Me, Myself and Romeo 79.

Z chodby ke mně doléhají hlasy. Ženské i mužské. Tlumené i hlasité. Vysoké i hluboké. Jsou vlastně jediným rozptýlením, které tu mám. Tedy kromě pozorování protější bílé stěny. Na televizi se dívat nesmím, počítač i mobil mám zakázaný zrovna tak. Čtení můj koníček sice není, ale teď bych klidně knížku nebo třeba jen časopis otevřel, ale i to mi zatrhli. Prý abych nezatěžoval oči. Ten první den mi to bylo jedno. Byl jsem rád, že ležím a nic se po mně nechce. Dnes je mi podstatně lépe a začínám se nudit. Co taky sám mezi čtyřmi stěnami? Mou jedinou společností je protivná vrchní sestra, co mě chodí kontrolovat a nosí mi ten odporný nemocniční čaj, a pak samotný pan primář. Tuším, že to má na svědomí Bill. Jak ho znám, osobně za ním zašel a požadoval, aby o mě pečoval primář osobně. Naštěstí je ten dědula v pohodě a neprudí. Dneska tu se mnou dokonce pobyl déle než předtím. Nejspíš rozpoznal, jak jsem znuděný, a chvilku si se mnou povídal. Rovněž oceňuji, že se mnou jedná jako s obyčejným smrtelníkem. O zbytku nemocničního personalu to tvrdit nelze. Buď jsou přehnaně uctiví, nebo naopak neskutečně protivní. Třeba právě ta baba. Od začátku mi dává sežrat, že jsem kdysi byl hodně slavný, ale s nějakým speciálním zacházením se můžu rozloučit. Ani by mě nenapadlo požadovat, aby se mnou jednala jako v rukavičkách, stačilo by, kdyby byla slušná a milá.

„Ahoj,“ ozve se ode dveří. Konečně! Už jsem se bál, že se ho nedočkám. Bill za sebou opatrně zavře dveře a během chvilky je u mě. Ještě rychle pohledem zkontroluje dveře, než přitiskne svá ústa na má. „Zdržel jsem se, promiň.“ Usměje se a přitáhne si židli. Očividně byl někde pracovně, aspoň tak usuzuju podle jeho oblečení. Bílé sako s černými klopami, které akorát přehazuje přes opěradlo židle, černé kalhoty, u nichž jsou mu nohavice o pár čísel větší, a lehce průsvitná košile stejné barvy s bílými puntíky. Už jsem málem zapomněl, jaké skvosty se nacházejí v jeho šatníku. Hlavně ta košile je fakt „poklad“. Že by pan návrhář osobně či některý z jeho kámošů? Debatovat o tom raději nebudeme. „Jak ti dneska je?“ Pohladí mě po tváři.

„Kdy půjdu domů?“ Neodpovím na předešlou otázku. Musel si všimnout, že se cítím lépe, když víceméně sedím.

„Pokud bude vše v pořádku, pustí tě ve čtvrtek.“ Sdělí mi div ne s pusou od ucha k uchu, jako by to byla nějaká radostná novina, na niž všichni netrpělivě čekají. Dělá si srandu? To jsou ještě celé dva dny!

„Stačí tři dny,“ namítnu a zamračím se.

„Na co?“

„Při otřesu mozku stačí tři dny v nemocnici.“ Rozvinu předešlou větu. Bill obrátí oči v sloup a zhluboka si povzdechne.

„Tomi,“ osloví mě a nakloní se blíž ke mně. „Nikdo neví, jak dlouho jsi byl v bezvědomí. Musí se vyloučit všechny…“

„Dělali mi vyšetření. Rentgen, CTčko, pak zase rentgen. Mají naskenovaný každičký milimetr mého těla. Lebku mám celou, páteř taky a vyloučili i krvácení. Trčím tu už týden a krom pár modřin a pohmožděnin mi nic není.“ Beztak v tom má prsty a navedl je, aby si mě tady nechali. Odsud ho můžu jen těžko kontrolovat a on si tak může dělat, co se mu zlíbí. Ani bych se nedivil, kdyby nám mezitím sbalil kufry a až vylezu z nemocnice, vrazí mi do ruky pas a letenku a ádieu Německo.

„A ztráty paměti.“ Zašklebí se na mě. „Nebo sis už vzpomněl, co se ti stalo?“ Dotčeně si odfrknu. Mohl jsem čekat, že to proti mně použije. Ač jsem se snažil sebevíc, mám šílené okno. Vybavuji si, že jsem mluvil s Patem, vzpomínám si i na to, jak jsem přijel k domu a mířil ke dveřím. Ale pak tma a prázdno.

„Buď rozumný, Tomi.“ Nabádá mě k trpělivosti. Od něho to sedí! Vypadá to, že Jeho Výsost dávno zapomněla na to, když byl na operaci s tou cystou. Sice nemohl mluvit, ale komunikoval se mnou skrze tabulku. Při každé návštěvě mě posílal přemlouvat doktory, aby ho pustili domů. Když jsem u něho nebyl, bombardoval mě SMS zprávami, v nichž psal, jak se nudí a je mu smutno. Taky mi nebylo nejlíp. Vlastně jsem to snášel ještě hůř než on a trpěl společně s ním. Člověk by čekal, že se do mě aspoň bude umět vcítit a ono houby.

„Nikdo za mnou nebyl.“ Postěžuji si, že mě nikdo krom něj nenavštěvuje.

„Já jsem nikdo?“ Zvedne užasle obočí. Moc dobře ví, že takhle jsem to nemyslel. Jen jsem čekal, že se tu za mnou někdo zastaví. Georg, Gustav, děcka, Pat nebo máma. Nikdo z nich se tu ani na pár minut neukázal.

„A jsem na samotce.“ Pokračuji ve stížnostech, i když pochybuji, že s nimi u Billa nějak pochodím.

„Na nadstandardním pokoji, Tome.“ Opraví mě a zamračí se. Šíleně mi tím připomene mámu. Aspoň ta by za mnou mohla přijít na návštěvu. Čekal jsem ji tu mezi prvními. Nechce se mi věřit, že by jí bylo lhostejné, že se mi něco stalo. Ta by za mě nebo vlastně za nás oba dýchala. Muselo se přihodit něco opravdu vážného, že se tu zatím neukázala. Něco vážnějšího než úraz jejího syna, pomyslím si se sarkastickým úsměvem.

„Televizi nemám, wifi tu sice je, ale ta je tu asi jen pro můj pocit, protože…“

„Máš to zakázáno a krom toho…“

„Tak v čem je ten nadstandard?“ Skočím mu do řeči a dočkám se dalšího protočení očí.

„Jsi jako děcko.“ Sjede mě a pohrozí, že jestli nepřestanu, zvedne se a nechá mě samotného. Sice bych mu rád vynadal, ale v obavě, že by svou výhružku přece jen mohl myslet vážně, mlčím a jen se pošklebuju.

„Miláčku,“ osloví mě něžně šeptem a mně spadne brada. Většinou mě oslovuje Tomi. To když je všechno v cajku. Pokud dělám něco, co se mu nelíbí nebo s čím nesouhlasí, jsem Tom. A v tom vůbec nejhorším případě jsem Kaulitz. Ale nevzpomínám si, kdy mi naposledy řekl takhle hezky.

„Věř mi, že kdyby to šlo, odvezl bych tě. Nebo bych tu s tebou zůstal, ale to by nám asi neprošlo.“

„Ne?“ Ujišťuji se. Bill je manipulant a klidně bych se vsadil, že kdyby chtěl, dokázal by je přesvědčit, aby tu se mnou mohl pobývat. Sice netuším, co by udal jako důvod, ale poradil by si.

„Je to otrava.“ Povzdechnu si. Nejen proto, že jsem tu sám. Vadí mi i to, že se musím pořád o něco prosit. Ani na záchod nemůžu sám. Musím nejprve zazvonit a počkat, až se někdo uráčí přijít, neboť mám přísný zákaz se sám zvedat z lůžka. Všude musím mít doprovod. I kdyby mě doprovázel Bill, vadilo by mi to, ale ne tolik, jako když sedím na záchodě s vědomím, že za dveřmi stojí cizí člověk.

„Ani nevím, jak jim dopadlo to vystoupení.“ Uvědomím si, že jsem prošvihl první koncert svých svěřenců. Je mi to hrozně líto. Tolik jsem tam chtěl být a prožívat to společně s nimi. Měl jsem z toho snad větší radost než oni. Tady se potvrzuje to, že se člověk nikdy nemá na nic moc těšit, protože se to pak zaručeně podělá. Místo abych podporoval je, trčím ve špitále.

„Nemluvil jsi s Patem?“

„Mluvil. Říkal jsem mu, co se stalo.“ Řekne, co jsem očekával. Někdo mu musel dát vědět, co se se mnou děje. „Můžeš na ně být hrdý. Měli velký úspěch a všichni tě pozdravují. Hlavně ten… Ten…“

„Mike?“ Odtuším. Bill si je zapamatoval všechny, akorát u Michaela měl ze začátku problém, a jak vidím, nejspíš mu stále jeho jméno vypadává.

„Jo, Michael. Když jsem s Patrickem telefonoval, pořád do něho hučel, aby mi řekl, že tě moc pozdravuje.“ Celý Michael. Pat mi říkal, že právě on ke mně nejvíc vzhlíží a přiznám se, že přestože je mám rád všechny, beru Mikea trošku jinak. Snad se v něm i vidím, co já vím. Těším se, až mě odsud pustí a budu s nimi moc mluvit. Zatím se musím spokojit jen s tím, co vypráví dvojče…

**

„Absi, to nesmíš.“ Okřikne ho Bill, když se packami opře o kraj pohovky, na níž ležím, a působí, jako by hledal kousek, kam by se mohl nacpat. Nehne se ode mě ani na krok, a když ho brácha chce venčit, div ho netáhne po smyku. Stýskalo se mu po mně stejně jako mně po něm.

„Nech ho. Bylo mu smutno.“ Zastanu se svého mazlíčka a podrbu ho na hlavě. Absinth mi položí hlavu na stehno a přivře oči, čímž mě přiměje k úsměvu.

„Dík.“ Krátce se podívám na Billa, který na stolek postavil džus, o nějž jsem ho požádal. Po válení se v nemocnici mám nařízeny tři týdny klidového režimu. Všechno jsem odkýval s úmyslem zůstat v posteli po dobu nezbytně nutnou, což měl být maximálně týden. Pak už jsem se chtěl věnovat práci se skupinou, chodit ven, zkrátka se vrátit do normálu. Bráška mi však udělal hodně tlustou čáru přes rozpočet. Ještě v nemocnici se nechal slyšet, že osobně dohlédne na to, abych vše dodržoval a klid měl. Na jednu stranu jsem měl radost, že konečně vypadnu ze špitálu. Ovšem na tu druhou se toho pro mě příliš nezměnilo. Nesmím nic dělat, z bytu jsem za ty tři dny, co jsem doma, nevystrčil nos a jsem pod Billovým permanentním dohledem, což není úplně výhra. Sotva se pomelu, už stojí nade mnou a spustí, jak se mám šetřit. Na větu ‚Copak si nepamatuješ, co říkal primář?‘ jsem alergický, protože ji slyším snad každou hodinu. Co hodinu! Bombarduje mě s ní každých deset minut.

Zatímco já šílím z toho, že musím ležet, Billovi tahle situace náramně vyhovuje. Dokonce mám pocit, že si v té roli pečovatele našel. Vyloženě se v tom vyžívá. Ta péče by mi až tak nevadila, kdyby mi dovolil se aspoň na chvilku zvednout a projít se. Třeba jen po místnosti. Ale mám smůlu. Co kdybych se náhodou moc unavil nebo hůř, co kdyby mě to ohrozilo na životě? Stačí jen, abych se nadzvedl a upravil si polštář za zády. Sotva to zmerčí, vykulí na mě vyděšeně oči, přiskočí a natřepe mi polštář sám. Připadám si jako kripl. Nepotřebný a neschopný kripl. Vsadím se, že kdyby to bylo obráceně a on byl na mém místě, ječel by, ať z něho nedělám mrzáka.

„Nemáš hlad?“ Bill ke mně zvedne oči od laptopu v klíně. Nepřítomně zavrtím hlavou, na jídlo nemám pomyšlení.

„Co se děje?“ Zajímá se. Pravděpodobně mu neunikl můj nepřítomný výraz. Doteď se mi nepodařilo vzpomenout si, co se ten den přesně stalo a co způsobilo, že jsem k sobě přišel v nemocnici. Nevybavuji si ani cestu sanitkou, přestože mi lékař tvrdil, že jsem s nimi komunikoval a odpovídal na otázky. Nic z toho nevím.

„Nejde to.“ Vzdychnu a zahledím se mu do tváře. „Prostě si to nepamatuju.“

„To je normální.“ Bill odloží laptop na stolek, vstane a přisedne si ke mně. Vezme mou dlaň do svých a sevře ji. „Říkali mi, že se běžně stává, že si pacient nevzpomíná na to, co se událo bezprostředně před úrazem. Zrovna tak si někteří lidé nepamatují to, co se dělo poté, co se probrali z bezvědomí.“

„Ale já to chci vědět.“ Zavrčím a vytrhnu se mu. Copak nechápe, jak mi je? Ta nevědomost mě sužuje. Přijde mi, jako by můj mozek záměrně odmítal spolupráci a stávkoval.

„Nespěchej.“ Pohladí mě po hřbetu ruky. „Na všechno si vzpomeneš, uvidíš. Dej tomu čas, Tomi. Nikdo ani pořádně neví, jak dlouho jsi byl v bezvědomí. Buď rád, že to dopadlo takhle. Nedovedu si představit…“ Bratr uhne pohledem a odmlčí se. Vím, jak měla věta pokračovat a zrovna tak i to, na co právě myslí. V pokoji zavládne ticho, během nějž se opět vracím do doby bezprostředně před úrazem. Avšak čím více se snažím vše vybavit, tím jako by se moje paměť zamlžovala. Něco se stalo, muselo se stát. Dokonce jsem přesvědčený, že tam bylo něco, co tam být nemělo. Ten pocit v sobě mám od okamžiku, kdy jsem nabyl vědomí, a každým dnem ve mně sílí.

„Asi na tebe budu muset začít dohlížet.“ Billova další věta utne proud mých myšlenek. Když se otočím po jeho hlase, zjistím, že pro změnu znovu stojí na nohou a pobíhá kolem.

„Co jsi říkal?“ Zavolám za ním, když mi zmizí za dveřmi ložnice. Chvilku tam s něčím šramotí, zaslechnu i to, jak zakleje, když mu něco spadne. Šel bych se podívat, co provádí, ale nebudu riskovat, že mu svým „nezodpovědným“ přístupem k mému „vážnému“ zdravotnímu stavu přivodím srdeční kolaps. Tudíž zůstávám i nadále na svém místě na pohovce a čekám, než se vrátí.

„Že na tebe budu muset víc dohlížet,“ zopakuje mi s úsměvem, co prve říkal, a upraví si cosi bílého s pruhy, co mi dost připomíná baseballový dres a visí to na něm jako na ramínku na šaty. Vím, jak moc jsem kritizoval Billovy hábity, ale od doby, co přišel se svým novým stylem alá homeless, bych byl snad raději, kdyby si vzal tu košili s mašlí. Začal si libovat totiž ve volnějším oblečení a vypadá v tom příšerně. Včera jsem zažil šok. Bill po většinou nosíval i doma džíny, přesto sem tam sáhl po teplácích. Stávalo se tak zřídka, ale dělo se to. Vždy však byly skvěle padnoucí, sladěné se zbytkem outfitu a nechutně drahé. S tím taky souvisí ten šok, co mi připravil. Jelikož jsem podle něho hrozně vážně nemocný, venčí Absintha zásadně sám. Když se přede mnou včera zjevil v tom, v čem hodlal vyjít na ulici, kde musí zaručeně potkat lidi, nestačil jsem se divit. Odněkud vyhrabal vytahané tepláky, navlékl na sebe seprané tričko a na tu svou peroxidovou kštici si narazil kšiltovku, se kterou bude zanedlouho snad i spát. Podotýkám, že to byl právě můj malý bráška, kdo si mě dobíral, když jsem v pubertě nedal ránu bez čepice.

„Ty a dohlížet na mě? Proč jako?“ Zakaboním se. Tenhle nápad se mi vůbec nezamlouvá. Jediný, kdo by potřeboval permanentní dozor, je Bill.

„Očividně je to potřeba.“ Ušklíbne se na mě. No jo, teď je na koni a ani bych se nedivil, kdyby mi teď dal vyžrat moji starostlivost za všechny ty roky. Bál jsem se o něj a strach o něj budu mít až do smrti. Vím, že jsem to někdy mohl trošku přehánět, ale jsem starší brácha a k tomu ho miluju víc než vlastní život.

„Bille,“ oslovím ho. Vyčkávám, dokud nepřestane poletovat kolem a nesoustředí svou pozornost na mě. Právě jsem si totiž uvědomil jednu věc. Celé dny dumám nad tím, co se mi přihodilo, ale vůbec mě nenapadlo zabývat se i něčím jiným.

„Bille!“ Zakřičím na něho, když se dál nerušeně prochází po místnosti.

„Copak?“ Konečně se zastaví a vyšle mým směrem široký úsměv.

„Posaď se na chvilku, prosím.“ Požádám ho a vytrvale na něho hledím do chvíle, než vyhoví mojí žádosti a usadí se do křesla, ze kterého před pár minutami vstal.

„Poslouchám.“ Zhluboka si povzdechne a složí ruce do klína.

„Říkal jsi, že jsi mě našel ty.“ Začnu opatrně a čekám, až mi kývnutím hlavy potvrdí, že to, co říkám, je pravda. „Jak jsi se tam dostal?“

„Jak asi? Auto jsi měl přece ty, musel jsem si sehnat jiný odvoz.“ Bill se na mě podívá tak, že si připadám jak největší idiot pod sluncem a dokonce lituji i toho, že jsem se vůbec na něco ptal.

„Jo, to jo, ale jak jsi věděl, že jsem ještě tam?“ Upřesním, co mě vlastně zajímá. Na kratinkou chvíli se odmlčí, skoro jako by byl zaskočen mou otázkou.

„Nevěděl,“ odvětí nakonec. „Jen mě to napadlo. Říkal jsi, že mě vyzvedneš. Nejel jsi, mobil sis vypnul…“

„Nevypnul,“ začnu se hned obhajovat. „Vybila se mi baterka.“

„To je jedno.“ Bill mě pohybem ruky umlčí. „Nemohl jsem se dovolat, takže nesejde na tom, jestli se vypnul sám, nebo jsi to udělal ty.“

„V tom je ale sakra rozdíl.“ Rozčílím se. Nenechám se obviňovat z toho, že jsem to provedl schválně. Přestanu s tím hned, co zaregistruji jeho výraz. Jako by mi říkal ‚Ještě slovo a zapomenu, že jsi můj bratr.‘

„To neřešme. Nebudu se tu handrkovat kvůli tomu, proč a jak jsem se tam dostal. Nejdůležitější je, že jsem tam vůbec byl. Stávalo se nám to přece běžně, ne? Už jako malí kluci jsme nějak podvědomě vycítili, že se něco s tím druhým děje. Jak vidíš, pořád to funguje.“

V okamžiku, kdy vyslovuje poslední větu, klečí vedle mě na zemi a natahuje ruku, aby mě pohladil po tváři. Jakmile se dlaní dotkne mojí kůže, zavřu oči. Končím s otázkami, Bill má naprostou pravdu. Nesčetněkrát se nám přihodilo, že nám cosi uvnitř nás říkalo, že ten druhý potřebuje pomoc nebo není úplně v pořádku. Nejen fyzicky, ale i duševně. Vlastně bych měl být rád nebo děkovat nějaké vyšší moci, co zařídila, že se tam objevil. Kdoví, jestli by mě vůbec někdo v těch končinách našel. Už aby ta barabizna byla prodaná a zmizela tak z našich životů jednou provždy. Stejně nám nosila akorát smůlu a začaly s ní všechny naše problémy. Až se prodá, bude všechno jako dřív. Aspoň tomu teda věřím.

autor: LadyKay