autor: Becs
Takže, čas se nám nachýlil a máme tady poslední díl. Hrozně nerada se s touto povídkou loučím, protože mě neskutečně bavilo ji psát. Příběh dvojčat jsem si pořád nosila v hlavě, takže to bylo, jako by byli na každém kroku se mnou. Teď je mi smutno, že už to končí. Chtěla bych poděkovat všem, kdo si našli čas a po přečtení povídku i okomentovali. Myslím si, že každému, kdo tady na blog přispívá, to dává hrozně moc. Nejen další energii a chuť do psaní, ale i nápady na vývoj děje. U mě to tak alespoň je. Jmenovitě bych chtěla poděkovat Zuzu, Nade, Zuzaně, Karin a Mischulce, jejichž komentáře jsou bezkonkurenční a velmi časté. Děkuju holky, jste moje hvězdy. A další velké poděkování je Janičce za to, že tenhle blog ještě pořád funguje a za to, jakou práci si se vším dává. Řekla bych, že někteří ani netuší. A teď už vzhůru do toho, čeká Vás poslední díl. Tak si jej vychutnejte do poslední kapky.
Vaše Becs
Tom měl dojem, že mu někdo buší do hlavy kladivem. Skrz spánky mu tepala tupá bolest. Převalil se z boku na záda, okamžitě toho manévru litoval, protože se s ním místnost nepříjemně zhoupla.
Jak se dostal do tohohle stavu? A kde vůbec je? Párkrát zamrkal, přetřel si rukou ztuhlý obličej a pokusil se zorientovat v prostoru. Byla hluboká noc a on matně rozeznal obrys konferenčního stolku a televize. Byl tedy v obýváku. Záhadou zůstávalo, jak se tam dostal. Stiskl víčka k sobě a snažil se vybavit události několika posledních hodin. Vybavoval si bar a blonďatou servírku, ale dál jen pusto a prázdno. Zvedl zrak k digitálním hodinám na skřínce u zdi a zjistil, že je jen něco málo po jedenácté. Jak dlouho spal? Z domu odcházel v podstatě ráno, ale neměl představu o tom, kdy se vrátil zpátky.
Hlavou mu vířily myšlenky na poslední rozhovor s Billem a žaludek se mu nepříjemně stáhl. Zauvažoval, jestli udrží vše, co v sobě měl, ať už to bylo cokoliv, nebo jestli prostě nebude jednodušší vstát a všechno vyzvracet. Rozhodl se, že se s tím pokusí bojovat. Pár minut se ještě odhodlával, ale nakonec se s hlasitým hekáním a sténáním posadil. Hlavu si okamžitě složil do dlaní, protože mu v ní začalo mocně hučet. Jak mohl být takový idiot a takhle se zřídit. Bill tady mezitím musel šílet strachy. Zvlášť po tom, co se jako blázen vyřítil ze dveří. Měl by vstát a jít za ním. Měl by se mu omluvit a pokusit se nějak vysvětlit, co se děje. Neměl nejmenší představu o tom, jak to udělá. Improvizace v tuto chvíli bude muset stačit. Chvilku zauvažoval, že by si zase lehnul a dopřál svému rozlámanému tělu ještě pár hodin spánku a čelil konfrontaci až ráno, ale nakonec nad tím nápadem zakroutil hlavou. Už nebude zbabělec. Tohle si Bill nezaslouží.
Vstal a po tmě se vydal nahoru po schodech. Proužek světla pode dveřmi mu napověděl, že bratr ještě nespí. Alespoň zůstal v jeho pokoji a neschovává se v tom svém. Tom v tom viděl náznak jisté naděje. Naposledy se nadechl, z části aby potlačil zvracení a z části, aby si dodal odvahy. Stiskl kliku a vstoupil do místnosti ozářenou jen světlem ze stolní lampičky. Našel Billa, jak sedí přikrytý peřinou do půli těla a něco si čmárá do bloku, který měl položený na pokrčených kolenou.
„Ahoj,“ řekl opatrně. „Netrčí mi náhodou něco s hlavy? Tahle bolest musí mít nějakou příčinu,“ pokusil se o malý vtip na úvod.
„Děláš si ze mě srandu?“ vyštěkl okamžitě Bill a vztekle odhodil fix směrem k Tomovi. Ten ho jen taktak minul a narazil do protější zdi. „Jestli to náhodou nebude tou spoustou chlastu, co si vypil,“ zařval a hodil po Tomovi i sešit. Tentokrát se mu už trefil do ruky. Žádné velké uspokojení mu to však nepřineslo.
„Nekřič prosím,“ zaskuhral Tom a posadil se na židli k psacímu stolu. Neměl odvahu sednout si na postel, kde by byl na dosah Billovým vzteklým výpadům.
„Že nemám křičet?“ uchechtl se ironicky Bill a hrabal se ven z přikrývky. Byl tak v ráži, že nedokázal v klidu sedět. Rozčíleně začal přecházet tam a zpátky po ložnici a rozhazoval při tom rukama.
„Šílel jsem tady strachy. Ty se klidně sebereš a bez jediného slova vypadneš na tom svém pekelném stroji. Víš, jak nesnáším, když na něm jezdíš. A ty jsi mi slíbil, že na motorku nesedneš, když budeš naštvaný nebo rozrušený. Víš, jak jsem se bál, že se ti něco stane?“ Zastavil se a s rukama v bok zahlížel na své dvojče zhroucené na židli.
V tom Tomovi skrz zamlženou mysl problikla jedna jasná myšlenka a okamžitě se narovnal.
„Jak tohle můžeš vědět?“ podíval se na Billa pátravým pohledem.
„Cože? Co vědět? Já nechápu…“ zarazil se Bill, ale po pár vteřinách se mu v očích zračilo poznání. Došlo mu, na co Tom naráží.
„Jak můžeš vědět, že jsem ti něco slíbil? Motorku mám necelá dva roky, a pokud vím, tak jsme se o ní ani o ničem okolo ní nebavili, co ses vrátil z nemocnice,“ pronesl důrazně Tom a cítil, jak ho veškerá kocovina opouští.
„Já…“ začal Bill, ale větu nedokončil. Jeho obličej rychle ztrácel barvu.
„A pokud jsme o ní nemluvili, není šance, abys o tom slibu věděl.“ Tom vstal a udělal dva kroky směrem k bratrovi. V očích se mu zrcadlila celá škála emocí, nejzřetelnější však momentálně byl vztek. „Bille, bráško, řekni mi. Jak je to dlouho, co se ti vrátila paměť?“ pronesl nebezpečným tónem a pomalu vykročil vpřed. Bill na to okamžitě zareagoval, začal couvat a narazil do zdi za sebou. Tom došel až k němu a položil ruce na stěnu vedle jeho hlavy. „No? Čekám,“ povytáhl obočí.
„Ehm, upřímně?“ zakoktal Bill.
„Ne, lež bude stačit. Jasně, že upřímně,“ zakřičel mu do obličeje. Trpělivost ho rychle opouštěla.
Bill polkl a sklopil hlavu k zemi.
„Myslím, že se mi začala vracet od té chvíle, kdy jsem se v nemocnici probudil,“ vyřkl přiznání a očekával bouřku, která měla nastat.
„Cože?“ šeptl Tom a Bill v jeho očích mohl vidět zklamání a pocit zrady. „A co teda měla znamenat to divadýlko, cos tady na mě celou dobu hrál? Bavil ses tím, jak se v tom tady plácám a nevím, co dělat? A přitom si celou dobu věděl, že my… Že ty a já jsme…“ nedokončil věty. Napůl mu ještě nedocházelo, že Bill všechno ví a už nemusí být opatrný. Sevřel ruce v pěst, praštil jimi do stěny a musel se hodně ovládat, aby Billovi fyzicky neublížil. Otočil se k němu zády a snažil se zkrotit emoce, které mu zabraňovaly normálně myslet.
„Ne Tome, to ne. Nech si to vysvětlit,“ vyhrkl Bill spěšně a opatrně položil ruku na Tomovo rameno. Ten se mu však vyškubl a přešel k posteli. Posadil se na ni a zadíval se na bratra.
„No prosím. Tak vysvětluj,“ štěkl na něj.
Bill si párkrát skousl ret, než se nadechl a začal mluvit.
„Vzpomínky se mi pravděpodobně vracejí celou dobu, jenže já jsem nevěděl, že to jsou vzpomínky. Prostě se mi hlavou občas mihla nějaká myšlenka, kterou jsem nedokázal zařadit. Z větší části to byly jen pocity než skutečné obrazy. Nepřikládal jsem jim žádnou důležitost, jenže pak přišly docela specifické obrazy tebe a mě,“ ukázal nejdřív na Toma a pak na sebe.
„Obrazy docela netypické pro bratry,“ dodal a výmluvně kývnul hlavou k Tomovu rozkroku.
„Tyhle vzpomínky začaly přicházet ale až po nějaké době, co jsem byl doma a já nevěděl, co si o nich myslet. Nevěděl jsem, jestli to je skutečnost, nebo jen nějaké šílené výplody mé fantazie. Mohly to být klidně jen sny. Prostě cokoliv. Největší boom vzpomínek přišel, když jsme byli včera ve studiu a zpívali jsme písničky. Byla to doslova lavina obrazů. Myslím, že to byl ten důvod, proč se mi udělalo špatně. Měl jsem toho opravdu hodně na zpracování. Tehdy mi došlo, že to nejsou jen moje představy, ale že se ty věci skutečně děly. To jak si se na mě potom v noci tiskl, mi to všechno jen potvrdilo. Nevěděl jsem, o co jde. V tu první chvíli jsem si myslel, že jde jen o sex. Že spolu prostě jen spíme. Že třeba využíváme výhod, které nám naše dvojčecí pouto přináší. Že spolu sdílíme všechno. Pořád to byly jen kusové informace. Nepospojované, chápeš?“ zeptal se Toma a ulevilo se mu, když si uvědomil, že jeho rozzuřený výraz trochu povolil. Tom jen kývl a čekal, než bude Bill pokračovat.
„A potom, když jsi mě ráno objímal v kuchyni, zaplavila mě vlna nekonečné lásky. Zničehonic. Jako by mě srazil náklaďák. A to mě úplně rozhodilo. Nedokázal jsem to v sobě udržet a řekl ti to. Doufal jsem, že dostanu nějaké odpovědi. Bohužel to dopadlo, tak jak to dopadlo a ty jsi utekl,“ smutně se usmál a odvážil se přejít přes ložnici a posadit se vedle Toma na postel.
„A za tu dobu, co jsi byl pryč a já tady šílel strachy, se mi všechno docela začalo srovnávat v hlavě. Nemůžu říct, že bych měl všechny vzpomínky zpátky, ale řekl bych, že ty hlavní už tam jsou. Například si nepamatuju tour v Rusku, ale vybavují se mi momenty z jižní Ameriky. Myslím si, že pokud tomu dám ještě nějaký čas, nakonec se mi vrátí všechno,“ dořekl a opatrně Toma pohladil po ruce. Ten jen seděl, civěl do podlahy a zarytě mlčel. „Nechtěl jsem ti ublížit nebo z tebe dělat blbce. Jen jsem se s tím nejdřív potřeboval srovnat sám. Nevěděl jsem, jak ti to mám říct. Pokusil jsem se o to, ale nevyšlo to,“ dodal hlasem plným něhy.
Tom k němu otočil hlavu a pátravě zkoumal jeho obličej.
„Miluju tě, Tome. Teď už to všechno vím. Vím, že je to mezi námi vážné. Že už to trvá dost dlouho a nemůžeme bez sebe být. Vím, proč jsme se přestěhovali do L.A. Vím, jak chutnají tvoje polibky. Vím, že jsem ve skutečnosti opravdu nikdy nespal ve svojí posteli, ale v té tvojí. Vím, že si nemyslíš, že jsi gay jenom proto, že spíš se mnou. Vím, že to nechceš dělat, když jsme u našich,“ nepřestával jmenovat další a další důkazy o tom, že se mu paměť vrátila.
Tomovy rty se roztáhly do úsměvu nad všemi těmi vzpomínkami, které spolu mohli opět sdílet.
„Mohl bys chvilku mlčet?“ zeptal se s očima plnýma lásky, než přitiskl rty na ty Billovy. Okamžitě ucítil, jak se mu rozbrněly tím jemným dotekem. Přišlo mu, že to jsou roky, co jej líbal naposledy. Skutečně líbal. Přitáhl si jej do objetí, ze kterého jej už nehodlal pustit. Z jeho srdce jako by spadl obrovský kámen. Celý se uvolňoval a plně si vychutnával hřejivý pocit, který mu přinášelo Billovo tělo.
„Nemůžu dýchat,“ zafuněl Bill, když vysvobodil ústa z bratrova zajetí. Tom se odtáhl a zadíval se mu do hlubokých očí a v hrudi se mu rozlévala úleva. Znovu to tam bylo, znovu tam viděl tu jiskřičku. Důkaz jeho lásky.
„Hrozně jsi mi chyběl,“ přiznal zlomeným hlasem.
„Chápu, jak to myslíš,“ kývl Bill s jemným úsměvem. „Nedokážu si představit, že bych kolem tebe jen chodil a nemohl nic podniknout,“ přiznal.
„Ty ani netušíš,“ zakroutil hlavou Tom. „Hrozně moc tě miluju. Tuhle větu jsem ti toužil říct od té doby, co jsem tě v nemocnici poprvé sevřel v náručí.“
„Tomi,“ špitl Bill a do očí mu vhrkly slzy dojetí.
„Teď máme ale na práci důležitější věci,“ zamračil se na oko Tom. Popadl Billa za ramena a doslova ho odmrštil na postel, až hlasitě vyjekl překvapením. Tom na nic nečekal a po čtyřech se přeplazil nad jeho tělo.
„Vyšukám z tebe duši. Už moc dlouho žiju v celibátu,“ pronesl a hladovým pohledem přejížděl po Billově těle. Ten se zmohl jen na krátké zachichotání, než se na něj bratr vrhnul.
„A vzpomínáš si na Paříž?“ zeptal se Tom a hladil Billa po nahém rameni.
Za okny jeho ložnice bledla obloha, blížil se úsvit, ale on si nikdy nepřipadal být víc vzhůru. Strávil několik posledních hodin v posteli se svým bratrem. Nejdřív prožili divoký, uspokojující sex a pak si hodiny povídali. Jejich drobné polibky nakonec znovu přerostly v něžné, pomalé, ale zato dlouhé milování, při kterém si hleděli do očí. Teď si navzájem leželi v náručí a Tom se bavil tím, že lovil ve svých vlastních vzpomínkách a zjišťoval, zda si je Bill pamatuje stejně jako on.
„Kterou Paříž? Byli jsme tak víckrát,“ přistoupil Bill jen neochotně na jeho hru.
„Tu, jak k tobě promlouvala světla,“ zařehtal se Tom, až se mu tělo roztřáslo smíchem. Bill jen nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Myslíš tu, jak jsi ze mě slízával čokoládu?“ oplatil mu Bill smyslným hlasem a Tom musel polknout, jak se mu na jazyku zřetelně vybavila chuť sladké pochoutky smíchaná s typickou chutí Billova zpoceného těla.
„Jo, přesně tu,“ zazubil se Tom.
„No, evidentně ano,“ kývnul Bill. Mírně se zavrtěl, aby se dostal ještě blíž k bratrovu tělu. Vdechoval příjemnou vůni, která vycházela z jeho kůže a mísila se s jeho vlastní. V tuto chvíli nechápal, jak to mohl bez tohoto intimního kontaktu vydržet tak dlouho. Litoval Toma, že musel prožít každou minutu toho pekla, které mu neúmyslně připravil.
„A pamatuješ si na tu první noc?“ řekl po chvíli Tom. Oči měl upřené do stropu, jak se mu před nimi přehrával film tehdejšího večera.
„Když řeknu, že ne, budeš mi to vyprávět?“ dloubl do něj něžně Bill.
„Och bože, byl jsi tehdy tak nervózni. Kdybych neudělal první krok, asi by ses nikdy nerozhoupal,“ povzdechl si Tom dramaticky.
„Co to meleš?“ nadzvedl se Bill na jednom lokti a dostal tak svůj obličej nad bratrův.
„Já jsem byl ten, kdo udělal první krok. Já jsem ti dal pusu jako první. Tys nebyl schopný ani mluvit, natož přejít k nějaké akci,“ mračil se pohoršeně.
„Teď aspoň vím, že si to pamatuješ a nemusím ti nic vykládat,“ zašklebil se vítězně a přitáhl si Billa k polibku, i přestože se snažil protestovat.
„Jsi malý bastard,“ zamručel Bill a lehnul si zpět mezi bratrovy paže.
„Řekni mi něco, co nevím,“ uchechtl se Tom a přimáčkl si jej ještě těsněji k sobě. V místnosti zavládlo ticho rušené jen dechy obou chlapců.
„Bille?“ zavrněl Tom zkusmo.
„Hmm?“ zahučel Bill, jak pomalu usínal.
„Miluju tě. Jsi to nejlepší, co mám. Jsi moje všechno,“ zašeptal mu těsně u ucha.
„Jsem tvůj poklad,“ zaculil se Bill proti bratrově hrudi, takže jej nemohl vidět.
„Ztracený poklad,“ povzdechl si Tom, ale z jeho hlasu byla znát úleva
„Ztracený a znovu nalezený,“ pronesl Bill, než začal znovu pomalu propadat do říše snů.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 39
To byla nádhera! Já tušila, že si Bill už na něco vzpomněl. Dokonce jsem ho chvilku podezřívala, že si od začátku pamatuje všechno a jen Toma tahá za nos, ale zase, proč by to dělal, jen by tím Tomovi ublížil. Jsem moc ráda, že si to vysvětlili, celou dobu jsem jim držela palce a miluju dobré konce, takže jsem z celé povídky opravdu nadšená!
Vážně doufám, že budeš v psaní pokračovat, protože dobrých českých autorů už tady máme opravdu málo.
Ještě jednou díky za super povidku 🙂
Na začátku jsem se pobavila představou, že teď je to naopak Tom, kdo má v hlavě vymeteno. Naštěstí mu to dost rychle naskočilo. 🙂 Ale pomyšlení, že by celé to s tou ztrátou paměti byl jen Billův rozmar… Naprosto jsem chápala Tomův vztek. Vysvětlení však bylo logické. Je pochopitelné, že pokud se Billovi vybavovaly jen fragmenty, s tím jejich "netradičním" vztahem mu spousta věcí nemohla dávat smysl.
Ale hurá! Všechno dobře dopadlo! 😀
Díky za pěknou povídku a těším se, že tady zase něco z tvého pera přistane.
Oh, to je taková škoda, že je už konec! 🙁 Tuhle povídku bych tady mohla potkávat denně, a nikdy by se mi neomrzela. Hlavně v poslední době jsem se na ní stala závislou a doslova jsem číhala na každý nový díl. Rozhodně se Ti tahle povídka povedla od začátku až do konce a strašně moc doufám, že se do psaní ještě znova pustíš, protože mi Tvůj styl psaní sedl a hlavně jsou Tvé povídky neuvěřitelně čtivé. Budu vyhlížet den, kdy se tu od tebe něco objeví! 🙂
Tuhle povídku si ale hned stahuju a dám si ji do čtečky, takže se k ní ještě spoustykrát vrátím, to vím s jistotou. ♥
A k závěrečnému dílu! Mně tedy upřímně nenapadlo, že by si Bill začal vzpomínat už ode dne, kdy se probudil v nemocnici. První a největší impulz byl, když se Billovi udělalo špatně ve zkušebně, a teprve pak jsem si jej začala více všímat. Takže když se před Tomem na chvilku stáhl a řekl, že si začínal vzpomínat už ode dne, co se probudil, zatemnilo se mi před očima. Už jsem chtěla vybuchovat jako Tom, že si z něj Bill dělal jen srandu a přitom Tom tak trpěl. Díky bohu, že to až tak hrozné nebylo a na ty podstatné věci Bill přišel skutečně ´jen před chvílí´ a tak Toma za nos netahal. Celkově Tomův proces, kdy zpracovával to, že Bill už o jejich vztahu všechno ví, byl pro mě trošku náročný. Snažila jsem si sebe představit v Tomově situaci a najednou se mi udělalo špatně a krásně zároveň, takže jsem to všechno prožívala s Tomem. S napětím jsem čekala, jaký krok Tom dále udělá a když Billa nakonec políbil, šla jsem do kolen. ♥
Jedním slovem: nádherné! ♥ Celý tenhle příběh se mi strašně líbil, jeho zápletka a pohledy do minulosti, i to, jak nejistý si Tom byl, když si Bill nic nepamatoval. Z každého kousku čišila Tomova láska, ačkoli nám chlapec párkrát pěkně zazmatkoval, ale není se čemu divit.
Teď mám v sobě je opojné pocity a usmívám se na celé kolo jak sluníčko a kdybych ráno brzy nevstávala, hned bych se dala do opětovaného čtení povídky teď.
Moc děkuji za nádherný a procítěný příběh! ♥ A budu se těšit (snad) zase u něčeho nového! 🙂
Jsem ráda že si Bill vzpomněl na všechno a Tom se přestal trápit.
Nádherná poviedka. Celá. Veľmi som sa bála, že bude Tom dlho trpieť, som rada, že si Bill spomenul tak rýchlo, veď akoby na niečo také silné mohol naozaj zabudnúť:) A na konci zase to krásne vyznanie. Veľmi krásne ďakujem za poviedku, ktorá je plná lásky. Ospravedlňujem sa za nekomentovanie posledných kapitol, ale na net som sa istý čas mohla dostať iba občas v práci a tam by som si na mobile túto nádheru tak nevychutnala. Ešte raz obrovské ďakujem:)
Awww, tohle bylo neskutečně krásný:-)
To vyvrcholení, kdy najednou Bill řekl, že si vzpomíná už od prvního probuzeni, krve by se ve mě nedořezal!! Jak mohl?! Ale pak, když to vysvětlil, ulevilo se mi stejně jako Tomovi. O bože, Becs, ty MÁŠ ale smysl pro dramatičnost!:D Dokonalé otočení veškerého, VŠEHO, čemu jsem do té chvíle věřila, ale je dobře, že to tak vypadalo jen chvíli! Nevím, jestli bych odpustila takovou zradu:DDD Mně tahle možnost fakt nenapadla, brala jsem to jako samozřejmost, že si Bill možná vzpomene později a je v tom nevinně. Ale přesně, jak jsem si myslela u minulého dílu, že mi něco uniklo, tak tady jsem se to konečně dozvěděla:-):-):-)
Tahle povídka mě neskutečně uspokojila po citové stránce. Celkově prostě: kombinace osudovost, chcete-li "velké věci se udály" (to téma se ztrátou paměti je), dramatičnost, napětí, něžnosti, lásky, čekání na nové objevy (na co si Bill vzpomene nebo nevzpomene) a v neposlední době obrovská porce ďábelsky okořeněných scén flashbacků…. tleskám, smekám… klekám na kobereček s rukama před sebou – a není to joga, to se jen modlím k velké spisovatelce:-) Ach, víc takových zážitků, nepotřebuju televizi:D Jupí, jsem nasosaná citovými zážitky zase na pár hodin a můžu jít zas něco dělat a vymýšlet si v hlavě další scénáře:) Taky velmi pěkně děkuji za povídku! A přeji spoustu inspirace a motivace k psaní dalších děl^^
Lost treasure je povídka, kterou jsem si nechala, tak trochu symbolicky, nakonec. A právě dnes jsem jí zhltla na jeden zátah. Tímto mám, Becs, všechna díla z pod Tvého pera přečtená ✔️. Moc ráda Ti tu vyjádřím poklonu k Tvým skvělým nápadům, nevsednim zápletkám a predevsim bozskemu stylu psani, ktery mi neskonale vyhovuje, zaručeně me vtahuhe do deje a rozechviva, či dojímá presne tehdy, kdy ma❣️ Ztraceny, znovu nalezeny poklad nebyl výjimkou, nádherná povídka, s dvojčaty jsem prožívala kazdicky zachvev emoce 🥰. Jeste by me akorat závěrem zajimalo, jestli si nakonec Bill vyzkoušel tu TOPovou pozici haha 😈😈😈?
[7]: To mě moc těší, že se ještě po takové době najde někdo, kdo moje povídky čte. Děkuji ti za krásná slova.