Tak mě zase jednou napadla jednodílná povídka. Jestli si chcete poslechnout hudbu, při které vznikala, tady je.
Povídku bych chtěla věnovat Lyře za její báječný recept na elixír věčného mládí… :-*
M.
Všechno se změnilo a nejvíc já sám…
Uplynuly roky od chvíle, kdy nám svět ležel u nohou a my jen plnými doušky užívali všeho, co se nám nabízelo. Úspěch, sláva, obdiv… i láska přišla. Měli jsme všechno. Nevěřili jsme, že by tohle všechno mohlo někdy skončit a my… upadnout v zapomnění.
A stalo se.
Kdo dneska ví, kdo jsme byli? Pamatuje si ještě někdo naši první desku? Uměl by někdo vyjmenovat naše první tři klipy? Asi těžko…
Osm let trval ten strašný kolotoč. Osm let fenomenálního úspěchu. Osm let na vrcholu. Osm let na titulních stránkách novin. Osm let jednou z nejprodávanějších kapel v Evropě. Osm let… osm krásných šťastných let… A pak? Volný pád… Pád z vrcholu vždycky bolí, ale my byli připraveni. Potřebovali jsme vypadnout z toho strašného mlýnského kola, které nás chtělo semlít na prach.
Potřebovali jsme změnu.
Potřebovali jsme být zas na chvíli obyčejnými lidmi, kteří se bez povšimnutí míjejí na ulicích, které nikdo nepronásleduje, na něž nečekají davy fanoušků před domovními dveřmi… Skrýt se. Být sami sebou.
Jen my… a láska.
Obracím stránku za stránkou. Album plné fotek je už tak ohmatané, že mám strach, aby se nerozpadlo úplně. Můj nejmilejší společník… plný vzpomínek.
Tvoje tvář se na mě směje, vidím ty hnědé oči plné šťastných jiskřiček. Nejsou to ty strnulé, na efekt dělané fotky, kterých bylo tehdy všude plno. Tyhle jsou jen naše. Vím to, všechny jsem stvořil já. A taky vím, že to štěstí zářící z tvých očí… to patřilo mně. To já tě probudil ze spánku, jak zakletou princeznu… To mně patřily všechny tvé úsměvy. To já byl ve všech tvých myšlenkách a snech. To mně patřila ta něžná slůvka šeptaná při svítání. Byl jsi se mou celá ta dlouhá léta, tak jak jsme si kdysi slíbili… Jen my dva… a naše láska.
Prohlížím si své ruce svírající otřepané album.
Možná jsem radši, že nemůžeš vidět, jak moc se změnily od doby, kdy se naposledy dotkly tvého těla. Ty víš, jak jsem byl vždycky marnivý a posedlý touhou po dokonalosti, kráse a věčném mládí. Zoufale, zoufale jsem se bál stárnutí. A teď je tady. Dolehlo na mě celou svou těžkostí a bezútěšností… a samotou.
Dychtivě zavírám oči. Tvoje usměvavá tvář z fotek spadlých v mém klíně je pro mě vysvobozením.
Nedočkavě po tobě vztahuju ruce.
A pak…
Nemůžu tomu uvěřit.
Celé moje tělo, moje ruce… zase jsem to já… tak jak si mě pamatuješ. Nepatrně pootočím hlavu a vidím tě ležet vedle sebe. Spíš… sladce, nevinně.
Úplně se dusím city, které mi zaplaví krk, když tě pozoruju ve spánku. Tvůj jemně opálený hrudník se mělce zdvíhá. Malá jizvička ve rtu už téměř není vidět. Dlouhatánské spletené prameny vlasů, které jsi tolik let nosil, nahradily hladké, mírně zvlněné vlasy. Váhavě, abych nenarušil tu neskutečnou harmonii, se jich dotknu konečky prstů.
Dusím se. Tolik emocí najednou nejde vstřebat.
Cítím, že můj krk je stažený. Chybí mi vzduch.
Zachraň mě!
Otvíráš oči a usměješ se tak krásně, jak to umíš jen ty.
Tisknu se k tobě celým svým tělem.
Odhrneš deku a vracíš mi objetí.
Stihl jsem ti vůbec někdy říct, že oblečení tvé tělo jen hyzdí?
Vědoucně se usmíváš, jako bys uměl číst mé myšlenky.
Rozechvěle si znovu prohlížím každý centimetr tvé odhalené kůže. Bez ostychu mě pozoruješ, očima kopíruješ pohyb mých očí.
Ani netušíš, jak strašně jsem si přál, znovu se tě moci dotknout.
Čas tě nezměnil. Jsi pořád takový, jakého si tě pamatuju.
Zachraň mě!
Nechci se vrátit zpátky. Chci zůstat s tebou… takhle… navěky…
Ponořím se do tvých očí.
Přikývneš a chladnými rty se dotkneš těch mých.
Nedočkavě se k tobě tisknu. Co se divíš? Pořád jsem stejný, dychtivý, netrpělivý… prostě Bill.
I když mlčíš, vím, co mi chceš říct. Slyším tvůj hlas ve své hlavě.
Já vím, zase se musíme rozloučit. Ale já nechci, chci být s tebou. Už napořád. Nenechávej mě tady.
Zachraň mě!
Slíbávám úsměv ze tvé tváře a snažím se tě zadržet, i když vím, že to je marné. Rozplýváš se mi mezi prsty a já hmátnu jen do prázdna.
Mé ruce jsou zas zpátky. Ty nenáviděné ošklivé, stařecky žilnaté ruce, plné nahnědlých skvrn…
Škrtám další den v kalendáři.
Nedočkavě se těším, až se přiblíží večer. Ty chvíle, kdy můžu být s tebou, jsou pro mě jediným světlým bodem v jinak šedivém prázdnu… Pomáháš mi zbavit se opotřebovaného těla a být znovu tím mladým mužem, kterého si pamatuješ.
Vím, že na mě někde čekáš.
Vím to… ale ještě nenastal čas.
Jednou se to stane. Znovu se setkáme. Zachráníš mě… pro sebe!
autor: Michelle M.
je to dokonalý…
Ach, ach, ach… dlouho jsem tuhle povídku hledala. Opravdu hodně dlouho, nemohla jsem si vzpomenout na název, ale hledala jsem ji skoro všude. A teď tu sedím a vracejí se mi všechny vzpomínky MIchelle, na to, jak si mi tu povídku darovala, na to jak pláču pokažde když si ji přečtu. Je příliš krásná. A to, že je darovaná mně, je pro mě velká čest.
Nádhera.
tyjo, ještě si pamatuju když sem tuto povidku kdysi dávno četla… a stale mám stejný pocit! krása!
ale neee , to je smutne , x( ueee , strasne krasne , pametam si , ze som to uz citala x) ale az teraz som tomu pochopila xD
tolik citu, lásky, něhy……………moc krásné xDDD
strasne pekne
je to mooc krásné
Krásný, ale moooc smutný.. představa jak je bez toho druhýho, starej, bez celé svojí slávy, bez povšimnutí a plnej beznaděje 🙁 ale i tak krása
Ach, tak tohle je síla. Abych pravdu řekla, nedovedu si Billa představit starého, vráčitého, scvrklého! Vůbec ne! A tebe obdivuju za to, že to dokážeš. Vastně to byla hodně smutná povídka, i když s občasnými (pravidelnými) záblesky štěstí, které ovčem srazilo Billa ještě hlouběji. Moc povedené. Jako všechny tvoje povídky 😀
Uff.. nemám slov..
tak tohle mě děsí snad úplně stejně jako smrt mých nejbližších, moje vlastní stárnutí. že tu pro mě jednou přestanou být i tihle dva bezvadní kluci. 🙁 neumím a nechci si to představovat, jaké to bez nich jednou bude. vím, že tu s námi budou žit tak dlouho, dokud budou na světě existovat všechny tyhle twincestní povídky a jejich hudba a fotky, ale přesto.. nechci zůstávat jen u vzpomínek. je to praštěný..já jsem praštěná..ale potřebuju ke spokojenosti ten pocit toho, že tu na světě jsou s námi, že jim všichni a všechno leží u nohou, tak jak si vždy přáli, že jsou šťastní.