autor: ophelia_seven
Deset minut
Když Tom zavěsil poté, co si od VS vyslechl jednoduchý příkaz, aby byl za 10 minut v jeho kanceláři, na těle se mu objevila husí kůže a jeho mysl se horečně zabývala všemi jeho možnostmi a možnými následky. Předtím, než strávil noc s Billem, si byl jistý, že by byl schopen se s nimi vypořádat, ať se stane cokoliv. Jedna noc s Billem, jak usoudil, byla lepší, než být přeložený a nestrávit noc s Billem.
Nicméně náhle stál před možností být odtržen navždy, a Tom pocítil paniku a nevolnost. Už okusil, jaký by normální život s Billem mohl být, jak dobré bylo vedle něj večer usínat a ráno se vedle něj probouzet. Stále mohl cítit, jaké to je být uvnitř něj, jaké to je slyšet, jak jeho jméno uniká z Billových rtů s vášní, láskou a naprostou důvěrou.
Tom nemohl jen tak zapomenout na to, co se svým přítelem prožili té noci nebo jakékoliv jiné noci před ní, a z myšlenky, že by to už nikdy nepocítil, že nedostane možnost se s Billem správně rozloučit, se mu ještě více obrátil žaludek a zaštípalo ho v očích.
„Nedělej to, Tome,“ zašeptal Andy tiché varování, citlivé ke způsobu, jakým jeho spolubydlící právě fungoval. Bylo to, jako by viděl v jeho očích, jak se mu v hlavě protáčí kolečka a jeho mysl chrlí na poslední chvíli zoufalé nápady. „Co říkal VS?“
Tom polkl. „Deset minut.“
„Pak bys měl jít,“ řekl Andy. Vstal, ovinul prsty kolem Tomových ramen a následně spojil jejich pohledy. „Nedělej věci ještě horší. Mysli na Billa.“
Tom se frustrovaně vykroutil z Andyho sevření. „Já myslím na Billa,“ odsekl, jeho slova byla stejně spalující jako pohled v jeho hnědých očích. Samozřejmě, že myslel na Billa; Bill bylo všechno, na co dokázal myslet. Deset minut byl čas tak akorát na to, aby se ze svého bytu dostal do kanceláře, a jak Tom tak i VS to věděli. Nicméně v Tomově břiše vířila lítost spolu se strachem a obavami a něčím nedefinovatelným, co se zdálo být dostatečně silné, aby ho to srazilo na kolena, kdyby nechal poklesnout svou ostražitost. „Nemohl jsem se s ním rozloučit.“
„Tome, byl jsi s ním dva dny.“
Dredatý anděl zavrtěl hlavou, jeho dobré svědomí se už rozpadalo. „Jen jeden,“ řekl, a přestože to byl nejúžasnější den jeho ne-života, stále to nestačilo. Byl zbabělec; nemohl s Billem jen tak skončit. Stejně tak rychle, jako přišel dovnitř, se Tom obrátil k odchodu, a Andymu bylo jasné, kam jde, ale neřekl nic.
U dveří se Tom otočil a podíval se na svého přítele, vděčný za to, že mu nedělá více potíží. Polkl svůj strach a šťouchl si jazykem do kroužku v koutku úst. „Ty nevíš, jaké to je,“ řekl a Andy souhlasně zavrtěl hlavou.
Nevěděl, jaké to je.
***
Tom neměl žádné plány na to, co se chystá udělat nebo říct, když zamířil do Billova světa místo do kanceláře Vyšší síly. Věděl jen, že potřebuje říct řádné sbohem, pokud nakonec přijde to, co mělo přijít. Možná by mohl přijmout Billovu nabídku, zůstat navždy a počkat, kam je to zavede. Byl si jistý, že Bill by udělal vše, co je v jeho silách, aby ho udržel v bezpečí a v pohodlí, a možná by mohl přesvědčit i Andyho, aby byl na jeho straně. Pohled, který mu jeho andělský přítel věnoval předtím, než zavřel dveře, sliboval, že bude dobrým přítelem a spojencem.
Absolutně bez představy o tom, kolik je hodin, byl Tom překvapen, když se ocitl v Billově škole. Praštilo jej to do tváře jako cihlová zeď. Bill seděl v kancelářské židli naproti velmi známé tváři, noha mu znepokojením poskakovala vedle tašky u jeho nohou.
„Tvá matka říkala, že máš stále nějaké potíže spojené s tou nehodou?“ Promluvil brunetčin sladký, povědomý hlas přímo k Billovi. Tom se posadil na židli vedle něj a udržoval svou přítomnost neznámou, aby Billovi nezpůsobil ještě více problémů, než už měl.
Tom sledoval, jak si chlapec vedle něj nervózně žvýká ret. Bylo tak zřejmé, že nechtěl sedět v této kanceláři a vést tento rozhovor. Tom mu tak moc rozuměl, on sám se vyhýbal velmi důležité schůzce, podobné, jako byla tato. Nicméně, srdce se mu sevřelo, když spatřil neprolité slzy v Billových očích, protože věděl, že on byl jejich příčinou.
Jak by mohl sám se sebou žít, neschopen dostat se zpátky k Billovi, když by věděl, jakým trápením Bill prochází?
Když Bill neodpověděl na otázku, kterou mu poradkyně položila, promluvila znovu, její slova byla jemná a trpělivá. „Bille, já si uvědomuju, že ve tvém životě došlo v poslední době k významným změnám. Je to přirozené cítit se zmateně a vyplašeně.“
Bill na to ostře zavrtěl hlavou. „Tohle není něco, čemu by kdokoliv rozuměl,“ řekl a jeho hlas nebezpečně zakolísal blízko k tomu, aby byl hysterický.
„Myslím, že bych tomu rozuměla víc, než si myslíš,“ utěšovala ho žena a Tomovi trvalo celou minutu, než odtrhnul oči od Billa a podíval se na ni. Chtěl se smát, chtěl se ukázat, chtěl si Billa přitáhnout do náruče a odehnat všechny jeho obavy, ale zůstal v klidu a potichu a sledoval, jak se ta srdcervoucí konverzace rozvíjí. Nedokázal se pohnout.
Bill přijal od ženy za stolem nabídnutý papírový kapesník a otřel si své nenamalované oči. Ve své skutečné podobě vypadaly stejně tak dramaticky, jako když byly obtáhnuty černými stíny, které Bill tolik miloval. „Nemá to nic společného s tou nehodou,“ popotáhl a sevřel v pěsti papírový kapesník. „Já – já jsem se zamiloval.“
Jakkoliv to Tomovi znělo úžasně, když ta slova slyšel, ten tón, ve kterém to zaznělo – přiškrcený a bolestný – jej šokoval a nutil jej tápat po nějakém důvodu celého tohoto šílenství. Proč se tohle stalo? Jak mohl tohle udělat někomu, na kom mu tak hluboce záleželo?
„Je to problém s tvou sexualitou?“ Vyzvídala žena jemně, a Bill i Tom po ní oba podrážděně střelili očima. Věděla, že to tak vůbec nebylo. Poradkyně měla dostatek slušnosti, aby se zatvářila zaskočeně. „Chci říct, že vím, že sis přivedl toho – Toma, že? – na sobotní ples.“
Bill polkl a roztřeseně se nadechl při tom nenuceném použití Tomova jména. „Tím to není,“ popotáhl a jeho tělo ztuhlo, jako kdyby byl blízko k tomu, aby odhalil skutečný problém a právě včas se zarazil. Tom instinktivně natáhl ruku, aby se dotkl jeho ruky a Bill se prudce nadechl, tentokrát se však jeho tělo uvolnilo a slzy zpomalily.
Tom se jemně pousmál. Bill ho svým vlastním způsobem mohl cítit, jen si to ještě neuvědomoval.
„Můžeš mi říct cokoliv,“ přitlačila žena lehce, jak si uvědomovala tu křehkou půdu, po které kráčela. „Tuto místnost nic neopustí.“
Tom ovinul prsty kolem Billova zápěstí a cítil zrychlený tep pod jeho kůží. Chtěl, aby se Bill té ženě otevřel, aby byl schopný mluvit s někým stejným způsobem, jakým on byl schopný mluvit s Andym, ale Bill zavrtěl hlavou, té ženě nedůvěřoval. „Já nemůžu-„
„Jestli je to kvůli Claře, Bille-“ začala žena a zarazila se stejně tak rychle, jako se Tomova hlava prudce vymrštila vzhůru a naklonila se na stranu. Její oči se přesunuly jeho směrem, jako by spatřila ten pohyb a náhodou tím narušila své soustředění. Tom si nebyl jistý, co měla Clara co dočinění s touto konverzací, ale velmi jej to zajímalo. „Nikdy si svou práci neberu domů k ní. Když říkám, že cokoliv, co řekneš, zůstane v této místnosti, myslím to vážně.“
„To je – to nemá… nic společného s ní.“ Bill si stáhl nohy pod židli, když se mu nad hlavou rozezněl zvonek, a natáhl se pro jeden z popruhů svého batohu. „Rád bych se teď vrátil do třídy.“
„Dobře,“ připustila žena a postavila se za svým stolem, jakmile Bill vstal ze židle. „Ale prosím, pamatuj si, že za mnou můžeš kdykoliv přijít a mluvit o čemkoliv.“
Bill přikývl a odhrnul si vlasy z obličeje, než si hodil batoh na rameno. „Děkuju,“ řekl a poté zamířil ke dveřím malé kanceláře.
Jakmile byli sami, Tom si odkašlal a ta žena, která se po Billově odchodu posadila, uzamkla svůj pohled s tím jeho. Přerušila oční kontakt, aby pohlédla na hodinky na svém zápěstí a pak se otočila zpátky k němu. „Nemáš právě teď schůzku s někým velmi důležitým?“ Zeptala se a Tom pobaveně zvedl obočí.
„Neměla byste tam být, abyste mě přivítala a dala mu vědět, že tam jsem?“
„Já tam jsem,“ odpověděla nevzrušeně a její oči ani na okamžik nezaváhaly a stále hleděly do těch jeho. „Pokud se nemýlím, právě teď sedím u svého stolu a přemýšlím, proč proboha někdo, kdo má tolik věcí v sázce, by si právě teď vybral postavit se Vyšší síle?“
Tom se na židli napřímil, sepjal si ruce na břiše a lokty si opřel o dřevěné područky. Zmateně nakrčil čelo. „Nerozumím tomu,“ řekl. „Jste tady, ne tam.“
Celia se na něj usmála stejně tak sladce jako před pár minutami na Billa. „Je to jen otázka ohýbání pravidel času.“
„Cestování v čase?“ Zeptal se Tom. Věděl, že to jde, jednou už to sám udělal, ale hodně jej to vyčerpalo a dostal se za to do velkých potíží.
Celia vstala a nepřítomně kráčela k polici v rohu kanceláře. Pohlédla na některé z ozdobných předmětů na polici, jako by přemýšlela o tom, jak to vysvětlit, a až poté si Tom všiml rámečků s fotkami. Clara, ta dívka, se kterou se Bill pomalu spřátelil, byla na spoustě z nich.
„Když jsou noví andělé, jako jsi ty, přiřazeni ke svým prvním případům, je k nim přiřazen i stín,“ začala Celia vysvětlovat. Tom se snažil udržet svou mysl otevřenou a poslouchat, ale oči se mu stále vracely k fotografiím, její slova k němu pronikala trhaně, jako při špatném signálu mobilního telefonu. „Není to nic proti jejich silám nebo schopnostem, je to jen dokud se jim nedá věřit, že budou schopni logicky myslet ve vysoce náročných situacích… jako jsou třeba autonehody.“
Tom odtrhl pohled od fotek a našel na druhé straně místnosti Celiiny měkké hnědé oči, kterými jej stále sledovala se stejným dílem obav a pobavení. „Vy jste tam byla?“
„Byl jsi báječný,“ ujistila ho. „Bill je naživu jen díky tobě. Nikdy jsem neviděla nového anděla tak znalého a zaníceného u svého prvního případu, jako jsi byl ty.“
Tom zavrtěl hlavou, stále se snažil pochopit nejnovější vývoj své zcela nevypočitatelné existence. Nic nedávalo smysl, a zrovna když už se s touto skutečností začínal vyrovnávat, přišlo něco jiného a znovu jej to hodilo do kola. „Jak jste tady?“ Chtěl to vědět, vstal a přecházel tam a zpátky před dveřmi, kterými Bill odešel. Tom chtěl jít za ním, rozloučit se s ním, ale teď stál před Celií na jiné rovině, než jakou by očekával. Nic nedávalo smysl.
„Jelikož jsem neustále potřebná na obou místech, jsem schopná se integrovat do obou světů.“
„Jste žijící?“
Celia zavrtěla hlavou. „Ne,“ odpověděla tiše, stále trpělivá s Tomovým zmatením a otázkami. „Ne tak úplně.“
„A co ona?“ Zeptal se Tom a ukázal obviňujícím prstem ve směru fotek Billovy kamarádky. „Clara?“
„Je to moje dcera,“ objasnila Celia. „Žiju normálně jako ostatní žijící, jen s tajnou prací.“
Tom se snažil ignorovat tu malou jiskru, kterou ucítil přímo ve svém žaludku. Celia měla svůj koláč a mohla ho také jíst. Proč by nemohl on? Proč by nemohl být stále anděl a i přesto mít Billa? Pokud mohla Celia…
„Myslím, že si dnes potřebuješ jít promluvit s VS,“ nařídila mu Celia pevně, ale stejně jemně jako dříve. Tom v jejích očích spatřil vědoucný záblesk. Mohla vidět, co k Billovi cítil, co Bill cítil k němu. Byla na jeho straně, a možná byla odjakživa.
„Ona to ví?“ Zeptal se Tom, stále tápal ve tmě, jak se snažil najít všechny dílky skládačky. „Clara. Ona ví, že jste-„
Celia zavrtěla hlavou, její úsměv byl náhle plný obdivu nebo zbožňování, když pomyslela na svou dceru, tu dívku, na kterou Tom jen o pár týdnů dříve žárlil. „Ví, co potřebuje vědět. Ty, ze všech ostatních lidí, bys měl vědět, jak vážný je VS ohledně udržení naší existence jako vysoce střežené tajemství.“
„Máte… Chci říct, jste vdaná?“
Celia vědoucně zavrtěla hlavou a věnovala Tomovi mrknutí, ve kterém zajiskřilo, a dala mu tím tak najevo, že ví, že jsou si v tomto ohledu více podobní, než si Tom kdy představoval. „Mám někoho speciálního. Adoptovali jsme si Claru, když byla ještě miminko.“
Tom to dříve nevěděl, ale tohle chtěl. Chtěl cítit něco takhle normálního. Chtěl mít Billa a možná rodinu, a možná dokonce být nesmrtelný. Ta myšlenka jej nutila ještě více uvažovat nad logistikou celé té věci. Jak to vlastně fungovalo?
„Pokud jste zároveň žijící i ne, znamená to, že máte taky anděla?“
Žena zabublala smíchy nad Tomovými neustálými otázkami, které byly zřejmým ukazatelem toho, jak moc to chtěl všechno najednou pochopit. Tom sám sebe nikdy nepovažoval za příliš zvědavého – ne jako byl Bill nebo Andy – ale pravděpodobně doposud nenašel oblast, která by jej nejvíce zajímala. „Ráda si to myslím,“ přikývla a přešla malý prostor mezi nimi, aby se zastavila před Tomem. Položila mu ruku na rameno, stejně, jako předtím Billovi. „Uvědomuju si, že je toho hodně na pochopení a ještě je toho o hodně víc, abys tomu porozuměl.“
Tom souhlasně přikývl. Jeho mysl závodila, myšlenky mu vířily kolem jeho práce, a Celiiny práce, a Billa, a života, a ne-života, a Andyho, a VS. Tom to chtěl vypnout, zastavit tu místnost, aby se přestala točit, ale nemohl. Jeho nevolnost byla na svém nejvyšším vrcholu.
„Myslím, že by sis teď opravdu měl jít promluvit s VS,“ řekla.
„Můžu ohnout čas a nepřijít tak pozdě?“ Zkusil to Tom, jeho malá jiskřička naděje rostla do většího plamene tepla a komfortu nakaženého zmatením.
Ušklíbl se na Celii, když s dalším smíchem zavrtěla hlavou.
„Ještě ne,“ řekla a Tom se nadějně zazubil.
Došel už tak daleko, určitě mu mohlo být odpuštěno, když přijde o deset minut později.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Ta holka je mistryně v napínání. Neuvěřitelné.
Nicméně jsme dnes dostali potěšující informace. Snad bude VS hodný a dovolí to mít stejné jako ta paní. A chudák Bill, ten se trápí a myslí si, že Toma nikdy neuvidí. Ale jen vydrž zlato, brzo bude líp.
Díky Zuzu za překlad
Prosim ať to má dobrý konec… Myslím že tenhle díl se mi zatím líbil nejvíc. Děkuji moc.
Ten Tom má tedy žaludek! 😀 On místo schůzky s VS zase porušuje pravidla, protože se chce rozloučit s Billem.. 😀 Jasně, na jednu stranu mu to schvaluju, protože je to od něj hezké a ukazuje to, jak moc Billa miluje, ale mám trochu strach, že Tom až moc riskuje, tak snad se mu to nevymstí.
I když díky Celii mám teď opravdu pozitivní myšlenky a obrovskou naději, že to takhle bude nakonec dovoleno i Tomovi. Moc si přeju šťasný konec, protože si to oba po tom trápení zaslouží.
No a Billa mi dnes bylo tak líto! 🙁 Snad se brzy dozví šťastné zprávy!!
Moc děkuji za parádní překlad! 🙂
Nó! Samé dobré správy, len tak ďalej! :-p
Vypadá to že by povídka mohla skončit dobře.
Jéj, takže ono to má možno nejaké prijateľné riešenie aby Bill o Toma neprišiel a aby Tom naďalej mohol "pracovať" ako anjel??? to sa mi táááák veľmi páči:) Ďakujem za kapitolu♥
Obávám se, že tohle natahování mě totálně zničí… 😀