi to… nevadí, víš?“ vykoktal ze sebe Tom, překvapený nenávistí v bratrově hlase. Co jsem mu udělal, vždyť ho hladím, jak nejněžněji umím, pomyslel si zoufalý Tom a dál se snažil utěšit to černé vyplašené klubko vedle sebe.
„Nechci abys mě litoval, jdi pryč!!“ zoufale zakňučel Bill a otočil se k Tomovi zády.
„Ale bráško, já ti tu lásku přeju… já tě přece nelituju… jsem rád, že sis konečně někoho našel… bude to báječné, uvidíš,“ nutil se Tom do vlídného tónu, i když by se těmi neupřímnými slovy nejradši zadusil a na místě umřel. Bylo by to určitě snazší, než se dívat každý den na zamilovaného bratra. „Proč mi nechceš říct, kdo to je?“ zkusil ještě naposledy, ale tušil, že je to zbytečná snaha.
Bráška jen prudce zavrtěl hlavou a tiše ležel na posteli. Teď už se to nedozvíš, Tome… teď už ne. Ten polibek byl krutý omyl… byla to jen chiméra, kterou jsem si vysnil ve své mysli, a teď se právě rozplynula. Jemu to nevadí… nevadí… co je to za slovo? NEVADÍ! Znamená to, že se mi nebude posmívat, že bude tolerovat, když si někoho přivedu, ale neznamená to „budu tě milovat jako ty mě“… tohle to určitě neznamená. Škoda, kdyby mohl, přepsal by význam toho slova v německém slovníku, ale na tohle jeho schopnosti ještě nestačily. Byl vysílený… tak strašně slabý, už neměl ani kapku té krásné energie… celou ji nechal v bratrově pokoji.
Tom naposledy pohladil černou střapatou hlavu své lásky a se slzami v očích vstal.
„Vždycky tě budu mít rád, Bille,“ řekl do ztichlého pokoje a pomalu odešel. Dveře Billova pokoje udělaly jen své tiché klap a zavřely víko rakve jejich nenaplněné lásky. KLAP… Ani jeden jí nešel na pohřeb… nevěděli, že se konal…
autor: Janule
betaread: Janik
aaach nie , to je smutne , moc deprimujuce x( posledna veta …ako to dokazes? ako dokazes napisat tak peknu vetu? kráása x)
Tohle je snad nejsmutnější díl celé povídky. Mám tady slzavé údolí. Janule, co mi to děláš?
NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!!!!!! Já umřuuuuuuuu!!!! To nééééééééé!!!!!!!!!!! ))´=
"Jste jiní než obyčejní bratři, jste jedna duše rozdělená na dvě poloviny. … Jediné, co se počítá, je láska." ÁMEN! svatá pravda, Kelišová. 😀 😉
tenhle pohled do života dvojčat Kaulitzových se mi děsně moc líbí. 🙂
A ako krásne jednoducho to vyzeralo, keď šiel Billí domov od Meg 🙂 a chalani to tak hrozne zbabrali. Hlupáčikovia dvaja. Najhoršie je na tom to, že to vlastne takto chodí aj v skutočnosti. Tá posledná veta je boľavá, dúfam, že ten pohreb nebude definitívny.
Nádhera a nedokážem si ísť ani urobiť kávu, neviem či dnes vôbec dokážem odísť urobiť večeru 🙂
Oh, tohle je tak smutné. Ještě to asi budou dlouho chvíli trvat, než si k sobě najdu kluci cestičku. Věřím, že to bude hodně těžké, protože přiznat svému dvojčeti, že ho milujete víc, než je obvyklé, není asi nic jednoduchého.