Faded 2.

Našel jsem ten klub. Nikdy jsem v něm nebyl. Z venku sice vypadá tak… zvláštně… Ale jen co jsem vešel dovnitř, ohromila mě jeho velikost. Nádherný obrovský parket, na každé straně asi čtyři plošiny se zábradlím, pravděpodobně pro tanečnice. Velký bar. Na stropě bylo strašně moc všelijakých světelných strojů, které to tu musely v noci přeměnit na takový malý diskotékový ráj. Wow, proč jsem tady dosud nikdy nebyl? Nemusel jsem si ani odpovídat, je mi jasné, že by mě Justin nikam nepustil.

V celém klubu byl jen jeden jediný člověk sedící u baru. Měl na sobě černou kapuci. Trošku jsem se obával, jestli to je ten člověk, za kterým jdu. Ten Tom… Nezbývalo mi nic jiného, ​​jen ho oslovit.

„Promiň,“ mladý chlapec se otočil mým směrem a okamžitě se usmál. To jsou ony! Tak to jsou ty nádherné oči. Z jeho pohledu se mi skoro podlomila kolena. Och, dlouho jsem nic tak nádherného neviděl.

„No ahoj! Už jsem myslel, že ani nepřijdeš! Rád tě vidím.“ Trochu se na mě usmál. Do prdele, kdyby tohle viděl Justin… Kdyby ten viděl, s kým jsem, asi by mě zabil…

„Já… Promiň, ale já se ti musím k něčemu přiznat.“ Zahanbeně jsem sklonil hlavu k zemi. Bylo mi blbý říct mu to… Cítím se jako totální osel.

„Ne, ne, v pohodě, jen to řekni.“

„Já… Já si ze včerejší noci vůbec, ale vůbec nic nepamatuji. Vlastně ani nevím, co tady dělám,“ musel jsem udělat velmi ospravedlňující grimasu, „promiň.“

Tom se usmál. V obličeji měl trošku udivený, trošku pobavený ale zejména chápající výraz.

„Ach… Bože… Je to v pořádku. Vlastně, pokud ti mám upřímně říct, jsem rád, že to nedopadlo hůř. Byl si tedy pořádně mimo.“ Tom se v průběhu vyprávění smál. Cítil jsem se tak hrozně trapně! Nejraději bych se zahrabal někam hluboko pod zem.

„Proč hůř?“

„Nech to tak.“ Nevěděl jsem, o čem mluví, ale nechtěl jsem na něj naléhat. Nyní nemám právo na nic, jen držet hubu. Nic víc…

„Podívej, Billi, předpokládám, že nevíš, o čem jsme se bavili včera, tak ti to zkusím říct znovu. No, včera jsi mi řekl, že jsi přišel o práci, viď?“ Přikyvoval jsem jako pes, kterého si lidé dávají na přístrojovku auta. Snažil jsem se dostat do tempa Tomovy řeči. Najednou na mě začal tak nějak rychle mluvit a já mám ještě smysly pořád někde mimo této planety. Ale snažil jsem se…

„No… Ptal jsem se tě, jestli víš, co je to flair. Říkal jsi, že ne, tak já ti to tedy vysvětlím znovu. Flair je vlastně Freestyle barmanů. Je to taková show, při které si barmani pohazují lahvemi, točí je pomocí loktů, a touto cestou míchají drinky pro zákazníky. A já hledám někoho do svého týmu. Bohužel mi vypadl jeden barman a za několik měsíců máme obrovské vystoupení. Když to dokážeme, vezmou nás do velké barmanské asociace. A mimo to hledám někoho do tohoto baru. Dělá se tu vlastně totéž, jen to není tak složité. Nemusíš se bát, já tě všechno naučím. Mohli bychom se setkat, a já ti ukážu, o co vlastně jde. A pak se rozhodneš… Pokud mi řekneš ne, nebudu se zlobit. Ačkoli musím podotknout, že včera ses mi dušoval, že to na sto procent bereš. No… A pak si rozbil láhev.“ Tom se mi trochu zasmál.

Jasně jsem cítil, jak mi červeň pomaličku stoupá do tváří. Je to hodně nepříjemný pocit nepamatovat si, co jsem dělal, a poslouchat to od cizího člověka. Mám z toho husí kůži.

„Ale možná v tobě najdu skrytý talent… Nemůžeš vědět.“

„No… Jo… Akorát, že nemyslím, že bych já měl na něco v životě talent.“ Pokrčil jsem rameny. Ještě stále jsem ve stresu z toho, co mi vlastně Tom říkal.

„Ale… Co bys neměl. Jinak, jsi tu autem?“

„Jo. Proč?“

„Já jen tak… Chtěl jsem tě pozvat na drink.“ Tom se na mě krásně usmál. Cítím se trošku hloupě, stále se dívám na jeho úsměv. Přímo civím. Bojím se, že mu to je nepříjemné, ale víc mě trápí svědomí. Od té doby, co jsem začal chodit s Justinem, jsem se nikdy nepodíval po jiném klukovi. Tedy alespoň jsem si nikdy neuvědomoval ani nemluvil o tom, že má hezký úsměv a vůbec jak vypadá. Nic. Až teď… Ne, nechci mu to dělat. Je to neškodné, já vím, ale i tak je to taková malá zrada. Trápí mě to. Ale nemohu si pomoci. Jeho obličej… Je prostě dokonalý, souměrný… Bille! Okamžitě přestaň!

„Hmm, no… Promiň, ale mně je po včerejšku tak strašně špatně, že bych do sebe nedal ani kapku alkoholu. Už ani nedám. Nikdy… Přísahám…“

Na jazyku se mi znovu objevila chuť vodky. Fuj! V té chvíli jsem se otřásl. Celého mě polil studený pot. Bože! Doufám, že nebudu zvracet.
„Jaj, vlastně… Promiň, zapomněl jsem. Tak příště. „

„Jistě.“ Usmál jsem se, ale můj úsměv přerušil zvuk telefonu.

„Oh,“ na displeji se rýsovalo Justinovo jméno. Co může chtít? Vždyť jsem mu říkal, že mám pracovní setkání. Na telefonu jsem posunul prstem ke směru zrušení volání. Musí to pochopit, je to neslušné!

„Promiň.“

„Ne, klidně jsi mohl přece… Mně to nevadí.“

„Díky, ale vyřídím si to pak. Není to nic důležitého.“

Justin mi během rozhovoru volal ještě asi třikrát. Naštěstí jsem si dal jen vibrace, takže nic nebylo slyšet. Nechtěl jsem, aby nás to rušilo. Nejenže se mi to zdá nezdvořilé a neetické, také by se mi to asi nelíbilo, ale chtěl jsem se od Toma dozvědět něco víc o tom, co budu dělat. Nemůžu mu pak na potřetí říci, že ničemu nerozumím. Ne, to nejde…

V Tomově přítomnosti jsem se cítil moc fajn. Má v sobě takovou pozitivní energii. A to je něco, co Justin v poslední době neměl. Ano, pomohl mi tehdy, když jsem to nejvíc potřeboval, ale velmi rychle se to změnilo. Vlastně… už poslední rok je takový negativní. Vidí ve všem jen to špatné. Nemám to rád, ale byl jsem tím už dost infikován. Možná i proto jsem byl tak znechucen prací. Možná by se to nestalo…

„Tak… co myslíš? Kdy bychom si tedy mohli dát další setkání? Ukázal bych ti všechno. Plánoval jsem to dnes, ale bohužel máme časový skluz a už jsem slíbil Sharone, že za ní půjdu, tak…“

„Oh, jasné. Chápu. Sharone? „

„Mojí přítelkyni přece, viděli jste se včera.“

„Jistě.“ Zkoušel jsem se usmívat, doufám, že přesvědčivě, ale ani za nic jsem si nemohl vzpomenout, jak by ta ženská mohla vypadat. To, že má tom přítelkyni, mi docela uklidnilo svědomí. No, nemůžu říct, že by mě to potěšilo.

„Tak… nevím… Kdy máš čas?“

„Kdykoliv,“ a když nebudu mít, tak si ho udělám.

„To je výborné. Zítra je neděle, bude celý den zavřeno, tak bychom se sem mohli zašít. Co říkáš? Mám klíče, víš, když potřebujeme trénovat nebo tak. Zítra bychom tu byli jen mi dva, potřebuji ti všechno vysvětlit. Ale připrav se na to, že budeš ještě hodně nadávat. Začátky jsou hodně těžké. „

„Mám se bát?“

„To ne, neboj, do toho se snadno dostaneš. Uvidíš. Nezlob se, Billi, ale musím už jít, nebo mi Sharon utrhne hlavu. Můžu ti tak říkat, jo?“

„Jak?“

„No Billi.“

„Aha, jistěže můžeš, říkej mi, jak chceš.“ Usmál jsem se na něj.

Hned mě napadlo, jak Justinovi zakazuji, aby mi tak říkal, když jsem třeba jen malinko na nervy. Tehdy to nemůžu vystát. Ale… tohle je jiné. Nemůžu mu na prvním setkání říct ne. Možná časem. A možná mi to ani nebude vadit. Například teď jsem to ani nepostřehl. Nevím, čím to je. Možná nezvyk.

„Dobře. Víš, někdy se tak zatváříš, že se mi to k tobě prostě hodí. No, tak zatím ahoj, rád jsem tě viděl. „Podal mi ruku, upřímně se mi zahleděl do očí. Samozřejmě s úsměvem. Decentním, ale i tak ná-… Bille, přestaň!

„Já tebe taky, těším se tedy na zítra, jsem zvědavý. Ahoj.“

„Ahoj!“

Cestou domů jsem celou dobu přemýšlel, co to bude. Vlastně jsem to ještě nikdy ani neviděl. A nevím, jestli je moje představivost natolik dobrá, aby mi to stačilo.

Doma jsem našel Justina sedět na sedačce se sluchátky na uších hrát nějakou hru.

„Ahoj zlato!“ Zakřičel jsem trošku hlasitěji, ale ignoroval mě. Rukou jsem mu přešel přes obrazovku notebooku, aby si mě alespoň všiml. Nic… Udělal jen nějakou hnusnou grimasu.

Tak jsem mu zkusil dát dolů sluchátka.

„Haló! Jsem doma!“

„No a?“

„No a? Jak že no a?“

„Kde jsi byl?! To mi nemůžeš ani zvednout telefon?! Volal jsem ti asi šestkrát!“

Vůbec jsem nečekal, že na mě tak vyletí. Hledal jsem vhodná slova k tomu, abych mu mohl nějak oponovat.

„Řekl jsem ti, že jdu za tím člověkem! Potřebuji nějakou práci! A asi ti to nebudu zvedat, když nemůžu, ne? Nesluší se to! Proboha vždyť… Základy slušnosti ti nic neříkají?!“

„Ale co? Práci? Zajímavé, že mi volal Adam, že tě viděl, jak jdeš do klubu Babylon! To mi chceš říct, že jdeš dělat nějakého podřadného barmana nebo číšníka? Fuj! Vždyť tomu sám nevěříš! Tak co mi tu povídáš?! Byl bys blbý, kdybys vyměnil práci redaktora v časopise za číšníka! Takže mi nelži! Co jsi dělal v tom baru?! „

Zůstal jsem jako opařený. Nechápal jsem, co mi tu Justin vypráví. Nevím, jak se z tohto vylížu, ale už teď vím, že mu neřeknu, že budu dělat v tom klubu. Nechci, aby mě bral za něco podřadného, ​​jak to teď sám dost jasně řekl.

„Tys mi snad řekl, kde jsi byl včera? Ne!“

„Chtěl jsem! Nedovolil jsi mi to!“

„Já si myslím,“ řekl jsem už úplně klidným rezignujícím hlasem, „že jsme si kvit. Nebudeme si nic vysvětlovat. Prostě začneme znovu. Reset. Nemám na to náladu.“

Popravdě jsem toužil vědět, kde Justin včera byl, ale musel jsem to uhrát tak, aby se mě na nic neptal. Ani s kým jsem byl, ani proč jsem tam byl. Vím, neudělal jsem nic špatného, ​​ale je to taková… Milosrdná lež.

„Ani já na spoustu věcí nemám náladu…“ Vzal si cigaretu z bundy a šel na balkon uklidnit se. Ať si jde… Za poslední dny jsme se pohádali víckrát než za poslední měsíc. Co se to s námi děje?

Dále jsem Jussa ignoroval stejně jako on mě. Prostě jsme se spolu nebavili. Dokonce ani když jsme si šli lehnout. Obyčejně když jdeme spát, povídáme si asi hodinu. Dnes nic. Dnes jsme si neřekli ani dobrou noc. Tu hodinu jsem nahoře zůstal a přemýšlel. Docela mě štvalo, že jsme se pohádali, ale můj mozek to jaksi odstrkoval do pozadí. V první řadě jsem přemýšlel o dnešku. O Tomovi a o tom, co budu dělat a o tom, jak to před Justinem utajit. Bude to těžké, ale chci to. Těším se na to.

*

V baru bylo jen obyčejné žárovkové světlo smíchané s denním. Nebyl zde nikdo jiný kromě černovlasého chlapce otočeného zády a hledajícího něco z baru.

„Tome?“

„Ahoj, Billi, rád tě vidím!“

„Ahojky,“ položil jsem si tašku na barovou židli a přisedl si na opačnou stranu baru, než byl Tom.

„Tak? Připraven?“

„Ano! Tedy… No… Jak se to vezme. Jsem fakt zvědavý.“

„A máš být na co, to mi věř,“ konečně se otočil ke mně. Když řekl, že mě rád vidí, tak jsem se trochu pousmál. Přece mě ještě neviděl. Až teď.

„Hmm, vypadáš dobře.“

„Dobře?“ Podivil jsem se. Na takový kompliment jsem nebyl připraven a vůbec jsem ho nečekal. Vlastně… od něj bych kompliment asi nikdy nečekal.

„Tedy… Myslím tím, vypadáš tak svěže, odpočatě. Víš, mnohem lépe než včera.“

„Oh, samozřejmě. No, konečně jsem se vyspal a taky ta kocovina už ustoupila. „

„Pojď, pomůžeš mi.“

„Kam mám jít?“

„No sem, za bar přece.“

Přešel jsem na druhou stranu. Naskytl se mi pohled na obrovské množství různého druhu alkoholu, asi dvacet různých tvarů sklenic. Možná i víc. A bylo tu hodně prostoru. Z pohledu zákazníka se mi to zdálo fakt malé, ale ve skutečnosti… Hmm, optický klam.

„A s čím ti mám pomoct?“

„Budu ti diktovat, co máš najít, dobře?“

„Oukej. Ale neslibuji, neznám to tady. „

Tom mi nadiktoval asi pět druhů různých lahví a sirupů, které jsem v životě nikdy neviděl. Pomohl jsem mu sebrat věci na rozkládací stůl, který měl připravený speciálně k tomu, aby mi ukázal, o co vlastně jde.

„Tak… Podívej, tady mám připraveno vše, co budu potřebovat k tomu, abych ti namíchal perfektní drink. Základ je reflexnost. Musíš vnímat, co děláš, a odkud ti padají láhve.“

„Padají?“ Nic jsem nechápal. Padají lahve?

„Ano. Uvidíš. „

Tom si pustil nějakou podpůrnou diskotékovou hudbu a začal. Nejprve si rychle připravil sklenice. Naplnil je ledem, promíchal nějakou železnou tyčinkou. To bych ještě chápal, to znám. Ale najednou si vzal do rukou čtyři lahve s nějakými plastovými nálevkami a všechny vyhodil do vzduchu. Už už jsem viděl, jak se všechny rozbijí a ten nekřesťansky drahý alkohol se rozlije. Ale nestalo se tak. Tom s nimi začal žonglovat, dělal s nimi zcela divné věci, které jsem v životě neviděl. Odrážel je lokty, zápěstím, doslova z nich cvrkal do sklenice. Vypadalo to tak… Profesionální, tak… těžké… Vůbec si neumím představit, že bych měl tohle všechno zvládat. Vždyť to je přímo nemožné! Drink se pomalu vrstvil, protože vše naléval po kostkách ledu. Během toho, jak s nimi žongloval – ani nevím, jestli se to tak dá nazvat, ještě musí přemýšlet nad tím, který nalije jako první. Vypadalo to všechno úžasně. Neumím si ani představit, kolik tréninku a námahy musí stát takové míchání drinků. Nakonec dal do drinku nějakou ozdobu s ananasem a koktejlovou třešní, a brčko. Vše bylo ve sklenici tvaru V, takové, ze které běžní smrtelníci pijí Martini.

Hudba se sama od sebe ztišila. To měl nějak vypočteno, jak dlouho to má trvat?

„A – jak to, že hudba…“

„Čas, Billi… Čas. Nemůžeš to dělat ani dlouho ani krátce. Musíš to mít všechno vypočítané, ale neboj se. Není to tak strašné. Když se do toho hlouběji podíváš, uvidíš, že to není tak těžké, jak se zdá.“

„No…“ pche, že to není těžké. Asi ještě neviděl, jak to vypadá.

„Skutečně! Je to jen naučené. Nabiflované. Jako když ses učil na zkoušky.“

„Tome, ono… Já nevím. Vypadalo to strašně profesionální a strašně úžasně, nevím, jestli jsem schopen se něco takového naučit. Hlavně nevím, jestli budu mít dost rychlé reflexy to vše pochytat. Toho je tak strašně moc!“

„Slib mi, že to alespoň zkusíš. Dej tomu jeden týden. Opravdu, prosím tě o jeden týden. Slibuji, že pokud tě to nebude bavit, nebo ti to nepůjde, necháme toho. Nebudu tě nutit.“ To se mi docela zamlouvalo. I když už teď přesně vím, jak to dopadne.

„Pojď, tak to zkusíme.“

„Cože?“ Nestihl jsem se ani podivit a Tom mě už bral při jeho kufříkový rozkládací barmanský stůl.

„Já jsem myslel, že zkoušet to budeme až…“

„Ne.“

„Aha.“

„Tady máš všechny potřebné věci…“

Vysvětlil mi vše, co se kde nachází, první postup co a jak. Bylo to ještě v pohodě. Celkem jsem si to pamatoval, i když celé vysvětlování a opakování – Tom je perfekcionista a chce mě toho co nejvíce naučit – nám zabralo asi dvě hodiny.

Nyní nadešel čas, abych namíchal svůj první drink. Samozřejmě bez všeho toho cirkusu kolem. Jen tak… Jako obyčejný člověk.

„Vždy, když budeš nalévat do odměrky, musíš být velmi přesný. Musí to být přesně po čáru. Ani o kousek víc, ani o kousek míň. Přesně.“

„Jasně, chápu.“ Vzal jsem odměrku a položil ji na stůl, přiklonil se k tomu a pomalu naléval hustý červený sirup – grenadinu. Nalil jsem to přesně po čáru, byl jsem na sebe hrdý. Na to, že se mi tak třásly ruce… Slušné.

„Ne.“

„Ne?“ Zamračil jsem se. Jakto, že ne? Vždyť je to přesné!

„Zvedni tu odměrku.“

„Co?“

„No zvedni ji.“ Udělal jsem, co mi přikázal. Najednou se jakoby sirup ztratil.

„Jak to…“

„Vidíš? Když budeš nalévat, vždy to musíš udělat takto.“

Tom se postavil za mě. Vzal jsem si věci, co potřebuji, tentokrát jsem to chtěl zvládnout na výbornou. V jedné ruce jsem měl čistou odměrku a v druhé láhev sirupu.

Najednou se Tom postavil za mě docela blízko. Kdyby tam jen tak stál, nic by se nestalo, ale on se na mě zcela přitiskl, dýchal mi na krk, protože jsem byl asi o tři centimetry vyšší než on. Vzal mi ruce do svých. Nevím, jak se to stalo, ale úplně jsem přestal dýchat. Dokázal jsem jen jediné, a to nasávat jeho vůni nádherného sprchového gelu s jemným osobním pižmem. Voněl tak nádherně. Ještě nikdy jsem necítil nic tak omamujícího.

Bille! Prober se! Ovládej se!

Jako malému chlapci, když uvidí dívku, do které je tajně zamilovaný, se mi roztřásly ruce. Nechápal jsem, proč takto přemýšlím. Nechtěl jsem. Všechny ty myšlenky mi proběhly v hlavě během sekundy.

„Jsi v pořádku?“

„Ji-jistě, A-ano. Proč?“ Cítil jsem se tak strašně trapně… Nevěděl jsem, zda Tom vůbec ví, že jsem gay, nebo ne. Myslím si, že ne. Jinak by nebyl tak odvážný.

Ale o čem to proboha přemýšlím? Vždyť se jen postavil za mě! Nic jiného!

„Nějak jsi ztuhl… No, nevadí. Nyní si musíš dát odměrku přesně do výšky očí…“ A dál si vůbec nepamatuji, co říkal. Byl jsem úplně mimo. Darmo jsem ho chtěl poslouchat, nešlo to. Nejenže jsem stále cítil jeho tělo tak blízko mého, myslel jsem na Justina. A na ty odporné výčitky svědomí, které mě budou užírat ještě velmi dlouho… Ne, nic se nestalo, vím. Ale… Nikdy se mi za tu dobu nestalo, abych měl u někoho jiného takové pocity. Nejhorší je to, že tento pocit jsem nezažil ani s Justinem. Něco jako nervozitu. Ale příjemnou nervozitu… Musím jít domů. Okamžitě!

„Ehm, Tome, nezlob se, ale musím už jít. Nevěděl jsem, že dnes už budeme něco zkoušet a slíbil jsem příteli, že se tolik nezdržím. Vybil se mi telefon a ani mu nemůžu zavolat, že se zdržím. Tak…“ S tím telefonem jsem samozřejmě lhal. Měl jsem ho pěkně vypnutý v tašce, aby mě nikdo neotravoval.

„Příteli? Ty máš přítele?“ Viděl jsem v jeho tváři ten zvláštní výraz. Bože… Vždyť on…

„No, víš… Já jsem totiž…“ nestihl jsem to doříct, ihned mě přerušil slovy:

„Je to v pořádku, myslel jsem si to.“

„Opravdu?“ Zakousl jsem se do rtu. Vždy to dělám, když jsem nejistý nebo nervózní.

„Opravdu. Proč by ne? Navíc… Proto jsem ti to i navrhl. Georg mi tedy něco vyprávěl, sice toto vynechal, ale tvou fotku jsem viděl. Proto ses mi zamlouval. Neumím si tě se žádnou ženou představit. A to je to, co se ženám na tobě bude líbit. Dokonale se na to hodíš. A mně to nevadí, neboj, nic na tom není. Neodsuzuji lidí podle orientace.“

Ze srdce mi spadl kámen. Když jsem viděl jeho nejistý výraz, bál jsem se, že vše skončí tak rychle, jak to začalo. A to se mi ta práce opravdu začala zamlouvat. Naštěstí je Tom tak tolerantní. Nedokáza jsem ale dál zůstat v jeho přítomnosti. Potřeboval jsem vzduch.

„Jsem rád, děkuji. V dnešní době je málo takových, jako jsi ty. Myslím… Tak tolerantních. Tak, já běžím, příště všechno uklidím sám, slibuji! Ahoj.“

„Počkej! Kdy se příšte…“ Tomův hlas se mi ztratil hned, co se za mnou zavřely dveře. Potřeboval jsem si nutně zakouřit, už jsem to nevydržel.

autor: Diana