Očima společnosti zakázané 4.

Od chvíle, kdy mezi Billem a Bushidem proběhl jejich první, a zároveň také poslední rozhovor, uplynuly už dvě návštěvy a Bushido splnil přesně to, co řekl a ještě víc. Nejenže se na Billa nedíval – vůbec se totiž neukazoval. Poprvé si Bill myslel, že se třeba někde zpozdil, když ale nepřišel za celou dobu, co se Bill po věznici pohyboval, a neukázal se ani podruhé, Billovi už to bylo divné. Navíc si nebyl úplně jistý, co ho štve víc – že Bushido není kolem, nebo že se Bill stará.

Poté, co byl celou sobotu značně rozmrzelý a v plnění veškerých zadaných úkolů byl jedním slovem mizerný, ještě odpoledne zavolal Sakimu a požádal ho, zda by mohl v neděli přijít a strávit tam delší dobu. Přestože byl Saki z dotazu překvapený, zdálo se, že nemá nic proti a Billovu žádost bez problémů schválil. Proto Bill hned brzo ráno vyrazil z domu, aby tam byl co nejdříve.

S úsměvem prokličkoval skrze všechny kontroly, ignoruje zvědavé a překvapené pohledy dozorců, dokud se nedostal až na „své“ patro, kde okamžitě zamířil do společenské místnosti. Neděle byla návštěvním dnem, proto očekával, že Bushido by mohl být s ostatními a čekat na někoho z rodiny, což by znamenalo, že by mohl mít dobrou náladu a možná by byl ochotný si s Billem trochu promluvit. První vlna zklamání zaplavila jeho tělo, jakmile mezi hlavami vězňů právě tu Bushidovu neviděl. S další nadějí zamířil na rozlehlý dvůr, když ale Bushida nenašel ani tam, zmateně nakrčil obočí. Jedinou útěchou mu v tu chvíli bylo, že někde Bushido být musel – nebyla možnost, aby odešel, takže Bill věděl, kde by ho měl hledat.

Jak se pomalu rozešel směrem k jeho vlastní cele, žaludek se mu stahoval nervozitou. Bylo to poprvé, co se rozhodl zajít k němu přímo na celu, a rovnou ještě k Bushidovi. K muži, který s ním za celý měsíc prohodil sotva deset vět.

S úsměvem pozdravil pár z odsouzených, kteří zůstali na svých celách, než konečně došel k té, která měla být Bushidova. Nejistý, jak se zachovat, když místo dveří měl pouze mříže, s nejistým odkašláním nakročil, ale okamžitě se zarazil. Bushido, otočený zády, si zrovna převlékal tričko, díky čemuž měl Bill možnost vidět perfektně vypracované svaly. Sotva se ale Bushido v samém šoku otočil, než mu tričko spadlo na těle dolů, Bill se marně snažil ignorovat vrývání ještě perfektnějšího břicha do jeho paměti.

„Co tady děláš?“

S hlasitým polknutím zdvihl pohled od Bushidova těla k jeho očím a nejistě o půl krok ucouvl. „Promiň, nechtěl jsem tě rušit…“

„Pokud jsi u mě v cele, očividně jsi mě rušit chtěl,“ se zamračením si Bushido založil ruce na prsou, na chlapce pohlížel s přísným pohledem v očích. „Proč jsi tu?“

„Já… Neviděl jsem tě ve společenské místnosti… Rodina nemohla?“

„Rodina není,“ odsekl muž.

Bill se v duchu fackoval za svou hloupost. Mělo ho napadnout, že pokud není s ostatními, něco je očividně špatně, a jemu rozhodně nepomůže, pokud na to upozorní.

„Promiň,“ vydechl. „Vždycky hloupě žvaním, když jsem nervózní. Nechtěl jsem se tě dotknout.“

Bushido si jízlivě odfrkl. „Jsi nervózní? Proč, proboha? Všude na tebe míří kamery a na chodbách máš chlapy se zbraněmi. Nemáš důvod být nervózní.“

„Jsem nervózní kvůli tobě,“ zašeptal Bill a nejistě k muži vzhlédl. Bylo vidět, že upřímná odpověď Bushida zarazila, původní přísnost se z jeho očí částečně vytratila. „Znovu se omlouvám, že narušuju tvoje soukromí. Myslel jsem, že budeš na některém ze společných míst.“

„Proč jsi mě šel hledat až sem?“

„Protože ses mi dvakrát vyhýbal,“ pohledem okamžitě uhnul a zhoupnul se na patách.

„Myslel jsem, že to je to, co si přeješ.“

Bill se rukama objal kolem trupu, mezi zuby drtil svůj spodní ret. Ze strohosti, se kterou s ním Bushido mluvil, mu nebylo moc dobře. Doufal, že když za ním přijde a pokusí se s ním o konverzaci, dostane se mu na oplátku alespoň malého uznání. Namísto toho mu ale přišlo, že Bushida obtěžuje. „Nikdy jsem neřekl, že si to přeju, nebo že mi vadí, že se na mě díváš,“ zamumlal tiše. „Zajímalo mě, proč se na mě neustále díváš, ale nikdy si nepřijdeš popovídat. Se všemi ostatními jsem měl možnost si něco říct, ale ty…“

„Nejsem moc komunikativní typ,“ odvětil Bushido. Zády se opřel o zeď za sebou a chlapce pátravě pozoroval, přičemž jen násilím zadržel úsměv, aby se mu vkradl na rty. Obdivoval chlapcovu odvahu, se kterou za ním přišel, přestože jakmile ho spatřil, odvaha byla tatam a nahradila ji plachost. Ta jediná byla na místě, hned po ostražitosti.

„S Kayem si povídáš.“

„Protože Kay je můj přítel,“ přikývl souhlasně. „S nikým jiným ale nemluvím.“

„Proč?“ vyhrkl Bill zvědavě a znovu k němu vzhlédl. Neměl téměř žádnou příležitost s ním mluvit, a přesto mu ten muž připadal jako jeden z nejzajímavějších lidí, se kterými se kdy setkal. Možná to bylo způsobem, jakým se na něj díval, nebo tím, jak držel lidi daleko od sebe. Nebyl si úplně jistý, ale stoprocentně chtěl vědět víc.

Bushido zavrtěl hlavou. Pomalu se odlepil ode zdi a rozešel se směrem z cely, ale jakmile to zpozoroval Bill, nevědomky sebou trhl. „Pokud se mě bojíš, proč jsi za mnou přišel?“

„Co? Nebojím!“ Bill vykulil oči. Zpočátku ho jeho přítomnost znervózňovala a možná se pár vězňů bál, ale ani na okamžik nezapochyboval, když vstupoval hlouběji do Bushidovy cely poprvé. Věřil mu.

„Cukl jsi sebou.“

„Protože jsem nečekal, že se ke mně rozejdeš,“ zamračil se, a aby svá slova podpořil, udělal krok k Bushidovi. Stáli proti sobě ve vzdálenosti několika centimetrů. Bill mohl cítit teplo sálající z jeho těla, sledovat žílu vystupující skrz jeho tetování na krku. To, které si v předešlých týdnech kreslil snad stokrát. „Vidíš?“ zalkl se, když k němu vzhlédl. Zhluboka se nadechl, než znovu promluvil. „Nebojím se.“

Bushido přimhouřil oči, poprvé měl možnost zblízka si prohlédnout chlapcovu tvář, kterou do té doby měl možnost vidět pouze z bezpečné vzdálenosti. Nečekal, že bude mít tak bledou pokožku, ani oči nevypadaly tak tmavé. „Možná bys měl.“

Bill se zazubil. „Ale nebojím.“

Bushido semknul rty do pevné linky, než přikývl a chlapce obešel, znovu zamířil pryč ze své cely. „Jdu na dvůr, ty neodbytný děcko.“

Bill se s tichým smíchem okamžitě zařadil po jeho bok, spokojený se svým úspěchem. „V tom případě půjdu s tebou, pokud ti to nevadí. Venku je krásně, byla by škoda strávit takový den uvnitř.“

„Hádám, že i kdybych řekl, že mi to vadí, stejně bys šel.“

„To ne,“ zavrtěl hlavou. „Kdybys nesouhlasil, tvoje rozhodnutí bych respektoval. Zalezl bych si do knihovny nebo na druhý konec dvora.“

Bushidovy rty ozdobil sotva znatelný pobavený úsměv, když zavrtěl hlavou. „Co tu vlastně děláš? Je neděle. Víkend, měl bys být někde venku.“

Bill pokrčil rameny a strčil si ruce do kapes, zatímco s překvapením zaznamenal, že vězni, kteří nebyli se svými rodinami, Bushida a jeho zaraženě sledují. Copak ten muž opravdu s nikým nekomunikoval? „Nejsem zrovna společenský typ. Normálně bych pracoval na zadání do školy, ale po včerejším fiasku…“ pokrčil rameny.

„Nešlo ti to?“

„Vůbec ne. Základní úkony jsem totálně zpackal, všechny.“

„Jak se to stalo?“ Bushido chlapci věnoval zvědavý pohled. Nevěděl, kde se to v něm bralo, ale Billova nenásilná snaha zavést s ním rozhovor byla překvapivě úspěšná, z čehož byl on sám upřímně v šoku. Nikomu jinému se ještě nepovedlo s ním mluvit. Co v tom klukovi je?

„Nesmíš se smát,“ Bill k němu pobaveně vzhlédl, „ale vlastně za to můžeš ty. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, proč ses mi při mých posledních návštěvách vyhýbal. Hodně jsem si zvykl na to, že jsi vždycky někde kolem,“ s pokrčením ramen se usadil na lavičce do tureckého sedu vedle Bushida, aby na něj dobře viděl. „Najednou jsi nebyl a já z toho byl trochu nervózní.“

„Měl bys být nervózní spíš ve chvíli, kdy jsem poblíž, Bille. Nezapomínej, že jsem ve vězení.“

„Stejně jako všichni ostatní tady,“ připomněl mu Bill jemně. „A kromě pár prvních dní, kdy jsem si teprve zvykal, se tu cítím celkem dobře,“ pokrčil rameny.

„Co tobě se muselo stát, že se cítíš dobře uprostřed odsouzenců pod kontrolou kamer a dozorců se zbraněmi?“ Bushido nakrčil obočí. Bylo jasné, že si musel projít nějakou ošklivou zkušeností, když se pod dozorem cítil dobře.

Bill se pousmál, zavrtěl hlavou. „Nic, o čem by stálo za to mluvit. Radši mi řekni, jak jsi zjistil moje jméno? Nikdy jsme se nepředstavili.“

„Jak jsi zjistil ty moje?“ oplatil mu Bushido otázkou.

„Od Kaye a pár dalších.“

„Tady máš odpověď i na svou otázku,“ věnoval mu sotva znatelný úsměv. „Kay o tobě celkem často mluví, tvoje jméno je v podstatě na pořadu dne.“

„Opravdu? A ty posloucháš?“ Bill zvědavě naklonil hlavu, úsměv mu rozzářil tvář.

„S Kayem už jsi měl několikrát tu čest, takže moc dobře víš, že jakmile on začne mluvit, nedovolí ti neposlouchat. Takže už jsem o tobě něco málo slyšel.“

„Za to já neslyšel vůbec nic o tobě,“ zamračil se Bill lehce. „Snažil jsem se o tobě třeba i něco zjistit, ale nikdo nic neví a Kay, jediný, který něco ví, mi oznámil, že nemá právo šířit informace o tvém soukromí.“

„No, vždyť to je taky správný,“ přikývl Bushido. „Ví, že o sobě nerad mluvím a pečlivě si vybírám, s kým bych o sobě mluvit chtěl. Tohle rozhodnutí neleží na jeho ramenou, ale na mých.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Bill se nejistě zavrtěl na svém místě. Poslušně čekal, než Bushido lhostejně mávnul rukou v pobídnutí. Stejně by se ho ten kluk zeptal, lepší bylo mít to za sebou. „Jak to, že s Kayem se bavíš a s ostatními muži ne? S pár z nich je tu opravdu sranda a dá se s nimi dobře mluvit.“

Bushido se opřel o opěrku, obočí se mu stáhlo do jedné linie, jak se zamračil. Dech se mu zpomalil v hluboké nádechy a výdechy, dlaně sevřel v pěst. Okamžik mlčel, než se k Billovi znovu otočil. „Protože nás odsoudili spolu,“ odvětil nakonec.

Bill překvapeně zamrkal. Matně si pamatoval Kayovo vyprávění o autonehodě. „Byl jsi vždycky takový uzavřený?“

„Jsi hodně zvědavý,“ zabručel Bushido, ale zavrtěl hlavou. „Ne, než mě odsoudili, byl jsem hodně společenský, v ničem jsem se nedržel zpátky. To je taky svým způsobem důvod, proč mě odsoudili.“

„Proč ses tak uzavřel?“

„Protože když každý den před spaním vidíš malou holčičku, kterou jsi zabil, trochu si to s tvojí psychikou pohraje,“ vydechl Bushido a promnul si obličej. Bylo to už několik dlouhých měsíců a stále neuplynul jediný den, kdy by si nevzpomněl na tu chvíli, kdy si uvědomil, že střetu už nezabrání. Nikdy nezapomněl na vteřiny, kdy si to uvědomila i matka s malou holčičkou a s hrůzou a nenávistí vepsanou v očích ji pevně sevřela v náručí.

autor: Saline A.