autor: ophelia_seven
Šedivá záležitost
Bill se opřel, položil svou váhu na lokty a nohy vykopl kupředu. Počasí bylo naprosto nádherné, jarní vzduch už byl spíš jako letní než zimní, a vánek byl dost lehký, aby mu prohrábl vlasy, ale ne dost silný, aby byl na obtíž. Protáhl si prsty u nohou, jelikož si boty sundal už dříve, a zatlačil s nimi do Tomova lýtka s potřebou ucítit nějaký druh spojení, ale s obavami, kolik mu toho Tom dovolí.
Tom za ním toho rána přišel brzy, ale v tu chvíli to byl pocit, jako by tam sotva vůbec byl. Byl k Billovi po celý den vzdálený a chladný, a Bill se stáhnul, aby mu dal prostor. Bylo zřejmé, že jej něco trápí a v tom jednom okamžiku, kdy se jej Bill zeptal, jestli je v pořádku, Tom nasadil kamenný pohled a jeho odpověď byla krátká a odměřená. Bill doufal, že výlet do parku jej trochu uvolní, ale o pár hodin později zjistil, že kolem anděla stále ještě našlapuje po špičkách. Rozhovor mezi nimi byl sporadický a strohý, trochu rozpačitý a drsný na okrajích, když se objevil.
Bill usazený vedle Toma s bezpečnou vzdáleností mezi nimi vydal podivný hrdelní zvuk, když na něj anděl pohlédl se slabým úsměvem na rtech.
„Jak jde škola?“ Zeptal se Tom a naklonil se, aby se natáhl pro Billův kotník. Bill se k němu naklonil, zatímco Tomovy prsty pracovaly odborně na kopcích a údolích jeho chodidla. Ta otázka jej překvapila, ale snažil se to nedat najevo, protože chtěl, aby konverzace pokračovala.
„Jako vždycky,“ zamumlal a prakticky předl pod Tomovými prsty. Nebyla to samotná masáž, která by byla tak skvělá, ale jen ta skutečnost, že se ho Tom dotýká a že ho mohl skutečně cítit, způsobovala, že všechna jeho nervová zakončení bzučela potěšením. Zabíjelo jej to po celý den, když si musel hlídat ruce, ačkoliv věděl, že ho mohl cítit. Nebyl správný pocit se takhle omezovat, když ta příležitost seděla přímo před ním. „Je to teď mnohem jednodušší, když jsem už všechno dohnal.“
„A co ples? Už jsi pozval Claru?“
Bill ze sebe vydal zvuk, který zněl hodně jako zavrčení, ačkoliv se ho snažil maskovat jako povzdech. Od chvíle, kdy s tím jeho matka přišla, diskutovali o této problematice vícekrát, než byl ochoten to vůbec spočítat, a ve svém rozhodnutí nikdy nezaváhal. „Už jsem ti říkal, že nejdu.“
„Čemu by to mohlo ublížit?“
Bill trhl hlavou a podíval se přímo na Toma s přimhouřenýma, defenzivníma očima. „Bylo by mi mizerně,“ odsekl, vytáhl nohu z Tomových rukou a neunikl mu přitom záblesk ublížení v andělových očích. Byl to moment frustrace, kterého okamžitě litoval. Bez Tomova doteku se náhle cítil opět prázdný a toužící po dalším spojení. „Daleko raději bych ten večer strávil s tebou,“ dodal jako upřímný prostředek omluvy, přičemž sklopil bradu, ale dál držel oči pevně uzamčené s Tomovýma. „Pokud teda nebudeš zaneprázdněný.“
Tom po Billovi blýskl úsměvem, který poslal okamžitý nárůst tepla do jeho žil. „Ty jsi jediná věc, která mě drží zaneprázdněného.“
„Tak laciné,“ uchechtl se Bill, ale spokojeně vzdychl, když mu Tom ovinul ruku kolem ramen a přitáhl si jej blíž, očividně vnímavý k Billově náhlé potřebě. Cítil se v bezpečí po Tomově boku, kdy vdechoval jeho chlapeckou vůni a nechal jeho tělesné teplo, aby jej zahřálo zvenku i zevnitř. „Okouzlující, ale kýčovité.“
„Možná,“ souhlasil Tom se svým typickým úšklebkem, který mu způsoboval vrásky kolem očí,“ ale je to pravda. Kdybych neměl tebe, abych si dělal starosti, tak bych neměl co dělat.“
„Přeju si-“ vybreptl náhle Bill a stejně tak rychle se zarazil. Bylo to k ničemu, aby si přál věci, které nikdy nemohl mít, a měl pocit, že by to Toma jen více naštvalo. Top bylo něco, co nehodlal riskovat, nechtěl tenhle okamžik kazit. Tom byl poprvé za celý den trochu vřelejší a on chtěl, aby i po zbytek dne zůstal hřejivý, přítulný a uvolněný. Bill natáhl ruku, aby poplácal Charlieho po hlavě, a neměl v úmyslu své prohlášení dokončit, ale Tom do něj šťouchl loktem.
„Co si přeješ?“
„Nic,“ popřel to Bill a opřel se o svého přítele. Otočil hlavu a zaklonil ji, aby si ukradl polibek, ale Tom se odtáhl v očekávání a dychtivě na Billa svrchu pohlížel. „Nic to není, vážně.“
„Fajn,“ připustil Tom lehce a přitáhl si Billa zpátky ke svému boku. Bylo zřejmé, podle napětí v Tomově rameni a odstupu v jeho hlase, že mu nevěří, a že rozhovor na toto téma ještě není u konce. Na rtech se mu objevilo něco, co připomínalo nezbednost, zatímco tiché vteřiny ubíhaly. „Myslím, že toho budeš litovat, když nepůjdeš.“
„Nebudu, a já nejdu, Tome,“ řekl Bill pevně, ačkoliv mu v očích jiskřil úsměv, který převzala i jeho tvář. „Ani neumím tancovat.“
„Každý umí tancovat,“ namítl anděl, pevně věřil tomu, že je to pravda. „Všechno, co přitom musíš dělat, je hýbat svým tělem.“ Bill na něj přimhouřil oči, čímž to prohlášení zpochybňoval, a anděl se na něj na oplátku pobaveně usmál. „Když můžu tancovat já, můžeš tancovat i ty.“
„Já nemůžu,“ popřel to Bill a Tomovi to znělo jako výzva. Dřív než Bill vůbec věděl, co se děje, Tom vstal ze země a natáhl ruku ke svému brzy-tanečnímu-partnerovi. Bill na anděla nepřesvědčeně zíral. „Co?“
„Jdeme tancovat,“ konstatoval Tom skutečnost tak jednoduchou, jako byl součet dvou a dvou. Bill pod slunečním světlem zčervenal a zavrtěl hlavou, odmítl ruku, která mu byla nabídnuta. Jestli si Tom myslel, že vstane a bude na veřejnosti tancovat, tak se asi pomátl.
„Já nemůžu, Tome. A nemáme ani žádnou hudbu.“
Tom obrátil oči v sloup nad tou zjevnou výmluvou. „No a?“ Zeptal se a Bill si vzdorovitě zkřížil ruce na hrudi. „Podívej, snažil jsem se být gentleman a nechat tě vstát z tvé vlastní vůle, ale pokud se k tomu nechystáš, mám moc tě sám zvednout a postavit tě tam, kde tě chci mít.“
„Pak to je přesně to, co budeš muset udělat,“ odsekl Bill chytře a dál neposlušně držel své paže překřížené na hrudi.
Během pouhé vteřiny se Bill náhle ocitl nad zemí a stojící na svých vlastních nohách. Na okamžik překvapeně klopýtl, ačkoliv byl varován, a poté sebou škubnul z jiného důvodu, jako třeba proč to byl takový špatný nápad, a ucítil, jak se jeho puls zrychlil. „Tome, to nemůžeme – jsme na veřejnosti.“
„Tady nás nikdo neuvidí,“ připomněl mu Tom. „Proto jsme vybrali tohle místo, pamatuješ?“ Jeho mozolnaté ruce popadly ty Billovy a nastavily je do správné taneční polohy, s jednou rukou na jeho pase, zatímco druhou držel na úrovni ramen. „Tohle není těžké.“
Bill vzdorovitě vytáhl ruce z polohy, do které je Tom dal, a místo toho je omotal kolem andělova krku a přistoupil blíž k mnohem pomalejšímu druhu tance, než Tom původně zamýšlel. Pokud jej chtěl anděl nutit k tanci na veřejnosti a bez hudby, tak to udělají takhle.
Jejich záda se napřímila do dokonalého držení těla, zatímco Tom udělal první taneční krok a Bill si povzdechl. „Nemáš ponětí, do čeho se to pouštíš,“ zamumlal a pokusil se ukrást si pohled dolů mezi jejich těla, aby našel své nohy. Naposledy, když se Bill pokoušel tancovat na svatbě své sestřenice Beatrice, jí šlápl na nohy tolikrát, až si byl jistý, že jí dokonale zničil její bílé boty.
„Nepřemýšlej o tom tolik,“ instruoval ho anděl a přitáhl si Billa blíž, až jejich čela byla v jedné rovině a nebyl tam žádný prostor, kde by Bill mohl zírat na své nohy. „Nech mě tě vést.“
„Já nejsem holka,“ zamumlal Bill, ale dál se nehádal, jakmile s nimi začal Tom pohybovat a Bill zjistil, že se jeho nohy pohybují lehčeji, ačkoliv trochu rozpačitě. Dech se mu zadrhl v hrudi, když se mu zastavilo srdce, a poté se znovu rozbušilo ve stejném rytmu jako to Tomovo. Nikdy nebyl schopný tancovat, ale Tom nějak použil svou moc, aby Billovy nohy fungovaly správně, a Bill na Tomovy prsty sotva vůbec šlápl.
„Vidíš?“ Popíchl jej Tom jemně o pár minut později, když Bill vypadal, že už tomu přišel na kloub. „Není to těžké.“
Tom držel ruce na Billových bocích a držel jejich těla, aby se spolu pohupovala, zatímco Bill se nadále pohyboval s ním a cítil, jak silně a rychle propadává tomu chlapci před sebou. Každý, kdo jej dokázal přimět k tanci bez velkého boje, stál za všechnu námahu, pomyslel si. „Stejně nepůjdu,“ řekl tiše Tomovi a namotal si na prsty jeden z jeho silných dredů. Tomův dech se zpomalil a byl přerušený povzdechem.
„Rozmyslel by sis to, kdybych řekl, že ten večer nebudu nikde poblíž?“
Bill se rychle odtáhl, ten tíživý pocit, že něco není v pořádku, do něj prostoupil hlouběji a přidělával mu starosti. „Ne,“ odpověděl pravdivě. Nezměnil by názor, stále nechtěl trávit svůj čas s lidmi ze školy, ani nechtěl požádat Claru, aby šla s ním. Ona už si stejně myslela, že chodí s Tomem, takže by těžko mohl přijít s nějakým vysvětlením.
Hlavně prostě nechtěl. Nechtěl se vypořádávat s obtěžováním od svých vrstevníků, ani nechtěl opakovat, co se stalo, když odešel na tu párty ve snaze být normální. Jediná dobrá věc, která z té noci vyplynula, byla, že se mohl poprvé Toma skutečně dotknout. Od toho okamžiku si Bill uvědomoval, že ve skutečnosti nic jiného nepotřebuje.
„Ty jsi teda sakramentsky odhodlaný nejít,“ zamumlal Tom proti Billovu krku, až Billovi naskočila husí kůže. Zhluboka se nadechl, vdechoval Billovu vůni a cítil se tak dobře. Chtěl si tohle na Billovi pamatovat, až přijde den, kdy bude buď přeložen, nebo dobrovolně odlákán od toho chlapce, do kterého se zamiloval. Chtěl si pamatovat, jaké to je, mít Billa ve svém náručí, teplo jeho úsměvu, jiskru jeho osobnosti. Jeho odhodlání a jeho nemotornost a jeho srdce.
„Já tam prostě nechci,“ řekl Bill, odtáhl se od Toma a poklekl si vedle Charlieho. „A nemá to nic společného s tebou.“
Zamířil ke kraji jejich deky a začal ji sbírat do náruče, aniž by se zeptal Toma, jestli je připraven už jít, nebo ne. Tom jej sledoval a přemýšlel, jestli ještě někdy budou mít takovouhle chvilku, jestli ještě někdy budou sedět na tomto místě v parku a předstírat, že jsou napůl normální pár. Tom ani nevěděl, jestli by je měl nazývat párem, se všemi těmi omezeními a následky, se kterými se museli vyrovnávat jen proto, že seděli vedle sebe.
A více než o to, že už Billa nikdy znovu neuvidí, se Tom bál o samotného Billa. Stále byl klasifikován jako vysoce rizikový úkol a Tom k němu byl přiřazen z nějakého důvodu: protože potřeboval někoho mladého a svěžího, někoho s energií a časem. Co kdyby byl předán andělovi, který by jej viděl pouze jen jako další povinnost na svém už tak dlouhém seznamu povinností? Co když se Bill stane pro někoho dalšího jen číslem?
Bill byl více než číslo, byl více než jen úkol. Byl to člověk s rodinou a s city a se srdcem. Měl srdce a Tom byl neochotný si přiznat, že se mu ho chystal zlomit. Ne proto, že by chtěl, ale protože musel.
To byl důvod, proč VS Tomovi neustále opakoval, aby nevytvářel žádné silné pouto, ne kvůli němu, ale kvůli Billovi. Po celou dobu měl na mysli jen Billovo dobro, ale Tom byl zaslepen svými vlastními pocity a náklonností, aby si toho všiml nebo se staral. Tom byl sobecký až do bodu zničení.
A přesto nedokázal bojovat s nutkáním zabalit Billa do náruče a držet ho tak navždy, ať už si kdokoliv myslel cokoliv. Nedokázal přestat myslet na to, jak ho líbá, jak se ho dotýká, jak dává Billovi z první ruky pocítit, jaké city k němu chová. Nebylo to fér, když rozhodnutí, které musel udělat, Billa při tom procesu každopádně zničí, ať už to bude na kterémkoliv konci stupnice.
„Nejsi naštvaný, že ne?“ Zeptal se Tom zkusmo a sladil svůj krok s Billem, zatímco šli po opuštěném chodníku.
„Hmm?“ Zabručel Bill tázavě, otočil hlavu a pohlédl na Toma s našpulenými rty. Tom mohl v jeho očích vidět upřímnou otázku. „Naštvaný?“
„Jo. Že na tebe tlačím s tím plesem.“
„Oh,“ Bill zavrtěl hlavou a otočil pohled zpátky před sebe. Sevřel pevněji Charlieho vodítko, když se pes pro něco příliš nadchl, ale zůstal nohama pevně na zemi. „Ne, nejsem naštvaný.“
„Tak nad čím přemýšlíš?“
„Nad cookies,“ odpověděl Bill okamžitě, jeho tón byl tak lehký a vážný, že ze sebe Tom vydal překvapený smích. Bill na něj pohlédl s pobaveným úšklebkem na tváři. „Co?“
„Cookies? To myslíš vážně?“
Bill naklonil hlavu a pokrčil rameny. „Proč ne cookies? Nezní to dobře?“
„Asi jo?“ Odpověděl anděl, ačkoliv kdyby k sobě měl být upřímný, tak by řekl, že cookies zní jako docela dobrý nápad. V žaludku mu začalo kručet hlady a to byl pocit, na který si stále ještě snažil zvyknout. Neměl by mít hlad, ale zase, nic na jeho životě nebo na jeho práci nedávalo smysl. Doufal, že pro něj bude mít VS brzy nějaké definitivní odpovědi, a doufal, že to nebude nic, z čeho by si měl dělat starosti. „Chceš se pro ně někde zastavit, než se dostaneme domů?“
„Ne,“ řekl Bill, a Tom mohl vidět, jak se mu oči rozsvítily nad novým plánem. „Přemýšlel jsem, že bychom mohli nějaké udělat spolu, až se dostaneme domů.“
„Ale ne,“ okamžitě to odmítl Tom a v jeho mysli už probíhaly všechny věci, které by se mohly pokazit. Bylo to už příliš mnoho, Tom se cítil příliš unavený a nebyl si jistý, jestli byl dokonce schopen Billa uchránit před nebezpečím, které přicházelo spolu s pečením. Byl tady důvod, proč mu jeho matka nedovolovala vařit. „To je špatný nápad.“
„Co?“ Ušklíbl se Bill rozhořčeně a udržoval stálé tempo v chůzi. Nehodlal zaváhat, nechtěl se opět podřídit Tomovým přáním. Chtěl cookies a chtěl je upéct sám. „Proč je pečení cookies špatný nápad?“
„Je to moc nebezpečné. Mohl by ses spálit.“
„Ale ty tam budeš, abys mě ochránil,“ prohlásil Bill a Tomovi spadlo srdce až do jeho kroutícího se žaludku. Nenáviděl, že Billa přivedl už tak daleko, že v něj měl tolik víry, když věci na Tomově konci byly tak nejisté. „Vždycky tady jsi, abys mě ochránil.“
Bylo to příliš na to, aby to zvládnul. Se vším, co bylo na obzoru, čeho si Bill ani nebyl vědom, jej Tom prostě nemohl nechat si myslet, že tam vždy bude. Byla tu velká šance, že jednoho dne tam Tom nebude. Bill se mohl vážně zranit a nebude tam nic, co by s tím mohl udělat, žádná slova útěchy, žádný uklidňující dotek, nic.
Zastavil se uprostřed kroku, popadl Billa za paži a postavil jej před sebe. Jeho ruce se přestěhovaly na Billova ramena a držel jej tak, aby se jejich pohledy setkaly a Tom mu tak mohl zprostředkovat vážnost situace a všechnu svou upřímnost. „Potřebuješ začít dělat svědomitější rozhodnutí pro případ, že tady jednoho dne nebudu, abych tě chránil.“
Billova tvář okamžitě povadla, všechny jeho rysy se rozpadly do nevýrazné grimasy. „Snažíš se se mnou rozejít?“
„Cože?“
„Celý den jsi tak nepřístupný, dokonce už i dřív. Nechceš mluvit o ničem důležitém, chceš, abych šel na ples, mluvíš o tom, že tady nebudeš, abys mě chránil-“ Billův hlas se začal zvyšovat v panice a Tom věděl, že musí potlačit jeho strach, jakkoliv jen může.
„Bille, ne,“ řekl rychle a přikryl Billova ústa dlaní, ale jen na okamžik. Když odtáhl své prsty pryč, Billovy rty byly sevřené a mlčel. Tom mu to musel říct. Odkládal to, snažil se Billa držet v nevědomosti, ale věděl, že by to věci ještě zhoršilo, kdyby jednoho dne zmizel z jeho života. „V poslední době jsem se dostával do velkých problémů a VS řekl, že ještě jeden průser a budu přeložen k někomu jinému a ty dostaneš nového strážce.“
Bill dětinsky dupl nohou, oči mu žhnuly s frustrací zaměřenou přímo na Toma. „Tak se přestaň dostávat do problémů!“
„To není tak jednoduché,“ zaváhal Tom, udržoval tichý hlas a dával pozor na kolemjdoucí. Nebylo třeba, aby byl někdo svědkem Billova zdánlivě jednostranného záchvatu vzteku. Naštěstí pro oba se zdálo, že jsou sami.
„Určitě je,“ odsekl Bill a zkřížil si ruce na prsou, zatímco plamen v jeho očích vzrostl do takové síly, že Tom mohl prakticky cítit teplo, které z nich vyzařovalo. „Prostě přestaň dělat věci, o kterých víš, že bys je neměl dělat.“
Tom se znovu rozešel, sám začínal být frustrovaný, protože už dokázal vidět znaky toho, co by jeho zmizení s Billem udělalo, a nebylo tady absolutně nic, co by s tím mohl udělat. Musel Billa dostat domů, aby si o tom mohli skutečně promluvit. Problém byl v tom, že Tom neměl tušení, co by mohl říct, aby Billa uklidnil nebo sebe vytáhl z horké vody.
Tom sám šel pouhých několik vteřin, než uslyšel výrazný zvuk Billových tenisek na betonu. Když jej Bill dohonil a střelil po něm kousavým pohledem, Tom věděl, že musí něco říct. Ale co? Ani nevěděl, kde začít.
„Ty to nechápeš,“ vzdychl a mnul si dlaní obličej. „Nemůžu přestat dělat věci, za které se dostávám do problémů.“
„Proč ne?“ Pro Billa bylo vše tak jednoduché. Všechno bylo buď dobré, nebo špatné, černé, nebo bílé. V Billově světě neexistovala šedá záležitost. Tom byl šedá záležitost.
„Podívej,“ povzdechl si anděl a cítil, jak instinktivně zrychluje tempo, jak rostla jeho úroveň frustrace. „Ty bys mě neměl vidět tak moc, jako mě vidíš. Neměl bys mě cítit. Neměli bychom být ani přátelé, natož cokoliv jiného.“
Tom se odmlčel, dával tak sám sobě čas přijít na to, jak pokračovat, a Billovi čas, aby vstřebal nově nabyté informace. Napůl očekával, že Bill prohodí nějaké sarkastické, vtipné odseknutí, díky kterému by se Tom cítil ještě hloupěji, že nechal věci zajít tak daleko, ale Bill neřekl nic a Tom si pomyslel, že to je skoro horší, než kdyby odpověď dostal. Cítil se kvůli tomu provinile.
„Mám tahle nutkání, o kterých jsem si jistý, že bych je neměl mít. Dokonce i VS se zdál být překvapený, když jsem mu o nich řekl. Neměl bych mít hlad, nebo být unavený, nebo chtít sex, ale chci všechny tyhle věci po celou dobu. Když jsem s tebou a i když nejsem.
„Já to ne…“ Začal Bill a Tom polkl. Přesně. Bill to nechápal, nemohl tomu rozumět, a ani to od něj nemělo být očekáváno. Dokonce ani neměl vědět, že Tom existuje, ale anděla to k němu táhlo znovu a znovu. To ale Tomovi nezabránilo v tom, že chtěl, aby to Bill pochopil. Nechtěl ho opustit nevědomého.
„Nechápeš to,“ vzdychl unaveně a zavrtěl hlavou. „Něco je se mnou špatně. Je to, jako bych byl uvězněný mezi životem a smrtí a nemůžu se dostat ani na jednu stranu. Pro ně nejsem dost mrtvý a pro tebe nejsem dost živý.“
„Tome, mně je jedno, co jsi zač, tak dlouho, dokud tady jsi se mnou.“
Tomův hlas byl ochraptělý a suchý, když promluvil, a jeho slova vycházela ven tak poraženě, jako se sám cítil. „Jednoho dne možná nebudu. Potřebuju, abys tomu rozuměl.“
„Ale já-„
„Já nevím, co se stane. Můžou to být dny, můžou to být i roky. Já už prostě vůbec nic nevím.“
„Neopouštěj mě,“ prosil Bill tiše a sklopil oči k chodníku, zatímco se mu plnily slzami. Nemohl o Toma přijít, jeho anděl byl jediná věc v jeho životě, která dávala nějaký smysl, a dokonce i ta myšlenka nedávala smysl.
„Musím jít.“
Bill vzhlédl a našel sám sebe na chodníku o samotě, s Charliem u svých nohou koukajícím se smutně do místa, kde Tom před okamžikem stál.
„Vrátí se,“ řekl Bill zlatému retrívrovi, ale pro jednou pochybnosti převažovaly nad nadějí.
Prostě nevěděl.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Uhhh, tohle je TAK frustrující! Na konci se mi až chtělo plakat, jak bezvýchodá tahle situace je! Sama netuším, co bych ji poradila, protože mě přijde, že tohle nemá řešení. Jenom budou všichni nešťastní, a především Bill! Až bude muset Tom skutečně odejít, ve zdraví to nepřežije. A to ať už tom fyzickém, ale hlavně duševním. Pomalu se blížíme k závěru povídky a já mám čím dál větší strach, že tohle nedopadne dobře. Celý dnešní díl mi přišel jako nějaké Tomovo loučení, z čehož se mi svírá srdce. Čím dál více se upínám na to, že Tom cítí to, co by neměl. V tom jediném momentálně vidím malou výhru a doufám, že tohle dopomůže k tomu, aby spolu kluci mohli zůstat.
Moc děkuji za úžasný překlad! Moc se těším na další pokračování, ale zároveň se děsně bojím. Děkuji! 🙂
Myslela jsem si, že víc nervydrásající, než to, že se nemohli dotýkat, už to nebude. A ono hele, tohle je ještě větší peklo. Jak tohle může dopadnout? Doufám, že Tom prostě neměl umřít a proto cítí všechny ty věci. A dostane druhou šanci na život a ten si užije po boku Billa.
Děkuji za překlad Zuzu.
Když Tom odejde tak Bill to ve zdraví nepřežije.
Dúfala som, že sa Tom pokúsi Billovi vysvetliť to čo sa deje zrozumiteľnejšie, ale bojím sa, že z toho čo mu povedal Bill nepochopí ako ho Tom miluje a ako bude bez neho trpieť a čo presne by nemal robiť aby nebol preložený okamžite. Zdá sa to tak bezvýchodiskové… neviem si predstaviť ako to môže dopadnúť…