autor: ophelia_seven
Boj o moc
„Nemožný Kaulitz šel a našel si kluka,“ vykřikl posměšný hlas za Billem, když procházel chodbami po hodině angličtiny. Mířil do knihovny, zatímco zbytek davu se hnal rovnou do jídelny a jen si v průběhu brali pauzy vykřikovat poznámky o zvěstech, které zaslechli na chodbách mezi hodinami.
„Jo,“ promluvil další hlas, stejně hlasitý a stejně tak posměšný, „imaginárního kluka.“
Bill sklonil hlavu a prodíral se davem ve snaze najít si někde ve škole nějaké ústraní. Slyšel to celé dopoledne: bylo to vše, o čem ostatní dokázali mluvit. Ač si občas připadal neviditelný, a to i mezi svými přáteli, bylo zřejmé, že Bill byl znám i mezi ostatními studenty.
„Hej, Bille, kdy se s ním setkáme?“
Bill zaskřípal zuby a pokračoval ve své cestě skrz dav se sklopenou hlavou. Narážel do lidí, skoro jim šlapal na nohy a vrážel lokty do žeber, ale prostě se potřeboval dostat pryč. Chtěl jít domů dříve, ale věděl, že si nemůže dovolit zmeškat ještě nějaké další hodiny a stejně by mu to bylo k ničemu. Všichni si budou pamatovat Billa i jeho imaginárního přítele i druhý den. To nejlepší, co mohl udělat, bylo držet hlavu vzhůru a přenést se přes to. Nakonec si celá škola najde skandál ještě skandálnější, a na Billa opět všichni zapomenou. Bude zase stejně neviditelný jako Tom.
Když vstoupil do knihovny, konečně zvedl hlavu, s jistotou, že nikdo z těch, kteří zabírají místo v knihovně během oběda, se nebude starat o to, co o něm říká zbytek školy. Knižní závisláci se zřídkakdy zaplétali do kolotoče fám nebo do toho, kdo s kým zrovna chodí, a pokud ano, dělali to tiše mezi sebou a měli tu slušnost, aby si nepotvrzené zprávy nechali pro sebe. Bill pocítil úlevu, když se hluk z chodby ztlumil zavřením skleněných dveří od nejtiššího místa ve škole. Byl si jistý, že konečně unikl všem svým obavám – alespoň na chvíli – avšak první tvář, na kterou mu padl zrak, byla Clařina. Jejich pohledy se setkaly napříč místností a ona poté provinile sklopila hlavu. Bill chtěl jít za ní, chovat se, jako by se nic nestalo, ale nemohl.
Věděl, že ona je ta, kdo rozšířil tu fámu: byla jediná, kdo o Tomovi kdy slyšela. Možná to byl omyl, jen jednoduché předání informace kamarádce, ale zprávy se šířily rychle a Bill se tak musel vypořádat se situací, o které si ani on sám nebyl jistý, že ji dokáže vysvětlit. Začínal v sobě cítit nával bouře a prostě se nedokázal přimět, aby se k ní posadil, a tak sklonil hlavu a zamířil se svými věcmi ke stolu v rohu, daleko od stolu, kde seděla Clara. Bill otevřel svůj sešit matematiky a zamýšlel trochou počítání izolovat všechny své myšlenky a posměšky z celého dne.
A na chvíli to fungovalo. Podařilo se mu napsat polovinu strany příkladů a řešení, aniž by mu hlavou proběhla jediná myšlenka na cokoliv jiného, než na rovnice před ním, před tím, než mu na sešit padl stín, který se tam rýsoval jako ošklivý mrak uprostřed slunného dne. Čekal a doufal, že zase zmizí, ale nestalo se tak a nakonec musel vzhlédnout a setkat se s pohledem své zrádkyně.
„Ahoj, Bille,“ řekla Clara hlasem se stejným podílem sladkosti a viny.
„Ahoj,“ odpověděl, ale jeho hlas byl úsečný a chladný, sotva přátelský, ale ani ne nepřátelský. Zůstal nezaujatý, dokonce, i když její tvář schlíple povadla.
„Já se opravdu omlouvám za… však víš, že to ostatní zjistili.“ Byla to ona, nemohl si Bill pomoct, aby si triumfálně nepomyslel. Nicméně, vítězství přišlo i se svojí cenou. S cenou za jeho osamělou existenci, jeho neviditelnost mezi vrstevníky. „Jen jsem se o tom zmínila před pár přáteli – byli zvědaví, víš… Neuvědomila jsem si, že se o to budou tak moc starat, nebo že z toho budou dokonce dělat tak velkou věc.“
„No,“ Bill pokrčil rameny, snažil se zůstat stejně nestranný jako předtím, ale struny v jeho srdci poskočily a nevědomky s ním manipulovaly. Neměl mnoho blízkých společníků, a myslel si, že by možná mohl najít v tmavovlasé dívce se sladkým úsměvem kamarádku, ale teď už si tím nebyl tak jistý. Musel si připomenout, že ona byla v podstatě ten důvod, proč se vůbec skrýval v knihovně. „Starají se, a na tom nezáleží.“
Bill shlédl dolů na svůj úkol do matematiky, ale koutkem oka mohl vidět dívku, jak tam stojí a přemýšlivě se kouše do rtu. Mlčela však několik minut, než k ní Bill opět tázavě vzhlédl.
„Tento víkend bude párty u Jacoba Deana,“ řekla nejistě. Při pohledu na její tvář si Bill vzpomněl na to, co mu řekl Tom. Ptala se tě na ty věci jen proto, že se jí líbíš, víš. Opravdu? Mohl by to spatřit někde v jejích očích? Vypadala pouze nervózně, omluvně. „Měl bys přijít, vezmi Toma. Ráda bych ho poznala.“
Billovi poklesl žaludek jen při pomyšlení, že bude muset okamžitě přijít s výmluvou. „Já nevím,“ zkusil a doufal, že nebude nějakou výmluvu žádat, protože on byl opravdu hrozný lhář. Nemohl jí prostě říct, že Tom tam bude. Ne, když věděl, že Tom by tam být nemohl, dokonce ani když pro Billa by tam byl. „Je hodně zaneprázdněný… pracuje, víš. Takže možná?“
„No, ale ty bys měl stejně přijít,“ nabídla a rozšířila tak pozváni na Billa osobně, a Bill k ní najednou pocítil méně podráždění a více odpuštění. Skutečně se snažila omluvit, někam ho pozvat, jít ven a bavit se. Bylo to víc, než do čeho jej někdy zahrnul kterýkoliv z jeho ostatních přátel.
„Možná,“ řekl nezávazně. „Pořád se snažím všechno dohnat.“ Byla to jen malá lež, ještě stále nedohnal všechny domácí úkoly, ale už se blížil ke konci.
„Chápu,“ souhlasila lehce a pak rozpačitě přesunula váhu z jedné nohy na druhou. „No, tak já… půjdu zpátky a nechám tě o samotě.“
„Můžeš si sednout tady,“ našel Bill sám sebe, jak okamžitě odpovídá, ale věděl, že jeho stěna opatrnosti kolem ní byla o něco vyšší. Bublina důvěry, kterou začal rozšiřovat i na tuto sladkou dívku, kterou znal matně už od dětství, ji už neobsahovala. V tuto chvíli se skládala z jeho matky a Toma – Toma, kterého nikdo nemohl vidět, Toma, který mu zachránil život. Clara byla stále dočasná součást jeho života, variabilní subjekt podléhající změnám.
Týden. Billovi to bylo připomenuto hned, jakmile otevřel dveře svého pokoje s nadějí, že tam najde Toma, jak se válí na jeho posteli a nenašel nic z toho, co očekával a neviděl Toma už více než týden. A týden byla dlouhá doba. Bylo to dost dlouho na to, aby na škole vznikla fáma o Billově imaginárním příteli, bylo to dost dlouho, aby Bill začal být posedlý tím, co udělal, co udělal Tom. Byla to dlouhá doba, ale nebylo to dostatečně dlouho, aby Bill hodil vše za hlavu.
Čím více dní uběhlo bez Tomovy přítomnosti, tím více se tím Bill užíral, přemýšlel, jestli možná neměl něco udělat jinak. Možná měl přestat, jakmile se Tom objevil, možná neměl vůbec ani začít. Možná se měl více snažit, aby tam Tom poté zůstal, aby se mohl ujistit, že mezi nimi nebude nic rozpačité. Možná, že to bylo ještě předtím – možná, že to bylo tím, že slyšel, jak ho Bill nazval svým klukem. Možná, možná, možná. Vše, co měl Bill na konci týdne, byla hrstka možná a žádná logická vysvětlení pro Tomovo zmizení.
Bill odkopl boty u dveří svého pokoje a batoh odhodil na postel. Charlie ho následoval po schodech nahoru a položil se na zem vedle postele s hlavou mezi předními tlapami, zatímco očima sledoval Billa po místnosti. Bill nepřítomně procházel po tom malém prostoru, zvedal věci a vracel je na své místo, jako by to udělal Tom, kdyby tam během týdne vůbec byl.
„Co myslíš, Charlie?“ zeptal se Bill psa, když zvedl list papíru plný Tomových čmáranic. „Myslíš, že se pro ně vrátí?“
Charlie zakňučel, posunul hlavu na stranu a několikrát mrskl ocasem o koberec. Bill souhlasně přikývl, zmačkal papír do kuličky a hodil ho do koše vedle stolu. V dalším okamžiku se naklonil, vytáhl ho ven a pokreslenou stránku uhladil. Nakrčil nos směrem k psovi a povzdechl si. „Dostal jsem se do pěkné šlamastyky, co? Pokud nemluvím se psem, mluvím s neviditelnou osobou. To je prostě skvělé.“
Charlie sledoval, jak Bill popadl batoh z postele a posadil se k psacímu stolu, jak se rozhodl, že dokončí všechny své úkoly. Týden bez Tomova sladkého rozptylování byl týden, kdy byl Bill schopen poprat se s většinou ze svých zmeškaných úkolů. Dokonce i jeho Romeo a Julie úkol byl dokončen – nekonkrétně, ale ne do té míry, aby to bylo nesrozumitelné. Stále to našlo způsob, aby to vyhovělo všem zásadám, které pro to jejich učitel nastavil, a to Bill ani nemusel použít jako příklad imaginární přátele.
Billova matka už byla doma v době, kdy dokončil všechny své úkoly a on zjistil, že nemá co dělat. Společně udělali večeři a užívali si lehkou konverzaci, zatímco jedli. Billovi bylo jasné v okamžicích, kdy se probral ze svých vlastních myšlenek a věnoval své matce pozornost, že ona sama má něco na srdci. Nebo prostě měla jen dlouhý den. Po večeři jí Bill řekl, aby se šla vykoupat a odpočinout si, zatímco on uklidí kuchyň. Nejprve byla trochu neochotná, ale pak jí přes tvář přelétla úleva, přikývla, a na tvář mu vtiskla malou vděčnou pusu.
Celou tu dobu Bill stále čekal na Toma a přál si, aby se kvůli něčemu ukázal, i kdyby to mělo být jen proto, aby Billa za něco sekýroval. Bill ho chtěl vidět, chtěl si být jistý, že to, co udělal – co dovolil, aby se stalo – nebude mít negativní dopad na jejich nadějný vztah nebo přátelství, nebo jakýkoliv název to vyžadovalo.
Dal si v kuchyni na čas, protahoval své činnosti v naději, že čím déle se udrží zaneprázdněný, tím méně bude myslet na Toma. Ačkoliv to ve skutečnosti moc nefungovalo, protože i když pracoval na oplachování nádobí, naplnění myčky, utírání stolu a linky, zametání podlahy a vynášení odpadků, Tom byl stále v popředí jeho mysli a Bill se kousal do rtu v obavách a frustraci.
Jak mohl být tak hloupý? Jak mohl dovolit sám sobě překročení takové hranice?
Když měl Bill v kuchyni hotovo, vylezl po schodech do svého pokoje, jen aby zjistil, že být v něm, když je prázdný a bez Toma, je téměř nesnesitelné, a tak putoval zpátky po schodech dolů a posadil se na gauč před mihotavé světlo televize. Jeho mysl bloudila a nikdy se zcela neusadila u aktuálního programu televize. Čím déle tam nehybně seděl, tím více frustrovaným se stával. Vinil z Tomova zmizení sám sebe, ale proč nemohl hodit vinu za ten zbytek na samotného anděla? Nemusel se u Billa zjevit tak, jak se zjevil. Nemusel zůstat tak, jako zůstal, nebo pobízet Billa tak, jako ho pobízel. A mohl se během týdne vrátit, i kdyby jen proto, aby dal Billovi vědět, že jsou okay. Nebo i kdyby to tak nebylo, mohl se ukázat.
Měl se ukázat.
Bill zíral na televizi prázdnýma očima a nechal tmu, aby jej pohltila, a myšlenky, aby nekontrolovatelně probíhaly jeho myslí. Až jakmile koutkem oka spatřil, jak něco zablikalo, zamrkal a probral se z transu. Bill otočil hlavu a zjistil, že přímo tady v jejich obývacím pokoji stojí anděl. Ale nebyl to anděl, v kterého doufal po celý týden, Tom mohl být dál považován za nezvěstného. Místo toho stál přímo před Billem s pažemi zkříženými na hrudi Andy, se střapatými blond vlasy na vrcholu hlavu a grimasou na tváři.
Bill se chtěl propadnout do polštářů na gauči a zmizet už jen pod tím pohledem, ale než stačil utéct, uvědomil si, že Andy je ta nejbližší věc k Tomovi, kterou za celý týden viděl. A on bral všechno, co mohl dostat.
„Ahoj, Andy,“ pozdravil opatrně, tichým hlasem, přestože věděl, že jeho matka je stále nahoře v koupelně a dopřává si tolik zaslouženou lázeň. „Co tu děláš?“
„Jsem tady, protože mám obavy,“ odpověděl Andy vážně a beze srandy, a Bill pocítil potřebu trochu se přikrčit, jako by se spálil, jak chlad vycházející z blonďatého anděla plnil celou místnost a způsoboval mu husí kůži. Nevypadal, jako by měl obavy, pokud by Bill měl být upřímný. Vypadal trochu podrážděně, když už nic jiného. „Doufám, že víš, že zamilování se do vlastního strážce povede jen k problémům.“
Bill bojoval s nutkáním odfrknout si nad tou myšlenkou, na kterou už sám přišel, a plakat při pomyšlení, že z toho byl skutečně obviněn, což znamenalo, že i někdo jiný si všiml jeho citů k Tomovi. Někdo jiný, jiný než on sám, mohl vidět, jak byl sám z celé té situace v rozporu. „Samozřejmě, že vím,“ odsekl Bill v odpovědi a budoval kolem sebe zdi obrany, aby Andy zůstal venku a jemu nebylo ublíženo. „Nejsem hloupý.“
„Pak taky pravděpodobně víš, že neexistuje žádný způsob, jak byste ty a Tom mohli mít někdy nějaký druh skutečného vztahu,“ obvinil ho Andy, a ačkoliv byl Bill ve stoje vyšší, mohl téměř cítit, jak se sám zmenšuje pod planoucím pohledem rozohněného anděla.
„Jak jsem řekl,“ odpověděl Bill, zatínal zuby a snažil se vybudovat tyto zdi výše a rychleji, „nejsem hloupý.“ Andreasova slova jej začínala dostávat, způsob, jakým se na něj díval, jak s ním mluvil, nutil jej cítit se jako idiot za to, že něco cítí k té jediné osobě, která kdy přišla na Billovu záchranu, kterou nikdy neobtěžovalo trávit s ním čas a nedělat přitom absolutně nic jen proto, aby nebyl osamělý. Bill nikdy neměl přítele, jako byl Tom, nekonvenčnost stranou.
„Jen se tě snažím varovat,“ řekl Andy, jeho slova se zjemnila, ale ne jeho tón. Jeho slova byla stále chladná a kousavá, cenila na Billa své ošklivé zuby pravdy. „Nebylo by to fér ani pro jednoho z vás. A Tom ti nikdy nebude moct oplatit city, které k němu možná chováš.“
Na to Bill vstal, rozhořčený, v očích ho pálily slzy, které odmítal propustit. Tohle, jak si byl jistý, nebyla pravda. Tom mohl cítit tah přátelství, takže Bill neviděl důvod, proč by nemohl cítit tah něčeho více. No, možná by nikdy nebyli schopni spolu chodit po ulicích a držet se za ruce, ale to neznamenalo, že Tom nemohl cítit to samé.
Bill otevřel ústa, aby sám odvětil něco ostrého a kousavého, ale další slova, která naplnila místnost, nebyla jeho vlastní.
„Co si myslíš, že děláš?“
Bill se otočil ke třetímu hlasu v místnosti a našel Toma, který stál za ním. Zíral na Andyho přes Billovo rameno a Bill si nebyl jistý, jestli cítí úlevu, že tam Tom je, nebo jestli panikaří ze spalujícího pohledu v Tomových očích. Bill ho nikdy neviděl tak naštvaného, tak rozrušeného, a napadlo ho, jestli to bylo proto, že věci, které Andy říkal, byly pravdivé. Možná, že by k němu Tom nikdy necítil to samé. Možná budou Billovy rychle vybudované city navždy nenaplněné.
Tom položil ruku na Billovo rameno, zatímco dál zíral na blonďatého anděla na druhé straně místnosti, a Bill se okamžitě cítil klidnější, uvolněnější, i když váhu Tomovy ruky fyzicky necítil. Jestli to byl nějaký druh Tomovy uklidňující síly, anebo jen myšlenka na to, že je tam Tom s ním, to si Bill nebyl jistý.
„Tome-“ začal Andy, zatímco Bill zíral s vykulenýma očima na menšího anděla, jehož chování se změnilo v okamžiku, kdy se Tom objevil.
„Nemáš lidi, které bys měl jít chránit nebo tak něco?“
„Snažím se chránit tebe,“ odsekl Andy krátce a podrážděně. Zjevně nebyl ten, kdo by se staral o neschválení dobře myšleného záměru.
„No, já nepotřebuju ochranu,“ řekl Tom, jeho tón byl konečný, jak přitom Billa obešel. Dredatý mladík se tyčil nad Andym a Bill usoudil, že i jen jeho hrozivá přítomnost by stačila, aby kohokoliv vyděsila až do podvolení se. Zejména s pohledem, který Bill zachytil v jeho očích jen před malým okamžikem. „Prostě běž.“
Andy se už nedohadoval. Tom poodstoupil a otočil se k Billovi a blonďatý anděl zmizel.
„Je mi líto, že tě rozrušil. Občas-“ Tom se zarazil a frustrovaně zaťal zuby. Bill znal ten pocit až příliš dobře. Jakmile zůstal s Tomem sám, všechny jeho pocity z dřívějška jej náhle opět zaplavily. Tom mu zmizel na více než týden, nedal nijak najevo, že by byl stále kolem, přinutil Billa cítit se na hovno, jako by udělal něco špatného.
„Kde jsi byl?“ Chtěl Bill vědět, oči měl stále ještě trochu vodnaté od slz, které odmítl vyplakat.
„Pryč,“ odpověděl Tom neurčitě, zvedl si ruku ke krku a rozmasírovával si trochu napětí. „Není to nic, s čím by sis musel dělat starosti. Je prostě lepší, když se budu více držet dál.“
„Opustil jsi mě na týden poté, co jsi udělal tamto,“ zasyčel Bill a jeho hlas se s každou vteřinou zvyšoval, „a pak se vrátíš a nečekáš, že budu chtít nějaké skutečné vysvětlení?“
„Bille, ty tomu nerozumíš.“
„Ne,“ vyprskl zpátky naštvaně. „Nerozumím. Vysvětli mi to. Protože všechno, co vím, je, že jsem ze sebe udělal idiota, a ty ses prostě zvedl a bez vysvětlení odešel. A byl jsi pryč tak dlouho, že jsem z toho začal vinit sebe, ale já-„
„Nedělej to,“ vzdechl Tom a přerušil tak Billa v polovině jeho proslovu. „Neobviňuj sám sebe.“
„Máš vůbec představu, jaké to je, trčet tady každý den a čekat, až se znovu objevíš?“
Tom mrzutě přikývl, slova VS a Andyho se mu rozléhala myslí. Bylo nespravedlivé Billa takhle popotahovat, nutit jej cítil věci, které začínal cítit. Říkali, že je Tom sobecký, že se musí stáhnout a nasměrovat Billa jinými směry, zdravějšími. Ale problém byl, že Tom prostě nemohl. Cítil ty stejné věci, to stejné táhnutí, stejnou frustraci, stejnou cihlovou zeď na každém kroku.
„Ty nevíš, jaké to je, protože ty máš všechnu moc.“ Billův hlas vzrostl na nebezpečnou úroveň, a i když se Tom chtěl dohadovat, že ví, jaké to je, že to cítí taky, věděl, že nemůže. Protože Billa stále mohl vidět, dokonce i když Bill jej vidět nemohl. Bylo to jiné; Bill byl Tomův život, jeho práce, jeho úkol po dvacet čtyři hodin denně. Tom byl jen malý kousek Billova života, něco drobného v dlouhodobém horizontu, ale dost velkého na to, aby to zanechalo velkou díru, když to chybělo.
„Bille-“ Tom se jej pokoušel varovat, aby svůj hlas ztišil, aby nekřičel v domě, kde byla jeho matka, ale Bill neposlouchal. Pokračoval ve své tirádě.
„Je to naprosto nefér, že se můžeš prostě zvednout a odejít, kdykoliv chceš, a pak se zase objevíš, kdykoliv chceš. Máš veškerou kontrolu, všechnu sílu. A tak jsem z toho jednou těžil a mohl jsem žít, no a co? Ale víš co-„
„Bille?“ Bill prudce zavřel ústa a otočil hlavu, aby spatřil svou matku, jak stojí ve dveřích obývacího pokoje s županem omotaným těsně kolem těla, jak naklání hlavu na svého syna. Její oči byly přimhouřené s obavami a zmatkem. „S kým to mluvíš?“
Billova mysl potemněla a vyschlo mu v ústech.
„Sám se sebou,“ nabídl Tom rychle vysvětlení. „Bude to znít méně šíleně než pravda.“
Ale Bill byl stále podrážděný a neochotný přijmout Tomovu pomoc. „Já jen… nacvičoval jsem si projev,“ řekl místo toho, slova z něj vycházela pomalu a namáhavě.
„Aha?“ Matčino obočí se zvědavě vyklenulo. „Ale ty nemáš řečnické hodiny.“
„Musíš jeden přednést v hodině angličtiny,“ změnil Tom svůj originální nápad, aby se přizpůsobil tomu Billovu a stále tak nabízel pomoc, kterou byl Bill ještě příliš tvrdohlavý přijmout.
Nepřímo zahučel na anděla, který stál vedle něj. „Mluvil jsem sám se sebou, okay? Je to zločin?“ Nechtěl, aby ta slova vyzněla tak chladně a drsně a začal se cítit provinile v okamžiku, kdy mu vyšla z úst. Jeho matka ustoupila vzad, jako by ji udeřil do tváře. Její prsty se sevřely kolem dvou částí županu blízko vrchní části, jako by se chtěla před těmi slovy ochránit.
„Bojím se o tebe,“ řekla, ublížení a obava byly v jejích očích bolestně zřejmé. „Od té nehody ses změnil. Více spíš a tvoje změny nálad se dostaly mimo kontrolu. Víc se uzavíráš do sebe. Sotva vůbec někdy něco děláš, a teď-“ Odmlčela se a Bill ani neměl čas jí skočit do řeči. „Teď mluvíš sám se sebou. Myslím, že máš možná tu nemoc – jak se to jmenuje?“
„PTSS?“ nabídl Bill a poté okamžitě zavrtěl hlavou. „Mami, já nemám posttraumatický-„
„Zítra zavolám doktorovi. Možná by mohl pomoct.“
„Mami, je mi fajn,“ řekl Bill tvrdošíjně a zkřížil si ruce na prsou. „Nezavírám se do sebe. Tento víkend jdu na párty.“ Jeho matka se zatvářila téměř úlevně. Koutkem oka mohl vidět Toma, jenž vypadal méně než nadšeně, a to jej nutilo chtít tam jít ještě víc. „Jedna holka ze školy mě pozvala,“ dodal, jako by to mělo upevnit jeho plány a možná dokonce i věnovat Tomovi nějaký extra úder.
„Jsi si jistý, že se cítíš na to, abys šel?“ Zeptala se ho matka a Bill protočil oči.
Copak právě neřekla, že se potřebuje víc dostat ven?
„Ano,“ řekl pevně, i když na něj Tom zíral mlčky přes celou místnost s rukama založenýma na hrudi. „Budu v pořádku.“
Věděl, že bude v pořádku, protože věřil Tomovi, že se o to postará.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Proč mam pocit že Bill bude vyvadet nějaké šílenosti jen aby upoutal a naštval Toma?
Bože, doufám že to co Andy Billovi řekl není pravda. Musí být něco, co se dá udělat, aby byli spolu.
Uvažovala jsem, kdo je na tom hůř? Bill protože je opravdu v té pozici, kdy může jen čekat jestli se Tom objeví. Nebo Tom, který se může jen dívat, ale má zakázano cokoliv udělat. Tohle je hrozná situace.
Snad Billa nenapadne vyvádět nějaké blbosti, aby upoutal Tomovo pozornost.Mohlo by to dopadnout dost špatně a pokud Tom bude reagovat nepřiměřeně mohl by ho VS dostat od Billa úplně pryč. To je, ale pitomá situace. Doufám, že už se jim brzo podaří najít něco pozitivního.
Děkuji Zuzu za překlad. 🙂
Jejda, tak tohle je ještě horší, než jsem čekala! 🙁 Neumím už ani slovy popsat, jak moc je mi Billa líto a nejhorší je, že nikdo ani neví, jak to všechno zlepšit. Toma si asi těžko vytluče z hlavy, ještě k tomu když moc přátel nemá a nikdy s nikým nebyl tak rád, jako s Tomem. VS se klidně může stavět na hlavu, ale tohle se už nenapraví.
A naprosto chápu, že chce jít Bill na párty. Ví, že Tom by byl asi trochu proti, protože se může vždycky něco stát a Bill je momentálně na Toma naštvaný, takže chápu, že dělá věci na truc. Doufám ale, že se nic nesemele.
Taky čekám, kdy VS konečně dojde, že jsou do sebe ti dva zamilovaní a že nemá cenu je trápit. Já chápu, že takhle to být nemělo a že je to proti pravidlům, ale proč bránit lásce, ačkoli je jiná než všechny ostatní? Taky doufám, že Tom najde někde skulinku nebo kluci přijdou na něco, a že nakonec spolu budou moct být. Momentálně je mi ze všeho jen smutno. 🙁
Moc děkuji za skvělý překlad, Zuzu! ♥
Clara je ale husa že vše vykecala jsem zvědava co bude na party.
Billa mi je príšerne ľúto a keď Tomovi vyčítal kontrolu nad všetkým mal úplnú pravdu. Zdá sa, že Tom trochu žiarli kvôli tej párty? Možno naozaj pôjde s Billom:) Dúfam, že ich čakajú aj nejaké pekné chvíle, Bill si nezaslúži byť stále sám:( Ďakujem za preklad Zuzu:)
Ta Clara je ale slepice, ale věřím, že to nemyslela zle. Zřejmě jí prostě nedošlo, jak okolí na tuhle informaci zareaguje.
Ale teď je mi líto hlavně Billa, Toma a taky Andyho. Chudák to zřejmě myslel taky dobře, jenže si pěkně naběhl. Tom je na něho pěkně nakrknutý. Bill je taky naštvaný a celkově se to moc dobře nevyvíjí. Ale když je tahle povídka o andělech, potají doufám v nějaký zázrak. 😀
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.