autor: Saline A.
„Prosím, na nic se mě neptej,“ zamumlal Bill tiše, schovaný pod velkou kapucí a brýlemi. „Později ti všechno vysvětlím, ale teď… nic neříkej,“ prosebně ke svému bratrovi vzhlédl.
Tom na něj nepokrytě zíral, jak nejistě stál mezi dveřmi do letadla a v rukou svíral rukojeť svého kufru. Po poslední konverzaci s Billem a spoustě prolitých slz nepočítal s tím, že by se Bill v letadle do Los Angeles objevil. Loučili se, jako kdyby zůstával v Německu. Při čtvrtém Billově přešlápnutí z nohy na nohu a nervózním odkašlání mlčky přikývl a sundal tašku z protějšího sedadla, aby se mladší z bratrů měl kam posadit. „Jsi v pořádku?“
„V naprostém,“ přitakal Bill, ale jakmile se usadil, strčil si do uší sluchátka a stulil se do klubíčka ve snaze uniknout Tomovým pátravým pohledům. Přál si, aby mohl uniknout i vlastním myšlenkám.
Nenáviděl se. Stačilo mu pár minut na stránkách německého bulváru, aby věděl, jaký malér způsobil. Všechny se předháněly v informacích o tom, proč Bill opustil Německo, přičemž každý z nich přinesl svoje fotografie, jak se pohyboval na letišti s velkým kufrem a následně nastupoval do soukromého letadla. Nenáviděl se, protože od Anise nedostal ani jednu jedinou zprávu, neměl žádné zmeškané volání. Ublížil mu a věděl to.
Bylo to už pár hodin od chvíle, kdy v Americe vystoupili z letadla a on byl opravdu vyčerpaný, ale v momentu, kdy se dostal domů, se nedokázal zastavit. Ruce a nohy pracovaly téměř bez něj, jen mechanicky odpovídal na Tomovy dotazy, aniž by si pořádně uvědomoval, na co se ho ptá. Jakmile splnil všechno, co si předsevzal udělat, sedl do auta a zamířil k jedinému člověku, kterého v současném stavu mohl vidět.
„Bille!“ Alexandr překvapeně zamrkal, ale téměř okamžitě si k sobě rozpačitého mladíka přitáhl do pevného objetí. „Zatraceně, tak rád tě vidím, kluku! Nečekal jsem, že se ukážeš, podle Toma to vypadalo, že zůstaneš v Německu,“ hned ho vedl hlouběji do bytu, usazuje ho na gauč.
„Původně jsem myslel, že zůstanu,“ přikývl Bill. S povzdechem si složil nohy pod sebe. „Na poslední chvíli jsem popadl kufr a zamířil na letiště.“
„Proč?“
„Protože jsem s tebou potřeboval mluvit,“ odvětil upřímně.
Alexandr zmateně zamrkal, zatímco před Billa pokládal sklenku s džusem. „Se mnou? Proč, proboha?“
„Protože vím, že ty jediný odložíš stranou svoje city a dokážeš se mnou mluvit narovinu, aniž by z toho plynul prospěch pro tebe,“ Bill se natáhl a muže chytil za ruku. „Pokud ti to ale vadí, určitě mi to řekni. Pochopil bych, kdyby pro tebe podobná konverzace byla příliš těžká.“
„Bille,“ Alexandr se usmál a Billa políbil na spánek, rozhodně zavrtěl hlavou. „Víš moc dobře, že pro mě těžká není. Už dávno jsem se smířil s tím, že Bushida miluješ, tak jaký by mělo smysl, abych se trápil kvůli tomu, že nemiluješ mě? Pohnul jsem se a jdu dál, nestresuj se kvůli mně.“
„Potřeboval bych umět nakládat se svými city tak, jako to umíš ty. Ani nevíš, jak hrozně moc ti tohle závidím,“ zasmál se Bill krátce. „Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdybych se dokázal už tehdy smířit s tím, že je Anis s Annou.“
Alexandr něžně stiskl Billovu dlaň a s úsměvem zavrtěl hlavou. „Tajemství je, že pokud je to ta pravá láska, tak se přes to nepřeneseš nikdy, Bille. U Bushida jsi viděl, že i po těch letech, kdy jsi byl pryč, v tobě stále zůstával stesk po něm, stále ti podlamoval kolena a způsoboval ti šimrání v břiše. Jakmile jde o takovou lásku, tak se dál pohnout nemůžeš, dokud nejste spolu. Takže, i když tě to třeba zklame, říkám, že ty jsi nebyl ten pravý.“
„Nezklame. Upřímně jsem rád, že ses z toho dokázal pohnout, protože bych celý život litoval toho, že jsem ti nějak ublížil. Zrovna u tebe bych si to asi neodpustil.“
„To není důvod, Bille. Zbytečně by sis kvůli tomu kazil psychickou pohodu, a za to nám nikdo nestojí. Je důležité, abychom odpustili druhým, ale nejdůležitější je, abychom odpustili sami sobě,“ pohladil ho na vlasech. „Nesmíš se celý život trestat za svá rozhodnutí, pokud tě udělají šťastným. Strávíš život především se sebou. Proto je nejdůležitější, abys byl sám se sebou v rovnováze, aby sis nic nevyčítal. Odpusť si, Bille…“
Bill se s povzdechem zapřel do sedačky, prstem kroužil po obvodu skleničky. Zamyšleně sledoval kruhy, které se tvořily na hladině džusu, než znovu vzhlédl k Alexandrovi. „Občas je to těžké. Třeba teď. Odletěl jsem z Německa, aniž bych to někomu řekl, Anis se to dozvěděl až z novin. Nenapsal, nezavolal, vůbec se neozval. Bože, musel jsem mu hrozně ublížit.“
„Možná,“ přikývl zamyšleně Alex, „spíš si ale myslím, že se snaží dát ti dostatek prostoru na svobodné rozhodnutí. Podle toho, cos mi říkal během našich hovorů, mi přijde, že ten muž neuvěřitelně emočně vyspěl za ty roky, co jste se neviděli, a proto teď ví, že když jsi odjel bez rozloučení, měl jsi k tomu určitě důvod, ať už jakýkoliv. Proč váháš, Bille? Vidím na tobě, jak moc bys za ním chtěl letět…“
„Protože to nechci Tomovi znovu udělat. Už jednou se kvůli mně vzdal všeho a odletěl sem. A já se zničehonic rozhodnu, že chci žít s Anisem a vrátím se tam? Alexi, je to vůči Tomovi tak hrozně nefér…“
„Proč?“ Alex zvedl zmateně obočí. „Vždyť tady má přítelkyni, se kterou, co vím, by chtěl tak nějak asi zůstat a možná i založit rodinu, a ty ho přeci nenutíš, aby se vrátil s tebou. Tak co je vůči němu nefér? Našel tady svoje štěstí, myslím, že je spokojený.“
Bill uhnul pohledem a zatahal si za tričko. „Jenže tu nebudu já. Mluvili jsme o tom spolu v Německu hned po tom, co se vrátil z dovolené tady. Říkal, že si nedokáže představit, že bych byl dlouhodobě pryč.“
„To, že si to nedokáže představit, neznamená, že to nezvládne,“ povzbudivě se Alex usmál. „Bille, to, že jste od sebe ještě nikdy nebyli na delší časový úsek, přeci neznamená, že to nezvládnete. V dnešní době technologií se s ním můžeš spojit prakticky kdykoliv, a vzhledem k tomu, že máte dostatek prostředků, můžeš kdykoliv sednout na letadlo a za pár hodin být tady, když se cokoliv stane. Navíc, Ria je z Německa, třeba se rozhodnou, že se chtějí vrátit taky. Nepodceňuj je, oni moc dobře vědí, kde jim bude nejlíp a půjdou si za tím. Nech to rozhodnutí ale na nich. Důležité je, aby ses rozhodl, kde bude nejlíp tobě. A myslím, že oba dva víme, koho vedle sebe potřebuješ nejvíc.“
Bill s povzdechem složil hlavu do dlaní, chtělo se mu brečet z celé situace kolem něj, bylo mu špatně a neměl ponětí, co má dělat. Anise miloval, ale Tom byl jeho život.
Bushido si nervózně popotáhnul kalhoty na koleni, načež se hned podrbal na krku a promnul si dlaně. Na stolku před ním stál hrnek s už téměř úplně studenou kávou a on stále ještě čekal. Vyrazil o něco dřív, chtěl mít jistotu, že tu jako iniciátor schůzky bude s předstihem. Byl ze setkání ale nervózní tak moc, že dorazil dřív skoro o hodinu.
„Když mi Bill říkal, že se možná ozveš, neměl jsem ponětí, že to vážně uděláš,“ za Bushidem se ozval Kayův hlas. Málem si úlevně vydechl, když neslyšel ani trochu nenávisti, jen překvapení.
Pomalu se otočil a pousmál se. „No, myslím, že já jsem na tom byl úplně stejně,“ zasmál se krátce. „Ale myslím, že měl Bill pravdu a my si vážně musíme promluvit.“
„Bill a jeho umění přesvědčit všechny okolo, že jeho názor je jediný správný a my se podle toho musíme náležitě chovat,“ rozesmál se Kay, než k Bushidovi natáhl ruku. „Čau, chlape.“
Tentokrát už se Bushido neudržel a úlevně si vážně vydechl, když stiskl Kayovu dlaň. „Myslel jsem, že mě nenávidíš.“
„Nenáviděl,“ zazubil se Kay a mlčky ukázal servírce, aby mu donesla kávu. „Ale zřejmě i u mě zapracovala Billova technika,“ pokrčil rameny. „Mluvil jsem s ním o tobě dost dlouho a bohužel musím uznat, že ten kluk měl vážně pravdu. Kde vůbec je? Čekal jsem, že se kolem tebe bude točit.“
Bushidovy oči posmutněly, když zavrtěl hlavou. „Odletěl s Tomem do Ameriky.“
„Počkej, cože?“ Kay se zamračil. „Vypadal tak nadšeně z toho, jak ses změnil, a že vám to klape, že jsem nemyslel, že tady tahle varianta pořád je. Co se stalo?“
„Abych byl upřímný, tak nemám ponětí. Jeden den bylo všechno super, neřekl ani slovo, dokonce mi přislíbil, že se druhý den zastaví, ale místo toho jsem se dočetl, že odletěl. Vůbec jsem o tom nevěděl.“
„Volal jsi mu?“
„Ne,“ přiznal Bushido tiše. „Nevím proč, ale něco mi říká, že bych měl být v klidu a dát mu prostor. Pokud odletěl a mně nic neřekl, musí tam být nějaké rozuzlení, pokračování, cokoliv. Nevěřím tomu, že by znovu odletěl, aniž by mi řekl, jak se rozhodl. Jsem z toho nervózní, to uznávám, ale… Snažím se věřit tomu, že to dopadne dobře a my dva konečně skončíme spolu.“
„Ten kluk nelhal, když říkal, že ses změnil,“ pousmál se Kay. „Vážně jsem mu nevěřil, že z tebe může být zase ten milující chlap, kterým jsi byl, když ses stýkal se Selinou. Ale vypadá to, že děti a ztráta Billa tě opravdu změnily.“
Bushido souhlasně přikývl. „Byly to celkem krušný tři roky, chlape. Chci říct, děti byly super a já si to s nimi všechno doopravdy užil, s Annou jsme taky měli hezký chvilky, to jí nemůžu upřít. Ale pořád mi tam chyběl ten malej černovlasej ďábel,“ pousmál se. „Já nevím, čím to je, jestli za to může jeho aura nebo co, ale cítím se s ním jinak. Čas s ním a dětmi je pro mě mnohem hodnotnější, než kdy byl s Annou.“
„To proto, že ho miluješ…“
„Jo… Fakt ho miluju, víš?“
Muž proti Bushidovi si promnul krk, ale přikývl. „Jo, teď už to vidím. Sorry, že jsem to neviděl tehdy, kámo. Byl jsem v šoku z toho, že jsi mu to nechtěl říct hned na začátku. Myslím si, že kdybys to udělal, tak nemuselo dojít k tomu, že by se odstěhoval, nemuselo to mít takovou dohru, jakou mělo. My dva jsme se mohli dál bavit,“ pokrčil rameny. „I když uznávám, že byla i moje blbost, že jsem se do toho vůbec cpal. Měli jste si to vyřešit sami.“
„Ne, s odstupem času si toho spíš vážím, Kayi. Byl tu na to v podstatě sám, pokud nepočítám Toma, takže se rozhodně hodilo, že jsi tu pro něj byl i ty. Já vím, že jsem se tehdy nezachoval nejlíp a teď už to dokážu uznat. Omlouvám se, kámo. Neměli jsme dovolit, aby se tohle mezi nás dostalo, udělal jsem chybu i v tom, že jsem se svěřil tobě místo toho, abych to řešil přímo s ním. Udělal jsem tam tolik chyb, že bych byl překvapený, kdyby se tam našlo něco, co bylo správně. Podělal jsem, co jsem mohl. A za to se fakt upřímně omlouvám.“
„Myslím, že každý z nás tam udělal spoustu chyb, nestarej se o to,“ mávnul Kenneth rukou, pohodový úsměv usazený na rtech. „Raději mi ale řekni, co teď chceš dělat? Jak to máš s dětmi a Annou, a pokud se Bill vrátí a bude s tebou chtít žít, nebudeš mít problémy kvůli tomu, že žiješ s chlapem? Sice uznávám, že on zrovna jako chlap nevypadá, ale pořád…“
„Na to kašlu,“ zamračil se Bushido. „Něco málo jsem zaslechl už ve chvíli, kdy se o nás začaly objevovat články, ale odmítám tomu věnovat pozornost. Vím, kde leží moje víra, ale všechno záleží na tom, jak si Korán vyložíš, a já nebudu poslouchat někoho, kdo by byl schopný kvůli náboženství klidně zabít. Do toho, s kým sdílím domácnost, nikomu nic není. A co se Anny týče…“ promnul si obličej. „Asi víš, že to s ní nebylo jednoduchý řešení. Hodně dlouho nedokázala Billovi přijít na jméno, ale když o něm doma začaly mluvit děti, musela ho prostě přijmout, nemohla to jednoduše ignorovat. Navíc jsem s ní uzavřel poměrně přísnou dohodu, a ona moc dobře ví, že pokud by se něco stalo a já se rozhodl požádat o výhradní péči o děti, tak bych to vyhrál. To víme všichni.“
Kay přikývl, krátce se zasmál. „Každý, kdo tě pozná, moc dobře ví, že je lepší se s tebou nedostat do křížku, mohlo by to pro ně skončit hodně špatně.“
Bushido se pobaveně ušklíbl, tohle byla pravda. Německým bulvárem proběhla už spousta spekulací o tom, s jakou mafií je zapletený a co všechno z toho pro něj plyne, o skutečném rozsahu ale nikdo z nich neměl ponětí. Důležité ale bylo, že věděli dost na to, aby se nepokoušeli proti němu jít. „Co ty a nějaký vztah, hm? Upřímně jsem vůbec nesledoval vývoj tvého života od chvíle, kdy ses rozhodl odejít od Ersguterjunge.“
„Žádný není,“ pokrčil Kay rameny. „Hodně jsem se teď zaměřil na hudbu a tak, dělám spíš trochu i taneční, takže doufám, že třeba nějakou ženskou najdu tam,“ zazubil se. „Hele Bu, upřímně… Co když se Bill už nevrátí?“
„Tak budu v hajzlu,“ odvětil Bushido jasně. „Za ty tři měsíce, co tu byl, jsme zažili tak skvělý chvíle, že kdybych teď o něj měl přijít, asi by mě to položilo. Já i děti pořád počítáme s tím, že se záhadně ukáže a řekne, že se rozhodl pro nás. Nechci si ani představovat, co by se stalo, kdybych o něj přišel, Kayi…“
„Opravdu doufám i za tebe, že tahle situace nenastane, brácho…“
Zhluboka se nadechl a rozhlédl se prostornou ložnicí, která pro něj byla tak cizí a zároveň tak moc domácí. Svíraly se mu snad všechny vnitřnosti a přes záda mu přebíhal mráz, když přejel prsty přes jemnou tkaninu povlečení. Vzpomínky se přes něj převalily jako vlna tsunami, až se z toho šoku musel posadit, jak se mu zamotala hlava. Jakmile prvotní závratě přešly, spěšně se zvedl, aby ložnici opustil dřív, než se mu udělá zle. Věděl, že pokud by tam zůstal jen chvilku déle o samotě, nemuselo by to pro něj dopadnout vůbec dobře.
„Bille?“ prudce se zarazil s očima doširoka otevřenýma, když vzhlédl od země a pohlédl na Bushida.
„Omlouvám se, já… Nechtěl jsem sem tak vpadnout, ale myslel jsem si, že budeš doma a dal jsi mi klíče, tak…“ příval mladíkových slov zastavil tvrdý polibek, jakmile k němu Bushido rychle došel. Nedokázal udělat nic, jen ho pevně obejmout, zatímco polibek spokojeně opětoval. „Promiň, že jsem odjel bez rozloučení,“ zamumlal tiše, jen co se Anis na okamžik odtáhl. „Bylo to náhlé rozhodnutí, potřeboval jsem tam jet a promluvit si s lidmi tam, sbalit se… Věděl jsem, že chci zůstat s tebou, jen jsem si to potřeboval všechno potvrdit. Miluju tě Anisi, a chci využít každou chvilku, kterou pro sebe máme určenou. Vím, že kdybych se rozhodl zůstat v Americe, oba bychom hrozně trpěli, a to jsem už nemohl dopustit. Zasloužíme si poznat naše společné štěstí. Měli jsme už dost času na to, abychom všechno zkazili, a to se nám povedlo. Teď je náš čas udělat všechno správně.“
„Nenávidím se za to, že kazím všechno, co říkáš, ale co Tom, maličký? Jsi si jistý, že to bez něj tady zvládneš?“ Bushido jemně přiložil dlaň k jeho tváři, kterou pohladil.
„Zvládnu. Mluvili jsme o tom dlouho a oba dva víme, že ten druhý je na svém kontinentu šťastný s tím, koho doopravdy miluje. Kdyby se cokoliv dělo, máme telefony a letadlem jsme tam za pár hodin. Oceán nás nerozdělí, my dva jsme už navždycky spojení, ale s tebou to nebylo tak jisté. Potřebuju zůstat s tebou tady, doma.“
„Jsi připravený na roli zlého otčíma?“
„Nemůžu se toho dočkat.“
Když jsem začínala psát druhou řadu, říkala jsem si, že tomu dám tak pět, šest, maximálně sedm dílů, a ukončím to. Myslela jsem, že trochu proberu Billovo zlomené srdíčko, Bushidovo napravené, a bude konec, nebude třeba to rozebírat nějak dál. Jakmile jsem ale začala psát, nemohla jsem se od toho odtrhnout, o čemž svědčí i to, jak rychle se mi to povedlo dopsat – pokračování Tajemství se psalo téměř samo. 🙂
Máme tu tedy další konec a já zatím nevím, co bude dál. Díly posílám s hodně velkým předstihem – v tuhle chvíli, kdy já to píšu, je 18.2. :-), proto nemůžu slíbit, jestli bude něco nového, nebo ne. Teď totiž zatím nemám žádné plány, žádný nápad (dobře, možná tu jeden maličký je, ale kdo ví, jestli se mi povede ho zrealizovat :-). Nezbývá, než to nechat na náhodě a naději, že se tu brzy sejdeme s něčím úplně novým.
Ať tak či onak, všem bych vám moc chtěla poděkovat za podporu, kterou jste mi dodávali, za slova, která jste mi věnovali – všech si moc vážím! Přeji vám, abyste se měli krásně, byli šťastní a zdraví.
Mám vás moc ráda!
Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Jsem moc ráda že to tak dobře skončilo.
Přiznám se, že tuhle povídku nečtu. Sem tam přeletím očima pár řádků a díly, které jsem zvládla celé by se daly spočítat na prstech jedné ruky a to hlavně proto že kombinace Billa a Bushida je mi nepříjemná, nejsem fanda tohohle spojení. Ale moc se mi líbí styl jakým píšeš, tvoje povídky jsou velmi čtivé a jen díky tomu jsem zvládla překounoust, že Bill nepatří Tomovi. Za mě můžu říct jen to, že doufám, že třeba některá z příštích povídek bude bez Bushida, protože jsi výborná autorka.
Děkuji za happyend. Doufám, že to tak už i zůstane. 😀