Faded 4.

Nezbývalo mi nic jiného, ​​než odjet domů. Neměl jsem klíče, takže jsem nemohl ani zamknout, obával jsem se, že Tomovi někdo ukradne věci, případně vykrade celý bar, ale neměl jsem možnost tomu nijak zabránit a zůstávat tady byla hloupost. Vždyť on se vrátí. Myslím si, že čeká, kdy odejdu, aby mohl být sám.

Celý čas jsem přemýšlel o tom, co se stalo. Stále jsem cítil na rtech ty jeho, jeho vůni, jeho přítomnost. Nechtělo se mi jít domů za Justinem, nejraději bych zůstal sám alespoň několik dní.

Doma mě čekal Justin s obrovskou kyticí rudých růží.

„Ahoj zlato, mám pro tebe překvapení“ Políbil mě a ty růže mi dal. Voněly úžasně. Miluji růže, dokázal bych k nim vonět celé dny.

„Och, děkuji. Čím jsem si to zasloužil?“

„Nemůžu ti darovat růže jen tak?“

„Jistěže můžeš.“ Usmál jsem se, ale ne upřímně. Justin na mě myslel, přemýšlel, co by mi tak udělalo radost, zatímco já jsem… se líbal s Tomem. Bože… Je to skoro, jako bych ho podvedl. Cítil jsem se tak mizerně…

„Děje se něco?“ Zpozoroval na mně, že jsem myslí jinde. Zapomněl jsem, že musím předstírat. Nenávidím to.

„Ne, ne, promiň. Jen… Jsem unavený. Ale růže jsou opravdu nádherné, děkuji. Víš, co miluji.“

„Samozřejmě, že vím. Miluješ přece mě,“ usmál se. Řekl to tak sebejistě… A já ani nevěděl, jestli je to pravda. Mám pocit, že už nevím vůbec nic.

*

Ten pocit, když jsem si po celém dni lehl do postele, byl k nezaplacení. Moc jsem se těšil, až konečně vyjdu ze sprchy a lehnu si. A teď je to tady. Justin usnul dřív než já. Nevím sice, z čeho může být tak unavený, ale vyhovovalo mi to. Potřeboval jsem být sám, nerušený, jen se svými myšlenkami.

Neustále jsem na něj myslel. Mrzelo mě, že ne na osobu, která vedle mě leží každou noc, která se každé ráno se mnou probouzí a která mě miluje. Ne… Myslel jsem na Toma. Ani jsem nemusel začít přemýšlet, jeho usměvavá tvář se mi automaticky zobrazuje v hlavě. Je to vůbec normální? Ne… I já si myslím, že ne. Opět jsem si přivodil pocit jeho přítomnosti. Na mně.

„Ach… Jsi nemožný…“ povzdechl jsem si sám pro sebe. Podíval jsem se na Justina, jak klidně spí, téměř nedýchal. Bože, kdyby tak věděl, že jeho Bill ho tak zklamal. Nechci si představit, jak moc by ho to ranilo. Nesmí se o tom nikdy dozvědět, i když nevím, jestli mě svědomí nesežere jako kyselina. Už teď se cítím jako podrazák, nevím, jestli s tím dokážu žít. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že mu všechno řeknu, ale v momentě jsem si vzpomněl na facku, kterou mi dal před pár dny. Udělal by to znovu, kdyby se to dozvěděl? Dokázal by se znovu tak naštvat, aby mi ublížil? Neměl jsem sílu nad tím víc dumat, ponořil jsem se do hlubokého spánku. Samozřejmě ani tehdy mi Tom nedal pokoj, objevoval se mi dokonce i ve snu.

*

Očima jsem hypnotizoval displej mého telefonu. Nevím, co jsem od toho čekal, možná jen prozvonění, že si Tom na mě vzpomněl. Vlastně jsme se ani nedohodli, kdy se znovu setkáme, a dnes bychom měli. Potřebuji cvičit, pokud něco chci dosáhnout a jediný, kdo mi v tom může pomoci, je Tom.

Justin si přisedl vedle mě na gauč. Vzal mi ruku a položil si ji na srdce.

„Cítíš to?“

„Co myslíš?“

„Jak mi bije srdce.“

„Ano…“

„Je jen tvoje, Bille, víš to, že?“

„Já vím.“ Někdy mi připadalo, jako kdyby potřeboval slyšet, že ho miluji a všechny ty věci kolem toho. Cítil jsem z Justina, že si je nejistý a že si snaží namlouvat si, že ho miluji. Neříkám, že to není pravda, jen… V poslední době se mi to hodně těžko říká a nechci pátrat po příčině, proč to tak je. I když podvědomě mi je všechno jasné.

„Pojď ke mně,“ přitáhl si mě k sobě a dal mi pusu na čelo.

„Víš co?“

„Ne.“

„Já mám jeden takový skvělý nápad.“

„Jaký?“

„Uvidíš.“ Silně mě vzal tak, abych si na něj obkročmo sedl.

Zatímco mě začal líbat, pomalu mi rozepínal zip od silné teplé mikiny. Naše líbání se o trochu víc prohloubilo a vtom jsem ucítil ten rozdíl. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jaké to může být s někým jiným. Vlastně můj první polibek byl od Justina, nikdy předtím jsem se s nikým jiným nelíbal a ani potom. Tedy… Až dosud. Justinovy polibky byly takové… Tvrdé, náhlé, snažil se podmanit si mě, zatímco Tomovy byly takové jemné a něžné. Zcela jiné…

Justin mi sundal mikinu a hned po ní i tričko. Odhodil je někam – neznámo kam.

„Zlato, mám ještě lepší nápad.“

„Jaký?“

„Uvidíš.“

Tak jak jsem na něm seděl, mě vzal na ruce a šel se mnou až k posteli, kde mě opatrně položil. Až najednou se na mě začal divně dívat.

„Co?“ Nechápal jsem.

Trhl mi rukou k sobě, au!

„Z čeho to máš?!

„Co jako?“ Nevěděl jsem, o čem Justin mluví, ale hned mi bylo všechno jasné, když jsem se podíval na své ruce. Byly celé poseté modřinami přesně na místech, kam mi dopadaly dřevěné odlehčené láhve.

„Nooooo… To je… Já ti to vysvětlím…“ Mozek mi začal pracovat jako nikdy předtím, přemýšlel jsem nad všemi možnými výmluvami, z čeho by asi tak modřiny mohly být, ale nic mě nenapadalo.

„Udělal ti to on, žejo?“ V Justinových očích jsem viděl malé plamínky zlosti. Proboha! Jak si něco takového může myslet?

„Ne! Jasně, že ne! Proboha, jak to můžeš říct?!“

„Já ho zabiju!“ Justin se rozzlobeně zvedl z postele, oblékl si tričko a mířil ven.

„Nebyl to on, Justine! Nebyl to nikdo! Sám si za to můžu!“

„Ano? A jak? Jak si můžeš, do prdele, udělat takový modřiny?!“

„To je… složité…“

„Aha.“ Vzal si bundu a šel se obout. Bylo jasné, že má někam namířeno.

„Počkej! Kam jdeš?“ Dostal jsem strach, že by Tomovi mohl ublížit, i když za nic nemůže. To bych si neodpustil.

„Nic se neboj, jdu si koupit cigarety,“ řekl naštvaně, dál jsem slyšel jen velmi silné bouchnutí dveřmi.

***

Čekal jsem už druhý den na to, jestli mi Tom zavolá. Stále jsem měl telefon u sebe, abych to náhodou nepropásl, ale zatím se nic nedělo. Co se s ním může dít? Proč se mi neozývá? Předtím byl on ten, který se mě snažil zastihnout a poté, co se stalo, se mi neozval. Možná bych mu měl zkusit zavolat já, zkusím to, možná to pomůže. Ale… Co mu řeknu? Nevím, nechám to na náhodu.

Našel jsem jeho číslo v telefonu, znal jsem ho nazpaměť, i když jsem ho neměl uložené. Už to zvonilo. Každým dalším zazvoněním jsem byl nervóznější, až dokud to nezvedl.

„Prosím?“ Když jsem slyšel jeho hlas, moje hlava zazmatkovala, zcela jsem zpanikařil a telefon položil.

„Jsem debil,“ řekl jsem si pro sebe, protože je to pravda. Naprostý idiot…

Na telefonu se okamžitě ukázal zpětný příchozí hovor. No nazdar… Co teď? Nezbývá mi nic jiného, ​​než telefon zvednout. Nechci před ním vypadat jako hlupák, i když to už mám docela nalomené.

„Billi…“

„Promiň, něco nás asi přeru…“

„To je jedno,“ přerušil mé lži, „já jen… Mohli bychom se setkat? Potřebuji ti něco říct.“ Byl jsem nervózní. Co mi asi chce říct? V hlavě jsem si vytvářel všelijaké scénáře, co by to asi mohlo být, ale na nic normálního jsem nepřišel.

„Jistě.“ Nezbývalo mi nic jiného, ​​jen čekat.

„Můžeš i teď?“

„Můžu.“ Nečekal jsem, že to chce tak brzy, ale docela mi to vyhovovalo. Justin nebyl doma, tak jsem mohl odejít klidně a bez výmluv.

„Vyzvednu tě u pekárny,“ řekl a položil to. V jeho hlase jsem cítil něco divného. Bojím se, že za tím nemám hledat nic dobrého.

Když jsem sešel dolů, Tom na mě už čekal. Nasedl jsem do auta a podíval se na něj. Byl jiný, na hlavě měl šedou kapuci a sluneční brýle. Neřekl mi ani ahoj, jen jsme okamžitě vystartovali.

„Kam jedeme?“

„Na to parkoviště.“

Dál jsme nemluvili o ničem. Ani jeden z nás neměl tolik odvahy, aby začal rozhovor. V autě bylo takové napětí, že bych ho dokázal krájet.

Vystoupili jsme, když jsme dorazili do cíle. Podíval jsem se na Toma, ale neviděl jsem mu do očí. Stále měl na sobě ty černé brýle, které mi zabraňovaly vyčíst z jeho pohledu, na co myslí.

„Tak?“ Začal jsem nějak. Věděl jsem, že mi chce něco říct, ale sbírá odvahu. Chtěl jsem mu trochu pomoci.

„Billi, já… Já nevím, jak mám začít.“

„Zkus od začátku.“

Přešlapoval z jedné nohy na druhou, byl strašně nervózní, ale i tak mi věnoval úsměv. Ironický úsměv. Vůbec se mi to nelíbilo.

„Víš… Přemýšlel jsem… O tom, co se stalo, o všem… A došel jsem k tomu, že bychom se… Ach… Bille… Neměli bychom se scházet. Víš, najdeš si i jinou práci, jsi chytrý, talentovaný, dokážeš cokoliv. Bude to pro nás oba lepší, věř mi.“

Tomova slova mě velmi zabolela. Ne, to nemůže. Nedokážu si představit, že bych ho už nikdy nespatřil. V srdci se mi udělal jeden obrovský kámen, zdál se mi, jako by měl snad tunu.

„Já… ublížil jsem ti nějak?“

„Ne, neublížil. Ty mi nemůžeš ublížit. Je to složité.“

„Tome, mohl by sis prosím tě sundat ty brýle? Chci se ti podívat do očí.“

„Ne, to nepůjde.“ Byl jsem zaskočen. Nestál jsem mu ani za to, aby mi to řekl do očí?

„Prosím.“

„Dobře.“ Zhluboka se nadechl a sundal je spolu s kapucí. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Celou tvář měl posetou fialovými skvrnami, místy až černými.

„Proboha, co se ti stalo?“

„To je jedno, neřeš to. Nechci se o tom bavit.“

„Tome, ale já to chci vědět, vypadá to… Kdo ti mohl něco takového udělat?“

„Bille, prosím…“

„Neodejdu, dokud mi to neřekneš!“ Trval jsem na svých slovech. Měl jsem chuť toho hajzla zabít!

„Ne.“

„Tome!“ Tak zoufale jsem to chtěl vědět! Přísahám, že pokud mi řekne to jméno, tomu člověku to spočítám!

„Byl to Justin.“

Srdce mi vynechalo pár úderů. Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi právě řekl. Justin… Můj Justin. Ten, který byl vždy pozorný a milosrdný. Nejprve udeřil mě a teď… Jak mohl?

„To… Ne…“

„Nechtěl jsem ti to říct. Slib mi, že mu nic neřekneš, ani to nedáš na sobě najevo. Bille, prosím. Slib mi to.“ Nemohl jsem… Nemohl jsem mu něco takového slíbit, měl jsem chuť Justina zabít. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Byl jsem z něj tak zklamaný… To, že udeřil mě, jsem mu ještě dokázal odpustit, ale tohle mu nikdy nezapomenu.

„To nemůžu, já… Zabiju ho, já ho… za…“ Tom mě velmi silně objal. Viděl na mně, že nemám daleko od toho, abych udělal něco fakt hloupého. Chvíli jsem se trhal, měl jsem chuť začít utíkat a… Ani nevím, co jsem chtěl.

„Bille, uklidni se. Bude to v pořádku, uvidíš.“

„Proč ti to uděla?.“ Podíval jsem se na něj, srdce mě bolelo, když jsem viděl ty monokly.

„Myslel si, že jsem ti ty modřiny na rukou udělal já. Justin tě vlastně přišel bránit. Myslel si, že tě snad biju, nebo nevím, co si vlastně myslel. A… To, co jsem řekl, jsem myslel opravdu. Nešlo jen o to, co mi Justin udělal, ale… Opravdu to bude pro nás oba lepší.“

Tom se ode mě oddálil nesnesitelně daleko. Jen se na mě díval s neurčitým výrazem ve tváři.

„Vezmu tě domů.“

„Nechci jet domů.“ Toužil jsem s ním být, jet kamkoliv, ale teď jsem potřeboval čas. Potřeboval jsem být sám, nemohl jsem vystát přítomnost žádného člověka, ani Toma.

„Odvezu tě někam jinam?“

„Ne. Nedělej si starosti. Jdi…“

„Billi, nenechám tě tu samotného, ​​je to téměř deset kilometrů, trvám na tom.“

„Ne! Řekl jsi, že se nemáme setkávat, tak… nebudeme.“

„Ale Billi…“

„A neříkej mi Billi.“ Propálil jsem ho pohledem. Byl jsem smutný, naštvaný, zlomený a bezradný. Potřeboval jsem se co nejrychleji dostat pryč- sám. Otočil jsem se a začal kráčet opačným směrem od Toma. Ten se však po pár sekundách rozběhl za mnou.

„Počkej!“ Trochu silněji mě chytil za rameno, aby mě mohl otočit.

„Co ještě ode mě chceš?“

„Ještě jsi mi neslíbil, že mu nic neřekneš. Prosím, pokud je to nutné, kleknu si i na kolena, jen mi řekni, že to neuděláš.“

Nechápu, proč to bylo pro něj tak důležité. Nikdy mě už nechce vidět, může mu být jedno, jestli se s Justinem pohádám, nebo ne.

„Proč na tom tak trváš?“

„Ach… prosím, nech to tak, jen mi to slib, dobře? Já ti zase taky něco slíbím.“

„Co?“

Cítil jsem, že na mě neco káplo. Podíval jsem se na oblohu a uviděl drobné kapky deště, které mi padaly rovnou do obličeje. Úžasné, nic víc mi nechybělo.

„Slibuji, že už nebudu v tvém životě a vše bude tak jako předtím.“

Tom ke mně popošel mnohem blíž, než byl dosud.

Nasucho jsem polkl, nelíbila se mi slova, která mi říkal. Já to chci! Já ho chci mít ve svém životě, chci ho vídat, chci být s ním… Chci jeho… Nemělo smysl si dál namlouvat, že je to všechno jen tak. Pochopil jsem, že jsem se dostal do něčeho, z čeho se jen tak lehce nedá odejít.

„Tom, ne… To nemůžeš…“

„Promiň,“ chytil mě za krk a přitáhl k sobě ještě více. Věnoval mi jeden pohled do očí, jeden na rty. Tak jako poprvé… Myslím, že čekal na mou reakci, ale neudělal jsem nic. Byl jsem tak zmatený, že se mi chtělo brečet. Tom se opatrně přitiskl na mé rty. Naléhavě, ale jemně. Byl to nejbolestivější polibek v mém životě. Ne proto, že byl od Toma, ale protože jsem věděl, že je od něj poslední.

„Sbohem Billi.“

Tom odešel. Zůstal jsem tam stát sám. Obloha se už pěkně rozbouřila, rozpršelo se mnohem víc. Sledoval jsem, jak Tomovo auto odjíždí cestou, kterou jsme sem přišli.

Cítil jsem se tak mizerně, neuměl jsem si představit, že ho už nikdy neuvidím, že je to naposled, naposled, co se mě dotkl, co mě políbil… Začínal jsem si uvědomovat, že jsem v tom až po uši. Nikdy se mi nic takového nestalo, i s Justinem mi to trvalo několik měsíců, než jsem k němu začal něco cítit. Myslel jsem si, že to není možné, vždyť Toma absolutně neznám, ale opak je pravdou… Déšť se mi mísil se slzami, které pomalu stékaly po mé tváři. Bylo mi to tak líto…

Domů jsem přišel asi po čtyřech hodinách promočený na kost. Takovou dlouhou procházku po dešti jsem si myslím ještě nikdy neudělal. Cítil jsem, jako by se ta voda snažila smýt ze mě všechny mé starosti a trápení. Škoda, že se jí nedařilo. Na Justina jsem se nemohl ani podívat, hnusil se mi. Nikdy mu neodpustím, co udělal Tomovi, ale slíbil jsem mu, že to Justinovi neřeknu. Nevím, z jakého důvodu mě o to žádal a už se to ani nikdy nedozvím.

„Proboha! Kdes tak dlouho byl, že jsi tak zmoknul?“ Justin okamžitě přiběhl za mnou, když mě spatřil v takovém stavu.

„Dej mi pokoj,“ odsekl jsem. Nedokázal jsem mu říct ani normální slova, nejraději bych mu plivl do tváře. Zklamalo mě to víc, než když udeřil mě, a to jsem si myslel, že Justin je ten pravý, ten, který mi bude oporou celý můj život a který by mi nedokázal udělat nic špatného. Vlastně jsem si myslel, že by nikomu nedokázal udělat nic špatného.

„Prosim? Udělal jsem ti něco?“

„Ne, jen nemám náladu. Potřebuji být sám, nech mě.“

***

Celý týden jsem byl jako bez duše. Stále ve mně hořel maličký plamínek naděje, že to ještě není konec, že ​​mi Tom zavolá, nebo se ozve, alespoň sms, cokoliv. Ale nic… Nic se nedělo. Ještě nikdy jsem se necítil tak sám, jak se cítím teď. S Justinem si nemám co říct, už několik dní přemýšlím nad tím, jak ho opustím. Od chvíle, co vím, co udělal, se na něj nemůžu podívat, nemůžu ho vystát. I sebemenší chyba mi na něm smrtelně vadí. Věci, které jsem na něm miloval, nyní nenávidím a myslím, že si toho všiml. Tento týden pracoval každý den kromě pátku, který bude zítra a každý ten den, kdy přišel domů, mě jen pozdravil, dal mi pusu na tvář a šel na počítač. To byl celý jeho režim. Normálně bych byl naštvaný, nesnášel jsem, když se věnoval víc počítači než mně, ale teď mi to vyhovovalo. Myslím, že se cítil provinile, i když nevěděl, že mi Tom o všem řekl.

Lehli jsme si do postele. Přemýšlel jsem nad tím, co bude zítra. Justin je celý den doma a já vůbec nevím, jak to přežiju a nevěřím, že by ho počítač zaměstnal na úplně celý den.

„Bille?“ Otočil se ke mně a chytil mě za ruku. Chtěl jsem instinktivně ruku odtáhnout pryč, ale zapomněl jsem, že se alespoň trochu musím přetvařovat.

„Prosím?“

„Víš, že tě miluju?“… Ne, prosím, nechoď s tímhle na mě. Takovými řečmi mě vždycky odzbrojí. Když mi začne vyznávat lásku, dokážu mu odpustit všechno na světě a bojím se, že by mě obměkčil i teď. Musím zachovat chladnou hlavu, nenaletět znovu.

„Vím.“

„Víš… Já… Mám pocit, že se mi vzdaluješ.“

Byl jsem tiše. Vůbec jsem nevěděl, co mu mám na to říct a nemůžu mu jen tak dát za pravdu, přestože ji má. Najednou se mi udělalo strašně sucho v ústech.

„Miluješ mě ještě vůbec? Nikdy bych si neodpustil, kdybych tě ztratil. Bille, já… Udělal bych pro tebe cokoliv, cokoliv, o co mě požádáš a co jen budeš chtít. Bojím se… Mám pocit, že v poslední době je to mezi námi nějaké napjaté. Chtěl jsem ti dát čas, možná ho potřebuješ, ale… Nevydržím to. Nedokážu být víc v téhle nejistotě, když ani nevím, jestli mě miluješ. Zdá se mi, jako by tvé city ochladly vůči mně nebo… nevím… chci jen vědět, potřebuji slyšet, že mě ještě miluješ. Nic víc. Dám ti času, kolik jen chceš… Už jsme si prošli hádkami, prošli jsme si tragédiemi, prošli jsme toho mnohem víc než leckteré jiné páry a já už nikdy nebudu schopen cítit k někomu jinému to, co cítím k tobě. Moc se bojím, že tě ztrácím…“

Justinův proslov mi vhrkl slzy do očí. Měl pravdu. Prošli jsme si vším, ale nevím, jestli to stačí jako důvod zůstat s ním. Moje city vůči němu ovládal hněv kvůli tomu, co udělal, ale nemohu si dát ruku na srdce a s jistotou říct, že ho už nemiluju. Lhal bych sám sobě i jemu. Nejhorší je, že ve mně začalo klíčit další, nové semínko lásky vůči Tomovi. Nikdy v životě jsem nebyl tak zmatený, jako jsem teď. Jen jedno bylo jisté, v tomto jsem Justinovi bezvýhradně věřil. Vím, že všechno, co dělal, i to, že Tomovi ublížil, dělal jen kvůli mně. Chránil si mě, bál se, že mi někdo ubližuje… I když on sám mi ublížil… Už se v něm vůbec nevyznám.

„Jussi… Ano, stále tě miluju, jen… Potřebuju čas uspořádat si myšlenky, víš, jsem strašně zmatený ze všeho, je toho na mě hodně…“

„Já vím. Já ti dám tolik času, kolik jen budeš potřebovat. Udělám pro tebe cokoliv, jen mi neodcházej, prosím…“ Justinův hlas zněl tak zoufale. Bylo mi ho strašně líto. Musí mě opravdu milovat a já? Co mu dělám já? Líbal jsem se s jiným chlapcem, zatímco byl on doma, nebo vydělával peníze pro nás oba. A nejhorší na tom je, že toho nelituji. Mrzí mě to vůči němu, ale kdybych dokázal vrátit čas, udělám to znovu. I tisíckrát…

„Neodcházím…“ Cítil jsem, jako by v tom jednom slově bylo tolik nejistoty a tolik neupřímnosti… ale bylo poslední, oba jsme se ponořili do zaslouženého hlubokého spánku.

autor: Diana