autor: Saline A.
„Určitě budeš v pořádku? Víš, že stačí říct slovo a já zavolám Rie, aby přiletěla,“ Tom starostlivě svíral bratrova ramena, zatímco několik cestujících z letištního salónku je zvědavě sledovalo.
Bill pobaveně protočil očima. „Samozřejmě, že to tady zvládnu sám, Tome. Vždyť víš, že tady mám naplánovanou nějakou práci, sejdu se s klukama a tak. Navíc potřebuješ zkontrolovat, jestli se máma pořádně stará o psy!“
„Já vím, já vím. Jen se cítím opravdu příšerně, že tě tady nechávám. Co když se něco stane?“
„Jako třeba co? Bu znovu něco posere?“ tentokrát Bill sevřel Tomova ramena v konejšivém gestu. „To už jednou udělal, pamatuješ? Něco mi říká, že minimálně příští dva týdny se to rozhodně nestane. Můžeš být klidný.“
„Bille, kdyby se cokoliv dělo, musíš mi ihned zavolat, jasné? L. A. je jen pár hodin odtud a já můžu kdykoliv sednout do letadla a být tady s tebou a…“
„Tome!“ Bill bratra rázně zastavil, zatahal ho za uvolněný pramínek vlasů. „Jsem velkej kluk. Mám k dispozici ochranku, přátele, Bua… Užij si čas se svou přítelkyní a všechny moc pozdravuj. Jen… Neříkej prosím nikomu o tom, co se tady děje. Nechci, aby se o tom vědělo, alespoň prozatím.“
Tom zaúpěl a chvatně Billa objal. „Volej a piš. Jakmile bys byl jen trošičku smutný, okamžitě se mi ozvi! A jemu vyřiď, že pokud budeš byť jen na vteřinku kvůli němu smutný, zabiju ho.“
„Taky tě mám rád,“ Bill se s úsměvem k bratrovi na okamžik přitulil, než se rozumně odtáhl. „Měl bys jít. Za dva týdny si tě tu vyzvednu, tak ne, že budete mít zpoždění!“ zazubil se spokojeně.
Viděl, jak Tom bojuje s touhou zůstat s ním a dohlížet na něj a touhou letět za Riou, která ho netrpělivě očekávala. Aby usnadnil jeho rozhodování, s úsměvem se předal do rukou ochranky, aby ho bezpečně dostala z letiště, na kterém vzbudili poměrně velký rozruch. Netoužil po ničem jiném, než aby ho odvedli k autu a nechali jít. Potřeboval se projet, cítit svobodu ve svých rukou a smyslech.
FLASHBACK
Cítil teplý letní vítr, jak si pohrává s jeho vlasy, zatímco ručička tachometru se nebezpečně rychle blížila ke stále vyšší číslici. Chtělo se mu brečet, ale slzy v očích necítil už poměrně dlouhou dobu. Nepamatoval si, kdy naposledy brečel, ale věděl, že to nechce zažít znovu. Vzpomínka na bolest, která slzy doprovázela, byla příliš silná.
Aaliyah. Tak už se konečně dostala na svět ta, kvůli které jemu svět skončil. Zatímco ona získala tu největší výhru svého života v podobě svého otce, Bill přesně o tohoto muže přišel. Nemohl jí nic vyčítat, ale stejně ho v srdci závistivě píchlo vždy, když mu její jméno vyvstalo na jazyku. Aaliyah.
Ukazatel tachometru se zasekl na maximu s jasným varováním, že by měl mladý muž zpomalit dřív, než dojde k nějakému neštěstí, ale jemu to bylo úplně jedno. Nohou z pedálu neuhnul ani o kousek. Soustředil se na rovnou silnici před sebou, všemi svými smysly vnímal svobodu, kterou mu nepřiměřená rychlost dávala, ignoruje jakákoliv rizika. Neměl ponětí, proč udělal takovou hloupost, že si sedl k internetu a vyhledal Bushidovo jméno. Začátečnická chyba, která ho stála několik měsíců tvrdé práce na tom, aby se dostal z nejhlubšího dna.
Před očima se mu zatmělo, jak slzy znovu našly cestu k jeho očím. Noha z rychlostního pedálu sklouzla, jak se Bill hlasitě rozeštkal.
Aaliyah byla poslední, na co myslel, než jeho auto prorazilo svodidla.
Bill s nejvyšší opatrností, ale zároveň co nejrychleji zajel ke krajnici, jen aby mohl chvatně vystoupit a vyzvracet celý obsah svého žaludku. Jeho dech ještě nebyl na normální frekvenci a slzy mu stékaly po tvářích, když vytáčel Bushidovo číslo s žádostí o pomoc.
Smýknutí přímo za jeho autem ho upozornilo, že mu přijela podpora, ale neměl sílu zvednout hlavu a podívat se. Seděl zády opřený o své auto s hlavou složenou v dlaních, za posledních dvacet minut ani na okamžik nepřestal plakat. Šok z náhlé vzpomínky ho úplně omráčil, nedokázal se z ní vzpamatovat.
„Byl jsem tady, co nejrychleji to šlo,“ vyhrkl Bushido, sotva před chlapce poklekl. S použitím jemného násilí mu nadzvedl hlavu. „Jsi v pořádku?“
„Boural jsem,“ zašeptal Bill.
„Cože?“ Bushidovy zorničky se vyděšeně rozšířily, okamžitě zkoumal Billovo tělo ve snaze najít jakoukoliv stopu zranění, málem už vytahoval telefon a volal záchranku, když se znovu ozval Billův tichý hlas.
„Ne dnes… V L. A.“ vděčně se schoval do Bushidova objetí, vyčerpaně si o něj opřel hlavu. „Několik měsíců po tom, co jsme se přestěhovali a Alex mě dával dohromady… Jsem si tě vyhledal na internetu.“
„Bille…“
„Bylo to, jako kdybych si do srdce vrazil nůž,“ zamumlal. Rozhodl se pomlčet o pravém důvodu jeho nehody, nechtěl mu ublížit. „Jel jsem se projet a … Tak dlouho jsem neplakal, myslel jsem, že jsem to zapomněl, ale pak najednou jsem se rozbrečel a prorazil svodidla. Ztratil jsem kontrolu nad vlastním vozem, ocitl jsem se v jakémsi šoku, nedokážu vůbec vysvětlit, co se stalo. Jen obrovským štěstím jsem sundal nohu z pedálu, abych nenaboural v plné rychlosti. Jel jsem 170km/h, Anisi,“ vzhlédl k němu. „Mohl jsem se zabít.“
„Co se stalo teď?“
„Já nevím. Vzpomněl jsem si na to a najednou jsem nemohl dýchat a chtělo se mi zvracet, musel jsem hned zastavit. Proboha, úplně jsem na to zapomněl,“ roztřesenými prsty si zajel do vlasů. „Omlouvám se, že jsem tě sem zavolal, ale Tom před chvílí odletěl za Riou a já nevěděl, co mám dělat. Bál jsem se, že se něco stane, já…“
„Bille,“ Anis něžně zvedl jeho bradu a políbil ho na čelo. „Já se na tebe nezlobím. Vyděsilo mě, že by se ti něco mohlo stát. Jsem rád, že jsi v pořádku,“ pevně ho k sobě přitiskl. „V tomhle stavu ale nemůžeš řídit.“
„Nemůžu tady to auto nechat, je z půjčovny. Když se ztratí, tak…“
„Zavoláme odtahovku, ať si pro něj přijedou. Tebe ale v žádném případě nenechám znovu si sednout za volant. Ne dnes, ne v tomhle stavu. Odvezu tě k sobě, aby ses pořádně prospal a já měl jistotu, že už je ti líp.“
Byl příliš vyčerpaný na to, aby mu snad mohl odporovat, takže jen tupě přikývl. Nechal se opatrně postavit na nohy a z auta si vyndal všechny svoje věci, než pomalu zamířil k Bushidovu autu. Na přední sedačce se stulil do klubíčka, okamžitě s mužem proplétaje prsty. Nemusel nic říkat, oba cítili to samé – vděk, že stále můžou sedět vedle sebe, oba živí.
V Anisově posteli prospal několik hodin, zatímco Bushido seděl u svého počítače a v čiré hrůze z předchozího zážitku vyhledával veškeré informace o Billově nehodě. Přestože v Americe se dvojčatům paparazzi tolik nevěnovali, bylo mu naprosto jasné, že něco jako bouračka frontmana celosvětově známé kapely jim utéct nemohlo. A taky že neuteklo. Už při prvním pohledu na fotografie z místa nehody se Bushidovi udělalo zle. Auto bylo kompletně zdemolované, a přesně jak říkaly titulky článků, byl jen zázrak, že Bill vyvázl živý. Jeho tělo utrpělo nespočet zranění, k nejhorším naštěstí ale patřily „jen“ zlomeniny a těžký otřes mozku.
Jakmile zjistil veškeré informace o tom, co se stalo, a jaké byly následky, zamířil do ložnice a k Billovi se zezadu přitiskl. Celým svým tělem objal mladíkovo drobné tělo, jako by se snad snažil vtisknout ho do sebe.
„Anisi?“ Rozespalý hlas se rozezněl pokojem, než se Bill pomalu otočil v pevném objetí.
„Jsem tady, maličký. Klidně ještě spi.“
„Nechci spát. Zdá se mi o té nehodě,“ mladík s výdechem zabloudil rukama pod Bushidovo tričko, jen aby mu byl ještě trochu blíž. „Promiň, nechtěl jsem ti vůbec říkat, že se to stalo. Jsi zbytečně vystresovaný kvůli tomu.“
„Ne, jsem vystresovaný proto, že jsem o tom vůbec nevěděl,“ Bushido se zamračil, prsty čechral havraní vlasy. „Díky bohu nešlo o nic extrémně vážného, ale měl jsem to vědět, abych za tebou mohl přijet, vidět tě…“
Bill se pousmál, rty jemně přejel po mužově rameni. „Bylo lepší, žes tam nebyl. Vypadal jsem příšerně. A taky by mi to asi přitížilo, víš? Nebyl jsem na tom ještě tak dobře, abych zvládl tvoji přítomnost. Vezmi si, jak špatně mi bylo, když jsem tě viděl poprvé v Berlíně…“
„Já vím,“ povzdech opustil Bushidovy rty. Zcela nevědomky, bezelstně pomohl Billovi osvobodit se ze svrchní části oděvů. Prsty přejel přes útlý pas, s úsměvem sledoval husinu, která se na pokožce objevila v místě, kde se jejich kůže dotkly. „Ale ten pocit, že jsi někde ležel zraněný a já tam nebyl…“
„Už jsem v pořádku… Nic mi není.“
Snad to bylo tichým hlasem, kterým Bill k muži promlouval, jeho jemnou vůní nebo snad způsob, jakým se tisknul k Bushidovým dlaním. Ať už to bylo tím či oním, Bushido se plně odevzdal vlastní touze, když přitiskl rty na Billovy. Líbal ho tvrdě, pevně k sobě tisknul křehké tělo. Těžko říct, kdo z těch dvou byl žádostivější, zatímco oblečení létalo vzduchem. Už po krátké chvíli se oba ocitli nazí, ztracení mimo realitu tohoto světa. Teprve až ve chvíli, kdy jejich těla splynula v jedno, se probrali z transu. V tu chvíli si také uvědomili, že skutečný život, který tak dlouho postrádali, mají jeden ve druhém.
„Jak ses dostal k tomuhle bytu? Původně jsem přemýšlel, že bychom si s Tomem taky něco pronajali na těch pár měsíců, ale lidé ze Superstar tvrdili, že se tu nedá nic sehnat na tak krátkou dobu.“
„Mám všude svoje známé,“ Bushido s úsměvem vtiskl polibek na mladíkovy prsty, než mu znovu dovolil hladit ho po hrudníku. „Ale věřím, že se tu nedá nic sehnat, dokonce i tohle bylo těžké vyjednat, a to jsem nabídl směšně vysokou částku na tohle prostředí.“
„Proč jsi chtěl zrovna tady?“ Bill k němu zvědavě vzhlédl. „V podstatě tady vůbec nic není.“
„Právě proto. Vzhledem k tomu, že jsem tady kvůli tomu, abych vídal tebe, potřeboval jsem místo, kde nebudou mít moc ponětí, kdo jsme, nebo se nebudou zvědavě vyptávat. Lidi tady jsou… trochu omezení, takže máme jistotu, že nebudou pátrat po tom, kdo jsme nebo co tu děláme. Jsme jim ukradení, hlavně, že seženou něco k jídlu a pití.“
„Hodně jsi o tom, kde budeme, přemýšlel, že?“
„Napadlo mě, že bys asi nechtěl, abychom byli někde v hotelu. Nejspíš by to vzbudilo trochu pozdvižení.“
„Nechci si ani představit, co vypukne, až se o nás někdo dozví,“ Bill si s povzdechem položil hlavu na Bushidovo rameno, tělem se k němu přitiskl ještě trochu blíž. „Vzpomínám si, že kvůli Tomovu vztahu s Riou byly hrozné problémy. V celé Evropě se to hodně řešilo, fanoušci byli opravdu nenávistní. Rie přišla spousta zlých dopisů a vzkazů, několikrát jí dokonce i vyhrožovali. Tom se s ní chtěl kvůli tomu i rozejít, jen aby jí nevystavil nebezpečí, a nebýt toho, že Ria byla opravdu tvrdohlavá, jsem si jistý, že by od ní vážně odešel. Hrozně se kvůli ní trápil. Bojím se, jak zareagují na nás dva, Bu.“
„Samozřejmě, že nebudou hned od začátku jásat,“ konejšivě chlapce pohladil po zádech. „Ale pevně věřím tomu, že pochopí, co jeden pro druhého znamenáme, a stejně jako na Toma s jeho přítelkyní, i na nás dva si zvyknou. Asi to bude trvat chvilku déle, vzhledem k tomu, že jde právě o nás dva, ale my to zvládneme, maličký. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil nebo aby se ti cokoliv stalo. Teď, když už tě mám znovu u sebe, tě budu hlídat jako ostříž.“
„Nikdy by mě nenapadlo, že se znovu dáme dohromady,“ černovlásek se pousmál. Trochu se odsunul, aby muži pořádně viděl do obličeje, než znovu promluvil, úsměv se mu z tváře pomalu vytratil. „Vůbec nevím, jak to bude, až skončí superstar, Anisi… Samozřejmě, mezi námi se může ještě spousta věcí změnit, ale… Co bude, pokud spolu zůstaneme? Mám domov v L. A. …“
„Já mám tady děti…“
„Já Toma v Americe…“ hlesl nejistě. Oči mu přesně zrcadlily zmatek a strach odehrávající se mu v duši. Nedokázal si představit život bez Toma, ale nechtěl přijít ani o muže, po kterém celé tři roky tesknil. Zároveň ani Bushido si nedokázal představit život bez Billa, ale nemohl opustit děti. „Co budeme dělat?“
„Ještě máme spoustu času,“ Anis něžně promnul chlapcův bok, načež ho opatrně políbil na rty. Už když ta slova vypouštěl ze rtů, věděl, že jsou zbytečná, ale stejně musel zašeptat tichou prosbu, aby nad tím Bill nepřemýšlel a snažil se užívat si ty krásné chvíle, které spolu právě prožívali. Nebyl čas ztrácet čas.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Budou to mít hodně těžký ale snad to zvládnou.
Určitě to zvládnou!
Už to vypadalo, že Bill je z toho venku, ale jeho reakce na vzpomínku naznačuje, že je stále hodně labilní. Nedivím se, že se o něho Tom bojí.
Reakce fanoušků je zcela jasná. Budou šílet, ale časem se to uklidní. Lidi si prostě zvyknou, když s tím nemůžou nic dělat. 😀
Díky, těším se na pokračování.