Estranged 1.

Hallöchen,

Jeden… Dva… Tři… Třikrát odbije zvon na věži. S povzdechnutím se převalím na záda, ruce si složím pod hlavu a zahledím se na strop nad sebou. Zkoumám každý milimetr, jako bych se snad domníval, že se během doby, co jsem ležel na boku, něco nad mojí hlavou změnilo. Kdepak, je stále stejný. Stejně prázdný a nudný.

Z postele vstávám jen, je-li to nezbytně nutné. Vzhledem k tomu, že mám dovolenou, zvedám se z ní pouze tehdy, když jdu na záchod nebo se napít. Na jídlo nemám ani pomyšlení. Už si ani nepamatuji, kdy a co jsem naposledy snědl. Možná bych mohl zkusit smrt vyhladověním, protože to moje pitomé srdce prostě samo bít nepřestane. Beztak tluče jen ze zvyku. Z pouhé setrvačnosti. Otázkou však je, jak dlouho se dá bez jídla přežít… Odhadoval bych to na desítky dnů, což se mi jeví jako příliš dlouhá doba. Rychlejší by tedy bylo, kdybych přestal pít. Bez vody se přece jen moc dlouho vydržet nedá. Kdysi jsem slyšel, že jakmile člověk přestane pociťovat hlad a žízeň, znamená to, že mu začínají selhávat životně důležité orgány. Je-li to pravda, tak mohu s klidem konstatovat, že ty moje prozatím fungují.

„Ten nápis se rozplyne, ale naše láska ne…“

Říkal, že naše láska je navždy, a já mu věřil. Nepřipouštěl jsem si, že by to mohlo být jinak. Slýchal jsem, že láska bolí a způsobuje zklamání, člověk má naivní představy a ideály a najednou, ani neví jak, tu stojí střízlivý, zklamaný, zrazený a sám. Jenže to se mohlo přihodit jen druhým, ne nám. My jsme byli k smrti šťastní a milovali jsme se. Měla to být láska až za hrob.

„Tome, tohle je Lisa a tohle Bill.“ Můj nový šéf mi jednoho po druhém představí moje kolegy, kteří mě mají za úkol zasvětit do toho, jak to tu chodí. Na oba se usměji a pozorně si je prohlédnu. Na mladém blonďatém muži s kovovými ozdobami v obličeji setrvá můj zrak přece jen o něco déle než na jeho kolegyni. Nikdy jsem takovou bytost nespatřil. K mojí nelibosti to však není on, kdo se mě ujme, aby mě tu provedl, nýbrž právě ta… Lisa, tuším, že se jmenuje usměvavá a upovídaná zrzka. Odtáhne mě s sebou za pult, zatímco Billovy kroky míří mezi hosty kavárny. Snažím se soustředit na to, co mi Lisa říká, ale můj pohled stále přitahuje můj nový sexy kolega a doufám, že se k nám brzy přidá.

„Musíš ochutnat Billovo frappé.“ Prohlásí Lisa chvilku poté, co byly moje prosby vyslyšeny, a Bill se vrátil zpátky, aby vyřídil objednávku. Neunikne mi, jak ji zpražil pohledem, ani to, jak protočil očima, když mě nová kolegyně začala ujišťovat, že nikdo neumí frappé připravit lépe než on. Zřejmě nebude typem, kterému dělají dobře lichotky. Spíš se dík nim cítí rozpačitě. Přesto o jedno požádám a on překvapivě mojí žádosti vyhoví. O několik chvil později mám tedy možnost přesvědčit se, že Lisa ani v nejmenším nepřeháněla, když chválila jeho dovednosti. Bill je jen zbytečně skromný. Zvláštní. Člověk by spíš čekal, že někdo s jeho vzhledem bude mít velké ego. Nebudu lhát, že mě nepotěšilo zjištění o opaku.

To bylo poprvé, co jsem ho viděl, a přestože od té doby uplynulo mnoho týdnů, dodnes si všechno pamatuji do nejmenšího detailu. Věrně bych dokázal popsat, jak se Bill v ten nebo ten moment tvářil. Slovo od slova bych svedl odříkat, co mi povídal. Je to divné. Paměť příliš dobrou nemám, ale všechno, co souvisí s ním, si pamatuji dokonale.

„Ona je tak sladká,“ začne se rozplývat hned nad první fotkou Mae-Mae. Ségra mi poslala pár fotografií z jejich výletu do Disneylandu. Původně jsme s Billem plánovali, že bychom jeli s nimi. Ani jeden z nás tam doteď nebyl, jenže jsem nedostal volno v práci. Musíme se tedy spokojit jen s obrázky, které si usazeni na pohovce společně prohlížíme. Slíbili jsme si však, že si to vynahradíme a v budoucnu se tam podíváme.

Milovat se s Billem je jako stále objevovat něco nového. Vzrušující, dech beroucí, fascinující. Zpaměti znám každičký záhyb jeho štíhlého těla. Stále cítím jeho vůní, sametovou hebkost jeho pokožky, teplo jeho náruče nebo chuť plných rtů. O to všechno jsem nyní ochuzen. Neschází mi však jen tohle, chybí mi Bill celkově. Miluji na něm to, jak dává najevo emoce. Jeho skoro až dětskou radost, kdykoli nade mnou vyhrál na playstationu. Nebo jak se dokázal dojímat při některých filmových scénách a následně mi nadával, že jsem citlivý jako pařez, když jsem se mu poškleboval.

Dokonce mi schází i ten nepořádek, co dokázal nadělat a který jsem po něm musel uklízet. Když se ráno vypravoval do práce, byl schopen vytahat ze skříně všechno oblečení, dokud nenašel správný outfit pro daný den. Většinou jsem to býval já, kdo jednotlivé svršky vrátil zpět na jejich místo, protože Bill byl zaneprázdněn péči o svůj zevnějšek natolik, že málokdy mu zbýval čas na něco jiného. Někdy se ani nestihl nasnídat. Měl jsem přirozeně na vybranou. Buď tam ty hadry nechat ležet a rozčílit se při pohledu na ně hned, co se vrátím domů, nebo je sám uklidit a mít klid. Ne vždy jsem mu oblečení poskládal a uložil zpět do skříně, párkrát jsem je nechal povalovat se všude kolem a Bill ten brajgl musel uklízet po návratu z práce. To se pak při ranních módních přehlídkách ovládal a většinou si oblékl první věc, která mu padla do ruky. Vydrželo mu to však jen do doby, než zapomněl, jak děsná otrava je všechno to oblečení skládat. Pak to odstartovalo nanovo.

„Dobré ráno.“ Veselý tón hlasu mě přiměje otevřít oči. Zamrkám, promnu si je dlaněmi a trošku se nadzvednu. Bill se s podnosem a širokým úsměvem akorát přibližuje k posteli. Na sobě má pouze spodní prádlo, a aby mu nebyla zima, sáhl po jedné z mých košil. Prý mu stejně sluší víc. Opatrně položí podnos na kraj lůžka. Nemýlil jsem se, když jsem se domníval, že si přivstal, aby nám připravil snídani. Ba co víc, aby mi ji přinesl až do postele. Není zrovna ranním ptáčetem, a když nemusí vstávat do práce, rád si přispí. Bývám to převážně já, kdo je první na nohou. O to víc si cením jeho snahy.

„Děkuju,“ řeknu chraplavým hlasem, který po ránu mívám, a s úsměvem přijmu hrnek s kávou, jenž mi podává. Opatrně po kolenou přeleze na volné místo vedle mě a přehodí si přes nohy peřinu.

„Říkal jsem ti, že je to blbost.“ Připomene mi, že mi ten nápad rozmlouval. Nelíbilo se mu to od začátku a říkal mi, že po té směně budu naprosto nepoužitelný. Zase měl pravdu.

To byl jeden z okamžiků, kdy jsem byl naprosto šťastný a přesvědčený o tom, že mě o štěstí nikdo nemůže připravit. Zbožňoval jsem, když jsem se mu mohl schoulit do náručí a nechal se jím hladit. Jen jsem ležel, objímal ho, naslouchal tlukotu jeho srdce a vdechoval jeho vůni, zatímco mě Bill vískal ve vlasech a sem tam mi do nich vtiskl polibek. Jeho náruč mi byla i jakýmsi útočištěm, kde jsem se schovával před světem. Pokud jsem se trápil nebo měl starosti, stačilo, aby mě sevřel v objetí, a v tu ránu jsem věděl, že všechno bude zase dobré. Měl jsem po svém boku totiž milujícího člověka a věřil jsem, že společně všechno zvládneme a překonáme. Nenapadlo mě, že bych se mohl mýlit.

Natáhnu se po mobilu, abych ho spíš ze zvyku zkontroloval. Žádný zmeškaný hovor, žádná zpráva. Nic. Jen mlčení. Dříve jsme spolu dokázali otevřeně hovořit o čemkoli. Teď bychom se spolu nebyli schopni bavit ani o počasí, natož řešit nějaký problém. Nebo spíš nechceme. První krok by měl udělat ten, kdo chyboval. Nebyl jsem to já, kdo druhému lhal, ječel po něm a pak za sebou třískl dveřmi, aby se víc neukázal. Byl to Bill. Jenže ten si teď líže rány a odmítá jakýkoli kontakt se mnou. Vlastně, teď bych mu málem křivdil. Přece jen mi napsal. Dvakrát. Když jsem po hádce vychladl, poslal jsem mu zprávu, kdy se hodlá vrátit domů. Obratem mi přišla textovka, kterou jsem doteď nesmazal a v níž mi oznamoval, že zůstane pár dní u svého kamaráda Joachima. Z pár dnů se stalo pár týdnů.

„Do jisté doby mluvil Bill úplně jinak.“ Zašklebí se na mě Joachim a napije se piva.

Má kliku, že má Bill dneska narozeniny a nechci mu je pokazit. Proto se držím zpátky a ovládám se, ač mě to stojí mnoho úsilí. Jenom proto jsem přistoupil na to, že někam vyrazíme s jeho přáteli. Dani mi na nervy neleze. S tím jsme si padli do noty hned, jsme si povahově podobní. Nikki se mnou komunikuje o něco méně, ale problém spolu nemáme ani ten nejmenší. Kdežto Joachima nemůžu ani cítit. A zhoršuje se to, je mi čím dál protivnější. Docela bych ocenil, kdyby se k nám opět připojili. Bavil bych se s Danim a toho blbečka bych mohl zase chvilku přehlížet.

Není to směšné? Joachim mě celou dobu obviňoval z toho, že jsem Billa zmanipuloval. Že jsem mu totálně vymyl mozek a on nemá na nic vlastní názor. Přitom bych se klidně vsadil, že to on mu valí klíny do hlavy a štve ho proti mně. Nikdy jsem mu nezakazoval, aby se s ním stýkal. Samozřejmě jsem mu řekl, co si o Joachimovi myslím, což Billovi moc po chuti nebylo. Léta je to jeho nejlepší kamarád a má ho rád, čemuž sice nerozumím, ale respektuji to.

autor: LadyKay