(Tom)
Už asi po čtvrtý si pouštím Samyho Weck mich auf. Lebedím si v posteli a pomalu se mi klíží oči. Vychutnávám si chvíle, kdy jsem úplně sám, kolem černočerná tma, jen hudba se zarývá do ticha, přerušovaná mými myšlenkami. Mám rád tuhle písničku, vážně, je taková … naléhavá a přitom se u ní tak krásně usíná. Jsem utahanej jako kotě. Celý den jsme dělali rozhovory, focení, rozhovory, focení a pořád a pořád dokola. A do auta, z auta, do auta, z auta…
Přestává mě to bavit. Dřív jsem to vnímal úplně jinak. Přišlo mi to ohromně vzrušující, ty křičící davy fanoušků, ten pocit, když jsem si poprvé s černou Gibsonkou stoupl na velké pódium… Asi nic to už nepřekoná a já ani nemám potřebu to překonávat. Dva roky. Dva roky tvrdé práce, abychom se udrželi na vrcholu, kam jsme vyletěli jako kometa.
Je mi jasný, že nás to změnilo. Kdo říká, že ho sláva, popularita a peníze nezmění, tak kecá. Všichni, kdo se v tomhle byznysu pohybují, to znají, a všichni tvrdí, že je to nezměnilo. I my to říkáme. Nemůžeme přece říct, co se doopravdy děje. Fanoušky by to zklamalo, aspoň to tvrdí David. V tomhle s ním nesouhlasím, pokud nás mají rádi kvůli naší hudbě, může jim bejt ukradený, jestli jsem dřív nosil trenky z C&A a teď si je kupuju u Huga Bosse.
„Spíš?“ vytrhne mě z mého pokojného přemýšlení Billův nakřáplý hlas. Vidím jeho siluetu stát mezi otevřenými dveřmi, jen světlo z chodby ho osvětluje. Z tónu, jakým se mě zeptal, je mi jasné, že má zase tu svoji náladu. Poslední dobou je pořád vzteklý, naštvaný a jeho schopnost se ovládat už téměř vymizela. Tipuju, že chvíle, kdy začne řvát i v televizi na nějakého moderátora, není tak vzdálená.
„Nespím, jen odpočívám,“ odpovím mu a vytáhnu pecky z uší. Samy rapuje pořád dál, v tichu mého pokoje je slyšet i ze sluchátek.
„Zase posloucháš ty strašný písničky?“ zeptá se mě posměšně můj drahý bratříček.
„Jen jednu,“ usměju se na něj.
Koukám, že je nějaký nervózní, protože tak zvláštně přešlapuje na místě.
„Děje se něco?“ zeptám se ho pro jistotu.
„Ne, proč?“ diví se.
Jasně, Bille, to ti tak zbaštím. Ale dobře, nechceš o tom mluvit, tak se tím užírej sám. Klidně si strčím pecky zpátky do uší a znovu zavřu oči.
Neuplyne ani pět vteřin a rve mi pecky z uší ven. Písnička pomalu dohrává, ale slyším ještě pár posledních tónů, než Bill vztekle můj iPod vypne.
„Nemůžeš mě chvíli poslouchat, když jsem si s tebou přišel povídat?“ vyštěkne zlostně.
Snažím se zachovat si tvář staršího moudrého bratra: „Hele, uklidni se, jsi v mým pokoji, tak se podle toho chovej, jasný?“
Konečně se trošku zklidní a sedne si na židli u mého psacího stolu. Podle dutého zvuku se domýšlím, že se lokty opřel o dřevěnou desku. Taky si sedám na posteli, abych na něj viděl. Přemýšlím, jestli mám rozsvítit. Bill nechal otevřené dveře, takže do pokoje vniká úzký pruh světla z chodby. Sedím tak, že na mě perfektně vidí, zatímco on zůstal skrytý ve stínu. Trochu mě to znervózňuje.
Vytuší mé dilema a sám rozsvítí malou lampičku na stole. Mlčí. Dívá se do poškrábané desky, na které kužel světla vytváří žlutý oválek. Čekám s čím začne. Než se k něčemu dokope, nakoukne do dveří mámina rozesmátá hlava.
„Máte černou hodinku?“ zašklebí se rozpustile. „Co kdybyste šli spát? Už je pozdě.“ Mají tu s Gordonem dneska nějaké známé a trošku popíjejí. Je to na ní vidět. Obličej má celý červený a je neobyčejně veselá. Když vidí Billův výraz, rozesměje se na celé kolo a radši jde pryč. Dveře klapnou a my zůstaneme zase sami.
„Tak co se děje?“ ptám se znovu a přisednu si blíž k němu, abych ho ujistil, že tu jsem pro něj.
Zkoumavě se na mě podívá. Tváří se, jako kdyby mě viděl poprvé v životě. Vůbec netuším, co se mu honí v té jeho načesané hlavě. Nerozumím mu.
„Tak co?“ dorážím na něj. Přestává mě bavit.
Zaškrábe nehty po mém stole a sklopí pohled.
„Četl jsem si ty maily, víš… těch „15 otázek pro“.
„No a?“ nechápu.
„Nějak nevím, co s tím. To jsou tak hrozný otázky.“ Z jeho hlasu se už úplně vytratil vztek, který jsem tam naprosto zřetelně slyšel, když za mnou přišel. Teď tam je spíš únava nebo něco jiného, co neumím identifikovat.
Přátelsky ho poplácám po rameni. „Vykašli se na to. Řekni zítra Davidovi, projde to s tebou a uvidíš, že to bude za chvíli hotový.“
Zase se na mě tak divně podívá. V tu chvíli začne kousek od jeho pravé ruky vibrovat můj mobil. Sklouzne pohledem k displeji a znechuceně mi ho podává. Je mi jasný, kdo volá, protože nikdo jiný z mých přátel nedokáže Billa tak spolehlivě otrávit jako právě ona.
„Ahoj, vydrž chvilku, prosím tě…“ zakryju mikrofon telefonu a vyčkávavě se podívám na bráchu. Pochopí, že nechci, aby slyšel, o čem s ní budu mluvit.
Protočí oči v sloup. Prudce vstane ze židle, až ji převrátí. Už je zase naštvanej. Ani se neobtěžuje židli zdvihnout a beze slova vyjde z pokoje ven. Nezapomene za sebou ovšem mohutně prásknout dveřmi.
„Už jsem tady,“ říkám do telefonu a Billa pouštím z hlavy.
………………….
(Bill)
„Vstávej, zaspali jsme. Za chvíli tu máte auto,“ vletí máma do mého pokoje jako tajfun. Na hlavě má studenej obklad, takže mi je jasný, že včera večer to rodičové trochu přehnali a v důsledku toho jsme dneska všichni tak nějak zpožděný.
Bez nálady, tak jako každé ráno posledních několik týdnů, se vyhrabu z vyhřáté postele a jako stín se šinu do koupelny.
No to jsem si mohl myslet. Koupelnu už stihl obsadit můj drahý bratříček, zalezlej ve sprše si zpívá na celý kolo. Je to děsivý ho poslouchat hned takhle po ránu.
„Nemůžeš ztichnout?“ vyjedu na něj. Studenou vodou si rozlepuju oči plný ospalků. Ze sprchy vykoukne jeho rozježená hlava. Ty strašný dlouhý dredy má vyčesaný nahoru do takový pyramidy. Vypadá děsně.
„Ty vypadáš,“ neodpustím si kriticky zhodnotit jeho vzhled. „Proč si to nenecháš ostříhat?“ Vím, že ty vlasy stejně neshodí. Pořád si jima připomíná svoji první vzpouru proti mámě, když mu zakázala, aby si je nechal udělat. Krátce potom jsem si já nechal udělat svůj první pierc, panebože, ta řádila. A to ani nemluvím o tetování… Myslel jsem, že mě zabije. Kdyby ji Gordon nekrotil, asi bych to ve zdraví nepřežil.
„Ty máš zas náladu,“ odsekne mi a natáhne se po ručníku. Aspoň si musí hvízdat.
Přemýšlím, čím ho uzemnit, ale nic mě nenapadá. Drhnu si kartáčkem zuby a přitom se na sebe koukám do zrcadla. Oči mi mimoděk sklouznou k němu. Snaží se omotat si ručník kolem boků. V hlavě mi vyskočí ten včerejší dotaz. Dokážeš ho vnímat i jinak než jen jako bratra?
Zvědavě si ho prohlížím. Nesčetněkrát jsem ho už viděl úplně nahého, ale nikdy mě nenapadlo si ho prohlížet. Porovnávám jeho tělo s mým. I když jsme přibližně stejně vysoký a i vážíme přibližně stejně, je trochu jiný než já. Jeho svaly jsou vyrýsovanější než moje, což naprosto nechápu, protože moc dobře vím, že sport nesnáší stejně jako já. Teda s výjimkou stolních her: stolní fotbal, stolní tenis a sex na stole. Ano, tyhle tři věci má rád, pokud jsem stačil zaznamenat. To poslední jsem si mohl ověřit na vlastní uši, jelikož ho v téhle pozici jednou načapala máma s nějakou jeho momentální přítelkyní, kterou už jsme u nás doma pak nikdy neviděli. Jo jo, dlouho se o tom u nás vyprávělo a bratříček se mohl zcvoknout. Jasně, má plnou pusu řečí, jakej je cool a přitom se před mámou pěkně styděl.
A zase jsme u těch „15ti otázek pro“. Někdo se ho tam ptal, jestli mu to není před rodinou blbý pořád mluvit o sexu. A co řekl? Jasně, že není. Proč by mělo? Pche. Já vím svý. Byl rudej až na zadku, když ho máma nachytala.
„Došla pasta,“ zahuhlám s pusou plnou pěny, když se Tom snaží vymáčknout poslední špetku na svůj modrý kartáček.
„Zajímavý, že máš vždycky poslední kousek ty,“ ušklíbne se na mě a skloní se ke skříňce. Chvíli se tam přehrabuje a pak vítězoslavně vytáhne červenou tubu. „Whitening,“ přečte spokojeně a mrkne na mě.
Vyplivnu zbytky pasty do umyvadla a spořádaně umyju kartáček. Mám oranžovej. Mám rád oranžovou barvu. Nikdo v naší rodině oranžovou nemusí, tak se nemůže stát, že by si někdo koupil stejnou barvu a pak si ho pletl s tím mým.
Teda dneska plácám děsný kraviny, pořád mě ještě posloucháte?
Radši nechám Toma Tomem a jdu se obléknout.
………….
„Tak jak jsi na tom s „15 otázek pro“? ptá se mě David, hned jak vylezeme s Tomem z auta. Stojí před studiem a kouří. Mám vždycky ohromnou chuť zapálit si taky, ale David říká, že to nesvědčí mému hlasu, takže se musím krotit.
„No…“ doluju ze sebe nějakou přijatelnou výmluvu, „blbnul mi net, tak jsem to nemohl včera dodělat.“
David se po mě jen podívá a mě je jasný, že ví, že kecám. „Bille, ty otázky jsou stažený na pevným disku, k tomu nepotřebuješ net.“
Cítím, že rudnu. „Prostě mi to nešlo,“ odseknu vzpurně a odkráčím do studia. Tom mě následuje.
Mlčky jedeme výtahem nahoru. Ani jeden z nás nemluví. Kabina se sune neuvěřitelně pomalu. Vyjet šest pater trvá celou věčnost. Nenápadně si Toma zase prohlížím. Vím, že když nejsem namalovaný, jsou si naše obličeje hodně podobné, takže teoreticky bych si ho ani prohlížet nemusel, stačilo by podívat se do zrcadla, ale něco mě nutí se na něj dívat. On se dívá někam vedle mě. Naše oči se nachází přibližně ve stejné úrovni. Ty jeho mají stejnou oříškově hnědou barvu jako moje, i když ty moje se na první pohled zdají být tmavší. Má stejné znaménko na tváři jako já, jenom to moje je na bradě, zakryté asi pěti vrstvami make upu. Nos má stejný. A rty? Upřeně se dívám na jeho rty… Přiznávám, že nevím, co říct. Kdyby byl holka, mohl bych bez problémů říct, co mě při tom napadlo, ale takhle? Přece nemůžu říct o klukovi, který je ještě k tomu mým bráchou, že má krásné rty? To přece nejde.
V hlavě se mi výstražně rozbliká ta prokletá otázka. Dokážeš ho vnímat i jinak než jen jako bratra? Ketty. Ta holka mě mučí, kdo může vymyslet takovouhle otázku? Psala, že jich je víc, to znamená, že není sama, koho napadlo, že já a Tom… ? Blbost.
Rychle odvracím pohled. Zadívám se na špičky mých naleštěných bot. Proč ten program musel vybrat zrovna tenhle dotaz? Co kdybych ho nějak smazal? Třeba by to nikdo nepoznal a já bych nemusel odpovídat.
Ještě chvíli si plánuju, jak to celý provedu, i když v hloubi duše už teď vím, že to neudělám.
…………..
(Tom)
Už jsem si docela zvykl, že můj bratr se občas chová jako blázen. Ale takový on byl vždycky. Vždycky byl svým milým způsobem ujetý. Prostě to byl Bill a takového jsme ho všichni brali. Ale od včerejška se s ním něco děje. Nikdy si mě neprohlížel, rozhodně ne tak jako dneska ráno v koupelně a před chvílí ve výtahu. A ještě je tak naivní, že si myslí, že si toho nevšimnu.
Jde přede mnou do studia, pohupuje tím svým prťavým zadečkem ze strany na stranu a tváří se, že mě nevidí. Je fakticky praštěnej.
Hrajeme asi tři hodiny, Bill vypadá, že se uklidnil, tak snad to dneska bude lepší než včera večer.
„Bille, co ty otázky?“ nenechá ho na pokoji David.
Brácha zrudne a něco koktá.
Snažím se ho zachránit. „Podíváme se na to spolu, zůstanu tady dneska s ním,“ prohodím a povzbudivě na Billa mrknu.
Jeho reakci naprosto nechápu. Vytřeští na mě oči a vlasy se mu na hlavě zježí snad ještě víc než jsou, teda pokud to je v rámci fyzikálních zákonů možný. Než ale stihne jakkoli protestovat, David přikývne. „Dobře, Tome, tak tu zůstaňte a zítra by to mělo být připravené, jo?“
Taky kývnu. „Jasný, neboj, bez problémů.“ Dovolím si trošku zamachrovat. Tuhle roli bratra ochránce mám docela rád. Jsem sice jen nepatrně starší, ale i tak můžu bejt rozumnější, ne?
Když všichni konečně odejdou, stisknu start notebooku a chvíli čekám, než mi naběhnou okna. Bill sedí mlčky vedle mě a je podezřele zticha.
Otevřu příslušnou složku. „Tak čím chceš začít?“ zeptám se ho a očima projíždím názvy mailů. Všechny vypadají podobně, jen jeden trochu vybočuje. Twc? Co to je? Rozkliknu ten mail a nevěřím svým očím.
Přečtu si ten text dvakrát třikrát a pořád nechápu, na co se ta holka ptá.
Tázavě se podívám na bráchu. Je úplně zelenej a rukama si nervózně tře stehna.
„Co to má znamenat?“ zeptám se ho.
Zavrtí hlavou.
„Na něco se tě ptám?“ skoro křičím. „Co to má znamenat?“
„Nekřič na mě,“ prudce se postaví a začne přecházet po místnosti. Jeho boty nepříjemně klapou na dřevěné podlaze.
Vyskočím ze židle. Dvěma skoky jsem u něj. Trhnutím za ruku ho zastavím a otočím čelem k sobě. „Můžeš mi k tomu něco říct?“ křičím na něj, i když vím, že vlastně za nic nemůže.
Pevně svírám jeho útlé paže a třesu s ním.
Dívá se mi do očí. V tom pohledu je něco tak zvláštního. Jako kdyby nevnímal bolestivý stisk mých rukou, to že na něj křičím… Jen se dívá do mých očí a já zkouším v nich číst.
Povolím pevný stisk. Moje ruce se nyní jen lehce dotýkají jeho paží. Uhne pohledem někam ke svým botám. Jemně uchopím jeho bradu do svých prstů.
„Dokážeš mě vnímat i jinak než jen jako bratra?“ zeptám se a přinutím ho, aby se mi podíval do očí.
Cítím, že je nervózní a chvěje se.
„Dokážeš to?“ šeptám.
Sklopí hlavu k mému rameni a jeho vlasy mě lehce zašimrají na tváři. Ten pohyb ve mně probouzí ochranitelské sklony.
Nevím, co dělám, ale cítím, že to je správné, že to tak má být, že to je naprosto přirozené. Zavřu oči a vdechnu příjemnou vůni jeho vlasů. Záchvěv, který proběhne jeho tělem, mi napoví, že ten dotek zcela zřetelně vnímal.
Dvěma prsty znovu zdvihnu jeho tvář k sobě. Jeho oči jsou podivně klidné a já v tu chvíli vím, že on odpověď už zná.
Díky Ketty, pomyslím si. Je mi jasné, že ona se nedozví, jakou lavinu její nevinná otázka spustila. Ale pro nás bude vždycky symbolem odvahy, kterou bychom jinak nikdy nenašli.
In die Nacht…
autor: Michelle M.
chachaaa, tak to je dobrý!!! kež by to fakt bylo podle pravdy! nj Ketty naše spása xD
áááuuuuuuuuuuuuuu mrtě…. uhmmmmm…..
bozinku ! .♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥.♥♥♥
presne , díky Ketty ! a díky Michelle x)
Juch, skoro spím, ale pohádku na dobrou noc bych si nemohla odpustit 🙂 Opravdu pohádkově krásné 🙂 oh a ano… taky děkuju – Ketty, Michelle 🙂
a tak to všechno začalo :DDDDDDDDD jedna jediná otázka, supééééér :)))
A třikrát potlesk prooo KEEETTY!Jsi naše spása,věřmě tomu,že to tak opravdu bylo..
Zdar,twc dušičky
😀 To je dobrý….bylo by fakt dobrý, kdyby se to takhle stalo…heh…:D Krásné…a úžasný nápad…
ježiš..xD jaký díky Ketty ? xD díky Michelle, tohle byla skvělá povídka..xD četla jsem to už docela kdysi, ale pořád mi to připadá nádherné..doufám, že ses přiblížila pravdě..x))
kráááásnéééééééé
Neochybuju, že to pravda je… No, dobře, tak na 0,00000000000000000000000000000000000000000000001 % možná…
Miluju tyhle nenucený jednoduchý povídky…
Ketty ty jsi jim faakt psala?…..ae jinak supr ffka….az na to zhe wubec newidim….xD…boli me posledni dobou oci…..sry lidi ae ja si musela postezowatxDxD
áááááááááááááá superní!!Lovuju to
wooow xD no tak to je bozi x)
Muck 😀 Tomča byl vždycky ten odvážnější 😀 A nějak rychle se s tím srovnal, je to borec 😀
PS: Opravdu bych chtěla znát jejich reakce na podobnou otázku, bože asi bych nerozdýchala, kdyby se jich na to zeptali při regulérním interview.
to je sQělé víc takových povídek pls xD
to je fakt drsný tyjo, uhuu, supeer!
[15]: já mam takovej dojem že už se na to někdo ptal při chatu ale on neodpověděl
To bolo krásné 🙂
To byla opravdu moc krásná povídka 🙂