Bitter-sweet returns 12.

Bill se zachumlal hlouběji do útrob svého kabátu a šálu si přitáhl výš do obličeje. Na město padala noc a na břehu řeky se proháněl studený vítr, ani ten mu ale nedokázal znepříjemnit výhled na osvětlené město, zatímco se procházel skrz Deutz. Bylo mu jasné, že nebýt dech beroucího panoramatu, nejspíš by se jeho nálada nacházela hodně hluboko pod bodem mrazu, proto si dovolil opřít se o zábradlí a sledovat noční dění.

Od chvíle, co odešel od Bushida, uplynulo už několik hodin a on stále neměl pocit, že by se cítil lépe. Jeho mysl svíraly výčitky kvůli tomu, že mu nestačilo být šťastný s Bushidem, a že mu přidělává starosti kvůli vlastním náladám. Mrzel ho smutek, který ho přepadl během jejich prvního společného rána s dětmi a nedokázal ho ovládnout natolik, aby si toho Anis nevšiml. Bylo mu jasné, že z toho musel být přepadlý, ale prostě nebyl schopný alespoň zvednout telefon a zavolat mu, omluvit se. Věděl, že kdyby se o to i jen pokusil, určitě by řekl něco špatně a skončilo by to mnohem hůř, což nemohl dopustit. Nechtěl, aby jejich vztah ztroskotal dřív, než vůbec stihl pořádně začít.

Moc dobře nechápal, kde se v jeho hlavě braly chmurné myšlenky ohledně Bushidovy rodiny poté, co mu sám výslovně nabídl, aby se součástí rodiny stal. Věděl, že Anis je silně rodinně založený, a že pokud by Bill souhlasil, dal by mu všechno pod sluncem a ještě mnohem víc, jen aby se ve své nové úloze cítil dobře. Nedovolil by, aby se cítil odstrčený nebo zbytečný, udělal by cokoliv, jen aby takovým myšlenkám zabránil. Tak proč se Bill cítil, jako kdyby mu Anna vrazila do břicha starou rezavou trubku plnou pochyb a mučivě pomalu s ní otáčela? Chtělo se mu brečet vzteky nad sebou samým. Nedokázal pochopit, kdy a hlavně proč dal Anně vůbec možnost dostat se mu do hlavy a způsobit tak takový nepořádek. Dokud ji bral jen jako přítěž, jako nutné zlo, které musí přetrpět, aby mohl být s Anisem šťastný, v ničem nebyl žádný problém. Jakmile ale pochopil, jak se cítí, jeho vlastní svědomí se začalo rychle hroutit. Dokázal pochopit bolest ze ztráty milovaného muže, o kterém si myslela, že by mohl být ten pravý – vždyť on sám se ze stejné bolesti vzpamatovával celé tři roky, a stejně v něm i teď, po takové době, zůstávaly zbytky původních chmur. Pro Annu to bylo tím horší, že přišla zároveň i o otce jejích dětí. Přestože Anis mohl dál fungovat jako otec, nemohli už nikdy tvořit kompletně funkční rodinu, což pro Annu, předtím už jednou rozvedenou, musela být rána pod pás. Bill to chápal. A právě jeho soucit mu lámal vaz.

S povzdechem z kapsy vylovil krabičku cigaret, jen aby do sebe po pár vteřinách vpravil pořádnou dávku nikotinu. Teplo zaplavilo jeho vnitřnosti spolu se štiplavou pachutí na jazyku, Bill sklopil pohled k řece. Jeho mysl zaplavila další vlna výčitek při vzpomínce, jak mu Anis kladl na srdce, aby s kouřením přestal, jinak by si mohl poškodit svůj krásný hlas, a zejména dostat rakovinu. Bill samozřejmě věděl, že se jako frontman nechová zodpovědně, proto vzal Anisova slova vážně a snažil se svůj zlozvyk co nejvíce minimalizovat, ale v podobných chvílích, jako byla tahle, se bohužel nedalo dělat nic jiného, pokud se nechtěl opíjet do němoty nebo rovnou skočit do ledové řeky. Chtělo se mu brečet tak moc, že dřív, než se první slza stačila v jeho očích vůbec stvořit, cigaretu zašlápnul a spěšným krokem zamířil k silnici, aby chytil taxi. Potřeboval do studia.

*

Stálo ho to dvě lahve vína, půlku krabičky cigaret, velkou pizzu a obrovský balíček z KFC, naplněný převážně hranolky, než se, kompletně pohroužený do své pochmurné nálady, dokázal ze svých pocitů vypsat. Zatímco zcela automaticky ujídal hranolky, popisoval jeden papír za druhým všemi svými pocity. Původně myslel, že napíše novou píseň, nebo třeba rovnou celé album, ale jakmile začal psát, došlo mu, že z textů se stává obsáhlý dopis, čítající minimálně deset stran. Neměl sebemenší ponětí, komu je dopis směřován nebo co vlastně se jím snaží sdělit, ale s každým slovem, které zpod jeho pera ožívalo, cítil, jak se z jeho těla odplavuje stres, smutek a strach. Z původně zaplněné mysli těmi nejčernějšími myšlenkami se stávalo poklidné místo, kde radostně zpívali ptáčci, koťátka si hrála s klubíčky vlny a štěňátka se kolébala kolem. Moc dobře si uvědomoval, že je opilý pravděpodobně mnohem víc, než by si měl dovolovat, navíc ani o jeho žaludku se nedalo zrovna říci, že by byl z jeho stravy nadšený vzhledem k tomu, že normálně se Bill stravoval poměrně lehce a zdravě. Nálož tučných a nezdravých jídel se připravovala, aby mladíkovi za jeho lehkomyslnost pořádně vyčinila.

Poplašeně vypískl, když mu zničehonic zazvonil telefon. Sousto v ústech mu zhořklo, jakmile zjistil, že na displeji září Anisovo jméno. Od chvíle, kdy odešel z jeho bytu, s ním nemluvil a necítil se zrovna dobře na to, aby s ním dokázal mluvit právě v tu chvíli. Byl opilý a přežraný. Neexistovala šance, že by jeho slova mohla dávat smysl. Úlevně vydechl, když telefon konečně ztichl a do pusy si nacpal další velké sousto. Málem se udusil, když se telefon rozezvonil po pár vteřinách znovu. „Jsem opilý a nemyslím si, že to je čas na to, abych s tebou mluvil,“ vyhrkl dřív, než snad Anis stihl cokoliv říct.

„Kde jsi, Bille?“

„Jsem ve studiu, píšu, piju a jím. A jsem sám a hrozně si to užívám.“

„Ve kterém studiu?“ Anis promlouval tichým trpělivým hlasem, ale Billovi bylo jasné, že kdyby mohl, seřval by ho jako malého kluka.

Bill pro sebe pokrčil rameny. „Copak já vím? Je to už nějakou dobu, co jsem sem vyrazil, a hlavně to bylo před spoustou alkoholu! Nemám ponětí, kde jsem, hlavně, že mám studio pro sebe. Víc nepotřebuju. Oh, až na tu hromadu jídla, co jsem si nakoupil.“

Bushido si promnul obličej. „Kolik jsi toho vypil?“

„Dvě flašky vína.“

„Ježíši, tobě bude blbě,“ zaúpěl. „Potřebuju vědět, ve kterém studiu jsi, Bille, abych za tebou mohl přijet a postarat se o tebe.“

Bill se zamračil. „Ale já nechci, aby ses o mě staral. Nepotřebuju to! Co potřebuju, je velký menu z McDonaldu, a to včetně zmrzliny, ale rozhodně nepotřebuju, aby ses o mě staral, protože já jsem totiž velkej kluk a umím se o sebe postarat sám. Nepotřebuju vůbec nikoho.“

„Bille…“

„Nene. Buď hezky doma, podívej se na film, dej si pivo, nebo co to teď piješ, hezky se najez a mě nech ve studiu, abych mohl psát a tvořit a zpívat a jíst. Čau,“ rázně hovor vypnul a labužnicky se znovu zakousl do svého jídla. Přemýšlel, jak se co nejúčinněji dostat k nějakému z rychlých občerstvení, aby mohl ukojit své mlsné chuťové buňky. Potřeboval čerstvou dávku hranolek.

*

Jak se dalo předpokládat, ráno mu bylo špatně. Hodně špatně. Nepamatoval si, jak se v noci dostal do svého hotelového pokoje, ale děkoval bohu, že se probudil ve své posteli, zejména z důvodu, že v těsné blízkosti se nacházela koupelna se záchodem, se kterým se sblížil hned poté, co se mu hlava přestala motat natolik, aby se k němu dokázal doplazit. Telefon mu oznamoval vysoké číslo nepřijatých hovorů, přičemž počet textovek se mu velmi blížil. Nemusel to ani zkoumat, aby věděl, že téměř všechny patří Bushidovi, protože nikdo jiný mu během noci volat ani nemohl. Přestože si moc dobře nepamatoval, co všechno během jejich rozhovoru Anisovi napovídal, výčitky mu spalovaly mozkové závity – vzhledem k tomu, kolik toho vypil, bylo naprosto jasné, že nemohl být milý. Nikdy nebyl.

Jakmile vyprázdnil většinu svého znepřáteleného žaludku, zabalený v županu se schoulil do klubíčka na studených dlaždičkách hned vedle toalety a vytočil číslo svého přítele.

„No konečně voláš! Myslel jsem, že zešílím! Bille, sakra, tohle mi nedělej. Nemůžeš se opít a pak mi celou noc nezvedat telefony, ne po tom incidentu s Nyzem!“

Billovo sebevědomí do něj koplo ještě zuřivěji při vzpomínce, jak s Nyzem zkoušel nějaké drogy a nedbal jeho doporučení ohledně dávkování. Následky byly katastrofické a Anis byl u toho, nemohl se mu divit, že reagoval takhle. „Omlouvám se…“

„To bys sakra měl,“ zavrčel Bushido. „Jak se cítíš?“ povzdechl následně.

Bill se zoufale zasmál. „Jako kdyby se mi někdo snažil vytrhnout žaludek z těla.“

„Kde jsi, mám za tebou přijet?“

„Jsem na hotelu, nevím, jak by to prošlo, Anisi,“ povzdechl si Bill smutně. „Navíc, nejsem si jistý, jestli se moje vnitřnosti nebudou chtít seznamovat s okolním světem celý den. Raději bych tě měl daleko od sebe, chci pro tebe být alespoň ještě někdy v životě přitažlivý.“

Bushido se upřímně rozesmál. „Budu u tebe asi za dvacet minut.“

Bill zaúpěl a s vypětím všech svých sil se sebral, aby mohl jít alespoň do sprchy. Potřeboval se vydesinfikovat.

*

„Dřív, než cokoliv řekneš, tak se chci za včerejšek omluvit,“ Bill před Bushida položil lívance, které si nechal doručit pokojovou službou, a posadil se vedle něj. „Moc si toho nepamatuju, ale jak se znám, určitě jsem se nechoval zrovna jako příklad milujícího přítele…“

„To máš pravdu, nechoval,“ přitakal souhlasně Bushido. Naoko působil naštvaně, ale když k němu Bill vzhlédl a pozorněji si ho prohlédl, zjistil, že mu na rtech pohrává pobavený úsměv. „Ale myslím, že ti to odpustím, protože každý z nás byl několikrát opilý a co si budeme povídat, v devadesáti procentech jsem to byl já, kdo se opilý choval jako kretén.“

Billovy rty pobaveně zacukaly, než se smíchem přikývl. „Očividně my oba víme, jak se chovat nevhodně, když jsme pod vlivem alkoholu. Díky bohu, že to není trvalý stav.“

„Občas jsme měli ale i poměrně zábavné alkoholové dýchánky,“ zazubil se Bushido. Na vidličku nabral sousto, které dopravil k mladíkovým ústům. „Pamatuješ, jak jsme se viděli asi potřetí? Nevím, kdy přesně to bylo, ale určitě nějak v začátcích. Byl jsi tak mladý,“ pousmál se.

„To jsem pořád,“ zahuhňal Bill s plnou pusou. „Ty jsi starý.“

„Au. To bolelo.“ Mladík pokrčil rameny a naznačil, aby pokračoval. „Vím, že jsi v tu dobu ještě nemohl pít, tak jsem se rozhodl, že z tebe udělám kriminálníka, aniž bys o tom věděl. Když jsem za tebou přišel na tom večírku, znuděně jsi v ruce třímal skleničku s brusinkovým džusem, protože tě Jost kontroloval,“ zasmál se Bushido. „Když ses nedíval, nalil jsem ti tam vodku.“

„A myslel sis, že to nepoznám,“ protočil Bill pobaveně očima. „Proč myslíš, že jsem tak často nechával skleničku opuštěnou? Abys mi tam vždycky nalil panáka.“

Bushido se rozesmál. „Takže jsi chtěl, abych tě odtáhl k sobě na pokoj?“

Bill se uculil, s pozvednutým obočím ukázal na svoji pusu. „Měl bys mě nakrmit, žaludek se mi začíná probouzet k životu a přeci nechceme, abych se vrátil ke své kocovině. To by pak se mnou nebyla rozumná řeč.“

„A to nikdo nechce,“ souhlasně přitakal Bushido a okamžitě Billovu pusu zaplnil náloží lívanců. „Protože toho máme ještě tolik, o čem se bavit!“

*

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi vlastně od samého začátku chtěl, aby se mezi námi něco stalo,“ Bushido s úsměvem ležel na boku vedle mladíka, prsty zlehka přejížděl po alabastrově bílé pokožce jeho zad. „Mohl jsem si ušetřit tolika zesměšnění, kdybych tohle věděl!“

„To už by pak ale nemělo to svoje kouzlo,“ Bill zabořil hlavu hlouběji do polštáře, který pevně svíral oběma pažemi. „Vím, že ty tomu asi pořádně neporozumíš, ale pro mě to tehdy bylo něco naprosto úžasného. Byli jsme téměř na začátku naší slávy, já si teprve začal uvědomovat, co všechno díky svému vzhledu můžu dokázat, a už se o mě zajímal někdo tvého rázu,“ pousmál se. „Pokaždé, když jsem tě viděl, žaludek se mi kroutil a v zádech mě mrazilo, a způsob, jakým jsi mi pokládal ruku na bedra nebo se na mě tiskl s výmluvou, že si objednáváš… Tohle všechno mně přišlo prostě perfektní, neuvěřitelně jsem si to užíval a chtěl si to prodloužit, co nejvíc to šlo.“

„Abych byl upřímný, mě to namlouvání taky celkem bavilo,“ krátce se zasmál Bushido. „Hrál sis na nedostupného a mě to bavilo, přesvědčovat tě, že ti doopravdy můžu ukázat něco skvělého.“

Bill pootočil hlavu, aby na muže lépe viděl, a usmál se. „Jakmile jsme se spolu ale poprvé vyspali, začal jsem tě trochu vnímat jako hrozbu. Byl jsi až příliš dominantní tehdy, proto se ze mě stala taková diva.“

„Já vím,“ přikývl Bushido. Mezi obočím se mu objevila malá vráska zamyšlení. „Vytvořil sis kolem sebe zeď, abych ti nemohl ublížit, a paradoxně hlavně kvůli té zdi jsem ti ublížil.“

„Co tím myslíš?“

„Myslím si, že kdybys ke mně byl od začátku otevřený a ozval se, že se ti něco nelíbí, nebo že chceš nějakou změnu, aniž bys kolem sebe vytvořil tu zeď, neohlížel bych se jinde. Chci říct…“

„Že kdybych tehdy už od začátku dával najevo svoje city, nemusel ses dostat k Anně,“ vydechl Bill v uvědomění. Slova ho zasáhla přímo do žaludku, který bolestně zkroutila. Fakt, že mohli zůstat spolu, že se nikdy nemusel dostat do Ameriky, že nemusely existovat Anisovy děti… chtělo se mu zvracet. Všechno byla jeho vina.

Jakmile Bushidovi došlo, jak jeho slova vyzněla, přitiskl se k chlapci a pevně ho objal kolem útlých ramen. „Maličký, není to tak, že by to snad byla tvoje vina, proboha, to ne,“ šeptal mu něžně do ucha. „Ty za to nemůžeš, měl jsem si dřív uvědomit, co pro mě znamenáš, dokud ještě byl čas. Vina je na mojí straně.“

Bill pevně semknul víčka k sobě a zavrtěl hlavou. „Oba neseme svůj kus viny, já jen… Přál bych si, abych tohle věděl tehdy, že jen stačí přestat se bát svých citů a dát je najevo…“

„To samé bych si přál i já,“ pohladil ho Bushido po líčkách. „Dávno jsem věděl, že k tobě něco cítím, ale představa, že bych se přiznal a ty to nemusel opětovat, mě tak moc děsila, až jsem ji pohřbil hluboko. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsem tě ztrácel, a to už bylo pozdě.“

„Nebylo,“ vydechl Bill. „Dokud jsem nevěděl, že Anna čeká tvoje dítě, udělal bych cokoliv, abych s tebou mohl zůstat, Anisi. Věděl jsem o existenci Anny, ale byl jsem rozhodnutý, že ti ukážu, jak dobře by ses měl, kdyby sis vybral mě a ne jí. Až ve chvíli, kdy jsi mi řekl o dítěti, jsem potřeboval pryč. Do té doby jsi mě měl stoprocentně jistého.“

„Jak se ohledně dětí cítíš teď?“ Bushidovy prsty našly cestu do mladíkových vlasů, které zlehka prohrábnul. „Teď, když už je znáš.“

Bill uhnul pohledem. „Kolem tohohle tématu jsem pořád dost nejistý,“ přiznal nejistě. „Chci říct… Poznal jsem je a jsou úžasné. Opravdu ano. Já jen…“ povzdechl si. „Uvědomil jsem si, že je tu část rodiny, do které já nikdy nebudu pořádně patřit, ačkoliv se my oba můžeme snažit sebevíc. Protože do té části patří Anna, matka tvých dětí. A Anisi, já celou dobu Annu bral spíš jako přítěž, nikdy jsem se ji nesnažil pochopit. Ale včera, najednou jsem přesně pochopil, jak se cítí a v tu chvíli… Bože, cítil jsem se tak příšerně, jako kdyby mi rozervala vnitřnosti a nechala mě krvácet. Bylo mi jí tak hrozně líto, protože jsem přesně věděl, jak špatně jí je a jak mizerně se cítí. Pochopil jsem ve chvíli, kdy se to hodilo nejmíň. Už k ní nechovám zášť, ale soucit, a nejsem si jistý, jak s tím bojovat. Zatímco tady spolu ležíme, cítím se provinile, protože jsem jí vzal manžela a otce jejích dětí, a zároveň jsem tak neuvěřitelně šťastný… Je to pro mě hrozně těžké, víš?“

„Já vím. A taky vím, že bude trvat hodně dlouho, než se do toho pořádně dostaneš. Ale můžu ti slíbit, že nikdy nenastane situace, kdy by ses cítil odstrčeně,“ něžně vzal Bushido mladíkovu hlavu do dlaní. „Pokud se rozhodneš zůstat tu s námi a tvořit s námi rodinu, budeš její plnohodnotný člen. Budeš můj partner a dětem budeš druhým otcem – tvoje slovo bude důležité při každém rozhodnutí, které se jich bude týkat. Nikdy se nestane, že bys stál stranou.“

Bill omotal paže kolem mužova krku. S úsměvem sledoval kontrast jejich kůží, kterého si s takovou oblibou všímal na samotném začátku jejich vztahu. Pokaždé mu imponovalo, jak rozdílní jsou, a přesto spolu dokážou tak perfektně fungovat. Nepotřebovali žádné složité postupy, aby našli to, co jim společně vyhovuje nejvíc, aby byli oba spokojení. Od první chvíle byl jejich vztah tak přirozený, až sám nechápal, jak se vůbec dostali do období, kdy proti sobě spíš bojovali, když byli předurčeni být spolu. „Miluju tě, víš to, viď?“

„Já doufám, že víš, jak moc miluju já tebe,“ vydechl Bushido těsně před tím, než znovu spojili rty v dlouhém polibku.

autor: Saline A.