autor: ophelia_seven
Prokázání faktů a odporování logice
Když Bill vstoupil do domu Jacoba Deana, hlasitá, dunivá hudba se mu rozléhala až v kostech, což způsobilo, že mu kůže vibrovala vzrušením – nebo, v jeho případě, nervozitou. Málem litoval svého rozhodnutí jít okamžitě na párty, ale udělal to, aby prokázal několik faktů. Musel dokázat své matce, že je normální teenager, který dělá normální teenagerské věci, jako je třeba chození na párty. A Tomovi Bill musel dokázat, že je sám sebou. Pokud Tom mohl přicházet a odcházet, jak se mu zlíbilo a dělat ve svém volném čase cokoliv chtěl, tak stejně tak mohl i on. Bill věděl, že využívá té příležitosti být taky trochu pomstychtivý, oplatit Tomovi, že se v poslední době objevoval tak zřídka. Neměl kontrolu nad spoustou věcí, ale měl kontrolu nad svými vlastními činy, což byla skutečnost, o které věděl, že z ní Tom nikdy nebyl příliš nadšený.
Tom se dokonce objevil v Billově koupelně, když se připravoval k odchodu a nanášel si černé stíny kolem očí. Vlasy měl už načesané, několik pramenů odstávalo s pomocí laku na vlasy, což způsobovalo, že jeho vzhled byl jako čerstvě zelektrizovaný, byl to vzhled, který si zdokonalil už před lety, ale jen zřídka měl možnost ho využít. Měl zavřené oči a přejížděl prstem po každém víčku, aby rozmázl černou barvu, a když je otevřel, Tom stál těsně za ním s pažemi zkříženými na hrudi. Na několik dlouhých okamžiků spolu v zrcadle spojili pohledy, než Tom začal Billa prosit, aby nechodil. Dokonce mu nabídl, aby šel někam jinam a dělal něco jiného, jen aby si jeho matka myslela, že je na párty a dělá ´normální dospívající věci´.
Ale to pro Billa nebylo dost dobré. Chtěl, aby si Tom svou radu strčil někam, stejně tak jako chtěl dokázat své matce, že on má pravdu.
Konečně, téměř po hodině dohadování, Bill Tomovi řekl, aby prostě šel dělat cokoliv s kýmkoliv, třeba jít zkontrolovat své ostatní úkoly nebo tak něco. Tom Billovi podrážděně znovu zopakoval, že on je jeho jediný úkol, ale i přesto pochopil narážku a zmizel hned poté, co Billovi připomněl, aby mu udělal tu laskavost a držel se dál od problémů. Bill se povýšeně zasmál a hodil na sebe svou černou koženou bundu, aniž by se obtěžoval říct andělovi sbohem, než zmizel.
Nicméně nyní, kdy si po vstupu do domu prohlédl celou místnost a nenašel jedinou známou tvář v té mase těl, Bill začal litovat svých tvrdohlavých, pyšných způsobů. Věděl, že by s Tomem měl mnohem více zábavy; měl přijmout andělovu nabídku a využít jejich společného času, který už tak často nepřicházel. Ale ne – chtěl Tomovi dokázat, že má svou vlastní hlavu, že může mít své vlastní přátele i bez něj, a že jeho život není v ničích jiných rukou než v jeho vlastních.
„Bille!“ Bill se otočil, když zaslechl překvapený výkřik svého jména a našel Claru s vykulenýma očima, která prošla hlavními dveřmi jen pár okamžiků po něm. „Tys přišel.“
„Jo, já…“ Začal Bill a prohlížel si dívku ze školy od shora až dolů. Neuvědomil si, že to má v sobě – oblékat se tak sexy, jako se právě oblékla. Měla na sobě krátkou černou koženou sukni a bílou halenku na knoflíčky, která ukazovala víc z jejího výstřihu, než si Bill kdy uvědomil, že tam má. Vlasy měla stažené dozadu z ramen takovým způsobem, jakým je nikdy nenosila ve škole, a který zdůrazňoval ženské křivky jejího krku. Vypadala elegantně, na rozdíl od mnoha jejích vrstevnic, ale stále sexy, a její oči zajiskřily, když se znovu podívala na Billa.
„A páni,“ řekla se souhlasným přikývnutím. „Podívej se na sebe. Vypadáš…“
„Jinak?“ Nabídl se zvednutým obočím. Clara přikývla a Bill se pousmál. „To je to, co jsem chtěla říct.“
„Vypadáš dobře,“ dodala.
„Stejně tak ty,“ oplatil jí Bill poklonu, ale její obočí už bylo stažené dohromady a na tváři se jí objevil pohled, který Bill nedokázal definovat.
„Tom nemohl přijít?“
Billovým žaludkem projel záchvěv viny – za to, že jí lhal, za to, že se dohadoval s Tomem, za to, že byl na párty, kde znal přesně jednu osobu. Přemýšlel o tom, že by jí nelhal, ale co by mohl říct? Nebylo žádné vysvětlení, na které by skočila, a on jí stále ještě nevěřil, že by o Tomovi nic dál nerozšířila. A tak lhal. „Ne, má dneska moc práce.“
Mohl přijít, kdyby opravdu chtěl.
„To je škoda,“ řekla, a zdála se být opravdu zklamaná. „Opravdu jsem se s ním chtěla setkat.“
Ty a zbytek školy, chtěl Bill říct, ale neudělal to. „Možná někdy jindy,“ řekl, neupřímný ve své nabídce. Věděl, že se to nikdy nestane, nemohlo se to nikdy stát.
„Bille!“ Bill byl opět přepaden jedním častým účastníkem večírků, těžká paže mu dopadla kolem krku. Bill se otočil, aby zjistil, kdo to je tentokrát a našel tam jednoho ze svých přátel, Markuse, jak na něj zírá s pokřiveným úsměvem. Vůdce jejich malé skupinky už byl na šrot a Bill ani nevěděl, že tam je. „Nevěděl jsem, že přijdeš.“
Ne díky tobě, pomyslel si Bill hořce. Na kolika večírcích jeho takzvaní přátelé byli, o kterých Bill ani nevěděl, natož aby na ně byl pozván? Kolikrát seděl doma sám, přehlížen svými přáteli, aby mohli jít dělat jiné věci, aniž by je napadlo se mu o tom zmínit? „Já jsem taky nevěděl, že tady budeš,“ řekl a vyklouzl z Markusova jednostranného objetí. Zkřížil paže takovým způsobem, že mu to až připomnělo Toma, a on se začal cítit provinile.
„Jo, člověče!“ Markus Billa plácl po zádech a nebezpečně se zapotácel na svých vlastních nohách, takže Bill uvažoval, jak dlouho tam už asi je. Nebo jak dlouho už pije. V tom mohl být rozdíl. „Čekal jsem na tuhle párty už věěěěky!“
„To je dobré vědět,“ odsekl Bill ostře beze špetky studu s polovičním úšklebkem. „No, hádám, že se ještě uvidíme.“
Bill se otočil zpátky ke Claře, aby pokračoval v jejich družném rozhovoru, ale byla pryč, stranou se svými dalšími přáteli. Spatřil ji uprostřed davu s úsměvem na tváři, jak se s lehkostí prodírala davem, zatímco držela za paži další dívku a někam ji vedla.
„Sám,“ uchechtl se sám pro sebe ironicky. Vzdal se noci s Tomem kvůli noci na večírku, kde se bude cítit trapně a nemístně, sám.
Krátce poté, co dorazil, Bill popadl z kuchyně pár plechovek piva. Nebyl moc na pití alkoholu, ale věděl, že mu to trochu uklidní nervy a možná mu to pomůže přežít pár hodin na párty, čímž by mohl dokázat své stanovisko matce i Tomovi. Poté by mohl proklouznout zpátky domů, přesně jako to plánoval, a slíbit sám sobě, že už to nikdy znovu neudělá. Vzal si nápoje na zadní verandu, aby si je vypil sám, jeho osamělost mu přinášela větší komfort, když nebyl obklopen tolika lidmi, kteří jej pozorovali a ptali se jej, kde je jeho přítel, a tam po většinu doby seděl a pil sám.
Claru neviděl od chvíle, kdy zmizela v davu svých ostatních přátel, které on znal od vidění, ale neměl žádnou touhu s nimi mluvit. To, co opravdu chtěl dělat, bylo sedět ve svém pokoji a sledovat film, nebo si povídat s Tomem, nebo jít s Charliem na procházku, nebo pomáhat své matce u domácích prací.
Komu se vlastně co snažil namluvit? Jeho matka měla pravdu. Nebyl normální teenager, který dělal normální teenagerské věci, ale byla to taková špatná věc? Bylo tak zlé být povznesen nad flámování a pití? Mít hlavu pevně na svých ramenou, než upadnout do stereotypu a snažit se zapadnout? Co bylo špatného na tom být jiný než ostatní?
Na krátký okamžik Bill zauvažoval, jestli je Tom s ním, jestli jej pozoruje: neviditelný, ale stále přítomný. Kdyby ano, Bill usoudil, že se pravděpodobně cítí samolibě, když vidí, jakou měl pravdu, že by si Bill užil lepší večer s ním. Bill mu chtěl něco říct, otevřel ústa, aby to vyslovil, jen pro případ, že někde číhal kolem ukrytý pod svým pláštěm neviditelnosti, ale než stačil promluvit, další hlas prolomil ticho.
„Jsi až moc roztomilý na to, abys tady seděl úplně sám.“
Vedle něj se na schody verandy posadil kluk a podal mu plechovku s pivem, Billovu třetí za tento večer. Vděčně ji přijal a okamžitě ji otevřel. Ten mladík byl menší, ale svalnatější a měl delší vlasy než sám Bill. Byly lesklé a husté a spadaly mu přes ramena, což bylo trochu v rozporu s jeho jinak mužným, drsným exteriérem, ale taky to k němu tak nějak sedělo, usoudil Bill, když na něj zamžoural. Vypadal, že by mohl být součástí školního fotbalového týmu. A možná, že i byl, protože mu připadal podivně známý, ale ne dost, aby si jej dokázal někam zařadit.
„Děkuju?“ Bill konečně odpověděl a dál mhouřil oči, jak se snažil přiřadit jméno k obličeji se zelenýma očima, které směřovaly výhradně na něj. Dokonce, i kdyby mohl na něco přijít, alkohol mu už v hlavě způsoboval bouřku a chaos. Jeho slova byla nezřetelná a jeho úsměv jasnější, než by měl být v jeho nové společnosti. Někdo viditelný. Opřel se do hřejivého těla vedle sebe a jeho úsměv se rozšířil. Někdo hmatatelný.
„Nevadí ti to, že ne?“ Zeptal se mladík a přisunul se blíž, a Billa na okamžik napadlo, jestli snad něco pochopil špatně. A poté se Bill nadechl nosem a vdechl jeho vůni, chlapeckou a mýdlovou, jen s lehkým nádechem alkoholu v dechu, a už se o to ani nestaral. Tohle bylo to, co měli dělat normální teenageři, ne? Bill se přistihl, jak vrtí hlavou, neobtěžován mladíkovou přílišnou blízkostí. „To jméno je Georg, mimochodem.“
„Bill,“ odpověděl s lehkým pokývnutím a ten mladík – Georg – se usmál.
„Já vím. Už jsem tě viděl. Patříš k Marcusovi a jeho partě, že?“
Bill naklonil plechovku s vlažným pivem ke rtům a drsně polkl velký doušek. Pohlédl neurčitě do dálky a uvažoval nad definicí patřit k někomu. Ani ho nepozvali na tuhle párty. „Asi,“ odpověděl nakonec, a pak to objasnil, „já ve skutečnosti nepatřím k nikomu.“
„Jsi svým vlastním pánem,“ řekl Georg a oči mu svítily s jiskrou, které si Bill napoprvé nevšiml. „To se mi líbí.“
Bill ztuhl, když se Georg naklonil a dotkl se špičkou nosu jeho ušního lalůčku. Chystal se ho odstrčit, ale polechtání Georgova dechu na jeho krku jej zastavilo. Georg položil ruku na Billovu nohu a prsty roztáhl kolem vnitřní strany jeho stehna. Přitisknutí rtů na jeho krk Billovi způsobil příjemné zamrazení v zádech a nával krve do rozkroku. Normální, správně? Alkohol jej dělal snadno podléhajícím novému vývoji situace a tak vypil zbytek své plechovky v naději, že by se mohl uklidnit, aby nepůsobil jako nějaký nezkušený panic před někým, kdo jej chtěl líbat na krk a dál jej pevně držet za stehno způsobem, jakým to dělal.
„Snažíš se mě sbalit?“ Snažil se jej Bill provokovat, ale jeho slova zněla nervózně a nejistě a on sám sebe proklínal za to, že je tak naivní a nezkušený. Dělal už takovéhle věci, ale bylo to tak dávno, že to pro něj sotva něco znamenalo. Všechno to vytlačil z hlavy už před lety.
„A funguje to?“ Zeptal se mladík chraplavě, větší blízkost přinášela silnější pach chlastu a cigaret z jeho dechu, jak dál tlačil obličej do Billova krku. Zuby okusoval citlivou pokožku a Bill se ostře nadechl. Definitivně to něco způsobovalo.
„Možná,“ pronesl na oplátku, ruku sevřel kolem prázdné plechovky od piva. Zvuk mačkajícího se kovu přinutil Georga se konečně odtáhnout a pohlédnout vzrušeně do Billových očí. Billův pokus o to být zdrženlivý vyšel ven spíš jako souhlasný.
Bill si vzal okamžik na zvážení, ale Georg už vstával z verandy a natahoval k němu ruku, a Bill sám sebe našel, jak jej ochotně následuje. Věděl, co se stávalo nahoře, věděl, co na takovýchhle akcích znamenalo najít si trochu soukromí, ale přesto šel, myšlenky na Toma a jeho nesouhlasné grimasy vytlačil z mysli.
Byl svým vlastním pánem a dělal to, co chtěl dělat. Dělal normální teenagerské věci, jako je chození na párty a zahrávání si s cizinci v horních ložnicích. Byl normální.
Nebylo s ním nic špatně.
Bill zíral do stropu s neprolitými slzami v očích, zatímco Georg pronikal dovnitř a ven z jeho těla, opřený o lokty nad chlapcem s černým make-upem a načesanými vlasy. Georgova tvář byla vtisknutá do jeho krku, kde byla i po většinu večera, ale mrazení v zádech a motýli v břiše, to vše Billa opustilo už dávno, takže mu zůstal v žaludku jen pocit nevolnosti a tuna viny.
Tohle bylo špatně, tak špatně. Georg byl fotbalový typ, Bill ten samotářský a chytrý kluk. Nedělal tyhle věci, ale teď tady byl. Zíral do stropu a snažil se nebrečet, zatímco jej někdo, koho ani neznal, využíval jako způsob, jak se udělat. Na Billa si došláplo celé jeho dokazování si svého stanoviska; vzdával se něčeho vzácného, protože byl tvrdohlavý, umíněný a pyšný.
Ten pocit bolel, samozřejmě – jako by jej někdo trhal na dvě části – ale ta bolest šla hlouběji. Byl frustrovaný sám sebou, že byl tak zabraný do toho, aby byl normální, že se snažil dokázat svou pravdu a hledat odplatu. Bolestně prahnul po Tomovi, po jeho společnosti a po jeho komfortu. Kde vůbec byl? Neměl by Billa chránit? Nebyla to jeho práce, zabránit mu dělat věci, kterých by litoval?
Bill tohohle definitivně litoval.
Dokázal říct, že se Georg blížil k cíli, když mu začal nechutně chrochtat do ucha a vydechovat horký dech proti jeho krku. Billovi bylo špatně a musel začít počítat vteřiny, aby se rozptýlil od víření v žaludku, aby udržel mysl připoutanou ke svému tělu. Poslední věc, kterou potřeboval, byla, aby omdlel a nechal tohoto cizince, aby nad ním převzal ještě větší kontrolu.
Když Georg skončil, odtáhl se od Billa a přetočil se na záda vedle něj. Postel se pod jeho vahou prohnula a Bill musel bojovat, aby se neskutálel do středu matrace spolu s ním.
„Byl jsi tak dobrý, zlato,“ zamumlal Georg, jeho slova byla nezřetelná a oči měl zavřené. Bill polkl kyselou žluč, u které hrozilo, že mu projde hrdlem, a modlil se, aby Georg rychle usnul a on by se tak s ním nemusel vypořádávat. Stěží se na něj dokázal vůbec podívat a zápach sexu v místnosti byl tak silný, že vlny nevolnosti v Billově žaludku začaly silněji narážet do jeho žeber.
„Neříkej mi tak,“ odsekl a přemýšlel, jaké mohly být Georgovy požadavky na dobrý sex, vzhledem k tomu, že on sám neudělal vůbec nic, kromě toho, že tam jen ležel a vše přijímal. Dokonce ani neřekl ne.
Cítil se znechucený sám sebou, Georgem, celou touhle stupidní situací.
Georg neodpověděl a o několik minut později, když Bill otočil hlavu a podíval se na něj, si uvědomil, že usnul s ústy dokořán a s nohama široce roztaženýma na posteli. Bill poděkoval svým šťastným hvězdám, že usnul tak rychle, a vylezl z postele, aby shromáždil své oblečení a naházel ho na sebe tak rychle, jak jen to bylo možné. Zahlédl sám sebe v zrcadle a byl šokován, když zjistil, jak odlišně vypadá.
Jeho perfektně stylizované vlasy byly téměř rovné, slepené různými směry díky laku na vlasy. Oblečení měl pomačkané a make-up rozmazaný. Ale kromě toho vypadaly jinak i jeho oči a tvář. Nevěděl, čím to je, co se změnilo, ale vypadal méně jako Bill, kterého vždy spatřoval v zrcadle.
Skličující pocit v jeho žaludku narůstal, čím déle zůstával v té místnosti, pachová stopa jeho nerozvážnosti byla všude kolem něj, vsakovala se do jeho vlasů, oblečení, do jeho kůže. Musel se tam odsud dostat.
Připravený jít domů a zaspat tu noční můru, ve kterou se celý tento večer proměnil, se Bill ujistil, že má všechno, s čím přišel, a prudce otevřel dveře. Párty v přízemí stále pokračovala, hudba se stále linula z místnosti, kde se většina lidí bavila tancem, alkoholem a sebou navzájem, ale Tom byl jediná věc, které Bill dokázal věnovat pozornost, jakmile se za ním zavřely dveře.
Anděl seděl na podlaze přes chodbu naproti ložnici, ze které Bill právě vyšel. Jeho oči byly nešťastné a truchlivé, když k Billovi vzhlédl. Kolena měl ohnutá až k hrudi a paže složené na nich. Bill neměl představu, jak dlouho tam byl, jak dlouho čekal, nebo co všechno viděl. Ale skutečnost, že tam byl, že čekal, poslala Billovy emoce do spirály. Chtěl se na něj vrhnout; chtěl na něj křičet; chtěl ho obejmout.
Nemusel se ptát, jestli Tom věděl, co se dělo za zavřenými dveřmi. Odpověď byla napsána po celé andělově ztrápené tváři. „Proč jsi mě nezachránil před tímhle, hm?“ Zeptal se Bill a hlas jej zradil a mírně mu zakolísal. Tom trochu víc zvedl bradu, aby se na Billa podíval zpříma a Bill mohl vidět utrpení v jeho očích. Nutilo jej to cítit se provinile za to, že byl dokonce i jen mírně naštvaný na dredatého chlapce, který pro něj za ten krátký čas znamenal tak moc.
Díval se, jak Tom polkl, než odpověděl. „Nemůžeš umřít na zlomené srdce,“ řekl a jeho vlastní hlas zakolísal v podstatě tím stejným způsobem jako ten Billův.
Neschopný argumentovat proti této logice, a neochotný být na Toma i nadále naštvaný, Bill se šoural po koberci na chodbě a posadil se vedle svého neviditelného přítele. Lehce sebou trhl, než našel alespoň napůl pohodlnou pozici, a pak si vytáhl kolena až pod bradu a napodobil tak způsob, jakým seděl Tom. Kousl se do rtu, když ucítil, jak napětí a smutek z jeho těla začaly okamžitě odtékat. Bylo to, jako by Tom dokázal přeměnit všechny špatné pocity v ty dobré, což bylo něco, o čem si byl Bill jistý, že to většina lidských přátel nedokáže. A po takovéhle noci to Bill od Toma definitivně potřeboval.
„Děkuju ti, že jsi tady,“ řekl tichým hlasem, nesoucím omluvný tón, o kterém si byl jistý, že ho Tom pochopí.
„Je mi líto, že jsi měl tak špatné chvíle.“
„Nebylo to všechno tak špatné,“ odpověděl Bill, ačkoliv když si v mysli procházel celý večer, uvědomil si, že většina toho byla strašná. Všechno to bylo špatné, nic nebylo správně. Nebyl to on. Nebyl si jistý, proč se o to vůbec snažil.
„Jako co?“
„Jako tohle,“ zašeptal Bill a otočil hlavu, aby spojil svůj pohled s Tomem. Přes to všechno, přes všechny ty frustrace a komplikace, Bill stále viděl Toma jako jednu z těch nejlepších věcí v jeho pozemském životě. „Tohle je pěkné.“
Ten komentář vyvolal u anděla jasný, ale opatrný úsměv. V gestu přátelství Tom zhoupl kolenem do strany, až narazil do Billova, a Bill zalapal po dechu. Na rozdíl od prvního okamžiku, kdy si myslel, že cítil Tomovu ruku, nyní si byl jistý, že právě cítil Tomovo koleno, jak narazilo do toho jeho. Jeho vlastní noha sebou po té kolizi trhla.
Tom se na Billa nejistě usmál.
„Já jsem to cítil,“ zašeptal Bill a s široce rozevřenýma očima zíral na svého andělského přítele. „Já vím, že ano.“
Tom k němu natáhl dlaň a Bill opatrně položil svou dlaň na tu jeho, jejich prsty se instinktivně zkroutily a propletly. Tomova ruka byla teplá, pevná, mozolnatá. Bill cítil záhyby a kosti pod jeho kůží.
„Panebože,“ vydechl, stiskl Tomovu ruku a Tom jej stiskl nazpět. „To děláš ty?“
Tom otevřel ústa k odpovědi a pak zavrtěl hlavou. „Pokud ano, pak nevím, co dělám jinak.“
„Tome,“ řekl Bill a polkl knedlík vzrušení a obav v hrdle. Nevěděl, jak dlouho to může trvat. V ten jeden jediný čas, kdy si myslel, že Toma cítil, to bylo pryč stejně tak rychle, jako to přišlo, až Bill věřil, že to ve skutečnosti vůbec necítil. Bill chtěl, aby to trvalo věčně.
„Jo?“ Vydechl Tom a zjistil, že je tou situací stejně tak okouzlený jako Bill.
„Nepouštěj mě.“
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Jak může být jeden díl tak deprimující a zároveň tak krásný. Chudák Bill, to co musel zažít s Georgem, bylo hrozné. Může být rád, že nebyl moc hrubý a neublížil mu.
To že na něj Tom čekal za dveřmi bylo nečekané. Myslela jsem si, že po něčem takovém bude trucovat. Vážně mě překvapil. A konečně se dotýkají!. To je naprosto skvělá věc. Myslím si, že je to prostě tím, že se milujou. Láska hory překoná. 😀 Jen mám obavu jaké to bude mít následky. VS to nenechá jen tak.
Nabitý díl. Díky Zuzu za překlad.
Mám v sobě naprosto rozporuplné pocity a netuším, zda brečet a nebo se radovat.
V prvé řadě musím říct, že mi bylo celý díl do breku a skutečně jsem k tomu neměla moc daleko. Tak tak jsem slzičky udržela! Tahle povídka mě začíná psychicky vyčerpávat, a bohužel to takhle pokračovalo i v tomhle díle. Billa je mi strašně líto! Na jednu stranu ho úplně chápu a i když dělal věci, které k němu nesedí a zpětně ani sám sebe nepoznával, nemám mu moc co zazlívat. Nikdo nemá tušení, jak hrozné pocity musí zažívat a jak špatně se ze všeho musí cítit. Chápu, že chtěl něco Tomovi, máme a i sá sobě dokázat, ačkoli se mu to šeredně vymstilo. Čert vem to, co dělal, špatné je, že se sám za sebe stydí a necítí se vůči tomu dobře.
Každopádně konec mě neuvěřitelně potěšil a rozjasnil celkově špatně laděný díl. Nejen, že jsem stejně jako Becs nečekala, že by tam mohl Tom na Billa čekat..protože jsem si taky myslela, že bude Tom spíš naštvaný nebo uražený a nebo tak smutný, že se Billovi tím tuplem neukáže. Ale on tam čekal. ♥ Sice byl smutňounký, ale byla tam a čekla na Billa. A nakonec se jej Bill mohl opět dotknout! A nejen jednou! ♥ To bylo opravdu něco dokonalého a jednoduše k tomu nemám slov. Jen jsem zírala a na zlepšení nálady jsem si ten odstaveček přečetla hned několikrát.
Strašně moc mě zajímá, proč se tohle děje a jak! Zatím mě napadá jediné rozumné vysvětlení a to to, že je tohle možné jen proto, že se ti dva milují. Každopádně mi to dává naději toho, že by se jednou mohl Tom zhmotnic celý a už napořád. Moc v to doufám!
Děkuji za smutný, ale nádherný díl! Díky, Zuzu! ♥
Chudák Bill doufám že se Tom zhmotní jinak povídka perfektní.
Bože, ten Bill je ale trouba. Chvilka falešné pýchy a jaký to vzalo konec. Jenom doufám, že mu tuhle slabou chvíli nebudou, kromě jeho vlastního svědomí, připomínat taky jeho spolužáci. Snad si nikdo nevšiml…
Ten závěr byl ovšem krásný a zároveň trochu smutný. Tom je stále víc hmatatelný. Co na tohle asi řekne VS.
Děkuji za překlad, těším se na pokračování.
Je mi ľúto tej nepodarenej pomsty celému svetu. Škoda, že si Bill v tom smútku a hneve neuvedomil čo robí, ale je fajn, že Tom tam bol a nakoniec to dopadlo pekne. Ďakujem za preklad.
Teda ta akce s Georgem mě šokovala 😱 Myslela jsem si, že to stopne buď Bill sám nebo že nějak zasáhne Tom. Jak to sakra funguje s tím dotýkáním? Jsem opravdu moc zvědavá 🤔