autor: ophelia_seven
Zašeptaný dotek naděje
Tom vzhlédl od svého pípátka ke skupině kluků, se kterými přišel, a kteří na něj všichni s očekáváním hleděli. Po většinu celého dne přístroj neustále vytahoval, zíral na něj a silou vůle se jej snažil přimět, aby zapípal a on tak měl záminku jít za Billem. Bylo to už víc než týden od chvíle, kdy seděl u stolu v kuchyni s Billem a jeho matkou, zatímco oni večeřeli, a méně než pět vteřin od chvíle, kdy na Billa naposledy myslel.
Snažil se držet se dál, opravdu se snažil. Když viděl tu hloubku smutku v Billových očích jen z té myšlenky, že se Toma nemůže dotknout, věděl, co je potřeba udělat. VS měl pravdu; Tom ho vodil za nos a to bylo nefér. Bill potřeboval normální přátele, kamarády, se kterými mohl kdykoliv mluvit, kamarády, kvůli kterým se nemusel tajně plížit, aby s nimi mohl být. Potřeboval přátele, kteří mu mohli nabídnout solidaritu a uklidňující rameno, na kterém se mohl vyplakat, a to doslova i obrazně.
Tom mu tohle nabídnout nemohl, ačkoliv by strašně moc chtěl.
Zvedl tágo, které bylo opřené o zeď vedle něj, a šoural se směrem ke stolu, který stál stranou v malé, zakouřené hospodě. Světla byla tak tlumená, až si myslel, že mu mohla být nápomocná při skrývání trápení v jeho tváři, ale podle způsobu, jakým se na něj ostatní dívali, věděl, že ani slabé osvětlení v zakouřené místnosti nemohlo skrýt tu frustraci a muka, která cítil.
Tom zvedl bílou kouli a obešel stůl, aby stál naproti trojúhelníku na druhé straně, který čekal na rozstřelení. Položil kouli na zelený povrch a naposledy pohlédl na pípátko, než ho vrátil do kapsy a připravil si tágo, zatímco mhouřil oči a váhavě se připravoval na ránu.
Co mu vlastně záleželo na kulečníku? Měl na mysli mnohem důležitější věci, ale byly to věci, které měl zakázáno řešit, takže byl uvězněn v pocitu apatie a točil se kolem kulečníku, na který se ani nedokázal soustředit. Pohyboval se prostě jen automaticky.
„To čekáš, až skočí z mostu, nebo tak něco?“ Dobíral si jej jeden z kluků a Tom vzhlédl a ani se nesnažil skrýt rozžhavený záblesk podráždění nebo vzdoru ve svých očích.
„Ne,“ řekl, ale měl říct ano. Koneckonců, to bylo přesně to, co dělal, nebo ne – čekal, až Bill udělá něco nebezpečného, aby měl záminku jít za ním? V tom okamžiku Tom opravdu spatřil váhu toho, co to skutečně bylo. Snažil se Billa silou vůle přesvědčit, aby udělal něco, co by mu mohlo potenciálně ublížit, jen aby ho viděl. Bylo to nebezpečné a riskantní a Tom mohl vidět všechny důsledky, které to s sebou mohlo přinést.
„Nechte ho, kluci,“ vložil se do toho Andy a snažil se celou tu situaci rozptýlit dříve, než se vymkne z rukou. Andy znal svého kamaráda a spolubydlícího natolik dobře, aby věděl, že Tom neváhal dostat se do hádky kvůli něčemu, do čeho byl zanícený. A tahle… věc – nebo co to vlastně bylo s Billem – bylo definitivně něco, co jej dokázalo vytočit. Andy na to přišel tou tvrdou cestou, když až příliš mnohokrát zahrál na ty špatné struny.
Se zkušenou ladností Tom vysunul tágo vzad a poté udeřil do bílé koule a vyslal ji přes stůl, kde rozstřelila trojúhelník kulečníkových koulí s hlasitým prásknutím, které naplnilo celou budovu. S tágem v ruce Tom obešel stůl k místu, kde zůstala ležet bílá koule, odkašlal si a připravil se k další ráně. „Stejně do toho nikomu nic není,“ řekl a jeho hlas nesl tón definitivnosti a varování. S touhle konverzací skončil.
„Má pravdu,“ souhlasil rychle Andy a Tom po něm střelil ostrým pohledem, kterým jej varoval, aby nebyl blahosklonný. „Je to mezi ním a VS.“
Tom se podrážděně kousl do rtu a ochutnal tak kov svého piercingu. Našel místo, kam chtěl vystřelit, sklonil se nad stůl a nastavil tágo do správné polohy, se špičkou namířenou do středu pevné, bílé koule. Zrovna se chystal vystřelit, když se jeho pípátko náhle spustilo a on vyskočil a málem při tom procesu dřevěnou hůl upustil, ale bezpečně kolem ní sevřel prsty.
Tom si rychle sáhl do kapsy pro černý přístroj, s jistotou, že tu stupidní věc sledoval už tak dlouho, že si ten zvuk určitě představoval. Ke svému zděšení – nebo možná ne, vzhledem k náhlému zrychlení jeho bušícího srdce – zjistil, že si to nepředstavoval. Bill ho potřeboval.
„Musím jít,“ řekl a spěšně opřel tágo o stranu stolu. Když ho pustil, s rachotem dopadlo na betonovou podlahu, ale on tomu nevěnoval žádnou pozornost. Byl neochotný tam přijít a spěchající zase odejít.
„Tome, počkej-“ snažil se Andy, ale dredatý anděl už byl pryč, mířil rovnou za Billem.
Když se dostal tam, kam měl namířeno, ocitl se v Billově pokoji, kde Bill seděl na posteli a právě ukončil telefonní hovor. Bill se na něj podíval překvapeně, Tom se ještě nikdy předtím neobjevil přímo před ním. Vždycky se vplížil, když byl k němu otočený zády a ukázal se, až když se k němu Bill otočil a našel ho. Bylo zvláštní to vidět tímhle způsobem a panikařící pohled na Tomově tváři způsobil, že Bill sám měl obavy.
„Co se děje?“ Chtěl vědět, hodil mobil vedle sebe na postel a vytáhl nohy zpod sebe, aby mohl vstát. Jeho tělem projela ledová vlna strachu jen při pohledu na paniku v andělových očích. Tom věděl věci, které Bill ne, a Bill mu věřil natolik, aby důvěřoval pohledu v jeho očích. „Stalo se něco?“
„Co děláš?“ zeptal se Tom, jeho tón byl stejně naléhavý jako Billův, věděl jen, že dostal nejasnou zprávu, která mu oznamovala, že ho Bill okamžitě potřebuje.
Bill stojící vedle postele na anděla přimhouřil oči, nakrčil obočí a přemýšlel, co měla jeho aktuální činnost co dočinění s vibracemi, které Tom vysílal, že něco není v pořádku, že je něco špatně. „Já… stojím tady a vedu s tebou směšný rozhovor.“
„Směšný?“ odsekl Tom netrpělivě. Dostal zprávu, že ho je třeba, že Bill je v potížích. V žádném případě to nemohl být falešný poplach – Velký Muž nebyl tak krutý, ani nechtěl, aby Tom chodil za Billem víc, než musel. „S kým jsi to telefonoval?“
Bill si vyzývavě zkřížil ruce na prsou. „Teď jsi můj otec?“
„Samozřejmě, že nejsem,“ řekl Tom, „ale dostal jsem zprávu, že mě potřebuješ, a pak jsem se sem dostal a ty vypadáš v pořádku. Trochu náladový, ale-„
„Nejsem náladový,“ řekl Bill a Toma tím přerušil. Přimhouřil oči do malých štěrbin a pak, když si uvědomil, že Tom stále vyšiluje a dělá si starosti, se rozhodl nabídnout mu informace, které Tom chtěl. „To byla kámoška ze školy,“ vysvětlil. „Pozvala mě spolu s několika dalšími na pár hodin dolů k trati.“
„K vlakové trati?“ Zeptal se Tom a Bill stvrdil jeho podezření kývnutím. „Proč?“
Bill pokrčil rameny, paže měl stále zkřížené na hrudi, ale jeho chování bylo mnohem méně rozrušené a znepokojené z Tomovy náhlé, dožadující se přítomnosti. „Jen se tak poflakovat a pít nebo cokoliv jiného. Dospělí tam dolů v noci nikdy nechodí, takže…“
Něco na tom vysvětlení Tomovi nesedělo. Připadalo mu to tak vzdálené od toho, co by Bill obvykle sám od sebe udělal. A už vůbec ne, když druhý den byla škola. Byl na to až příliš čestný, pilný a vyzrálý. Přidejte k tomu jeho slabou toleranci alkoholu a neohrabanost, a navíc to, že by se potloukal kolem nějakých kolejí a Tom si vážně dělal starosti. „Nepůjdeš, že ne?“
Billovo obočí se přestěhovalo do horní části jeho čela v nevěřícím vyzývavém pohledu. „A proč bych neměl? Není to tak, jako bys snad ty byl ještě pořád tak často kolem, abys mě nějak zabavil.“
Tom si nikdy neuvědomil, jak snadné to může být, aby se mu jedno prosté prohlášení, jedno obvinění, zařízlo rovnou do kůže, bodlo přímo do žaludku a přinutilo jej se téměř začít svíjet bolestí. Byla to přesně ta věc, se kterou bojoval od svého setkání s VS. Šéf chtěl, aby se Tom stáhnul, ale on věděl, že Bill to chtít nebude, a Tom to taky nechtěl, ale také nechtěl být přeložen a nevidět Billa vůbec. Věděl, že jeho absence bude mít na Billa svůj dopad, a také věděl, že VS by řekl, že by to tak nemělo být, že to Tom vůbec neměl nechat zajít tak daleko. Vydal ze sebe dlouhý, bolestný povzdech.
„Já nemůžu být tvůj jediný přítel, Bille,“ řekl smutně. Kdyby to bylo na Tomovi a bylo by to to, co Bill chtěl, tak by s tím Tom neměl žádný problém. Ale nebylo to na Tomovi a on věděl, že musí hrát podle pravidel. Věděl, že nemá na vybranou.
Bill rozmotal své paže a jednou tlesknul spolu se vzdorovitým rozhodnutím. „Hádám, že to je důvod, proč jdu k trati.“
Bill se na patě otočil, popadl svou peněženku z nočního stolku a zastrčil si ji do zadní kapsy. Předklonil se, aby vytáhl pár bot trčící zpod postele (jeho pokoj se obrátil v peklo během jediného týdne, kdy byl Tom pryč), a když se zpátky narovnal, Tom jej chytil za paži. Bill nemohl cítit teplo Tomovy ruky, ale vnímal ten pocit, že není schopen končetinou volně pohybovat, a tak obrátil na Toma svůj palčivý pohled a vytrhl svůj loket z jeho sevření.
„Nechoď,“ prosil Tom, myslel jen na všechny ty možné věci, které by se mohly stát, a panika, která stále sálala z jeho hlasu, byla hlavní příčinou, proč se Bill zastavil uprostřed pohybu a vážně se na něj podíval. „Dostal jsem zprávu, že máš potíže. Jestli půjdeš tam dolů…“
Tom nedokázal dokončit myšlenku. Byla pravda, že byla jeho práce Billa chránit, že měl sílu tak činit, ale stále byl v tomhle všem nový, úplný zelenáč. Bál se, že něco pokazí, že nakonec nebude moct Billa vůbec zachránit. Byl tohle ten druh silné náklonnosti, o které VS mluvil? Bylo to pro Toma stejně tak špatné, jako to bylo pro Billa?
„Zůstaneš dneska v noci se mnou?“ zeptal se Bill, byl to jeho váhavý způsob, jak Tomovi podlehnout.
„Jo,“ souhlasil Tom ochotně s pokýváním hlavy.
„Myslím tím celou noc, ne jen pár hodin,“ objasnil Bill, a Tom opět rychle souhlasil. Pokud by to znamenalo, že Bill nepůjde dolů k trati a vyhne se tak nebezpečí ublížení si, pak by Tom udělal cokoliv. „Dobře,“ řekl Bill, vytáhl peněženku ze zadní kapsy a boty kopl zpátky pod postel. Tom se cítil lehčeji, šťastněji a více v pohodě nad myšlenkou, že zůstane.
„Kde jsi vlastně byl?“ Bill se usadil zpátky na postel a poklepal na místo vedle sebe. Tom odkopl své boty, čímž odhalil červené ponožky, které ladily k jeho bílému tričku s červeným nápisem, a vylezl na postel vedle černovlasého chlapce. Bill chtěl odpovědi a Tom věděl, že existuje jen málo způsobů, jak se vyhnout tématům, která Bill považuje za důležitá.
„Byl jsem doma,“ řekl Tom a snažil se opatrně obejít jakékoliv podrobnosti, které nebyl ochoten prozradit. Nechtěl Billovi říct, že byl upozorněn, aby se stáhnul, že to, co právě teď dělá, je pravděpodobně v rozporu s pravidly a může jej to potenciálně přivést k přeložení. Nechtěl mu přidělávat starosti s celým seznamem co kdyby a možná, o věcech, které nutně nemusely nic znamenat. Jen chtěl, aby měli nekomplikovaný přátelský vztah. Chtěl být normální. „Vlastně, několik z nás bylo na kulečníku, když jsem dostal to upozornění.“
Bill zaváhal, nechal všechny nové skutečnosti zapadnout na své místo a s rozšířenýma očima zaměřenýma na Toma zhodnotil celou situaci. „Takže mi tím říkáš, že všechno, co musím udělat, je plánovat něco nebezpečného a ty ke mně přijdeš?“
„Bille…“ Prohlásil Tom varovně. Přesně věděl, jaké myšlenky se Billovi právě honí hlavou; byl to inteligentní mladík, to už Tom poznal. „Neopovažuj se mít nějaké hloupé nápady.“ Bill už tak měl sklony k nehodám. Tom mohl prakticky vidět sám sebe s hlavou plnou šedivých vlasů, jen ze starostí o Billa samotného.
Bill se jemně usmál Tomově reakcí a pokrčil rameny, než sebral žmolek ze svého trička. „Jen to prostě trošku rozšířilo hrací pole,“ vymlouval se a Tom vedle něj si odfrkl.
„Můžeš plánovat všechny nebezpečné věci, jaké jen chceš, a já tady budu, ale ty mě nemusíš vidět, když přijdu,“ řekl Tom a snažil se tak zastavit kolečka, která se Billovi protáčela v hlavě. To by VS rozhodně upozornilo a Tom by sám sebe dostal do problémů za to, že je kolem tak často. „Nemyslím si, že si uvědomuješ, jak často už takhle jsem kolem.“
Po tomto přiznání se Billovi rozšířily oči a jeho obočí vyletělo vzhůru. „Jak často jsi kolem? Každý den?“
Tom přikývl. „Po celou dobu. Jsem pořád s tebou, dokonce, i když nejsem,“ řekl a nervózně se poškrábal na tváři. Věděl, že zachází moc daleko a že je v sázce jeho přátelství s Billem. „Pokud to dává nějaký smysl.“
„Myslím, že dává,“ zašeptal Bill a poté se kolem nich rozhostilo klidné, pohodlné ticho.
Bill se na svém místě zavrtěl a sklouzl dolů po posteli, dokud jeho hlava nebyla opřená o polštáře a nohy neměl zkřížené v kotnících. Poplácal matraci vedle sebe, aby se k němu Tom přidal v jeho pozici a Tom lehce sklouzl vedle něj, takže mezi nimi bylo jen několik centimetrů prostoru. „Přicházíš tak často proto, že bys měl, nebo proto, že chceš?“
V Billově břiše se objevil záchvěv šimrání, když pomyslel na to, že by Tom byl kolem tak často jednoduše proto, že chtěl, a doufal, že odpověď, kterou od Toma dostane, bude ta příznivá. Tom zaváhal, a Bill, který netrpělivě čekal na odpověď, zkřížil dva prsty na ruce, která neležela mezi ním a Tomem, a bojoval s nutkáním mumlat si tichou mantru naděje.
„Vlastně bych neměl,“ přiznal Tom nakonec a víření, které se nacházelo v Billově břiše už předtím, zintenzivnilo. Tom porušoval pravidla, aby byl blízko něj? Chtěl se zeptat, zda tomu tak bylo, jestli to byl ten důvod jeho nepřítomnosti, ale když otevřel ústa, aby vyslovil otázku, ztratil odvahu a znovu ústa zavřel.
Tom se přetočil na bok tváří k Billovi a Bill otočil hlavu, aby pohlédl zpátky na něj. Stiskl rty, jako by chtěl udržet své náhlé pocity v tajnosti, i když to, co chtěl udělat ze všeho nejvíce, bylo říct Tomovi, co cítí: že má pocit, jako by měl zešílet s každou další minutou, kterou musel přetrpět, aniž by věděl, kdy se Tom znovu objeví; že jej bolely kosti potřebou se jej dotknout, cítit jeho kůži pod konečky svých prstů.
„Omlouvám se, že jsem tak náladový,“ vyhrkl Bill, jako rychlý pokus udržet své tajemství v bezpečí.
„Neomlouvej se,“ naléhal Tom, olízl si rty a odstranil si z tváře zbloudilý dred. Světlo svítící oknem z pouličních lamp vytvářelo stíny po celé délce Tomova obličeje a Bill se chtěl natáhnout a dotknout se jich, přejet polštářky svých prstů po kontrastních liniích mezi tmavou a světlou, ale zadržel se. Věděl, že by byl nakonec pouze zklamaný. „Já vím, že je tahle situace pro tebe opravdu divná.“ Tom se váhavě kousal do spodního rtu. „Vlastně jsem si docela jistý, že to je ten důvod, proč tady ta pravidla vůbec jsou.“
„Porušuješ pravidla tím, že tady právě teď jsi?“ Zeptal se Bill, neschopen potlačit svou zvědavost. Nechtěl, aby se Tom dostal do potíží, ale nechtěl o něj ani přijít. Byla to ošemetná situace, jako být uvíznutý mezi mlýnskými kameny. Jeho oči zůstaly přilepeny na Tomových, zatímco se Tom snažil zformulovat odpověď.
„O mě se neboj,“ odpověděl nakonec, převalil se na záda a obrátil svou tvář ke stropu. Billovy oči jej váhavě následovaly. „Já jsem tady ten, kdo si má dělat starosti o tebe, ne naopak.“
Bill vzdychl a nechal to být, už se naučil, že být příliš zvědavý na věci, které Tom ukrýval, jej nedostalo nikam. Byl přemožen pocitem smutku a touhy. Chtěl, aby byl Tom skutečný, ne jen pro něj, ale pro všechny kolem něj. Chtěl, aby ho mohl cítit, dotknout se jeho tváře a držet jej za ruku a nepřítomně si natáčet dredy na prsty. Jak tam ležel vedle Toma na přikrývkách, nechal emoce, aby přemohly jeho logické myšlení a natáhl se pro andělovu ruku, ačkoliv neočekával, že by ucítil něco víc, než jen šepot touhy.
Když to ucítil, teplý dotek kůže pod jeho prsty, která nepatřila jemu, trhnul sebou a stáhl ruku zpět, jako by se spálil. Jeho oči se rozšířily překvapením a on se vzpřímeně posadil na posteli, což způsobilo, že sám Tom zpanikařil.
Anděl se posadil, napodobil Billovu pozici a odrážel i stejný výraz. „Co?“ zeptal se rychle, jeho široké oči odrážely stejný strach jako ty Billovy. „Co se stalo?“
„Já-“ Začal Bill, ale pak se náhle zarazil. Bylo by směšné si myslet, že právě cítil Toma? Nebyl si jistý, jestli by to měl vůbec říct nahlas, ale prsty jej brněly od toho doteku, o kterém si byl jistý, že ho právě cítil. „Myslel jsem- Chci říct, cítil jsem-“ Bill natáhl třesoucí se ruku zpátky k Tomovi a odvážil se cítit tu stejnou, jemnou kůži pod svým dotekem, ale jeho ruka prošla skrz Tomovu paži bez jakéhokoliv odporu. Tom na něj zíral nazpět s čekajícím, trpělivým pohledem. „Nic, hádám,“ řekl Bill se zamračením a jeho bublina naděje praskla.
Na kratičký okamžik by Bill přísahal, že ucítil záblesk něčeho neskutečného – Tomovu ruku pod svou vlastní.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Doufám, že se to Billovi jen nezdálo, protože to by mohla být první známka toho, že se něco opravdu děje. Jen aby z toho nebyly ještě větší problémy.
Děkuji za kapitolku a těším se na pokračování.
Jéé, to je dobré znamení, že se můžou dotýkat. Taky mám ale obavy, aby z toho neměl Tom průšvih. A doufám že Bill nebude vymýšlet vylomeniny jen proto aby Toma viděl. Moc pěkný díl. Díky za překlad.
Úplně se mi z toho tají dech 🙂
Ačkoli nemám ponětí, jak se to mohlo stát, tak stejně věřím tomu, že Bill Toma skutečně cítil. Jen je škoda, že se mu to nepovedlo i na podruhé a je nucen si teď myslet, že má je bujnou fantazii. Opravdu doufám, že to tak bylo a doufám, že se jej Bill bude moci dotýkat častěji. Stejně jako holky mám sice strach, aby se o tomhle VS nedozvěděl a nezakročil.
Přesto, že je tahle povídka strašně krásná, tak se mi svírá srdce při každém dílu. Nevidím žádnou možnost úniku z tohohle všeho, protože je tam VS, který všechno prokoukne, i kdyby Tom něco plánoval a zjišťoval si, jak být skutečně s Billem. Je mi z toho všeho opravdu smutno a doufám, že Tom brzy najde nějaké řešení!
Ještě se trošku bojím, že Bill teď bude využívat nově nabyté informace, a bude se snažit myslet nebo jen začít dělat nebezpečné věci, aby byl Tom neustále u něj.
Mockrát děkuji za překlad, Zuzu! ♥♥
Doufám že ten VS pochopí že by si Bill mohl něco udělat když nebude z Tomem moc pěkný překlad.
Strašne moc by som chcela aby Bill konečne zistil ako sa Toma dotknúť tak aby ho mohol cítiť kedy bude chcieť. Ten prvý dotyk rúk bol skvelý, až ma myklo:) som z toho nadšená.