Faded 3.

Je úterý. Od neděle mi Tom volal asi čtyřikrát, ale nemohl jsem mu to vzít. Necítil jsem se na to. Popravdě řečeno, bál jsem se sám sebe. Pokaždé, když jsem se podíval na Justina, ať jsme se hádali, nebo ne, měl jsem hrozné výčitky svědomí. Možná proto, že jsem na Toma často myslel a možná pro ty pocity, které jsem zažíval, když jsme byli tak blízko. Stále jsem se cítil podle, jako bych Justina zrazoval. I když… dal bych cokoli za to, abych to mohl cítit znovu. Podíval jsem se na malou krabičku položenou na stole, která začala znovu vibrovat. Justin seděl vedle mě.

„Kdo je to?“

„Nevím, nějaké číslo…“ Přesně jsem věděl, koho číslo to je, ale nemohl jsem to zvednout před ním. Nikdy mu neřeknu, že chci dělat barmana, ne poté, co si myslí, že je to něco podřadného. A samozřejmě… Kdyby se dozvěděl, že jsem se setkal s Tomem, dopadlo by to hodně špatně. Vždy mi lezla na nervy Justinova žárlivost. Žárlil dokonce i na ženy, a to jsem s nimi nikdy nic neměl a ani nikdy mít nebudu.

„Aha… A nechceš to zvednout?“

„Ne.“

„Proč?“

„Nevím, nezvedám cizí čísla…“

„Aha… Tak já to tedy zvednu.“

Justin se natáhl po mém telefonu. Zůstal jsem v šoku, v hlavě se mi automaticky promítly všechny další hádky, které momentutem, co zvedne telefon.“Justine, ne!“

„Prosím?“

Pozdě…

„Haló! Billi? Proč mi nezvedáš telefon? Snažím se ti dovolat už několik dní!“

Justin se na mě vyčítavě podíval. Jasně jsem viděl, jak se mu vlévá červeň do tváře. Vzteky… Ach, tohle nebude dobré.

„Billi,“ mé jméno pořádně zvýraznil, protože jemu jsem nedovolil, aby mi tak říkal, „tady není. Jsem jeho bratr. Kdo jsi?“ Když jsem slyšel, co řekl, sevřelo mě u srdce. Justin si začínal vymýšlet a já se začal seriózně bát, že mu Tom prozradí něco, co nechci.

„Jsem Tom, prosím tě, řekni mu, ať mi co nejrychleji zavolá hned, jak to bude možné. Potřebuji se s ním dohodnout na dalším setkání, moc mi tu chybí.“

Justin už víc nic neřekl… típnul telefon, zhluboka se nadechl a probodl mě strašně ostrým pohledem. Začínal jsem se až bát.

„Tom, ano?“

„Ne, zlato, to vů-vůbec není tak, j-jak si myslíš.“

„Možná bys měl jít za ním! Moc mu tam chybíš!“ Justin začal nekontrolovatelně křičet. Vzal sklenici, která byla na konferenčním stolku, a vší silou ji hodil na zem.

„Možná by ses s ním měl jít odreagovat! Láká tě něco nového, že jo?!“

Pěstí bouchl do ledničky, kterou jsme měli v kuchyni hned u vchodu do obývacího pokoje, čili ji měl po ruce. Strašně jsem se bál. Nikdy v životě jsem ho neviděl takhle naštvaného. Srdce mi vynechalo jeden úder, když se opět na displeji mého telefonu objevilo totéž volající číslo. Nechtěl jsem si ani představit, jak bude Justin reagovat.

„Zvedni to.“ Řekl klidným hlasem. Děsil mě. Nereagoval jsem tak rychle, jak si myslel, že budu, tak mi to zopakoval. Ale tentokrát jsem měl z jeho hlasu hrůzu.“Zvedni to!!!“

„D-dobře…“ Nechtěl jsem se rozplakat, nechtěl jsem dát najevo své ponížení, ale nemohl jsem jinak. Moje pocity si se mnou dělaly úplně, co chtěly.

„Ano?“ Řekl jsem uplakaným hlasem, ale v momentě jsem si vzpomněl, že telefonuji s Tomem. Musím se vzchopit.

„No konečně jsi to ty. Uhm, děje se něco?“

„Ne, v pořádku. Jasně, že přijdu zítra do práce, říkal jsi, že už nastupuji.“

„Cože? O čem to mluvíš?“ Musel jsem to nějak zahrát. Justin neslyšel, co říká Tom mně, takže jsem chtěl udělat rozhovor, který by mi pasoval.

„Ano, věci mám připravené, nebyl jsem u telefonu, byl rozbitej.“

„Bille, jsi sám?“

„Ne.“

„Ten, kdo mi to zvedl, nebyl tvůj bratr, že?“

„Ne.“

„Je všechno v pořádku? Pokud chceš, přijdu pro tebe.“

„Není, zítra přijdu před tu pekárnu, počkám tam na tebe.“

„Pochopil jsem. Za dvacet minut u pekárny. Drž se.“

„Díky, přijdu zítra určitě, ahoj.“

Musel jsem vymyslet, jak se dostanu ven. Potřebuji odsud nutně vypadnout, s Justinem se necítím bezpečně. Nechci s ním tady zůstat ani minutu, ne teď.

„Chybíš mu? Scházíš se s ním?“ Justin měl založené ruce na prsou, propaloval mě ostrým, naštvaným pohledem, dokonce se špetkou záludnosti. Nikdy jsem ho takového neviděl. Skutečně jsem měl z něho strach.

„Lásko, není to tak, jak si…“

„Neříkej mi tak. Neodpověděl jsi mi.“ Všechno mi říkal s takovým klidem, ale věděl jsem, že je to jen ticho před bouří. Bojím se, co se stane dál. Neříkám, uměl bych se fyzicky ubránit, kdyby k něčemu došlo, ale psychicky bych to nedokázal určitě. Jsem slabá, zranitelná povaha a na něco takového nejsem. Proto i ten strach…

„Ne, nescházím. Nic s ním nemám, vždyť má přítelkyni. Je to Georgův kamarád, přes něj mám tu práci. Přísahám.“

„Lžeš…,“ řekl nejprve potichu, „lžeš mi!!!“ Přistoupil ke mně a tvrdě mě chytil za čelist. Pokud mě ihned nepustí, celkem určitě mi ji zlomí.

„Pusť mě!“ Chytil jsem mu ruku, snažil se ji dát pryč, ale byl silnější než já.“Říkám pusť mě!“ Našel jsem v sobě poslední kousek odvahy a odstrčil ho. Čelist mi sice pustil, ale v tom momentě mi dal facku.
Bolela.

Hodně bolela… Ne samotná facka, bolelo mě to, že mi ji vůbec dal. Nikdy si nic takového nedovolil a myslím si, že člověk, který miluje, by to ani nikdy neudělal.

Držel jsem si místo, kde jsem to schytal. Už to začínalo pořádně štípat.

„Cos to udělal…“ podíval jsem se mu přímo do očí. Už jsem v nich neviděl hněv ani zákeřnost, ale lítost. Myslím si, že sám nevěřil tomu, co udělal.

„Promiň, já-já jsem nechtěl…“

Nezajímalo mě víc, co říká. Vzal jsem si kabelu a bez slova odešel. Slyšel jsem, že Justin na mě ještě křičí něco ve smyslu, abych neodcházel, ale bylo mi to úplně jedno. Moc mě bolelo, co udělal.

Pekárna byla hned vedle vchodu do našeho bytu. Tom tam už byl, takže jsem okamžitě nasedl do jeho auta. Oči jsem měl stále uslzené, make-up jsem musel mít rozmazaný všude.

„Bille, proboha, co se stalo?“

„Prosím tě, jeď někam pryč odsud a pak ti to povím. Nemůžu tu být. Chci jet pryč.“

Zastavili jsme na velkém prázdném parkovišti pro kamiony. Během cesty jsem Tomovi všechno vyprávěl se slzami v očích. Neznám ho, ale je to jediný člověk, který mi pomohl, když jsem to nejvíc potřeboval, a to mu nikdy nezapomenu. Vystoupili jsme s auta, nutně jsem si potřeboval zakouřit.

„Moc mě to mrzí. Pojď sem…“ popošel ke mně a silně mě objal. Rázem jsem zapomněl na všechny problémy a jen si užíval to objetí. Nic víc. Nasával jsem Tomovou vůni – stejnou jako tehdy. Nemyslím si, že existuje něco krásnějšího, než toto…

„Proč to děláš?“

„Co tím myslíš?“

„No… proč mi pomáháš… Téměř se neznáme.“

Tom se na mě mohl vykašlat, nemusel pro mě přijet, nemusel mě teď utěšovat… Nemusel nic. A stejně je tady, poslouchá mé problémy a marní čas, který mohl využít zcela jinak.

„Vím, ale… jsem nerad, když jsou lidé kolem mě nešťastní, a navíc… potřeboval jsi to. A je to lepší, než bych se měl nudit, nebo dělat něco nepodstatného… Jsem rád, že tu mohu být s tebou.“

Byl jsem tak rozcitlivělý, že při jeho slovech jsem se neudržel a opět mi vyhrkly slzy. Kromě Justina jsem na světě neměl nikoho, pokud nepočítám Georga, ale jeho jsem bral jen jako kamaráda. Nebyl to přítel. Najednou je tu Tom, se kterým se cítím dobře, drží mě, objímá mě a pomáhá mi.

„Děkuji… Ani nevíš, jak moc si toho vážím.“

„Je to v pořádku, opravdu. Mám chuť tomu tvému ​​Justinovi pořádně nakopat zadek. Jak něco takového mohl udělat? Vždyť… to je nenormální! Myslíš, že by pomohlo, kdybych šel za ním a všechno mu vysvětlil? Vždyť… to není možné, aby my dva… Mám přece přítelkyni, a navíc nejsem gay. Takže… Mezi námi by nikdy k ničemu nemohlo dojít. Nevím, o co mu jde, ale štve mě…“

Tomova slova mě zaskočila. Vlastně… zklamala. Nejde o to, že by mi řekl něco, co jsem nevěděl, ale o to, že to vůbec řekl. S Tomem přece nemám vůbec nic, a přesto… Nevím, co se to se mnou děje, ale musím to zahrát do outu. Nemůžu dát na sobě znát, že se s ním cítím dobře. Příliš dobře…

„Vždyť právě! Nevím, co mu sedlo na nos. Nikdy nio takového neudělal a ani jsem nevěřil, že by to dokázal. Dokonce jsme se tak moc ještě nepohádali. Ani nežárlil… Jsem z toho skutečně zmatený, já… Já nevím, co mám dělat, Tome… Já… miluju ho, ale… tohle si nezasloužím…“

Tom mě opět objal, ale tentokrát jsem mu to opětoval. Nemohl jsem jinak… Tak strašně jsem potřeboval nějakou oporu… A on byl jediný, kdo mi ji dokázal dát.

„Bude to lepší, slibuji… Chceš jet dneska domů? Neboť jestli chceš, můžeš přespat v baru.“ Tahle možnost se mi zamlouvala, ale… Raději ne. Půjdu domů a uvidím, co bude dál.

„Ne, ne, děkuji. Půjdu domů, nemůžu před svými problémy utíkat. Uhm, Tome, mohl bys mě vzít domů? Nechci tě obírat o tolik času, a navíc je už dost hodin. Potřebuju se vyspat.“

„Určitě? Opravdu můžeš zůstat v baru.“

„Děkuju, určitě.“ Nesměle jsem se na něj usmál zpod řas.

Cesta domů se mi zdála strašně krátká. S Tomem jsme úplně změnili téma, byla legrace, dozvěděli jsme se o sobě něco nového. Úplně mě přivedl na jiné myšlenky. Teprve když jsme zastavili před pekárnou, všechno to na mě opět dolehlo. Nechtěl jsem odejít…

„Budeš v pořádku?“

„Určitě…“

„Bille, slíbíš mi něco?“

Zůstal jsem zaražený. Neuměl jsem si představit, co by ode mě mohl chtít.“Jistě.“

„Slib mi, že kdyby se něco stalo, okamžitě mi zavoláš.“

„Ou, aha. Samozřejmě, ale pevně věřím, že to bude v pořádku…“ Potěšilo mě to. Lichotila mi jeho péče. Byl to skvělý pocit, když se o mě někdo takhle zajímal… Ano, Justin se zajímal, ale… je to něco nového. Jiného…

„Doufám. Každopádně, určitě mi volej. A… budu rád, když mi napíšeš alespoň zprávu, že je vše v pořádku. Budu klidnější.“ Tom mi věnoval jeden ze svých bělostných úsměvů a na rozloučenou mě silně objal.

„Děkuju, Tome.“

„Kdykoliv. Každý potřebuje nějakou vrbu.“

„Ale stejně… Ahoj.“

„Ahoj.“

Justin na mě čekal doma. Všude byla tma, on ležel v posteli. Myslel jsem si, že spí, tak jsem nepřemýšlel nad tím, co mi řekne. Shodil jsem ze sebe všechno šatstvo a zavřel se do koupelny. Nutně jsem potřeboval sprchu.

Při pohledu do zrcadla jsem se zhrozil. Proboha! Vypadal jsem jako strašidlo na Halloween! Řasenku jsem měl úplně rozteklou, díky slzám dělala dokonale souměrné černé cestičky až k mému krku. Bože, jak se na mě musel Tom dívat… Musel to být hrozný pohled.

Dlouho jsem si neužíval sprchu tak jako teď. Cítil jsem každou horkou kapku, jak stéká po mém těle. Tvář jsem nastavil tak, aby mi proud vody tekl rovnou do ní. Och… Tak osvobozující… Najednou jsem pocítil, jak mě něčí ruce chytily v pase. Vůbec jsem si nevšiml, kdy se odhrnuly dveře od sprchy, ani kdy do ní Justin stihl vlézt.

„Myslel jsem, že spíš,“ řekl jsem úplně klidně. Popravdě řečeno, chtěl jsem si tu sprchu užít sám a ani by mě nenapadlo, že bych měl společnost. Ale… Možná je to takhle lepší, možná se udobříme.

„Ne. Čekal jsem na tebe. Kde jsi byl?“

„Setkal jsem se s…“ na okamžik jsem zaváhal, jestli mu mám lhát, nebo říct pravdu. Srdce mi říkalo, že lhát ve vztahu se nemá, ale tentokrát jsem dal na mozek.“…Georgem. Jen tak jsme se bavili, musel jsem se uklidnit. Víš, zranilo mě to.“

„Odpusť mi to… Já… já vůbec nevím, proč jsem to udělal. Přísahám, že pokud bych mohl vrátit čas, nikdy bych to neudělal. Už jsem toho minimálně tisíckrát litoval, to ti přísahám.“

„Člověk nedělá věci, když je udělat nechce.“ Chtěl jsem být nekompromisní, ale Justin věděl, jak na mě. Nedokázal jsem být k němu chladný. Nedalo se to.

„Prosím… Přísahám… Opravdu jsem nechtěl. Já jen… Bojím se o tebe, víš? Nemůžu za to, ale nepřežil bych, kdybys mě opustil. Vždyť jsi to jediné, co na světě mám, vždyť víš… Miluju tě. Opravdu, moc, moc, moc, tě miluju, Bille. Musíš mi odpustit, prosím.“

Justinova slova měla na mě příliš velký vliv na to, abych nad tím nadále přemýšlel. Neměl bych mu odpustit. Udělal to jednou, co když to udělá znovu? Znovu mu to odpustím? Ale nemohl jsem jinak… Nenávidím se za to.

Neodpověděl jsem, byl jsem úplně zticha, slova mi nešla ven z úst. Dál jsem už ani neměl možnost, Justin si mé mlčení vysvětlil po svém. Pozvedl mi bradu a věnoval mi něžný, opatrný polibek. Pravděpodobně neuměl odhadnout mou reakci, proto na to šel tak pomalu. Jemný polibek se pomaličku prohluboval do vášnivého líbání. Voda nám stékala po vlasech, ústech, tělech… všude. Jeho líbání se mi líbilo, ale bylo v něm něco jiného. Možná je to mnou a možná není. Snažil jsem se myslet na všechno dobré, co jsem s Justinem prožil, všechny pěkné vzpomínky, ale myšlenkovými pochody jsem se dostal až k dnešku. Ne však na to, jak mě Justin uhodil. Dostal jsem se k Tomovi. Oh, Bože! Nemůžu přece při líbání s mým přítelem myslet na někoho úplně jiného!

Automaticky jsem přestal – byl jsem v šoku sám ze sebe.

„Děje se něco?“ Justin pravděpodobně vycítil, že ve svém nitru svádím jakýsi boj. Díky Bohu za to, že nevěděl jaký.

„Ne… Všechno je v pořádku, jen… Pojďme si lehnout, prosím tě. Zítra mám zaučování a potřebuju se vyspat. Dnes už na mě toho bylo moc.“

„Dobře, lásko, cokoli chceš.“

*

Zase jsem se opozdil. Včera jsem byl tak vyladěný, že jsem si úplně zapomněl nastavit budík a probudil jsem se asi dvacet minut předtím, než jsem tu měl být.

„Ahoj Billi! Jsem rád, že jsi tady, i když… Nejsi moc přesný, co?“

„Och, Bože, promiň, úplně jsem si zapomněl nastavit budík, nestíhal jsem. Vidíš? Ani jsem se nenamaloval, jak jsem spěchal.“ To byla pravda. Oči jsem měl jako krtek. Nesnáším, když jsem bez make-upu.

„Vypadáš skvěle. O pět let mladší, řekl bych…“

„Vypadám na šestnáct?“ Pobaveně jsem se zasmál. Jeho lichocení mě hřálo u srdce.

„Možná… tak. Řekni mi, jak jste to včera dořešili?“

Zatímco Tom na mě sypal otázky, připravoval si opět všechny ty věci, které jsme používali dříve, ale teď tam měl něco navíc.

„Hmm, no… Když jsem přišel domů, spal. Takže nijak. Poslyš, co tohle je?!“ Chtěl jsem nutně zamluvit téma, nebudu mu přece vyprávět o tom, jak mi vlezl do sprchy, o tom, jak jsme skončili v posteli, jak jsme završili hádku sexem a už vůbec ne o tom, jak jsem na něj myslel, když mě ve sprše líbal.

Při této myšlence jsem se otřásl. Jak na to mohu myslet, když stojí přímo přede mnou? Bille… Jsi divný!

„Tohle?“ Ukázal na věc ve tvaru lahve, ale lahev to nebyla.

„Je to láhev z odlehčeného dřeva. Zatím tě naučím používat dvě, pak přidáme. Může být?“

„Používat?“ Tom to říkal všechno tak automaticky, že jsem začal panikařit, „jak používat? Jak dvě?“

„Billi… Vždyť jsem ti to ukazoval.“

„Ou. Myslel jsem, že zatím budu dělat jen ty drinky podle receptů.“

„No, to budeš. Ale tohle tě musím naučit nutně, jestli tu chceš pracovat. Neboj, nebude to nic strašného, ​​uvidíš. Až přijdeš na to, jak je to vlastně jednoduché, nepřestaneš se divit.“

„No, tak to jsem zvědavý.“

„A máš být na co, věř mi.“ Tom měl vše připraveno. Šibalským pohledem mě začal propalovat, postupně do toho přidal škodolibý úsměv. Neuvěřitelné, jak mě tímhle dokáže odzbrojit. Prstem mi naznačil, abych přistoupil k němu. Afektovaně jsem ukázal na sebe, jestli opravdu myslí mě, přestože jsem byl jediný v místnosti kromě něj. Ale aspoň jsem ho tím znovu donutil ukázat mi jeho krásné zuby.

„Jen pojď, pojď… ničeho se neboj.“

Tom vzal dvě dřevěné lahve a dal mi je do rukou. Wow, myslel jsem si, že jsou těžší! Alespoň tak vypadaly. Druhé dvě si vzal on.

„Tak, teď zkus tohle,“ ukázal mi jedno vyhození a následné chycení. Nezdálo se mi to tak těžké, tak jsem to zkusil.

„No vidíš! Výborně! Napoprvé? Jsi perfektní!“ Bylo mi dokonce dopřáno i gesto vynikající práce. Milé, jak našpulil pusu.

„Děkuju.“

„No, tak ještě jednou.“

Udělal jsem všechno, co mi kázal jako poslušný žák. Zjistil jsem, že nejsem až takové nemehlo, jak jsem si myslel. I když… jsou to teprve začátky. Tuhle věc jsme trénovali asi dvě hodiny, zápěstí jsem měl už pořádně obouchané, jako bych si do nich schválně bouchal gumovým kladivem. Tohle bude chtít nějaké ocelové chrániče.

„Teď ti ukážu něco složitějšího. Cítíš se na to?“

„Samozřejmě,“ Tom mi ukázal další trik, a to otáčení lahví pomocí loktů. Tak, to už je těžší oříšek. Ale dám se do toho. Vidím Tomovo nadšení ze mě, a to mě úplně žene kupředu.

Vzal jsem mu láhve s rukou a zkusil napodobit přesně to, co dělal on. Vyšlo mi to dokonale! Musel jsem si zatleskat, cítil jsem se být úžasný.

„Wow! To bylo dokonalé! Jsi si jistý, že mi náhodou nelžeš a nemáš už léta praxe? A teď si jen hraješ na to, že nic nevíš, ha?!“ Trošku do mě kamarádský šťouchl.

„Ne, to určitě ne, neboj se.“

„Teď to zkus znovu, ale zkus to udělat dvakrát po sobě.“

„Teda, tak to nevím…“ v tom jsem byl už nejistý.

„Podle mě to dokážeš. Zkus to.“

„Oukej. Tak… Dívej.“

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Tohle bylo něco, v čem dokonce i Tom někdy udělá chybu. Nevadí, musím to zkusit.

Vyhodil jsem obě lahve do vzduchu a už jen pozorně sledoval, jak dopadaly na mé ruce. Podařilo se mi je odrazit na centimetr přesně, ale jakmile byly zase ve vzduchu, každá láhev nabrala úplně jiný směr. Snažil jsem se je zachytit, ale chtěl jsem jít současně na jednu i na druhou strau,y a to samozřejmě nešlo. Jako největší nemehlo jsem zakopl o vlastní nohu a v momentě letěl na zem. Téměř jsem cítil dopad, ale v tom se natáhly Tomovy ruce a on mě v poslední chvíli zachytil. Pod mou váhou jsme spadli oba. Ležel na mně, já pod ním. Tváře tak blízko u sebe… dýchali jsme si na ústa. Tom mě stále pevně držel, i když jsme spadli na zem. Hleděli jsme si přímo do očí. Čekal jsem, že se Tom začne oddalovat, ale ne. Stále byl stejně blízko, snad i blíž. Stále blíž… Tom zdolával milimetr po milimetru a přitom se mi díval do očí. Na rty, pak zase do očí. Střídal pohled sem a tam a neustále se přibližoval. Dělily nás od sebe už jen milimetry, až se jeho rty dotkly těch mých. Jemně, něžně, téměř necitelně. Žádný polibek, jen dotknutí. Nejnádhernější dotknutí rtů, jaké jsem v životě zažil. Ani s Justinem jsem necítil nic tak intenzivního, úžasného. Celý žaludek jsem měl stažený do chvějícího se klubíčka. Cítil jsem, jako by mi v něm létalo tisíce motýlů. Nemohl jsem odolat…

Chytil jsem Toma kolem krku a úplně se vpil do jeho rtů. Nevím, kde jsem nabral tolik odvahy, ale myslím, že je to to nejlepší, co jsem mohl udělat. Jeho rty byly takové jemné a smyslné, zároveň měkoučké. Neuvěřitelně jsem si ten polibek užíval a cítil se jako v sedmém nebi. V té chvíli jsem chtěl, aby to nikdy neskončilo. Neměl jsem žádné výčitky, žádné obavy… Byl jsem úplně mimo, někde v ráji. Trochu jsem se odtáhl, ale jen proto, abych nasál vzduch a opět se mohl přitisknout. Náš polibek se prohloubil ještě víc než předtím. Pootevřel jsem ústa, abych se mohl nadechnout, ale tehdy Tom využil situace a vplul mi jazykem rovnou do úst. Z našeho doteku rtů se stal krásný vášnivý polibek. Nejkrásnější, jaký jsem kdy zažil. Cítil jsem, že se Tom začal pomalu oddalovat. Modlil jsem se, aby toho nenechal, ale bohužel. Moje rty zůstaly osamocené. Nebyl jsem schopen otevřít oči, stále jsem cítil Toma. Nevím, jestli se na mě díval, nebo ne a nechci si ani představit, jak jsem asi musel vypadat. Instinktivně jsem si přejel prsty po rtech, stále jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Když jsem pomalu otvíral oči, naskytl se mi pohled na Tomovu tvář. Už nebyla tak blízko, jak bych chtěl. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali. Bylo to velmi zvláštní. Neměl jsem ani ponětí, co mu asi tak může lítat hlavou, co si tak může myslet. Nejhorší na tom je, že nevím, jestli to chci vědět, nebo ne.

Tom se podíval do země, neunesl víc nápor mého pohledu.

„Tome, já…“

„Ne, nic neříkej… Je to moje chyba.“ Chyba? Tak… pro něj to byla jen… chyba…

„Nemyslím si, že to byla chyba… Já… Chtěl jsem to.“

„Bille… Není to správné. Já… Mám přítelkyni, ty máš přítele… já ani nejsem gay! Nevím, proč jsem to udělal… Mrzí mě to, já… Musím už jít.“ Zvedl se ze země, všechno nechal tak. Neuklidil stůl, nezbalil věci, dokonce si ani jen nevzal bundu. Odešel… Zůstal jsem úplně sám v prázdném baru. Cítil jsem se zvláštně… Smutně, nic jsem nechápal, možná i trochu poníženě. Strašně mě trápilo, že mě odmítl, tedy… Ani nevím, co se vlastně stalo! Proč to udělal? Řekl, že není gay, že má přítelkyni a že to není správné. Proč to přesto udělal? Proč mě políbil? Byl jsem tak zmatený, že se mi chtělo brečet… Nejkrásnější věc v mém životě byla podle Toma chyba…

autor: Diana