Poslední andělův nářek 11.

Bill se svíjel v Tomově náruči a tiše vzlykal. Jeho náhlá lítost a starost v jeho nitru probudila dávno zapomenuté pocity lásky. Byl neskutečně šťastný, když se mu Tom rozhodl odpustit. Chvílemi si dokonce myslel, že si to nezaslouží, bylo to moc krásné na to, aby to byla pravda.

Minuty postupně míjely, ale jim to bylo jedno. Byli spolu propojeni takovým zvláštním způsobem, kterému nikdo z nich nerozuměl. Skoro se zdálo, že jsou jejich srdce spojena paprskem energie vyzařující pouze čistou nebeskou lásku. Porozumění, ke kterému v tu chvíli dospěli, bylo až neskutečné. Už nebylo potřeba žádného slova, aby se domluvili nebo si něco sdělili, jednoduše věděli, co má ten druhý na mysli. Pro oba to byla skutečně nádherná a důležitá chvilka, která ale byla přerušena Markusovým zvídavým pohledem.

„Nechci nic říkat, ale neměli byste tu být,“ začal rázným hlasem, zatímco se v jeho obličeji zračil úžas nad tím, co právě viděl. Moc často se nestávalo, že by se někdo s někým takhle sblížil. Navíc mu přišlo, že manipulátor jako Bill, si tohle skutečně nezaslouží.

„Už jdeme,“ houkl na něj Tom, jehož výraz připomínal výraz člověka, který se právě probral z nějakého transu.

„Jo, už se zvedáme,“ přitakal Bill a neochotně se postavil na nohy, zatímco se opíral o Toma.

„Tyhle odchody mi musíte hlásit,“ upozornil je Marcus ostře a doprovodil je zpět do budovy.

„Jo, jasně,“ přikývl Tom. Šel neustále blízko Billa, jako by předpokládal, že se mu může něco stát.

„Příště dáme vědět,“ přizvukoval Bill, i když se zdálo, že přesně neví, o čem je řeč.

Marcus za nimi hodil ještě poslední pohled, který nevěstil nic dobrého a potom s úlevou odešel.

Kluci si zatím sedli každý na svoji postel a chvilku mlčky pozorovali toho druhého.

„No…“ Bill si lehce odkašlal a mírně uhnul pohledem, „děkuju, žes přišel,“ dostal ze sebe a sledoval Tomovu klidnou reakci, když odvětil, že to skutečně nestálo za řeč.

„Nemohl jsem tě nechat někde samotného bloudit,“ odůvodnil své počínání, „přece jenom mě potřebuješ,“ nadmul se pýchou a rty se mu zvlnily do drzého úšklebku.

„Já že tě potřebuju?“ obořil se na něj překvapeně Bill a už sahal po polštáři, který by mohl po Tomovi hodit. Nebyl ale dostatečně rychlý a Tom ho předběhl. „To není fér!“ vykvikl Bill, když ležel na zádech, na sobě měl polštář a na něm ještě Toma.

„Mně to přijde fér,“ usmál se znovu a silněji na něj nalehl, zatímco z Billových plic zmizel veškerý vzduch. Tom na okamžik povolil, aby se mohl nadechnout, ale Bill v tu chvíli udělal mnohem víc. Prudce od sebe Toma odstrčil a polštářem ho přišpendlil ke druhé posteli.

„Tohle už je fér,“ pochvaloval si Bill, zatímco ležel na Tomovi a cpal mu polštář do obličeje.

„Hele…!“ zoufale sebou házel Tom, zatímco se jeho tělo otřásalo vlnami smíchu. „Tohle není dobrý!“

„Pročpak?“ Billův drzý tón hlasu Toma ještě více vyprovokoval. Tom se na okamžik přestal smát, vytrhl Billovi polštář, který následně odhodil na druhou stranu místnosti, a černovláska si stočil pod sebe takovým způsobem, že neměl šanci se pohnout.

Teď jeden druhému hleděli do očí, zatímco se zbytkem svých těl přímo dotýkali toho druhého. Bill nervózně uhnul pohledem, když se mu do tváře nahrnula červeň. Ta náhlá blízkost vyvolala v jeho rozkroku bouřlivou reakci, kterou neměl šanci před Tomem skrýt.

Tom se vědoucně usmál a ještě více se natlačil na Billa, aby mu dal na srozuměnou, že je na tom úplně stejně.

Bill si lehce povzdychl. „Asi máš pravdu,“ začal za sebe neochotně soukat několik slov, „asi tě fakt potřebuju,“ přiznal a spojil jejich pohledy, z nichž vyzařovalo víc než kdy dřív.

„Tak vidíš,“ pousmál se Tom a přiblížil se svým obličejem k Billovi. Váhal jenom chviličku, pak už jenom jejich rty spojil do prvního něžného polibku, který oběma chlapcům rozehnal krev po celém těle.

Bill omámeně vzdychl, zatímco zopakoval, že Toma skutečně potřebuje. Dredatý chlapce to bral jako popostrčení a znovu Billa políbil. Tentokrát hlouběji a vášnivěji. Snažil se mu ukázat, jak moc je pro něj důležitý a jak moc ho teď chce.

Bill se vzrušeně zavrtěl a otřel se svým tvrdým rozkrokem o ten Tomův, až dredáč zaklonil hlavu a toužebně vydechl. Jeho pohyby nenechal bez odezvy a lehké dráždění mu s velkou naléhavostí vrátil.

Tentokrát je nikdo nevyrušil. Marcus byl rád, že o nich teď neví. Sám se na okamžik uvolnil ze služby, aby si dopřál cigaretu z Tomovy krabičky. Posměšně se usmál a nespokojeně zavrtěl hlavou nad představou, že ho Bill zbavil kouření. Připouštěl si skutečnost, že by to sám potřeboval, ale nechtěl se svěřit do rukou takovému psychopatovi, jako byl Bill. Nevěřil, že by ho nezmanipuloval ještě k něčemu. Byl si stoprocentně jistý, že by toho černovlasý chlapec nějak zneužil, a to nechtěl. Nechtěl se ani na okamžik stát nějakou pitomou loutkou bez vlastního uvažování. Sám si ale neuvědomoval, že tou loutkou už dávno je. Právě v ten okamžik, kdy roztřesenými prsty uchopil cigaretu a druhou rukou zažehl plamen na zapalovači, si neuvědomoval, že už dávno pozbývá vlastního uvažování. Většinu svého dne přizpůsoboval tomu, aby si mohl dopřát odpočinek ve formě nikotinové pauzy. Už dávno nebyl sám sobě svým pánem.

***

Andy mezitím seděl na parapetu okna a tiše sledoval celou situaci před sebou. Vedle sebe měl i Tomova strážného anděla a spokojeně se usmívali. Štěstí jejich svěřenců je naplnilo neskutečným pocitem blaženosti. Bylo až neuvěřitelné, jak s nimi byli propojení. Přáli si, aby ti dva mohli být spolu, jak jen to půjde. Jejich srdce bila jeden pro druhého a přesně tak to mělo být.

Andy následně vstal a druhý anděl ho následoval. Z čisté boží lásky upředli tenkou zářící nit, kterou začali postupně obmotávat kolem dvou chlapců. Dávali si záležet, aby je propojili jak duchovně a osobnostně, tak i intimně.

Oba chlapci se svíjeli v nepoznaném pocitu dokonalého spojení a nalezení. Nebyla to jenom vášeň a chtíč, co je k sobě táhlo. Cítili, že je to i něco víc. Jakési osobnostní tajemství, které každý z nich ukrýval.

***

Anděl osudu znechuceně zavřel svou ohromnou knihu a hodil z ní proti světelné bráně. Ač mu byli emoce cizí, zažíval neskutečný pocit zklamání a marnosti. Říkal si, že se to všechno mělo odehrát jinak, viděl své vlastní scénáře, které jim z celého srdce přál. Takovou nenávist, zášť a bolest… Jenže nepřišlo nic z toho! Bůhvíproč se nad Billem Tom slitoval a dal tak vzniknout jejich vztahu, který měl pokračovat víceméně pohádkově.

„Prosím,“ ozval se Archanděl Michael a nechal vstoupit anděla, jehož myšlenky byly pouze čisté a spravedlivé. „Zde je tvé místo,“ ukázal celý prostor kolem a shýbl se pro knihu osudu. „A toto bude tvůj silný nástroj.“

„Co se tady děje?“ nechápal nyní už bývalý Anděl osudu.

„Porušil jsi snad veškeré úmluvy a podmínky, abys mohl být v nebi a vykonávat zde svou práci,“ osvětlil mu celou situaci Archanděl Michael a chytil ho za zápěstí. „Dopřál jsem ti dostatek času, abys napravil vše, co jsi spáchal, zatímco tys to ještě více zhoršil, nemám tedy na vybranou,“ řekl rázným ohlasem, v němž se ale stále odrážela všechna boží láska, která tam vždy byla.

Vedl ho spletí veškerého nebeského prostoru, až s ním přišel na samotný okraj nebe.

„Teď mi jenom řekni,“ vyzval ho, zatímco mu stále pevně svíral zápěstí. „Chceš odčinit své hříchy jako člověk, nebo se stát navždy padlým andělem?“

„Bůh mě vyloučil a chce mi dát šanci na zlepšení pomocí lidského života?“ odfrkl si uraženě. „To radši být andělem padlým!“ vzkřikl silným hlasem, aby jej všichni slyšeli. „Nechci se zlepšit, nechci s Bohem mít nic společného!“ rozkřikl se. „Nikdy!“

Archanděl Michael jenom nespokojeně sklonil hlavu a s velikou lítostí ho strčil dolů jako vyvrhele, který už nikdy nebude moci kráčet po cestě boží.

Zklamaně zavrtěl hlavou a jenom sledoval, jak během pádu pozbývá svého božství, zatímco se před ním rozevírá země a pekelné plameny ho mění ve věčného temného padlého anděla.

Nebyl to hezký pohled. Skutečnost, že zmizel další z nebeského rytířstva, ho silně zasáhla. Jak lidé přestávali věřit v nebesa a jejich sílu, stávalo se to čím dál častěji. Bylo to něco, co každého anděla zranilo. Byl to jen další důkaz o tom, že lidé přestávají následovat světlo a dobrovolně si volí temnotu. Raději působí ostatním bolest, než aby pomáhali.

Všichni to cítili, svět se už stáčel do spárů temnot. Zbývalo už jenom pár poslů světla na Zemi, kteří měli ještě nějakou naději celý svět spasit. Byli to hlavně ti, kterých se bývalý Anděl osudu snažil zbavit.

***

Křídla jak černý uhel, oči barvy krve, škleb jak samotného ďábla, srdce prohnilé a zlem prolezlé. Tím se stal, když byl z nebes vyhoštěn. Něčím ještě horším, než kterákoli duše hříchem přímo prosycená.

„Čekali jsme na tebe,“ silný hlas kolem hřměl a nesl se tím neskutečně velkým a temným prostorem. „Budeš nám k užitku, Male,“ ozvalo se spokojeně.

„Jsem nyní Malum,“ pochopil anděl a poklonil se svému novému pánovi. Vše do sebe najednou krásně zapadalo. Tady si přišel skutečně spokojený. Jeho pohled dosáhl kamkoli a jeho srdce znalo všechny bolesti světa, znal všechny viny a hříchy a byl ochotný udělat cokoli, aby viděl ty ustrašeně lidi, jak trpí. Už jenom jejich strach ho živil, ale on chtěl víc, mnohem a mnohem víc.

***

Světem na okamžik zavládlo silné zemětřesení a půda se na několika místech rozervala. Průrvy byly tak velké, že by se do nich vešel člověk, přesněji temný anděl.

Na okamžik nastal chaos. Po obvyklé vlně paniky se vše vrátilo zpět do klidu a skoro se zdálo, že se nic nestalo. To jen nebesa a peklo věděly, co se děje. Malum nebyl jediný padlý, který si zvolil věčnou temnotu. Celý svět se skutečně obracel ke zlu a chaosu. Zatím jenom mírně a téměř nepostřehnutelně, ale vše začínalo nabývat na síle. Svět se řítil do záhuby a bylo jen pár lidí, kteří měli předpoklady k jeho záchraně.

autor: SakuraUchihaHaruno13