autor: ophelia_seven
Udržet klamné zdání
Udržet klamné zdání, jak Bill zjistil, bylo těžší, než si kdy myslel, že by mohlo být. Zvláště kolem jeho matky Billovi přišlo namáhavé snažit se udržet si po celou dobu šťastnou tvář, zvlášť když Toma neviděl už tři dny a konečně mu došlo, že už se nemusí nikdy vrátit. Snažil se být šťastný s tím, co dostal, snažil se vzpomínat na dobré časy, které s Tomem sdílel a které by jinak nikdy neprožil, ale stále to bylo těžké. Stále se minimálně jednou za hodinu chtěl zhroutit a plakat.
Když jeho matka více než jen navrhla, aby si šel promluvit se školní poradkyní, Bill zaskřípal zuby a kopal nohama. Když mu jeho matka řekla, že už domluvila schůzku, tak byl naštvaný. Nechtěl s nikým o ničem mluvit ze strachu, že by se podřekl a řekl něco, co by ho dostalo do celé hromady problémů.
Ale šel si s ní promluvit a něco v jejích očích Billa přinutilo jí věřit. Obvykle to trvalo mnohem déle než patnáct minut, aby někdo pronikl skrz jeho stěny, ale paní Thompsonová byla nesmírně vstřícná a zdálo se, že i důvěryhodná. Bill téměř pocítil nutkání říct jí všechno. Kdyby si jen mohl být jistý, že řeč o občas-viditelném, občas-hmotném andělu strážném by ho neposlala někam do blázince.
„Víš, já si opravdu začínala myslet, že ten tvůj přítel neexistuje.“
Bill vzhlédl od stohu knih ve své skříňce a spatřil Claru, jak stojí vedle něj s milým a vřelým úsměvem, který byl namířen jeho směrem.
Ušklíbl se, snažil se vyjádřit své překvapení z toho komentáře mírnou zlostí. „To bys nebyla jediná,“ řekl a vnitřně věděl, že tím myslel více než jen zbytek studentů. Bývaly doby, kdy Bill zjistil, že se potýká s myšlenkou, že je Tom možná jen výplodem jeho fantazie.
Bill prohrabával nepořádek ve své skříňce, jak se snažil najít další tužku na hodinu matematiky, kterou měl po obědě. Po týdnu bezduchého potulování během své přestávky na oběd byl zpátky u trávení těch chvil v knihovně, kde pracoval na domácích úkolech. S Tomem po boku si dokázal připustit, že jeho přátelé nebyli jeho skuteční přátelé a bylo mu lépe bez nich. Nyní, a to i bez Toma po svém boku, byl Bill odhodlaný mít to na paměti. Být sám a bez přátel jej už neděsilo, jakmile si jednou uvědomil, co to znamená mít dobrého přítele.
„Víš, snažím se tě odchytit už celý týden,“ řekla Clara tiše a upřímnost v jejím hlase Billa přinutila přestat hledat tu zatracenou tužku a podívat se jejím směrem. „Chtěla jsem se omluvit za to, že jsem na ples přišla s Georgem.“
Bill pokrčil rameny, najednou si vzpomněl, jak špatně celá ta noc šla, než se to skutečně zlepšilo. „Jsem si jistý, že by stejně přišel, ať už s tebou, nebo bez tebe.“
Koutky Clařiných rtů poklesly do zamračení a Bill si povzdechl, než se vrátil k hledání své tužky. Proč se Tom nemohl chopit té iniciativy a uklidit i Billovu skříňku?
„Ale i přesto jsem to neměla dělat,“ řekla Clara, „jako tvá kamarádka bych k tobě měla mít více respektu.“ Bill ustal ve svých pohybech, ale nespouštěl oči z nepořádku ve skříňce. Považovala je za přátele. Nebylo to tak neobvyklé, Bill sám si s tou myšlenkou pohrával, ale nic se nezdálo být tak důležité jako Tom, dokud byl Tom kolem. Teď si ani nemohl stěžovat, že je naprosto sám, když měl Claru jako svou kamarádku. Možná jí ještě nedokázal věřit tak moc, jako věřil Tomovi, ale spojenec byl spojenec. „Prostě jsem slyšela, že nepůjdeš, a myslela jsem si, že by to nebyl takový problém.“
Bill na ni koutkem oka pohlédl a pokrčil rameny, frustrovaně zabouchl kovová dvířka své skříňky. Půjčí si tužku od někoho jiného, pokud bude muset. „Nebyl to velký problém.“
„Pro Toma ano.“
Bill udělal krok směrem ke knihovně a utěšila jej skutečnost, že se Clara připojila k němu. „Jo,“ souhlasil tiše a na rtech mu hrál úsměv, když si vzpomněl, jak Tom tak rychle přiskočil, aby jej bránil a jeho pěst se spojila s Georgovým nosem s uspokojivým křupnutím. „Omlouvám se, že můj přítel praštil do nosu tvé rande,“ řekl, ale úsměv na jeho tváři vzrostl a Clara se vedle něj rozesmála.
„Hádám, že jsme si kvit,“ navrhla dívka kompromis a natáhla k Billovi pravou ruku. „Příměří?“
„Příměří,“ souhlasil Bill a společně si na to potřásli rukama.
„Chtěla jsem se zeptat,“ začala Billova matka tiše, když se posadili ke kuchyňskému stolu s talíři s večeří – extra salámová a extra sýrová z nejbližší pizzerie. Bill se na ni podíval přes okraj sklenice s colou. „Jak šlo to tvé setkání s poradkyní?“
Bill rychle spolkl nápoj, což mu způsobilo pálení v krku a bublinky mu vletěly do nosu, až mu zaslzely oči. Párkrát zamrkal a dal se dohromady, než odpověděl.
„Bylo to v pohodě,“ řekl a ujistil se, že jeho hlas byl vyrovnaný a klidný, když opatrně postavil sklenici na stůl. Od té noci s plesem se obzvláště těžce snažil chovat normálně, aby se o něj jeho matka méně bála, a dělal to, o co jej Tom požádal, aby dával pozor v případě, že jednoho dne nebude kolem, aby jej chránil. Bill nesnášel jen pomyšlení na to, že by ten den přišel, ale uběhlo už několik dní bez jediného náznaku Tomovy přítomnosti. Po noci, kterou spolu prožili, si nemyslel, že by bylo nesprávné se domnívat, že něco nebylo správně.
Bill sebral kus pizzy a stiskl okraj mezi ukazováčkem a palcem. „Je milá.“
„Ano je, že?“ Koneckonců se všichni znali už dlouhá léta. Bill a Clara spolu od dětství chodili do školy a jejich rodiče se setkali ve škole a úzce se spřátelili. I když v průběhu let ten vztah vybledl stejně tak jako ten, který měl Bill s Clarou.
Bill zuby utrhl špičku pizzy, otřel si ústa a většinu rozkousal, než pokračoval. „Nabídla mi, abych si s ní přišel promluvit, kdykoli budu chtít.“
Na to Bill sledoval, jak se obličej jeho matky rozsvítil a on byl odhodlán chovat se normálně po celý zbytek svého života, i když se tak necítil. Vidět kontrast toho, jak rychle se její nálada zvedla, stačilo, aby si Bill vzpomněl, že jsou tým. Ztratili toho už tolik; nemohli ztratit i sebe navzájem. „Budeš s ní ještě mluvit?“
„Myslím, že jo,“ odpověděl a nebyla to lež. Ty pocity pohodlí a počátků důvěry, které začal cítit toho dne v její kanceláři, nezmizely. Když ho uviděla ve školních chodbách, vždycky se na něj usmála, a tím jej přinutila se cítit pohodlně. A možná by nebylo tak špatné získat jednou za čas objektivní názor zvenčí. Koneckonců, za ten krátký čas si toho prožil opravdu hodně.
Mimo Toma ztratil svého otce, udělal ten první příslovečný krok k odhalení své orientace a málem přišel o život. Stačilo by to na to, aby to přivedlo jakéhokoliv normálního člověka do blázince a Billovi vždy bylo známo, že není normální.
„A co Tom?“ Bill vzhlédl, spatřil, že se matčin obličej změnil na vážný, a sklopil hlavu ke svému talíři, nenáviděl, že se, jak si byl jistý, jeho emoce zobrazily na jeho vlastním. Pokaždé, když si vzpomněl na Toma, ucítil bolestné škubnutí v břiše. „Už se ti ozval?“
Bill zavrtěl hlavou, vytáhl ze své pizzy kousek salámu a nabídl ho Charliemu u svých nohou. Byl to jak akt pro potěšení psa, tak i pro rozptýlení od konverzace. Když znovu vzhlédl, zjistil, že jeho matka stále čeká na slovní odpověď.
„Ještě ne,“ odpověděl. „Já nevím, jestli se ozve.“
„Ozve,“ uklidňovala ho jeho matka a Bill si tak moc přál, aby jí mohl věřit. Kdyby znala celý příběh, možná by měla jiný názor. Kdyby znala celý příběh, znovu to zvážil, tak by musela mít jiný názor. „Byl by blázen, kdyby se k tobě nevrátil.“
Bill se snažil udržet své emoce na uzdě, když se zazubil dolů na svůj talíř. Tom slíbil, že se k němu nějak vrátí. „Možná, že je blázen,“ zamumlal, ale matčin smích jeho naději nijak nezvýšil.
„Setkala jsem se s ním,“ řekla nesouhlasně, „a rozhodně není.“
„Možná by sis prostě měl jít lehnout nebo tak něco,“ navrhl Andy, když Tom vyklopýtal z koupelny a stěží našel energii na to, aby zhasnul světlo. „Opravdu nevypadáš moc dobře.“ Dredatý anděl se opřel pro podporu o zeď a Andy vyskočil z gauče, aby mu pomohl zůstat na nohou. Zahákl si jednu z Tomových paží kolem ramen a přitiskl se k jeho boku, aby mu pomohl do obývacího pokoje.
„Já musím,“ řekl Tom a pak se zarazil, aby se nadechl. Býval zadýchaný čím dál častěji, sotva byl schopen se pohybovat, natož dýchat, a tu skutečnost nenáviděl. Pod vší tou nemocí, kterou cítil, byla vrstva strachu. Příšerně se bál, že tohle bylo ono, že už to nikdy nezvládne zpátky k Billovi, aby mu řekl, co se děje, že nebude schopný dodržet svůj slib o tom, že jednou najde způsob, jak se k němu vrátit. „Musím jít za ním.“
„Tome, vážně,“ snažil se Andy a pomáhal svému zadýchanému kamarádovi usadit se na gauč. Natáhl se pro sklenici vody, ze které dříve pil a vtiskl ji Tomovi do dlaně, čímž jej přinutil se napít. Tom skleničku rezignovaně zvedl k ústům, ale sotva si pouze navlhčil rty.
„On mě potřebuje,“ zachraptěl Tom, když se Andy usadil vedle něj. Přejel dlaní přes Tomovu tvář a našel ji lepkavou na dotek, přesně jak předpokládal. Stejně tak jako věděl, jak odhodlaný je Tom najít cestu zpátky k Billovi, tak měl Andy taky obavy. Jeho spolubydlící – jeho kamarád – si procházel něčím strašným, něčím, nad čím se zdálo, že nikdo nemá kontrolu. Nebyl tady žádný lék, který by jej vyléčil, žádná pomoc, aby se za den, dva cítil lépe. Nebyl tady ani žádný důkaz, že Tom tu proměnu zvládne.
Andy svého nejlepšího přítele mohl velmi dobře každou minutou více a více ztrácet. A i kdyby to Tom zvládl přes celou proměnu bez úhony a stal se plně žijícím, jak VS Tomovi vysvětlil, Andy by svého přítele i přesto ztratil.
Po tom veškerém úsilí, které Andy vložil do toho, aby udržel Toma dál od problémů, to vše dospělo k tomuhle – k nějaké stupidní chybě, která postavila celé Tomovo bytí na tenkou hranici.
„Takhle tě nepotřebuje,“ argumentoval Andy tiše a snažil se, aby Tom dostal rozum, ačkoliv začínal věřit, že v lásce se nedá hledat nějaký rozum. „Potřebuje, abys byl silný a zdravý, abys s ním mohl zůstat dlouhou dobu.“
Tom rychle zavrtěl hlavou a poté se nahrbil a omotal si ruku kolem těla, když se mu nepříjemně zkroutil žaludek. „Já tohle možná nezvládnu-„
„Tohle neříkej!“ Přerušil ho Andy, ale Tom mu nevěnoval žádnou pozornost.
„- a já jsem mu to slíbil. Slíbil jsem mu-“ Tom se zastavil, aby se znovu narovnal, a pohlédl svému spolubydlícímu do očí. Pokud nedokázal najít slova, musel si být jistý, že zoufalství v jeho slovech doručí poselství, které jeho ústa nemohla. „Řekl jsem mu, že i když budu přeložený, najdu si k němu cestu zpátky.“
Andy nakrčil obočí. „Tome, v žádném případě nemůžeš-„
„Bude na mě čekat, Andy. Bude čekat věčně.“
„Možná ne,“ snažil se Andy a kousal se do spodního rtu, zatímco se díval na svého přítele, který se zdál být v trýznivém nepohodlí. „Možná, že si uvědomí-„
„Znám ho, bude čekat věčně,“ oponoval Tom a podal sklenici vody zpátky Andymu, než se opatrně zvedl z gauče. Zdálo se, že vlna nevolnosti na okamžik zmizela. Stále se ještě cítil nemocný, slabý a neschopný se pohybovat, ale nebylo to tak špatné. Občas to bylo snesitelné. „Musím jít, jen mu říct, aby na mě nečekal.“
Andy neměl jinou možnost, než mu to dovolit. Tom byl Tom, a když šlo o Billa, Tom si dělal, co chtěl, veškerý rozum a logika šly stranou. Ovinul své štíhlé prsty kolem skleničky a sledoval, jak Tom zavřel oči a připravoval se na cestu k Billovi.
Po dobu několika minut byl byt tichý, kromě tikání hodin a šumění ledničky. Andy čekal, jen mlčky pozoroval.
Když Tom oči otevřel, Andy v jeho duhovkách spatřil odraz strachu a poklesl mu žaludek. „Co se děje?“ Zeptal se okamžitě, i když si byl jistý, že už to ví. „Myslel jsem, že jdeš za Billem.“
„Nemůžu,“ řekl Tom, alarm v jeho hlase doplňoval strach v jeho očích. „Já ho vůbec necítím.“
Jediná chvíle, kterou měl Bill sám pro sebe, byla ve sprše, takže sprcha byl ten jediný čas, kdy Bill mohl odložit svou šťastnou fasádu a dovolit si cítit to, co opravdu cítil. S horkou vodou pulzující přes všechny jeho napjaté svaly si Bill dovolil opravdu plakat – více, než jen několik náhodných slz – poprvé od uvědomění si toho, že se Tom už možná nevrátí. Stejně tak, jak silně Toma miloval a jak věděl, že Tom miluje jeho, a stejně tak moc, jako chtěl věřit, že Tom udělá cokoliv, aby se k němu vrátil, Bill si prostě nemohl být jistý. Viděl v Tomových očích, že dokonce ani on si nebyl jistý.
Dovolil si plakat pro Toma, pro svého otce, pro to, co lidé říkali ve škole o něm, o jeho autonehodě a o tom, co se stalo s Georgem. Dovolil si cítit všechny ty věci, které potlačoval, když se je snažil dát stranou. Snaha chovat se po celou dobu tak vesele pouze vynesla všechny věci na povrch a přinutila jej uvědomit si, čím vším si už prošel a jak moc by jej to mohlo stáhnout k zemi, pokud by je ze sebe nedostal. Kéž by byl ve stavu beztíže a mohl prostě odletět. Mohl by odletět a najít Toma a už nikdy by nemuseli dodržovat všechna pravidla.
Nad tou myšlenkou, jak se skutečně snaží létat, mu z krku vyšel přiškrcený smích a rty se mu zkroutily do maniakálního úšklebku. Možná, že vážně nebyl v pořádku. Možná, že opravdu byl na pokraji šílenství a potřeboval mluvit s poradkyní.
Když jeho vlasy a tělo byly umyté a oči očištěné od slz, Bill vyšel ze sprchy a nechal kruh páry, aby jej obklopil jako teplá deka. Napadlo ho, jestli kdyby prostě jen zavřel oči a dostatečně se modlil, mohl by ve své pokoji najít Toma, jak lenoší na jeho posteli a listuje jednou z jeho knížek nebo kreslí do jednoho z jeho školních sešitů. Usoudil, že to nemá smysl, ale naděje stále přetrvávala, kdykoliv na Toma jen pomyslel.
A Toma mu připomínalo vše.
Oblečený v teplákách a starém, otrhaném tričku Bill pomalu přešel přes chodbu do svého pokoje, přičemž vzal na vědomí, že světlo zpod dveří matčiny ložnice už zmizelo. Přistihl se, jak je nervózní pokaždé, když přechází z jedné místnosti do druhé, nikdy totiž nevěděl, jestli to je ta chvíle, kdy otevře dveře a bude tam Tom. Jako obvykle na něj u prahu jeho dveří čekal Charlie a Bill se sklonil, aby ho pohladil a pošeptal mu rychlé ujištění, které bylo více pro něj než pro psa, že to bude okay, dokonce i když Tom nebude za dveřmi.
Ale když otevřel dveře do svého pokoje a zjistil, že Tom tam není, jen sotva dokázal zvládnout myšlenku, že tam zůstane sám. Vytáhl si boty zpod postele, nařídil Charliemu, aby zůstal, a pak vyklouzl z domu tiše jako myška, a modlil se, aby jeho matka opravdu spala.
Vydal se kolem domu ke stromu, na který vylezl jako dítě stokrát. Jeho větve byly silné a perfektně postavené, jako určené pro vyšplhání, a dosahovaly až ke střeše domu. Bill neváhal a vyšplhal nahoru, potřeboval být o samotě. Iracionálně si myslel, že jej to nějak přiblíží k Tomovi.
Vítr na střeše domu byl silnější, než tomu bylo na zemi a Bill našel útěchu v tom, jak ochladil jeho kůži ještě teplou z horké sprchy, kterou si užil. Našel si místo na okraji střechy, odkud mohl vidět do dvora a stejně tak i na všechny hvězdy na jasné obloze. Mezi hvězdami visel měsíc, velký a zářivý, a Billa napadlo, jestli ho Tom viděl taky.
S větrem ve tváři to Bill ucítil znovu. Kdyby mohl létat, mohl by od všeho odletět. Mohl by najít Toma a přivést ho zpět, nebo zůstat tam u něj, a být zase šťastný. Kdyby mohl létat, měl by naprostou svobodu si přijít a odejít, jak by se mu zlíbilo, aniž by pro všechny kolem musel nasazovat šťastnou tvář.
Bill pohlédl přes špičky svých bot, které visely jen mírně přes okraj domu a dolů směrem k zemi. Pád ze dvou podlaží by mu mohl ublížit, pokud by nemohl létat, ale pravděpodobně by to nestačilo k tomu, aby jej to zabilo. A ta přitažlivá síla, kterou ucítil, to naléhavé nutkání, které projelo jeho tělem při myšlence ještě naposledy Toma pocítit (i když racionálně věděl, že jednou naposledy nebude nikdy dost) jej přinutilo vážně uvažovat nad přehlédnutím následků.
Jeho zadek se posunul blíže k okraji, očima stále nahlížel dolů na zem a pak zpátky k nebi a na měsíc, který vypadal, jako by jej nabádal, ať to udělá. Kolena měl prakticky vtlačená pod bradou, když se zastavil. Mohl by to udělat, vítr narážející mu do tváře byl dostatečnou připomínkou toho, že je stále naživu, že Tom byl stále někde tam venku, že nic se nezdálo být tak správné, jako když byli spolu.
Bill okamžitě otočil hlavu po zaslechnutí dalšího hlasu na střeše. Vedle něj náhle seděl chlapec, který nebyl Tom. Byl zavalitější a menší. Měl brýle s černými obroučkami a krátké blond vlasy, tričko s obrázkem nějaké kapely spolu s khaki šortkami a špinavé tenisky s tkaničkami, které neladily k ničemu z těch ostatních věcí, které měl na sobě. Nebyl to Tom a nic na něm mu Toma nepřipomínalo, s výjimkou toho, že mu Toma připomínalo naprosto všechno a on si nemohl pomoct, aby je okamžitě nezačal srovnávat.
„Kdo jsi?“ Dožadoval se Bill odpovědi a chlapec si přehodil nohy přes okraj a nechal je pohupovat podél stěny domu.
„Mé jméno je Gustav,“ odpověděl s jistotou a díval se do dvora, zatímco ve stejnou dobu pozoroval i Billa. „Jsem tvůj nový SA.“
„SA?“ Vypískl Bill s hrůzou v žaludku.
Gustav poté pohlédl přímo na něj, v jeho chlapeckých rysech bylo znát jasné pobavení. „Strážný anděl?“ zatímco se Bill snažil tuto informaci vstřebat, dál tupě zíral zpátky na Gustava. „Ochránce? Nehraj hloupého, já vím, že jsi o nás slyšel.“
Bill zavrtěl hlavou a olízl si rty, cítil, jak je vítr okamžitě osušil. „Kde je Tom?“
Gustav nejistě pokrčil rameny, ale ne nevlídně. „Není moje práce udržovat si o něm přehled.“
Vítr se zvedl a v záchvěvu poslední myšlenky pokusit se létat Bill pohlédl dolů na zem. Pocítil zklamání, když zjistil, že jeho nutkání k létání pominulo.
Tom byl definitivně pryč.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 22
Nééé..to né. To je hrozně depresivní díl. Chudák Tom. Snad mu bude brzo líp. Trochu mě děsí, to že se už nedostane za Billem, když to předtím šlo. A to zoufalství co Bill cítí musí být přímo úmorné. Jen sedět a čekat jestli se Tom ještě objeví nebo už ho nikdy neuvidí. Děs!
A na scéně máme nového andílka Gustava. Jsem ráda, že Billa zastavil, než stihl udělat nějakou blbost. Snad už nebude mít podobně stupidní nápady.
Úplně se děsím, co příjde dál.
Moc děkuji za překlad Zuzu.
Ani nedokážu domyslet, jak se teď kluci cítí. Musí být oba totálně v háji. Tahle kapitola byla dost smutná, snad bude líp. A objevil se nám tam Gustav. 🙂
Díky, těším se na další díl.
Že se ještě setkají Bill by to nezvládl a novy strážce by měl hodně práce.
Je mi príšerne smutno teraz. Ako to mohli Tomovi a Billovi urobiť? Dúfam, že Gustav bude ochotný nájsť Toma a dopraviť ho k svojmu novému chránencovi…
Tak tenhle díl byl opravdu strašný…tak smutný a depresivní!! 🙁 Mám z toho úplně špatné myšlenky.. 🙁
Je mi obou dvou strašně líto. Věřím, že by Gustav mohl být fajn, ale není to prostě Tom. 🙁 Už je to takové definitivní, že Tom není jeho anděl a to mi fakt nedělá moc dobře…uff, celkem tenhle díl rozdýchávám, a to se tam vlastně ani nic nestalo. 😀
Snad se to ještě nějak spraví a Tom brzy projde transformací, která proběhne v pořádku! 🙂
Děkuji za překlad. 🙂
Toto je fakt kruté a smutné. Chudáci dvaja. Snáď sa to rýchlo obráti k lepšiemu.
Nieee 🙁 🙁 ja som od začiatku netrpezlivo čakal kedy Toma preradia, potom sa zdalo byť švetko v poriadku čakala som že to nejak vyšumí a VS… zabudne 🙁 tak veľmi som zvedavá na ďalší diel, tento príbeh je velmi krásny, čítala som podobnú knižku o strážnom anjelovi ale toto je lepšie ♥