Mnu si oči, ve kterých mě štípou slzy od únavy a dívám se na bílý list papíru, který leží přede mnou. Světlo z malé lampičky vytváří žlutý oválek, který osvětluje právě jen to jedno slovo. „Zapomeň.“ Neživý papír se vysmívá mému zoufalství. Čtu jej pořád a pořád dokola. Zklamu tě, nedokážu to. Téměř každý den sedávám na stejném místě, obklopen stejnými věcmi a dívám se na to jedno jediné slovo. Je to to poslední, co mi po tobě zbylo.
Dlouho jsem se snažil najít odpověď na otázku: co je horší? Snažit se zapomenout na člověka, který nás opustil kvůli někomu jinému nebo na toho, kdo to na tomhle světě vzdal? Znám odpověď. Ale mému trápení to nijak neulehčí. Nedokážu pochopit, proč jsi odešel. Jak jsi mi to mohl udělat?
Bolestivě drtím tužku a přeju si, abychom se mohli vrátit na začátek, do doby, kdy jsme byli naprosto bezstarostní, plní naděje … se sny, kterým jsme věřili… Nikdy jsi se nebál, že se naše sny nevyplní. To spíš já, věčně v pochybnostech… A ty? Smál ses mým obavám. „My přece dokážeme všechno,“ říkával jsi se smíchem. Úplně tě slyším. Proč tu teď nejsi se mnou? Sám bez tebe nic neznamenám.
Vzpomínám na to ráno, kdy jsem poznal, že odcházíš. Nevěřil jsem tomu, nevěřil jsem, že bys mě dokázal opustit. A tys to udělal. Spálil jsi za sebou všechny mosty … beze mě. Vždycky jsme si slibovali, že nás nic nemůže rozdělit, sliboval jsi mi, že tu budeš vždycky jen pro mě, měli jsme být jen my dva… Naše životy měly být spojeny na vždy… a tys to porušil. Proč? Pro pocit, že musíš konečně dospět? Že musíš být zodpovědný? Ne… nevěřím tomu.
Přejíždím prsty po otrhané fotografii. Kolik už to je roků? Jeden, deset nebo sto? Bříšky prstů hladím tvoji tvář. Vypadáš pořád stejně, pravidelné rysy, rozesmáté hnědé oči, měkká ústa… Tolik mi scházíš. Vím, že jsi udělal to, co jsi musel, ale neznamená to, že tě chápu. Já bych nikdy nemohl udělat to samé. Nedokázal bych tě opustit. Znamenal jsi pro mě tolik… Jak s tímhle můžeš žít?
Na víčka se mi tlačí spánek a prsty přesto stále stejně bolestivě svírají tužku… Nemůžu spát, i když cítím, že moje tělo by tolik chtělo.
Když zavřu oči, vidím tvou tvář, je zahalená do snění, bojím se nadechnout, aby ten obraz nezmizel. Tahle chvíle je pro mě tak strašně moc cenná, jsi mi tak blízko, jako kdybys tu stále byl. Já vím, že to jen moje fantazie ulehčuje mému srdci. Bolest je pořád větší. Kdo říká, že čas rány zahojí, ten lže. Bolest se nezmenší, naopak, přetrvává ve mě, ukrytá hluboko a bodavými ostny se zadírá do mého vyčerpaného těla. Každé svítání vrývá do mého srdce další nový zářez. Další den bez tebe. Další čekání na tmu.
Bolest trhá moji hruď na kousky. Nemám sílu jí vzdorovat a ani nechci. Unaveně pokládám hlavu na dřevěnou desku stolu. Dívám se na tebe. Držím tě v dlani. Usmíváš se na mě a já cítím, že jsi blízko. Jsi tu vedle mě a říkáš mi, že se zanedlouho setkáme. Věřím ti. Vždycky jsem ti věřil.
Z posledních sil zdvihám hlavu a škrábu na papír to poslední slovo…
Mám tak strašně těžké oči. Víčka jsou jak z ocele, těžce klesají. Zhluboka se nadechnu a najednou se mi zdá, že ta bolest snad ustává… Je to úleva, obrovská úleva.
Hlava dopadá do složených dlaní a já cítím, že jsi tady se mnou, tvoje bledá ruka se dotýká mého čela, cítím tvé rty. Chci ti říct, že jsem strašně šťastný. Dočkal jsem se, vrátil ses ke mně. Celé ty roky jsem si nepřál nic jiného. Bille, lásko moje…
Bledá ruka roztáhla tmavé, těžké závěsy, aby do místnosti mohlo proniknout jasné denní světlo. Rozpačitě se rozhlédl po značně zničeném zařízení pokoje. Všude byly stopy bolesti… bolesti a nekonečné osamělosti, kterou může zažít jen člověk. Prasklé zrcadlo podtrhovalo smutek, který tu byl zalezlý do poslední skulinky v potrhaných tapetách. Zamyšleně se otočil zpátky.
Tahle lidská troska bývala jeho sebejistým, okouzlujícím bratrem. Tolik toužil znovu se moci podívat do té tváře, kterou miloval. Nechtěl vidět tuhle strnulou masku, plnou hlubokých ran a vrásek. Ještě jednou, naposledy. Sklonil se k němu a přitiskl rty na chladnou kůži. Dlaní pohladil kdysi hladké bílé čelo, které pořád tak nesmyslně schovával pod tmavými šátky. Plný bolesti zavřel oči. Horké slzy pronikly přes hustou záclonu řas. Rychle zamrkal, aby je zahnal pryč. Slíbil si, že nebude plakat.
„Nikoho sem léta nepustil,“ dolehl k němu hlas staré ženy, stojící ve dveřích. „Pořád na vás čekal, věřil, že se vrátíte.“
„Jak žil?“ zeptal se tiše.
„Sám,“ odpověděla, „a stejně osaměle i zemřel.“
Sklopil hlavu. Vina. Ta strašná vina za zmaření jednoho života. Vina, že ublížil člověku sobě nejbližšímu, tomu, na kom mu tolik záleželo, koho měl kdysi tolik rád, komu sliboval, že ho nikdy neopustí.
Ukryl hlavu v dlaních a povzdechl si.
„Už jsou tady,“ promluvila opět ona žena. Ustoupila kousek stranou, aby muži nesoucí černou dřevěnou schránku mohli projít dovnitř.
Tiskl si dlaně na uši a křečovitě svíral víčka k sobě. Nechtěl vidět, jak odnáší to bezvládné tělo.
Někdo zatřásl jeho rameny.
„Vy budete jeho bratr, že?“ uslyšel vedle sebe hluboký mužský hlas. Pod nádechem soucitu vycítil jen povinnost, běžný rituál, k němuž každý po určité době v téhle profesi sklouzne. „Tohle bude asi pro vás, držel ji v ruce.“
Mlčky přijal otrhanou fotografii. Jeho vlastní tvář se na něj usmívala s takovou nevinností, až i jemu přišlo neuvěřitelné, že mohla tolik ublížit. Zradit. Vina tak tíží.
Roztrhl ji napůl. Lživý úsměv zmizel.
Nepřestal, dokud špinavé parkety nepokryly drobné útržky šedivého fotografického papíru.
Rozhlédl se. Osaměl v tom truchlivém pokoji. Všichni odešli a s nimi zmizela i ta ubohá tělesná schránka. Vstal a došel ke stolu. Posadil se na židli, na které ještě před chvíli seděl on. Dlaní pohladil vysušené dřevo, které bylo poslední společností té nešťastné bytosti. Snažil se zapamatovat každou rýhu. Zoufale tiskl dlaň k místům, kterých se ještě před několika okamžiky dotýkal on.
Vzpomínal. Před vyhaslýma očima se odvíjel jejich příběh jako němý film, jako film špatného režiséra, který nepochopil, že divák nechce vidět trápení a smutek, kterých je všude plno, ale chce lásku a naději. Víru, že svět není tak zlý, a člověk si zaslouží milovat a být milován.
Znovu ten strašný, tíživý pocit viny, který se usadil na jeho bedrech. Musel tolik ublížit, musel zničit všechno, aby zjistil, že celý svůj život jen bezmocně tápal?
On už byl pryč. Nestihl mu říct to, co v sobě dusil tolik dlouhých let. Zoufale chtěl vykřičet slova viny a ulehčit zmučené duši. Potřeboval se alespoň ještě jednou podívat do jeho krásných, láskyplných očí, sevřít hebkou dlaň, políbit ta něžná ústa. Obejmout to štíhlé tělo, kdysi tolik dychtivé žít a milovat.
„Odpusť mi, prosím,“ hlas se mu třásl jako v horečce. Rozpraskané rty obtížně vyslovovaly slova plná bolesti a lítosti. „Nedokázal jsem překonat svoji pýchu. Udělal jsem chybu, dnes to vím. A místo abych své pochybení uznal, utekl jsem před tebou. Zbaběle jsem odešel. Tušil jsi to a přitom jsi mě nezadržel. Dal jsi mi volnost, ale já si to nezasloužil. Zradil jsem tě. Zradil jsem tvoji lásku. Krátký okamžik vášně vykoupený obrovskou bolestí, tvojí bolestí. Dnes tu sedím na tvé židli, pokorně, s hlavou skloněnou. Nemůžu vrátit čas zpátky, i kdybych tolik chtěl. Zničil jsem všechno, v co jsi věřil, co jsme si společně plánovali. Chtěli jsme být jen my dva a zatím jsi zůstal jen ty a já, každý sám… Nikdy jsem ti neřekl, jak moc mi na tobě záleželo. Neřekl jsem ti to, na co jsi tak dlouho čekal. A nikdy ti už nebudu moci říct, jak moc tě miluju. Odpusť mi, prosím…“
Bezmocně položil hlavu na dřevěný stůl. Hořké slzy proudily jedna za druhou a vytvářely tmavé skvrny na světlé desce. Plakal. Snad nikdy v životě jeho oči nevypustily tolik slz jako právě teď… ve chvíli, kdy zjistil, že ztratil to nejcennější, co v životě měl. Svoji lásku…
Ještě naposledy se rozhlédl, chtěl si zapamatovat věci, které patřily jemu. On je používal, on se jich dotýkal. S každou jednotlivě se němě rozloučil. Jeho pohled upoutal zmuchlaný, pošlapaný papír ležící pod židlí. Shýbl se a zdvihl jej. Překvapeně jej přeletěl očima. Stěží v těch roztřesených písmenech poznal jeho rukopis. Zapomeň, křičel na něj papír zoufale. Zničeně zatřásl hlavou. „Nezapomenu, nikdy nezapomenu, na tebe nejde zapomenout,“ šeptal horečně. Pak si všiml, že v dolním rohu je připsáno slabými tahy černé tužky ještě jedno slovo. Čekám…
„Ano, lásko, já vím… Promiň, že mi to trvalo tak dlouho… Už jdu, neboj se, nenechám tě samotného, teď už ne… Za chvíli budeme spolu…“ Pořád dokola si opakoval ta slova, zatímco zasouval klíček do zapalování svého auta. Pevnou rukou otočil klíčkem, motor spokojeně zapředl, těšil se na dlouhou jízdu. Tu poslední. Jistou nohou sešlápl plyn. Jeho oči znovu zajiskřily štěstím.
Viděl před sebou bratrův obraz. Takového si ho pamatoval. Jeho tvář byla znovu mladá, bez jediné poskvrnky.
Spokojeně se na něj usmíval, nedočkavě k němu vztáhl ruku. Tolik se těšil, že zase budou spolu. Dočkal se. Konečně přišel. Teď už je nic nemůže rozdělit…
autor: Michelle M.
to je krááásné!!!
Bulím jak želva. Tohle je snad první ff, co mě rozbrečela. Mám úplně promořené rukávy, jak si pořád otírám oči a začíná mě bolet hlava 😀 Je to úplně nádherné…
nááádghera!!! je a konečně začali přbyvat ffky!!§ ot abych si vyhradila celé hodiny pro čtení xD
prej tu málo brečim……… :'(
ja bulíím x( toe sakra tak nespravodliveee!! upe ma to dojalo x) ty vies co si o tvojich dielach mylsim ….♥♥♥
vím, že je to jen počítač a povídka, ale to se nedá……..naprosto mě pohltila…..vtáhla to sebe jak jen to jde……..a výsledek je jasný, kdo to četl, pochopí…..
velké….moře…..slz…….Michelle M. všechny tvé povídky jsou kouzelné, člověka pohltí tak, že má pocit, že jimy žije :))))))))))))))))
to je nadhera
BRAVO MICHELLE!!! tleskám! …
ve všech z nás jsi vyvolala naprostě identické pocity. všechny jsme automaticky prohodily role oběma dvojčatům a každá také jistě očekávala, že posledními Tomovými slovy bude "Miluju tě"..
jsi pro mě opravdová KOUZELNICE! správně jsi poznamenala, že bortíš ten zažitý stereotyp. něco takového se málokomu podaří.
žasnu nad tvým uměním čím dál více. ano! UMĚNÍM! 😉 to je přesně to, co ty dokážeš s písmenky. :-*
Nádhera…vskutku nádhera…Musím říst,že už od začátku se mi do očí draly slzy a u konce už to prostě nešlo vydržet…;-(
ty vouééééé já potřebuju kapesník pže bulím jako fontána………….fakt nádherný
tohle je sice taky krásná povídka.. to jak je napsaná, je z toho všechno to co tam má být cítit… ale … zase tak strašně smutná… 🙁 chjo.. :'(
to je tak hrozně smutný!!!!!!!!!! a proč vlastně bill odešel od toma???
Celkem by mě zajímalo, co se stalo, že Bill bratra opustil. Tahle povídka má něco do sebe, i když je na můj vkus trošku více depresivní, líbí se mi. Ten konec, i když to znamená smrt, stejně je tam ta naděje. Jen by to uvědomění mohlo přijít z Billovy strany trošku dřív, tohle bylo už příliš pozdě.
brečíím jak koza…TYJO PROSÍM JEŠTĚ NĚKOLIK TAKOVÝCH POVÍDEK!! tohle žeru! etěěěěě!!! xD
já tu brečim jak želva tyjo, to je dokonalý prostě! dokonalý
Te hrozný… Musim si pustit písničku nalas, aby nikdo neslyšel, jak tu řvu x( Hroznej osud… chjo…
Ale na druhou stranu je to úžasné!
Překrásná povídka…♥
Něco takového snad umí vykouzlit jenom naše Michelle…
Taky mě to rozplakalo…úžasné ♥