(A/N: Věnováno Adélce. Mám Tě ráda : ))
Hodiny odbíjí půlnoc a stará paní v houpacím křesle unaveně pokládá pletací jehlice. Dnes si svou obvyklou večerku protáhla. Čekala na poslední úhoz nástěnných hodin, na tu jedinečnou chvíli. Na vteřinu, kdy se jeden den mění v ten druhý, kdy se proplétají lidské osudy, kdy se rodí nejméně dětí. – Až na ty dva. Těm byla tato hodina předurčena. Jeden už se narodil. Deset minut před půlnocí. Znamená to pro něj plný život. Měl štěstí v neštěstí. Je první. Druhý, ten stále čeká. Žádný doktor nedokáže posoudit, zda se narodil ještě onoho prvního září, nebo snad už druhého. Kdyby jen tušili, že dny v jeho osudu nehrají žádnou roli. Rozhodují vteřiny, setiny.
Sudičky rozhodly už před věky. Jejich rozsudek již nic nezmění. Jen zázrak.
Ač dvojčata, narozeni téměř v jiném dni, ač stejní, vyjímající se odlišnými charaktery, ač dvě těla, jen jedna duše. Všechny protiklady se však měly jednou zrušit. A ona to věděla, proto jen tiše a s neskrývanou láskou v očích přihlížela. S pletacími jehlicemi v rukách, na houpacím křesle…
„Vítám vás na světě, chlapci.“
°O°
Simone se unaveně usmívala. V rukách třímala dvě malá klubka života a byla na ně právem pyšná. Dvojčata; její dva malý chlapečci. Tak se na ně těšila a teď je konečně může obejmout, pohladit, políbit.
Spokojeně se podívala na manžela, pozvedla chlapečka v levé ruce „Tom,“ v pravé ruce „Bill.“ Na chvíli se na ně podívala, zapitvořila, nato ale probodla manžela pohledem a přísně dodala :
„Nepopleť to!“ potom se oba začali smát; s pocitem, že mají osud svých milovaných dětí v rukou. Pomalu se oba nechali ukolébat starostnou bezstarostností, která s příchodem nových členů rodiny, synků, přišla. Nevšimli si sestřičky, která láskyplně oba chlapce odnesla do společného pokoje pro novorozence, nevšimli si podivného ticha noci. Mocný pán šálil jejich smysly, potřeboval klid pro zrealizování svých zlomyslných plánů. Jen stará paní v křesle a novorozeně s čokoládovýma očima mu byli svědky. Němými, slepými svědky. A to jim bylo osudným…
Spravedlnost v příkoří, láska v nenávisti.
Jednou zlé kouzlo pokoří, tím si můžeme být jisti.
°O°
Tomova hlava ztěžka dopadla na polštář. Měl toho dost. Dneska mu jeho spolužačka vyznala lásku. A on? Řekl jen hloupé „Promiň…“. Nezmohl se navíc. Nemohl jí přece vyzvonit, že miluje svoje dvojče. Že celých šestnáct let, co je na tomhle světě, visí na každém jeho pohledu, pohybu a slově. A že si ho Bill nevšímá… Nikoho si nevšímá. Děsilo jej, jak moc dokážou být Billovy oči chladné. Nebyla v nich kapička citu. Všichni to říkali, ale on věděl, že někde tam, za nekonečnými moři čokolády se skrývá láska a chuť žít život naplno. Jen se naučit plavat. Oceány jsou ale hluboké a plné nástrah. Musí mu nějak pomoct.
Zvedl se a potichu došel do bratrova pokoje. Bill spal. S hlavou lehce nakloněnou směrem ke dveřím, s úsměvem na rtech. Úsměv… Tom si nepamatoval, kdy naposled viděl Billa smát se. Jestli vůbec někdy.
Rty jeho brášky se do jemného úsměvu vlnily právě jen tehdy, když spal. Jen v tu chvíli se podařilo duši, uvězněné někde hluboko v něm, proniknout napovrch. Jen tehdy dokázala ovládat alespoň z části Billovo tělo, jeho smysly a vnímání. Její přání však bylo prostší. Chtěla, aby si chlapec zapamatoval svoje sny. Sny plné lásky a štěstí, radosti a smíchu. Chtěla, aby se ráno probudil a mohl si říct „Dneska se mi ale zdál divnej sen…“. Jenže to on nemůže. Sny jsou city a ty on nemá. V okamžiku narození mu byly odepřeny. Nemohl cítit, nenávidět, milovat. Teď ještě ne…
Zato však Tomovi byla nadělena dvojitá dávka bezmoci při pohledu na svoje dvojčátko, které bylo jako bez duše. Snad jen jako…
Tom se smutně usmál. Proč je Bill takový? Změní se někdy? S myslí plnou nezodpověditelných otázek opouštěl Billův pokoj. Jak moc chtěl, aby mu bráška jeho city opětoval. Chtěl cítit alespoň tu bratrskou lásku. Tu dvojčecí, která je prý silnější, než všechna pouta na světě. Bezmoc se mu dostala pod kůži, drápala se po srdci a nedala se zadržet.
°O°
Babička v houpacím křesle si povzdychla. Jak dlouho to ještě potrvá? Jak dlouho se budou oba trápit? Nechtěla se na to dívat, ale její sudička jí obdařila schopností vidět neviděné. Věděla o dvojčatech víc, než snad sama o sobě. Musela to jednomu z nich říct. Nějak, nějakým způsobem. Sny… napadla ji spásná myšlenka. Musí svou alternativu Tomovi dostat do snu. Musí to urychlit a jejich trápení ukončit. Snad to pochopí.
°O°
Tomem projel zvláštní pocit. Jakoby se mu někdo dostával do vědomí. Byl už ale natolik ospalý, že to nedokázal dostatečně vnímat. Se slzami v očích a myšlenkami na svého bratra se nechal unášet vlnou snů. Temnotu v jeho srdci zaplnil jas světla, smutné myšlenky odplavila vlna klidu. Důležitost noci se opět projevovala….
Tenkrát se měsíc zalil krví a vaše společná duše připadla tobě… Tome…
Jmenovaný se prudce posadil. Noc byla uprostřed vlády a rozhodně se svého žezla ještě nehodlala vzdát. Úplnou tmu ničily jen hvězdy, jejich stříbrný, kouzelný lesk a měsíc… Měsíc, proběhlo Tomovi hlavou… Tváře mu hořely, oči tápaly po místnosti. Bál se. Nebyla tu taková tma, jako tam, odkud před chvílí přišel. Vrátil se z temnoty. Z té pravé, černočerné tmy, kde nevidíte ani své ruce. Nepamatoval si nic. Jen větu, kterou vyslovil ten tichý, příjemný hlas. Nebál se. V tu chvíli ne. Cítil něčí přítomnost. Někdo jej chránil a zároveň k němu promlouval.
Říkala něco o měsíci, krvi a duši, vybavoval si Tom pomalu slova, která měla změnit jeho život. Věděl, že to nějak souvisí s jeho bratrem, ale jak? Potlačil nutkání jít a podívat se na něj. Bál se. Možná to ale udělat měl. Možná by zahlédl ten soustředěný výraz, cítil by bratrovy nesnáze, jeho žádost o pomoc.
Ne, Tome, ještě ne. Musíš počkat na znamení.
Svět se příliš rychle žene a teď žádá zpomalení.
Ta správná chvíle přijde, věř měsíci, nezradí tě.
Bráška ti jednáním svým vstříc vyjde, duše stejná, miluje tě.
°O°
Ráno bylo těžké, Tom po zbytek noci neusnul. V hlavě se mu pořád opakovala věta vyslovená oním klidným, mírumilovným hlasem. Nevěděl, co si o tom má myslet, ale spojitost s bratrem byla více než jasná. Jemu ano. A když spatřil Billa, tenhle pocit se ještě prohloubil. Bráškovy černě obtažené oči ho upoutaly. Jinak, než obvykle. Bylo v nich něco víc. Do Toma jakoby v tu chvíli uhodil blesk. Věděl, s naprostou jistotou, že dnes je ten den… Jen nevěděl, co to znamená. Snažil se zapomenout, uvolnit se, ale nedokázal to. Na to mu na Billovi moc záleželo.
Celý den chodil jako ve snách, přemýšlel, vymýšlel, snažil se obalamutit čistý rozum, který mu nad domněnkou tajemných čar a kouzel kroutil hlavou. Ale on věděl, že je v tom něco víc, a že bude muset taky něco víc obětovat. Pokud chce Billa se vším všudy. Pokud ho chce s duší, s láskou, s city. Jen nevěděl, co…
Bez duše se člověk ztrácí, živé tělo necítí.
Teprv, když se duše vrací, ucítí horkost na lících.
Tom sebou trhl. Musel usnout. Seděl u sebe v pokoji a díval se z okna. Na měsíc. Na záchranu jeho bratra… Věř měsíci, nezradí tě… Jedinou větu pořádně nechápal. A když opatrně, jako každou noc, nahlédl k Billovi do pokoje, přejel mu po zádech mráz. Jeho bráška seděl na posteli, očima hypnotizoval noční oblohu a plakal. Spal. S otevřenýma, uslzenýma očima, spal. Ale čím byla noc hlubší, tím víc se v něm probouzelo něco, co nikdy necítil. Necítil…
Tomovi se rozbušilo srdce. Pomalu přešel k Billovi, sedl si vedle něj a chytil ho za ruku. Nebyla tu možnost, že by ho snad Bill odstrčil. Nevnímal nic okolo. Čokoláda v jeho očích se vařila a jeho tváře dostávaly růžovou barvu. Celý pokoj se začínal zalévat červeným světlem. Tom pohlédl z okna. Tenkrát se měsíc zalil krví a vaše společná duše připadla tobě… Měsíc se zalil krví… Rudá záře byla silná, ozařovala celý Billův pokoj, dávala najevo svou moc, které si byl Tom stoprocentně vědom. Nedokázal se pohnout. Ona síla jej upoutala. Kradla jeho rozum, vířila jeho myšlenkami, našeptávala cudné nabídky. On se však držel jen jednoho. Tichého hlasu, který k němu promlouval ve snu. Měsíc dává znamení a on ví, že musí jednat, možná už nebude jiná příležitost.
Přiblížil se k Billovi, který mezitím zavřel oči. Pravidelně oddechoval a lehounce se pod náporem všech venkovních sil pohupoval.
Tom seskočil z postele, klekl si před brášku, chytil jej za ruce, které mu volně vysely u těla a naklonil se. Nevěděl, co se může stát. Mohlo ho to zabít; rudý, jako krví zalitý měsíc na to přinejmenším vypadal, ale on se strachu vyhýbal. Miloval Billa natolik, aby své vlastní záchraně nevěnoval pozornost. Odolával pokušení, která mu noc přinášela, soustředil se na cíl… Na bratrovy rty. Chvějící se, jakoby nedočkavostí. Vpil se do těch sladkých cukrátek, do sametových polštářků, něžných rtů svého bratra. Nechal se unášet nádherným pocitem znovuzrození a i se zavřenýma očima poznal, že rudá záře odchází, vzdává se.
Bude mít kus z tebe a ty zas přijdeš o svou část,
Však milujete sebe. A duši? Tu zahojí čas.
Bill procitl. Jakoby se probudil z šestnáctiletého spánku, trhl sebou, zhluboka se nadechl a ruka mu vystřelila ke rtům. Pohladil je. Cítil ty Tomovi. Ten se zatím stáhl. Klečel na zemi, s očekáváním pohlížel do Billových očí a tiskl jeho prsty ve své dlani. Opět bez indicií, čekal. Čekal a bál se. Cítil se najednou podivně prázdný. Jakoby kus jeho duše s polibkem zmizel. Podíval se do Billových očí. Byly plné překvapení, otázek, ale i neskutečné radosti. Probudil se v něm ten, šestnáct let spící, život, který tak dlouho nemohl mít. Po tvářích mu začaly téct slzy. Slzy štěstí. Neskonalého štěstí. Jakoby mu všechno došlo. Nemohl to vědět, ale cítil to. Cítil!
Podíval se na Toma. Ten se chvěl. Strach ho dokonale ovládl. Viděl svou duši v Billových očích a chtěl ji zpátky. Chtěl alespoň její část. Lásku. Jaká byla pravděpodobnost, že se jedna duše rozdělí? Menší, než ta, že se znovu spojí. Tom doufal. Dal do polibku všechny své naděje. Přesto, že netušil, co se může stát. Věřil v lásku, která možná, někde uvnitř Billa byla. Semínko v zemi, které dosud nevyklíčilo. Potřebovalo slunce, vodu a lásku. Lásku, kterou mohlo mít v plné míře. Záleželo jen na něm, jestli ji přijme. Láska za lásku, je to fér.
Billovy oči se zvedly k těm Tomovým. Dva druhy čokolády se slily v jeden. Bylo tomu konečně tak, jak mělo od začátku být. Protiklady byly zrušeny, těsná, násilná pouta rozvázána a naopak ta, plná touhy a lásky se svazovala. Mladý život klíčil a semínko lásky nezůstávalo pozadu.
Černovlasý chlapec se usmál. Poprvé za šestnáct let se usmál. Tomovi to ale nedalo. Sevřel Billovu ruku v té své a tím brášku upozornil, že by chtěl něco zpátky. Něco, o čem tolik pochybovala a bál se o to.
Jedna duše, dvě poloviny,
Dívají se plaše, však zpříma, do roviny.
„Tomi,“ vydechl Bill, přitáhl si Toma k sobě, dlaněmi hladil jeho rudé tváře a líbal jeho nádherné rty. Uvnitř sebe prožíval celý svůj dosavadní život znovu, ke všem zážitkům se řadily pocity, jakoby je někdo zapomněl přidat do škatulek, a teď svou práci musel chtě nechtě dokončit. Jak důležitou práci…
°O°
Paní s pletacími jehlicemi se usmála. Jak dlouho čekala na tento den? Nikdo to neví, nikdo ji nezná, nepamatuje si ji.
Osud rozhodl, sudička zprostředkovala jeho zprávu, čas se zastavil. Pro měsíc, zalitý krví, pro babičku na houpacím křesle, pro dvojčata líbající se na kolenou, se spojenýma rukama.
Čas za všechno mohl, čas všechno napravil. Věděl, že dal plnou náhradu a snad ještě víc za to, co sebral. Byl si jist.
Tak jako babička v křesle tím, že její život končí, tak jako dvojčata svou začínající láskou. Jistota. Konečně…
autor: Teddy
betaread: Kajess
wow , to je naaadherne , take na zamyslenie x)) uplne ma to ohromilo .♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥
NO TEDDY , NOVY TALENT x)
Oh bože! To bylo úplně nádherné! Ty krásné slovní spojení a obraty, ten překrásně vyjádřený cit… Chvílemi mi běhal mráz po zádech, chvílema jsem zapomínala dýchat. Je to neuvěřitelně perfektisch :))) Už se těším, až si příště zase něco počtu :)))
jéé tak to bylo nádherný, hned jak uvidím adesku musím jí nadat, že mi nikdy neřekla, abych s tuhle povídku přečetla…
Nedejchám…
úžasné!!!!!!!!!!!!!!! jen ten desivý název mi leží v hlavě už několik dní a ne a ne ji opustit :((
nejvic skvěláá povídka
wááááu..to ye moc pěkný..poslouchlaa sem u toho my immortal a lafee sterben füt dich..moc moc pěknéé..x) <333 miluju ty powídky, we kterých de hlawně o city a ne o sex..xP aww..
dokonalost ♥