Faded 1.

autor: Diana

Ahojte 🙂 Po pár rokoch sa vám hlásim s novou poviedkou, ktorá vlastne ani poviedka nemala byť. Mal to byť len akýsi môj osobný denníček, takže veľa vecí je inšpirovaných mojim osobným životom. Keď som začala písať, povedala som si, že už keď to potrebujem, prečo by som z toho nespravila niečo, čo by si mohli prečítať všetci v akejsi „krajšej“ forme. Prekladala som ju kvôli Vám do češtiny, takže ak tam budú nejaké nezmyselné vety, ospravedlňujem sa 🙂 Prajem teda príjemné čítanie a každý komentárik poteší 🙂 Diana

Byla to už nějaká doba, co moji rodiče zemřeli. Nezůstal mi už nikdo blízký, vlastně jen můj přítel Justin, se kterým bydlím a který mi je jedinou oporou na světě. Bez něj bych asi nikdy nepřežil tu sžírající samotu a hlavně pocit viny. Když se to stalo, náš vztah byl ještě v začátcích, vlastně jsme spolu chodili jen několik měsíců, ale z Justina se vyklubal opravdu chápavý kluk s neuvěřitelnou schopností uklidňovat lidi. Někdy si myslím, že je to nějaká nadpozemská síla, která dokáže naprosto ovládat můj psychický stav.

Miluji ty momenty, kdy po úmorném hledání klíčů v mé obrovské kabele otevřu dveře od našeho malého jednoduchého bytu a ani nestihnu projít přes práh dveří, už mě bere do náruče a v momentě někam unáší můj milovaný.

„Áááá, Jussi, pusť mě! Spadneme!“ Zaječel jsem a zuby nehty se držel Justinova krku.

Jemně mě položil na postel a zul mi boty. Podepřel jsem se, abych lépe viděl, co zamýšlí, i když mi bylo zcela jasné, co mu v té jeho blonďaté hlavičce běhá za myšlenky.

***

„Čau Bille, jak se máš? Jsi nějakej vysmátej,“ prošel kolem mě Georg – jediný kolega z práce, který se se mnou baví. Dokonce bych řekl, že celkově dost dobře vycházíme. Možná bych ho označil i za dobrého kamaráda. Je to pro mě jedinečný člověk, protože jsem neměl nikdy žádné kamarády. Možná pár známých, ale to je asi tak všechno.

Častokrát jsem přemýšlel o tom, proč… Možná to bylo kvůli tomu, že nejsem tuctový kluk s krátkými vlasy, zanedbanou tváří, ale pravý opak.

Podíval jsem se sám na sebe do maličkého zrcadla, které mám položené hned vedle stříbrné dírkové sklenice na pera a tužky. I když já tam mám všelijaký binec.

Odhrnul jsem si pár černých vlasů z čela. Dost mi překážely, protože všechny ostatní vlasy jsem měl zapletené do delších černo-bílých dredů a nebyl jsem zvyklý na vlasy jako takové. Ty potvory se však někdy objevily. Vždy na místě, kde jsem se nemohl poškrábat, jak mě to svrbělo, protože by mi zůstal červený flek po nehtech – klasika…

„Musím říct, že se mám fajn. Velmi dlouho jsem se neměl tak fajn.“ Popravdě, celou dobu jsem myslel na včerejší sex s Justinem. Při té myšlence jsem se musel usmát.

„Hmm… To vidím. Záříš jako sluníčko.“

„To já vždycky!“

„Já vím, Bille, já vím…“ povzdechl si a odešel někam pryč. Pravděpodobně na toaletu. Na té on totiž strávil během pracovní doby mnoho času…

Hypnotizoval jsem obrovské hodiny visící ve středu pracoviště. Do konce pracovní doby chyběla už jen půlhodinka, ale zdálo se mi, jako by to byla celá věčnost. Přísahám, že poslední hodina se mi každý den táhne nejdéle. Minuta po minutě… jako by snad trvaly roky. Fakt nesnáším svou práci.

*

„Zlato?“

„Hm?“ Odpověděl jsem zahladěný do telky. Vlastně ta telka mi byla naprosto ukradená, díval jsem se do prázdna se znuděným výrazem a bradou podloženou pěstí.

„Děje se něco?“

„Ne, proč?“ Opět jsem jen procedil skrz zuby. Nechtělo se mi už ani mluvit. Vlastně ani nevím, jestli se mnou lomcovala únava, nuda, nenaplněný život… Netuším. Přemýšlel jsem, ale zároveň jsem měl úplně prázdnou hlavu.

„Vypadáš tak… Divně. Ne, fakt, protože pokud se něco stalo nebo tě něco trápí, klidně mi to řekni. Víš, že si říkáme všechno.“ Justin se na mě usmál, přisedl si na sedačku a objal mě kolem ramen. Vždycky mi tak dával najevo, že stojí při mně a že je tu jen pro mě, ať se děje cokoliv.

„Já vlastně ani nevím, nemám náladu. Nebaví mě to…“

„Co tě nebaví?“

„Nevím… Nic… Práce. Chodím tam úplně s nechutí, každá minuta se mi zdá jako kdyby trvala sto let prostě… je to takové divné, ale nesnáším to tam.“

„Tak si najdi jinou práci.“

„Myslíš?“ Najednou se mi ten nápad docela zalíbil. Ale co bych asi tak mohl dělat? Popravdě, raději bych asi myl záchody než tohle. Myslel jsem si, že dělat redaktora bude lepší, možná zábavnější. Plat fajn, ale to je tak všechno. Nerad dělám něco, co mě nebaví. Raději bych dělal něco, co mě baví. Když i za méně prachů. Je mi to jedno…

„Vymysli si, co bys tak chtěl. Co by tě tak naplňovalo, nebo nevím…“

„Možná potřebuji k životu práci, kde se mění lidé. Nebo něco takového. Nic, popřemýšlím o tom, uvidím.“

„Hlavně prosím tě nebuď smutnej, víš, že tě takového strašně nerad vidím, jo?“ Justin mě pohladil po hlavě a políbil na tvář. Musel jsem se na něj usmát, vždy je milý, když mi chce zvednout náladu.

„Booooožeeee, strašně se mi nechce jít zítra do práce.“ Natáhl jsem se dopředu po gauči jako znechucená kočka. Najednou jsem dostal obrovskou chuť na cigaretu. Ale to já vždycky, když jsem znechucený. Zlozvyk…

*

Budík, oblékání, čištění zubů, jemný make-up – mám ho totiž zakázaný – vlasy, sjet výtahem a jít pěšky v té kruté zimě do práce. Bože, jak já strašně nesnáším tu denní rutinu. Je mi z toho už špatně. Nejraději bych tam přišel, každému, kromě Georga, bych ukázal fakera, šéfovi položil na stůl výpověď a nashledanou. Ještě jsem ani nestačil přijít, a dostal jsem okamžitě hodně studenou sprchu. Hned z rána.

„Kaulitzi?“

„Prosím, dobré ráno, pane Kinney.“

„Co to má být?“

„Co, co má být?“ Fakt jsem nechápal, co se děje. Najednou jen naštvaně ukázal prstem na článek v časopisu, který jsem dělal já. Vyšel asi včera. Myslím…

„Tobě to nikdo nekontroloval?“

„Netuším, proč?“

„No proč asi! Proč asi!!! Četls to vůbec po sobě? To je něco otřesného!“
Přesně vím, jak jsem se asi mohl tvářit. Pozdvihnuté obočí, nechápající výraz.

„Ještě jednou vymyslíš takovou hovadinu, okamžitě odsud letíš!!“ Ten muž na mě totálně řval.

Bille, uklidni se.

Asi mi moc nepomůže, když si tu budu mluvit sám pro sebe. Vlastně mi to nepomohlo vůbec, protože poté, co na mě dál pouštěl ostrou sprchu slov, jsem to nevydržel.

„Víte co? Ne! Sám dávám výpověď! V téhle odporné díře nevydržím už ani minutu!“ Okamžitě jsem se začal bránit. Měl jsem chuť udělat přesně tu představu s vystrčeným prostředníčkem, ale natolik jsem se ovládl. Pan Kinney mi už neřekl nic. Jen zčervenal. Chvíli jsem si myslel, že mu dokonce praskne žilka v oku, jak byl naštvaný. Sbalil jsem si nejnutnější osobní věci ze stolu do kabely. Nemohl jsem si odpustit svou tužku s modrými pírky jménem Fluffy. Co nejrychleji, jak se dalo, jsem odtamtud odešel. Byl jsem už skoro u dveří, když mě někdo zadýchaný chytil za rameno. Trošku jsem se lekl, nečekal jsem, že by právě mě chtěl někdo zastavit.

„Bille, počkej!“

„Co?“ Otočil jsem se s dost podrážděným výrazem na tváři. Neměl jsem chuť se vůbec s nikým bavit.

„Podle mě jsi neměl tak vybuchnout.“ Byl to Georg. Nevím, proč mě to nenapadlo, ale jen on jediný je normální. Tedy alespoň podle mě.

„Jednou to přijít muselo. Vůbec to není nic, co bych chtěl dělat. Ne, fakt, vždyť tahle práce je tak nudná, tak bezvýznamná, tak tuctová… Není tu NIC, co by mě tady drželo. „

„Ty už máš něco jiného, ​​že jo?“ Hodil si své dlouhé vlasy, které mu překážely, dozadu.

„Ach…“ povzdechl jsem si ze zoufalství. Mám mu říct pravdu? Nebo ne, kašlat na to, nebo co… Sám nevím. Byl jsem tak zmatený, že mi začínalo být seriózně všechno úplně jedno.

„Právě že vůbec ne… Já vlastně ani nevím, co udělám, ale tohle bylo už nesnesitelné, stále proti mně něco ten idiot měl, popichoval mě a tak… už nemám na takové věci nervy, chápeš…“ Nic jiného mi nezbývalo, jen si sbalit věci a odejít. Už nikdy nechci tu budovu vidět. Ani zdálky.

„Možná bych ti mohl pomoct. Je pátek, pojďme dnes večer na pivo – pár pív a řeknu ti víc. Sám jsem nad tím přemýšlel, ale tobě se to bude hodit víc. Všechno ti řeknu večer.“ Georg na mě mrkl, omluvil se a v rychlosti odešel. Chápu, že se musí co nejrychleji vrátit zpět. On přece o práci nechce přijít a v momentálním psychickém rozpoložení Kinneyho se to velmi snadno může stát.

Před vchodem jsem to konečně udělal – vystrčil jsem symbolicky prostředníček na celou budovu. Doufám, že to alespoň někteří z těch muklů viděli. Možná je to dětinské, ale fakt se mi ulevilo.

„Čau zlato!“ Zakřičel jsem do bytu. Tichého bytu? Žádný televizor? To je zvláštní… Justin by měl být doma.

„Jussi???“

Nic. Asi není doma. Ale kde by touhle dobou byl? Je přece pátek a on bývá pátky vždycky doma. Vyndal jsem telefon a jedním tahem vytočil Justinovo číslo.

„Haló?!“

„A-ahoj, lásko. Děje se něco?“ V telefonu zněl fakt dost překvapeně.

„Kde jsi?“

„Doma, proč se ptáš?“ Pozvedl jsem jedno obočí. Doma? Proč by mi asi lhal?

„Kde jako doma? Já jsem doma a ty tu rozhodně nejsi!“

„Co děláš doma? Nemáš být v práci?“ Vyletěl na mě, jako bych já byl na vině, že mi lže.

„To není podstatné! Ale… Ach… víš co, kašli na to… Jsem zvědavý, co mi řekneš, až přijdeš. Měj se!“

„Bille, počkej…“ nestihl doříct, byl jsem rychlejší než on. Nerad končím hovory, sám to nenávidím a zabíjel bych kvůli tomu, ale byl jsem fakt příliš naštvaný, zbytečně by se to vyhrotilo. Teď mi pomůže jen horká sprcha. Nic není lepšího na uklidnění. A káva. Rozhodně káva.

S kávou na stole, zabalený v ručníku a ležící na sedačce jsem čekal na Justina, který se stále nevracel domů. Byl jsem doma už asi 4 hodiny a on stále nikde. Snažil jsem se na to nemyslet, v televizi dávali nějaký tisíckrát odehraný seriál, na který jsem se chtěl soustředit, ale nešlo to. V hlavě jsem měl tolik věcí, které mě štvaly, že jsem vůbec nemohl vypnout mozek. A pak najednou, jako by dostal zkrat, a vypnul se úplně. Zničehonic jsem se ponořil do hlubokého spánku. Tak hlubokého, že jsem si ani nevšiml, kolik hodin za ten čas přešlo.

„Zlato?“ Uslyšel jsem něčí hlas a jemné třesení mým tělem. „Zlato, no tak…“

„Hmmm…“ zamručel jsem, nechtělo se mi ještě vstávat. Nepamatuji si co, ale zdálo se mi něco pěkného, proto jsem se tak bránil.

„Vstávej prosím tě, musíme si promluvit. Chci ti to vysvětlit.“

Pochopil jsem, že osoba, která mě budí, je Justin. Kdo jiný by to byl, že?

„Nechci s tebou mluvit.“ Uraženě jsem se otočil zpátky, abych ho neviděl. Samozřejmě, že jsem hořel zvědavostí, kde byl a vlastně proč mi lhal, ale vím, že bych mu to odpustil velmi rychle. A to nechci. Nechci, aby se to Justin naučil zneužívat. Už předtím se mi zdálo, že dobře věděl, že se nedokážu dlouho zlobit, natož na něj. Víckrát už na něj určité věci praskly.

„Ale já nechci.“ Tentokrát jsem se na něj otočil. Chtěl jsem vidět jeho výraz. „Lhal jsi mi. A ne, nechci vědět, kde jsi až doteď byl a nechci slyšet žádné vysvětlení. Jen mne, prosím tě, teď nech na pokoji.“ Letmo jsem ve tmě koukl na velké hodiny na stěně. Bylo půl osmé. Měl bych se jít připravit, dohodl jsem se přece s Georgem. Nerad bych se opozdil. Pro jistotu jsem mu zavolal, kde přesně se máme setkat.

„Ty někam jdeš?“

„Jo,“ odsekl jsem a zvedl se z gauče. Snažil jsem se Justina tak trochu ignorovat. Byl jsem hodně naštvaný.

„A kam?“

„To tě nemusí zajímat. Jdu ven.“

Justin mě pronásledoval až do koupelny. Zasypával mě otázkami celou dobu, co jsem se snažil nalíčit.

„Kam? A s kým? Proč jsi mi o tom neřekl?“

„Neměl jsem kdy a mimochodem, ani ty jsi mi nic neřekl, takže ti nemám absolutně co vysvětlovat.“

„Billi, ale…“

„Neříkej mi Billi… A teď, pokud dovolíš, rád bych šel na toaletu, takže tě poprosím…“ naznačil jsem mu rukou, kde jsou dveře.

„Bille, počkej, já ti to opravdu chci vysvětlit!“

„Ale já nechci!!!“ Vztekle jsem ho postrčil, abych mohl zavřít dveře od koupelny. Nechci od něj nic slyšet a vlastně ho nechci ani vidět. Vím, možná opravdu reaguji přehnaně, ale nejde o to, že někde byl. Oukej, to beru, mohl být kdekoliv. Ale lhal mi. A to já vůbec nestrpím.

„Dobře! Dobře!!! Jak chceš! Jdi si kamkoli, je mi to úplně jedno, chtěl jsem ti to vysvětlit, ale vidím, že to nemá význam! Tak se dobře bav!“

Křičel na mě. Chvíli bylo ticho, najednou jsem jen zaslechl silné zabouchnutí dveří.

„Justine?“ Pootevřel jsem dveře, abych se ujistil, zda tady je, nebo není. Byt byl prázdný. Tohle miluji… Když se urazí a odejde. Ať jde k čertu! Nejhorší na tom je, že si začínám myslet, že to byla moje vina…

*

„Ahoj!“ Pozdravil jsem s obrovským, trochu falešným úsměvem neznámé lidi, kteří seděli vedle Georga v místním pubu. Nečekal jsem, že sem Georg přivede ještě někoho. Tak trochu jsem si mu chtěl postěžovat, co se mi dnes stalo, když jsem přišel domů, ale svým způsobem jsem i rád. Koho by to taky bavilo poslouchat.

„Ahoj, Bille! Jsem rád, že tě vidím. Musím ti někoho představit. „

„Taky tě rád vidím.“

U stolu seděli další tři lidé. Jeden muž a dvě ženy.

„Tohle je Angela, moje přítelkyně. Myslím, že se ještě neznáte.“ Angela se na mě zeširoka usmála, což mi dovolilo pokochat se jejími nádhernými bílými zuby. Na můj vkus byly možná trošku velké, ale ten úsměv mě fakt upoutal. Myslím, že jsem ji už někde viděl, ale nejsem si jistý. Kromě toho úsměvu nemá příliš zapamatovatelnou tvář.

„Ahoj, těší mě.“ Úsměv jsem jí opětoval.

„Tohle jsou moji přátelé. Sheron,“ podal jsem jí ruku, „a Tom.“

Popravdě té ženy, dívky, jsem si moc nevšiml. Zato jejího přítele ano. Nikdy jsem se netajil tím, že jsem gay. Nikdo si vlastně ani nikdy nemyslel, že bych nebyl. Myslím… Když se mi Tom podíval do očí, téměř jsem se zasekl. Vlastně… ani nevím, jak si to mám vysvětlit. Je to velmi zvláštní. On je velmi zvláštní. Má krásné hnědé hluboké oči, vlasy zapletené do tenkých hadů přilnutých k hlavě a trochu ležérnější oblečení. Alespoň co jsem si stihl všimnout. Tom se na mě usmál, ale neudržel oční kontakt, což mě v koutku duše trošičku zamrzelo. I když… nevím proč. Je to jen takovej blbej pocit.

Všichni jsme si sedli za stůl. Tom se bavil se svojí přítelkyní, jejíž jméno jsem už zapomněl, Georg se na mě usmíval, ten zas tu svou nechal trošku bokem a věnoval se mně.

„Tak, říkal si, že bys pro mě možná něco měl?“ Začal jsem zvědavě. Nevím proč, ale nechtělo se mi probírat tohle téma. Jako by mě to vůbec nezajímalo, ačkoli to bylo pro mě téměř životně důležité. Nemůžu zůstat bez peněz…

„Ano, ale…“

„Ale?“

„Ale nevím, jestli by to bylo pro tebe.“ To už mě začalo docela zajímat…

„No, tak co. Jsem zvědavý. „

„Dělal jsi někdy Flair?“

„Prosím?“ Pozvedl jsem nechápajícně obočí, nemám ani ponětí, co to může být… „Flair? Co to je?“

„Tom ti to vysvětlí, to on je tady na to odborník.“

Ten hezký černovlasý chlapec se na mě usmál. Hmm, skutečně velmi milý. Začíná se mi líbit.

*

„Bille? Vstávej, prosím tě.“

„No tak… Vstávej.“ Jemné zatřesení.

„Bille, notak…“

„Hmmmm… nech mě spát.“ Řekl jsem někomu. Netuším ani, kde jsem, ani kdo jsem, ani jestli vůbec jsem.

„Nenechám tě spát! Kdy jsi proboha přišel?!“ Řekne mi trochu zostra. Jeho hlas mi rezonuje v uších. Ale už aspoň umím rozeznat, komu hlas patří.

„Justine, prosím tě. Nevím, já… vůbec nevím.“ Řekl bych, že lepší otázka je, JAK jsem se dostal domů, ne kdy. To by mě opravdu zajímalo. Snažím se vzpomenout si na jakýkoliv detail včerejší noci, ale mám totální okno. Zcela bez šance – nedokážu si ani vzpomenout, s kým jsem byl.

„Proč mi tohle, do prdele, děláš? Jak si myslíš, že se teď cítím? Nevím, kde jsi byl, ani s kým jsi byl! A ještě přijdeš domů ožralý tak, že ani nevíš, jak se jmenuješ a říkáš mi tu nějaká naprosto nesmyslná slova! Co se to s tebou stalo?! To mi chceš říct, že tohle s tebou udělala jedna blbá hádka? Vážně?! Nechci si ani představit, co bys dělal, kdybychom měli například krizi! A nenuť mě, abych si to představoval! Víš co, Bille… Zklamal jsi mě… Já myslel, že spolu zvládneme všechno… Ale…“

„Justine…“ Jeho slova mě začínala pěkně štvát. Vlastně ne štvát. Jeho slova mě začínala pěkně mrzet. Bylo mi strašně špatně, o to to bylo horší. Strašně jsem mu chtěl říct, že mě to mrzí a že ho miluji, ale nedokázal jsem najít ta správná slova. Můj mozek byl totiž stále mimo.

„Co?!“ Odsekl naštvaně a odvrátil pohled někam pryč. Chtěl odejít z postele, ale stihl jsem ho slabě chytit za ruku. Nechtěl jsem, aby odcházel. Uvědomil jsem si, že jsem opravdu reagoval přehnaně.

„Miluju tě.“

„Ach…“ Ztěžka si povzdechl, ale neodešel. A za to jsem byl rád. Lehl si ke mně do postele a hluboce se mi podíval do očí. Byl to trýznivý pohled.

„Opravdu tě miluju, Jussi. Odpusť mi to, prosím.“ Trochu jsem se k němu přitulil. Strašně mi chyběl.

„I já tebe miluju, Billi. Mohli bychom si už promluvit? Nebo tě nechám nejprve vystřízlivět, dobře? To bude asi nejlepší, protože sotva ze sebe něco vybrbleš a já to chci s tebou normálně urovnat. Nechci se už víc hádat. Nebaví mě to. „

„Taky mě to ne-nebaví. Nechci tě ztratit a nechci, aby se něco mezi námi s-stalo.“ Neudržel jsem se. Justinův postoj mě tak dojal, že jsem nedokázal ovládat své emoce. Bylo vidět, že mu na mně opravdu záleží.

„Ne, prosím, ne, lásko, nebreč mi tady. To nechci.“ Objal mě a dal mi pusu na čelo.

„Já-já vím, ale…“

„Žádné ale, zlato. Zkus se ještě vyspinkat, nezatěžuj se teď ničím… Pak to vyřešíme.“

Justinovi jsem ani nestihl nic říct, okamžitě jsem ho poslechl. Jen jsem zavřel oči a hned usnul.

Ve snu se mi míhaly nějaké myšlenky. Pamatuji si, jak Georg naléval každému z láhve vodky. Jen nevím, komu každému. Pamatuji si velké hnědé čokoládové oči. Ale nevím, komu patřily. Je to zvláštní, takové obrovské okno jako z poslední noci jsem neměl ani nepamatuji.

„Zlato? Zvoní ti telefon. „

„Kdo je to?“

Je to divné. Je sobota, z práce mi volat nemohou. Konec konců, už ani nemají z jaké. Justin je tady se mnou a nikdo jiný mi nevolá.

„Netuším, je to nějaké neznámé číslo.“ Justin mi podal telefon. Byl jsem ještě trochu rozespalý.

„Prosím? Eh, ehm, prosím?“ Hlas mi nepříjemně zachraptel.

„Haló?“

„Ano? Kdo je tam? „

„To jsem já, Tom, já jen, že už tady čekám asi hodinku a nevidím tě.“ Ta neznámá osoba se usmívala do telefonu. Slyšel jsem to. Ale kdo k čertu je Tom!

„Noo… Promiňte, ale to bude asi omyl. Já, já nevím, o čem to mluvíte. „

„Hmm, tak to je zvláštní, dovolal jsem se Billovi?“

On zná mé jméno! Do prdele…

„No, ano.“ Řekl jsem nejistě. Fakt jsem nevěděl, o co se jedná.

„Billi, to si na mě nepamatuješ? Jsem Tom, Tom Trümper, včera jsme byli spolu s Georgem v baru, dohodli jsme se, že se dnes setkáme kvůli té práci! Nepamatuješ? Měli jsme se setkat… no… před hodinou asi. Neříkej mi, že máš takové okno,“ pobaveně se zasmál, i když mně to moc vtipné nepřipadá. Nechtěl jsem však být za idiota, tak jsem na setkání přistoupil.

„Ne, nech to tak, a… kde jsme se to měli setkat?“

„U baru Babylon. Víš, kde to je?“

„Ano, vím. A prosím tě… Počkal bys tam na mě ještě chviličku? Budu tam co nejrychleji, slibuji.“ V hlavě se mi promítlo, co všechno musím udělat, abych se dal jakž takž do pořádku. Už teď vím, že první, v jeho případě druhý, dojem je fuč. Nestihnu dát na sebe ani kapku make-upu.

„Jistě, v pohodě. Budu uvnitř. Jo?“

„Jistě, už už jsem tam.“

Uff, tak pojďme na to, Bille. Nenecháš ho přece čekat další hodinu, ne?

„Kdo to byl?“

Ani jsem si nevšiml, že Justin na mě celou dobu nechápavě civí.

„No… Mám setkání a úplně jsem na to zapomněl! Dohodl jsem se s jedním člověkem ohledně práce, víš, nemůžeme zůstat bez peněz. To nejde. Musím tam být.“

Být Jussem, asi mě odstřelím.

autor: Diana