autor: Diana
Do očí mě bil proužek velmi ostrého podzimního slunce. Žaluzie byly zatažené, ale slunce si vždy najde cestu k mým očím. Tak moc jsem ještě toužil spát, ale neuvěřitelně mě to světlo iritovalo. Ťuknul jsem do telefonu, abych aspoň věděl, kolik je hodin. Bylo 7:36, hodiny však nebyly jediná věc, které jsem si všiml. Měl jsem stále zastřený rozespalý pohled, ale svítící sms na displeji mě v momentě probrala. Byla od zcela neznámého čísla, nikdy předtím jsem ho neviděl.
Tajně jsem doufal, že je od Toma. Srdce se mi po jejím přečtení rozbušilo tak silně, že jsem si musel znovu lehnout, abych nedostal infarkt. Nicméně není to jisté, že je to od Toma. Má jiné číslo a klidně mi mohl psát i šéfredaktor, že mě chce zpět. Zkusil jsem na tu sms odpovědět.
Nevěděl jsem, jak jinak bych se mohl dopátrat k tomu, kdo to je. Odpověď mi přišla obratem.
Sejdeme se v baru. Budu čekat.
Nic víc mi k tomu nechybělo, teď jsem si už byl jistý, že je to Tom. Bože… Byl jsem tak šťastný, že ho znovu uvidím, ale zároveň jsem se bál. Nemyslím si, že by se chtěl se mnou setkat jen tak bezdůvodně a nebyl jsem si jistý, jestli byl ten důvod dobrý, nebo ne. Byl jsem odhodlán tam jít, ale nevěděl jsem, kdy tam Tom bude.
Na mou poslední smsku mi už Tom neodpověděl. Čekal jsem asi čtyři hodiny a nic. Rozhodl jsem se tedy, že do baru půjdu teď, a když to bude nutné, počkám tam. Je mi jedno, jak dlouho.
Rychle jsem se dal dohromady, s make-upem jsem se moc nezahazoval, Tom mě bez něj už viděl, dokonce mě viděl i v horším stavu, takže mi to bylo jedno.
Čím blíže k dohodnutému místu jsem byl, tím jsem byl nervóznější. Zvláště poté, co jsem uviděl Tomovo auto zaparkované na svém místě. Byl tam.
Čekal na mě vsedě na barové židli se sklenkou bourbonu v ruce.
„Ahoj.“
„A-ahoj, Bille.“
Na Tomově pohledu jsem viděl, že tohle nebyla jeho první sklenička, kterou vypil. Těžko si vydechl, zadíval se do země.
„Tak… Proč ses chtěl se mnou setkat, vždyť jsi říkal, že mě nechceš…“
„Ne, neříkej mi to. Nikdy jsem ti ne-neřekl, že nechci. To je lež, já ne… Nikdy jsem ti…“
„Já to nechápu.“
A opravdu jsem nechápal. Nechápal jsem hlavně to, proč se chtěl se mnou setkat a proč se nejdříve potřeboval opít.
„Billi, to… Není to tak, jak si myslíš. Bojoval jsem a… prohrál jsem na plné čáře.“
Nevěděl jsem, jestli Tom myslí něco konkrétního, nebo mluví jen tak z cesty, protože v momentálním stavu by to bylo pochopitelné.
„S kým jsi bojoval?“
„Sám se sebou“
„Tome, já tě vážně vůbec nechápu…“ Cítil jsem se úplně bezradně. Cítil jsem, že Tom mi chce něco strašně říct, ale stále nenasbíral dost odvahy a chodil kolem horké kaše.
„Víš co? Tak… Tak já ti to všechno řeknu,“ zhluboka se nadechl a vzal mou ruku do té své. Neměl jsem z toho dobrý pocit, bál jsem se, že mi řekne něco, čeho by mohl později litovat. Nebyl opilý namol, ale nebyl ani střízlivý.
„Nechceš s tím počkat, až budeš střízlivý?“
„Tak to v žádném případě, protože pak ti to už neřeknu.“ Smutně se zasmál. Všiml jsem si, že na jeho tváři jsou stále stopy po modřinách.
„Pamatuješ si, když jsem ti říkal, že nejsem gay?“
Přikývl jsem.
„Byla to pravda. Vlastně… stále je to pravda, nejsem. Je to podle mě divné. Z- zvrácené. Ale… Bille… Nemůžu za to, já, já, já… nevím, jak ti to mám říct… Když jsme se poprvé setkali, myslel jsem si, že jsi jiný. Věděl jsem to. Vím, jací zákazníci sem chodí, a vím, že by sis našel jen své, tak jsem byl přesvědčen, že to bude super. Ale nebylo… Bille, byla to muka, od chvíle, kdy jsme se setkali další den.“
„Muka? Myslel jsem, že mi to docela jde…“ Jeho slova se mě trochu dotkla.
„Ale ne, ty nic ne-nechápeš… Jsi v tom úžasný, to ti nikdo nebere. Byla to jiná muka… Od toho dne jsem vedl se sebou strašnou válku. Víš, já… nevím… Nevím, co mám říct, ale jsem v koncích… Ještě nikdy jsem necítil něco takového jako u tebe. Snažil jsem se to nedávat najevo, ale mé nitro bylo nevyrovnané, zklamané ze sebe sama. Já mám přítelkyni, kterou miluju- miloval jsem… Dokud jsi nepřišel. Billi, udělal jsi z mého života úplné peklo! Nejkrásnější peklo na světě, jaké si člověk může přát. Já jsem stále zmatený, prostě se s tím nedokážu vyrovnat. Jsi kluk… víš-víš, čeho jsem se bál nejvíc, když jsem ti řekl, že už se nikdy neuvidíme? Že už nikdy nepocítím to, co cítím, když jsem s tebou…“
Tom se mi podíval přímo do očí. Nechápavě jsem se na něj díval, zatímco on… plakal. Při tom pohledu mi bylo těžko u srdce.
„Billi, jsem v tom až po uši. Když mi tehdy Justin řekl, že se s tebou nemohu setkávat, protože ti ublíží…“
„Co?!“ Po této zprávě jsem cítil, jak mi obrovský vztek začal proudit každou jednou tepnou v mém těle. „To… to by neudělal, ne…“
„Řekl mi, že pokud se s tebou budu nadále setkávat, tak ti ublíží. Měl jsem ti to jen oznámit, pamatuješ? Posledně… no a tehdy mě zbil. Nemohl jsem se ho ani dotknout, nechtěl jsem, abys na něm něco zpozoroval. Cítil jsem se strašně… Víš, jak těžké bylo, když jsem ti řekl, že se už nikdy neuvidíme? Ani jsem nevěřil, že to dokážu…“
Bylo ve mně tolik emocí… Smutek, vztek, zmatek a… a neuvěřitelné štěstí. Byl jsem naštvaný na Justina, nechápal jsem, jak něco takového mohl udělat, ale když jsem poslouchal Tomova slova o tom, jak jsem mu chyběl, a všechny ty ostatní věci, můj hněv padl do zapomnění a kolovala mnou radost.
„Stalo se ti už někdy, že ses zamiloval na první pohled a nechtěl sis to přiznat?“
„Stalo…“ V tom okamžiku se mi vybavily všechny chvíle, kdy jsem myslel na Toma a namlouval si, že to nic není.
„I mně. S tebou, Bille. Stalo se mi to s tebou, tak moc ses mi vplížil do srdce… Teprve teď s tebou jsem zjistil, co znamená opravdu milovat… I když tě vlastně skoro vůbec neznám. Nevěřil jsem, že to někdy zažiju a že se to vůbec dá… A vidíš… Teď jsem úplně v koncích, sedím tu jak stroska, opíjím se, zabíjím tvůj drahocenný čas…“
„To ne! Ach… Tome… Já nevím, co ti mám na to říct…“ Zůstal jsem jako omámený, zcela beze slov. Na jazyku jsem měl tolik toho, co bych chtěl říci, ale teď, když mám možnost, jsem zticha. Nedokázal jsem se vyslovit. Cítil jsem přesně to samé, co Tom, ale myslím, že to věděl. Neumím být tak přesvědčivý jako on, takže to na mně muselo být zjevné i když jsem se snažil. Prošel jsem za bar a nalil si z první láhve alkoholu, kterou jsem uviděl. Potřeboval jsem trochu uvolnit stres a bylo to to jediné, co by mi teď mohlo pomoct. Vypil jsem to najednou. Tentokrát jsem ani nepocítil hořkou ostrou chuť nápoje. Cítil jsem jen teplo, které se mi rozlévalo od krku až po žaludek. Hmm, opravdu to funguje. Obratem jsem si nalil ještě jednou a vypil to. Teda, tenhle se mi zdál už o něco ostřejší než předešlý.
Tom se na mě zahleděl, bylo vidět, že má víčka dost těžká na to, aby dokázal udržet pohled. Sklonil hlavu do země a podíval se znovu.
„Billi…“ těžce vydechl, „neměl bys pít.“
„Proč?“
„Jsi tu autem.“
„Máš pravdu, ale musel jsem…“
Skutečně jsem zapomněl na to, že jsem tu autem, ale pomohlo mi to. Dokonce už mám více odvahy říct Tomovi vše, co mu říct potřebuji, i když stále nevím, kde začít…
„Tome, víš… Nevím, jak začít, jak ti to říct. Já jsem si to dlouho nepřiznával, ale… teda, vím, že to není fér vůči nikomu z nás…“ Snažil jsem se vymotat ze svých slov, ale jazyk mě chtěl čím dál tím méně poslouchat. Vím, že Tom ke mně něco cítí, ale mně stále chyběla odvaha říci mu, že jsem se do něj úplně bezhlavě zamiloval. Možná proto, že jsem si nebyl jistý, co přesně ke mně cítí. Bál jsem se, že mé city by byly silnější a já bych ze sebe udělal hlupáka, nebo nevím… Vypil jsem sice jen dvě skleničky, ale celý den jsem nic nejedl a nemám toho odpito tolik, aby mi dva panáky nic neudělaly. Myšlenky jsem měl díky alkoholu víc a víc rozházené. Daly by se přirovnat k totálnímu chaosu.
„Billi, já ti nerozumím…“
„Ani já sobě, věř mi. Všechno je to tak… těžké… Zvláštní. Já se do tebe opravdu… ach…“
„Opravdu co?“
Už jsem to musel říct. „Opravdu zamiloval. Každý den jsem si namlouval, že miluji Justina a že jsi pro mě nikdo, ale ať jsem dělal cokoliv, pořád jsem myslel na tebe. A když jsi mě tehdy poprvé políbil… Nemohl jsem to dostat z hlavy. A nemůžu ani teď…“ těžce jsem si povzdechl a zadíval se do země. Styděl jsem se, ani nevím před čím a vlastně proč. Nesnesl bych nyní Tomův pronikavý pohled poté, co jsem mu řekl všechno, co cítím.
Tom se sesunul s barové židle, popošel ke mně a jemně mě donutil, abych se na něj podíval. Chytil mě za obě ruce, neříkal nic. Jen se díval. Hypnotizoval mě pohladem. Zdálo se mi, jako by to trvalo celé hodiny, ale ve skutečnosti to bylo jen pár vteřin. Pár vteřin, které plynuly, až dokud se Tom najednou nepřisál na mé rty. Nečekal jsem to, byl jsem jako paralyzován, stále mimo ze všeho, co se tady děje. To byl důvod, proč jsem jen zavřel oči a nedělal nic. Nechal jsem se Tomem líbat.
Na ústa, na krk a zase na ústa.
Něco ve mně mi stále bránilo se na Toma vrhnout jako lev po kořisti, nemohl jsem to přemoct. Stále jsem jen stál a užíval si to, ale Tom si všiml, že něco není tak, jak by mělo.
Prudce se ode mne odtáhl. „Promiň, Billi, promiň, já nevím, co to do mě vjelo, já, já…“
„Ne! Neomlouvej se, nemáš proč, chci to stejně jako ty, jen…“
„Jen?“
„Jen tomu stále jaksi nemohu uvěřit, víš, jsem strašně zmatený. Kdyby ses tak mohl podívat do mé hlavy…“
„A co to znamená?“
„Jen to, že tě miluji, Tome. Skutečně miluji.“
V tom momentě, jak jsem to řekl, mi z očí začaly sjíždět slzy bezradnosti. Pěkně jedna po druhé.
Tom mi chytil tvář tak, abych se mu díval do očí, a palcem se je snažil všechny setřít.
„Myslím, že vím, co se děje.“
„Jak to myslíš?“
Všiml jsem si, že Tom se choval už normálně, jako by úplně vystřízlivěl.
„No… vlastně… měl bys jet domů, Billi. Justin se o tebe určitě už strachuje, zatímco ty jsi tady se mnou. Prosím, neříkej mu, že jsme se setkali. Nechci, aby ti ublížil. Neodpustil bych si to.“
„Zbláznil ses? Nechci jet domů! Nechci jet za ním, já tady chci být s tebou! Nemůžeš to ode mě chtít! Ne poté, co jsi mi řekl…“ hlas se mi docela zlomil. Co vlastně chce? Chce, abych byl s ním, nebo abych šel k Justinovi? K čemu mi pak říkal, že ke mně něco cítí, když mě teď posílá domů? V mé hlavě to vypadalo jako jedna obrovská čmáranice na papíře.
„Musíš jít! Vím, co si teď o mně myslíš, ale musíš jít domů Billi! Nemohu dopustit, aby se ti kvůli mně něco stalo! Musel jsem ti říct, co k tobě cítím, protože už jsem dál takhle nemohl žít, rozežíralo mě to a ani si neumíš představit, jak jsem se cítil před Sharon, nedokážu se jí podívat ani do očí! Ale… Nemůžu být sobec, nemohu ti kvůli vlastní potřebě bránit ve štěstí a ničit ti život, Billi, to nejde. Proto tě prosím, jdi. Prosím…“
Díval jsem se na Toma, jeho slova mi docházela pomaleji, než je vyslovoval. Nechápal jsem, proč to dělá, i když mi dal vysvětlení. Nevěřil jsem. Nechtěl jsem věřit. Těžko se mi poslouchalo, jak mě posílá pryč osoba, která mě miluje a kterou miluji já, za někým jiným. Za někým, koho začínám pomalu ale jistě nenávidět za to, co udělal Tomovi a kvůli čemu to udělal. Justin si myslel, že jsem snad jeho panenka, jeho hračka nebo majetek? Nemohl jsem jít domů jen z toho důvodu, že bych ho asi zabil, kdybych ho uviděl.
„Ale Tome…“
„Nic neříkej, prosím… Jen běž, já to už zvládnu.“
Tom si sedl zpátky na židli a zabořil obličej do rukou tak, aby mě nemohl vidět. Myslím, že se nechtěl dívat na to, jak odcházím. Z rozhořčení jsem si nalil ještě jednu skleničku, na ex ji vypil a šel k autu. Naposledy jsem se u dveří zastavil, jestli si to Tom náhodou nerozmyslí, ale ne. Zůstával ve stále stejné poloze, ani se nehnul.
Bylo mi to strašně líto, nedokázal jsem rozdýchat to, že potom, co mi Tom řekl, mě posílá pryč a že já hlupák jsem šel. Vím, že to dělá kvůli mně, ale dělá to špatně! Já chci být přece s ním, nic víc. To chci tak mnoho?
Sedl jsem si do auta a nadále přemýšlel o všem. Nevěděl jsem, co mám dělat, domů jsem jet určitě nechtěl. Ne v takovémhle stavu. Bál jsem se, že by to nedopadlo dobře.
Auto jsem měl zaparkované na druhé straně silnice. Stále jsem se díval na dveře baru, jestli se náhodou neotevřou a já budu mít možnost se podívat na Toma – zřejmě naposled, ale nic. Čekal jsem asi půl hodina, ale pořád nic… Jediné, co mi rušilo výhled, byla projíždějící auta, která zjevně nerespektovala pravidla provozu.
Už jsem to chtěl vzdát, ale v tom moje smysly zaznamenaly otevírání dveří a z nich vycházejícího Toma. Vše ve mně se najednou vzepřelo proti zdravému rozumu, potřeboval jsem ho obejmout, potřeboval jsem ho políbit. Vyšel jsem z auta a přímočaře se rozběhl za ním.
Nemohl jsem uvěřit, co jsem to udělal. Že jsem to vůbec vyslovil nahlas a Bill skutečně udělal to, o co jsem ho žádal. Všechno ve mně bylo proti tomu, aby odešel, ale zdravý rozum vyhrál nad sobeckostí. Věděl jsem, že Bill Justina stále miluje a věděl jsem i to, že jim nemohu překážet v cestě. Kdo jsem? Nikdo, jsem jen člověk, který se bezhlavě zamiloval do chlapce, který už někoho má a jsou spolu šťastní. Tedy… byli, pokud jsem jim nezačal všechno ničit. Nemohl jsem v tom pokračovat, záleželo mi na Billově štěstí víc než na svém vlastním. To, co mi řekl, mi stále rezonuje v uších. Zamiloval jsem se do tebe… Nikdy bych nevěřil, že tato slova dokážou tak potěšit. Sharon mi hodněkrát řekla, že mě miluje, a já jí také. Ale až teď vím, že jsem jí celou tu dobu lhal. Až teď jsem zjistil, co opravdu znamená slovo milovat.
Musel jsem odsud odejít. Nutně jsem potřeboval čerstvý vzduch, možná cigaretu a hlavně samotu. Zanedlouho se bar začne otevírat a skutečně nemám chuť vidět ani slyšet žádné lidské hlasy. Jakmile jsem vyšel, můj pohled upoutal Bill, který se řítil směrem ke mně. Snažil jsem se na něj nedívat, potřeboval jsem mu dát najevo, že má jít a že ho už nechci vidět, tak jsem sklonil hlavu a udělal pár kroků vpřed. V tom jsem slyšel ostré pištění gum o asfalt, někdo se pokoušel prudce zabrzdit.
Na vlastní oči jsem viděl, jak nákladní auto prudce narazilo do Billa i přesto, že se snažilo brzdit. Nestihl to, Billa to strhlo pod kola a já v té chvíli myslel, že zoufalstvím zemřu. V celém těle mi koloval adrenalinový šok.
„Proboha!“ Rozběhl jsem se k němu a ve snaze pomoci jsem ho vzal do náruče.
„Bille, proboha ne, prosím, to ne, nesmíš mi umřít, nesmíš mě tu nechat bez tebe, prosím, prober se!“ Křičel jsem, plakal jsem, hlas se mi lámal bezradností a strachem o jeho život. Po jeho vlasech stékala krev, vzadu na hlavě měl otřesnou ránu, stejně jako na rukou, obličeji, a myslím, že i hrudi.
„Zavolejte někdo sanitku, no tak!“ Křičel jsem ze zoufalství na lidi, kteří se pomaličku začali sbíhat kolem mě a Billa. „Billi, prosím, neodcházej pryč, zůstaň tu se mnou, nesmíš mě tu nechat, nesmíš…“ opakoval jsem dokola stejná slova, jako by to Billovi pomohlo. Kontroloval jsem mu tep, naštěstí jsem ho cítil. Slyšel jsem přijíždět sanitku, alespoň tentokrát jí to netrvalo jako obvykle.
„Co se stalo?“ V rychlosti se mě zeptal jeden z chlapů v červeném, zatímco kontrolovali Billovy životní funkce.
„On, on se rozběhl za-za mnou a ten náklaďák ho srazil,“ vykoktal jsem horko těžko ze sebe, až teď jsem si všiml, že řidič tam celou dobu stál. Vlastně jsem si uvědomil, že to on volal záchranku.
„Ten kluk stále dýchá, ale je to vážné, rychle ho vezměte!“ Křičel jeden z chlapů a už Billa opatrně dávali na nosítkách do sanitky. Rozběhl jsem se za ním, neopustím ho, i kdyby mě chtěli zabít.
„Nemůžete jet s námi!“
„Prosím, pane! Já, já musím jet s ním!“
„Vy jste kdo? Rodinný příslušník?“
„Jsem jeho…,“ na setinu vteřiny jsem zaváhal, co řeknu, ale pravdu jsem nemohl, nepustili by mě, a to nebylo přípustné, „přítel. Já jsem jeho přítel. Musíte mě s ním pustit, on mě potřebuje, prosím vás, miluji ho a nenechám ho jet samotného, musím tam být s ním, prosím.“ Myslím, že záchranář na mně viděl to totálně zoufalství, tak nakonec povolil a já rychlostí blesku nastoupil do sanitky. Billovi v tom momentě napojili infuzi a zjišťovali všechny poranění, snažili se zastavit krvácení.
Stále jsem si v hlavě přehrával ten obraz, jak jsem na vlastní oči viděl Billa pod koly toho auta, jak ho smetlo, jako by snad měl dvě kila… A pak to otřesné množství krve všude kolem něj.
Cítil jsem jemné otřesení mým tělem. Otevřel jsem oči, zapnuta byla jen tlumená stará neonová světla v nemocnici. Usnul jsem někde na židli během toho, jak jsem čekal na doktora, až mi řekne, co se s Billem děje. Hned jak jsme dorazili, ho vzali na operační sál, nedovolili mi jít dál, a tak mi nezbývalo nic jiného, než si sednout a čekat na verdikt od doktora. Hrozně jsem se bál, že to nedopadne dobře, že se něco podělá nebo že to Bill dokonce nepřežije. Při pomyšlení na tuto možnost jsem po celém těle pocítil nepříjemné mrazení.
„Vy jste pan Trümper?“ Zeptala se mě osoba, co mě vzbudila, celá v bílém, pravděpodobně sestřička.
„Ano, ano, to jsem já. Je v pořádku?“ Okamžitě jsem se postavil, připraven jít kamkoli za ním.
„Za chvíli k vám přijde doktor. Jste rodinný příslušník?“
„Ne, jsem jeho přítel.“ Musel jsem zalovit v paměti, co jsem předtím řekl saniťákům. Bylo mi líto, že jsem musel lhát, vlastně mi bylo líto to, že to není pravda. Co záleží na jedé lži…
„Dobře, hned ho pošlu za vámi. Hodně štěstí.“ Pohladila mě po rameni a odešla. Zase jsem zůstal sám v polo tmě a tichu, čekáním na buď dobré, nebo špatné zprávy. Každou minutou jsem byl nervóznější. Kde tak dlouho je?
V dálce jsem zahlédl přicházejícího doktora, měl namířeno rovnou ke mně. Ušetřil jsem mu kousek cesty a rovnou se rozběhl za ním.
„Pane doktore, prosím, jak to s Billem vypadá? Řekněte mi, že je v pořádku.“
„Trümper?“
„Ano.“
„Pan Kaulitz utrpěl devastující zranění hlavy, které jsme museli okamžitě operovat, protože by se mu mohl dost vážně poškodit mozek. Myslíme si, že se operace podařila, ale nemůžeme nic zaručit, dokud se neprobere. Kromě toho má zlomenou ruku a prasklá dvě žebra, ale to není tak podstatné. Hlavně aby se mu dala do pořádku hlava bez větších následků.
„Ach… Je možné, že bude mít nějaké trvalé následky?“
„Uvidíme, možná bude zezačátku dezorientovaný, ale mělo by to být v pořádku. Brzy se probudí, nenechávali jsme ho v umělém spánku, možná byste měli jít za ním.“
„Děkuji, doktore. Ve které pokoji je nyní?“
„Půjdete na konec chodby, pak doprava na oddělení a číslo dveří 483. To najdete.“
„Děkuji.“ Podal jsem mu ruku a okamžitě utíkal za Billem.
Když jsem ho uviděl, tak bezbranného na té nemocniční posteli, trhalo mi to srdce na kousky. Velmi jsem se bál o jeho život. Ach… Kdyby se to stalo raději mně, ne Billovi. Byla to moje chyba, za mnou chtěl jít, možná mi chtěl něco říct a já ani nevím co. Kdybych v té chvíli nešel pryč, kdybych mu nezavolal a nic mu neřekl. Nemusel teď takhle ležet v ohrožení života, se zlomenými kostmi ve vážném stavu…
„Billi…“ těžko jsem si povzdechl, chytil ho za ruku. Byl tak strašně bledý a studený. Do žíly mu kapala nějaká cizí krev, do druhé zas průsvitná tekutina. Celé jeho tělo bylo napojeno na hadičky. Na tváři měl pár ošklivých ran, které mu jen tak zběžně ošetřili, a několik modřin. Nikdy bych nevěřil, že takovému dobrému člověku se může stát něco tak strašného…
„Je mi to líto… Je mi to tak strašně líto…“ Políbil jsem mu ruku, neubránil jsem se slzám. Bylo velmi těžké zachovat klid a chladnou hlavu.
Cítil jsem nepatrný pohyb Billových prstů v mé ruce, protože jsem tu jeho stále držel. Dokonce i na jeho tváři jsem viděl náznaky pohybu. Víčka mu začala mrkat, velmi pomaličku je začínal otevírat. Viděl jsem na něm úplnou dezorientaci, těžší dýchání, a pocítil silnější stisk.
„Billi, och, jsem tak rád, že ses probral… Bože, neumíš si představit, jak moc jsem se bál… Promiň mi to, všechno to byla moje chyba, já…“ Nedokončil jsem větu, myslím, že nyní pro Billa nebylo zrovna správné, abych ho obsypával tolika slovy, vždyť ani neví, co se stalo. Asi.
„A-Ahoj.“ Zachraptel, podíval se na naše spojené ruce a pomaličku tu svou odtáhl. Přišlo mi to zvláštní, ale chápal jsem to. Nechtěl držet člověka, který zapříčinil jeho nehodu.
„Kde to jsem? Co se stalo?“ Ptal se opatrně, některá slova jsem mu jen ztěžka rozuměl.
„Měl jsi nehodu, narazil do tebe náklaďák. Nyní si v nemocnici, operovali tě.“ Řekl jsem mu v jednoduchosti, ostatní vysvětlení počkají na později, až se bude cítit lépe.
„Je to m-moc vážné?“
„Máš zlomenou ruku, prasklá žebra a operovanou hlavu, ale neboj se, budeš v pořádku, slibuji, jsem tu s tebou.“
„Promiň, kdo vlastně jsi? Kde je Justin? Mohl bys ho prosím tě zavolat?“
Billova slova mě okamžitě zarazila, dokonce jsem potřeboval pár vteřin na to, aby mi došlo, co řekl. Kdo jsem? Vždyť… Bál jsem se, že to není v pořádku, že Bill může mít horší následky než jen zlomeniny.
„Jsem Tom, jsem to přece… já…“
Do místnosti vešel lékař a právě včas, potřebuji slyšet jeho odborný názor, co se to stalo s Billovou pamětí.
„Tak, jak se má?“ Zeptal se mě a popošel k Billovi s teploměrem.
„Můžete na sekundu?“ Vyzval jsem ho na chodbu, potřeboval jsem si s ním promluvi t- sám.
„Bill si mě vůbec nepamatuje, známe se pár týdnů a on vůbec neví, kdo jsem. Pamatuje si jen… Starší věci. Co se děje?“
autor: Diana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Tom asi nebude moc chytrej, že ne ? Poslat Billa zpátky za Jussem, který hrozil, že mu ublíží a pak se utěšovat tím, že spolu ti dva vlastně mají krásný vztah a on jim do toho nesmí zasahovat… O tom, že se od něj nechal zmlátit, ani nemluvě. Nenapadlo ho, že by se radši měl pokusit od toho magora dostat Billa pryč ?
A teď Bill navíc ztratil paměť, takže si nepamatuje ani Toma, ani to, jak se nám jeho přítel v poslední době vybarvil. Prostě paráda…
Díky za díl
PS: Co to furt všichni máte s tou ztrátou paměti ? 🙂
[1]: haha neviem ja nečítam velmi ostatné poviedky … 😀 svoju som písala len ako vlastný denník 🙂
Páni, to jsou zvraty. Úplně mi je jasné, jak to bude zezačátku pokračovat a vůbec se na to netěším. Justin toho určitě pěkně zneužije. Chudák Tom, ale měl se vzpamatovat dříve, teď už je pozdě na fňukání, teď bude muset zabojovat..
Proč si pamatuje Justina a ne Toma.
Súhlasím s Ireth 🙂 ale idem ďalej:D