autor: ophelia_seven
Stále dýchající
Bill poklepával nohou o podlahu vozu, který svištěl kolem ostatních vozidel, budov, lidí a zvířat. Byl nervózní, nemohl se dočkat a byl nadšený. Jeho matka ho vezla do ordinace, a on doufal, že mu řeknou, že všechno je uzdravené a můžou mu sundat sádru. Ruka ho svědila už jen při pomyšlení, že ji bude mít konečně volnou.
Ačkoli měl sádru jen několik týdnů, bylo to jako věčnost. Byla těžká, nevkusná a překážela. Billovi se podařilo najít způsob, jak s ní fungovat, ale nebylo nic, co by měl z těch všech nepříjemností postrádat. Rozhodně by se obešel bez okamžiků, kdy se probudil uprostřed noci, když se na ni převalil, nebo jak musel přijmout zvláštní opatření při sprchování, nebo když mu to dokonce přinášelo pozornost lidí ve škole.
Zatímco jeho matka pokračovala v kličkování přes město, Bill zvedl ruku, aby obdivoval umělecké dílo, které pokrývalo celý obvod sádry. Když se brzy ráno probudil, našel Toma, jak sedí na posteli vedle něj s fixem v ruce a provinilým výrazem v obličeji. Sádra byla záhadně pokryta různými vzory: linkami, hvězdami a popínavou vinnou révou. První slova z Tomových úst byla, ´to jsem nebyl já,´ ale jeho oči ve tmě svítily, jako by věděl, že mu Bill nebude – a ani by neměl – věřit.
Bill zvedl pohled od pomalované sádry směrem k matce a ruku si položil zpět na nohu. Seděla na sedadle řidiče a sama vypadala napjatě, její ruce svíraly volant tak pevně, až jí zbělely klouby. Náhodně se na něj podívala, a pak se rychle vrátila pohledem na silnici. Vždycky byla v rodině ona ta opatrná, takže Bill měl svou neohrabanost a dobrodružnou povahu po svém otci. Nikdy ani nechtěla, aby Bill vůbec dostal řidičák, a stále mu ještě musela říct to tolik zasloužené já ti to říkala, ať už to byla jeho chyba, nebo ne.
„Kvůli sundání sádry?“ Zeptal se Bill.
„Jo, no,“ souhlasila s lehkým přikývnutím, „kvůli tomu, nebo obecně, že jdeš k lékaři, nebo dokonce i jen proto, že jsi v autě, protože, však víš…“
Bill sledoval, jak se jeho matka nervózně kousla do rtu, a pak zauvažoval o jejích slovech. Prošel si dost zlou nehodou. Mělo by ho nastoupení do auta děsit? Protože neděsilo – opravdu ne – a nebyl si jistý, jestli to byla přirozená reakce někoho, kdo si takovou nehodou prošel.
„Já nevím,“ odpověděl pomalu a díval se z okna před sebou. Ze všech věcí, které cítil, si nebyl jistý, jestli byl nutně na tomto seznamu zrovna strach. „Vlastně jsem o tom nepřemýšlel.“
„Opravdu?“ Billova matka otočila hlavu a on spatřil její dokonale klenuté obočí, tázavě zaměřené na něj. „Tak co je to, kvůli čemu jsi tak hluboce zamyšlený, hmm?“
„Oh, ehm,“ zakoktal se Bill. Nikdy nebyl ten, kdo by na svou matku chrlil lži – a ani se s tím nechystal začít – ale nemohl jí přece říct o Tomovi. Co by řekl? Oh, hej, mami. Je tady jeden kluk, který se mi od té nehody objevuje v mém pokoji. Nejdřív jsem si myslel, že je jen halucinace, ale pak se pořád vracel, a to i poté, co jsem přestal brát léky, a teď jsme opravdu dobří přátelé. Pravděpodobně by ho poslala rovnou na psychiatrické oddělení, aby zjistili, co se s ním děje. Místo toho jí řekl něco, co se přinejmenším blížilo pravdě. „Neobvyklé vztahy.“
„Jako…?“ Vyzvídala jeho matka, nejistá, co tím přesně myslel, a nebylo to nijak překvapivé. Samotný koncept pořád nebyl jednoduchý ani pro Billa, i když v té realitě každý den žil.
„Jako, já nevím. Čteme ve škole Romea a Julii, a pan Austin chce, abychom napsali práci o tom, jaká je naše představa dokonalého vztahu, který se může lišit od představy našich rodičů.“
„Takže, jako kdybys chodil s klukem…“ Snažila se to pochopit a oči přitom sotva odlepila od silnice, když v koloně zpomalila a pak opět zrychlila.
„Asi tak, ale já myslel něco trochu neobvyklejšího,“ řekl Bill, a žvýkal si ret, zatímco přemýšlel, jak daleko by měl vést tento rozhovor, u kterého teprve začínal testovat vody. Jeho matka mlčela, čekala, až bude pokračovat, a tak znovu promluvil, velmi opatrně a lehce. „Spíš jako kdybych si nějakého kluka jen představoval a chodil s ním.“
Bill se uvolnil a napjal zároveň, když uslyšel smích své matky ze sedadla řidiče. „Pokud chceš chodit se svým imaginárním kamarádem, zlato, jdi do toho.“ Nebrala ho vážně; a proč by měla? Bill to sám měl problémy pochopit.
Sevřel se mu žaludek z té reakce a nechal svou hlavu klesnout proti oknu vedle sebe. Tahle věc s Tomem byla velmi složitá, a to spolu dokonce ani nechodili.
Bill zíral na plakát nervového systému náhodně pověšený na stěně vyšetřovací místnosti v lékařově ordinaci, zatímco jeho matka dál a dál hučela do lékaře o čemkoliv, o čem to vlastně mluvili. Bill měl svou sádru dole, v ruce měl úžasný pocit a chtěl jít domů a užít si to – ne studovat plakát tělesných vnitřností. Nakrčil nos a přemýšlel, proč tam místo toho nemohli dát nějaký pěkný obraz. Něco, co by odvedlo myšlenky od skutečnosti, že jsou v lékařské ordinaci.
„Zahojilo se to všechno moc hezky, Bille,“ řekl doktor, a Bill se probral ze svých myšlenek a otočil hlavu k muži v bílém plášti stojícím před ním s deskami v rukou a úsměvem na tváři. „Pravděpodobně jsi to slyšel už milionkrát, ale měl jsi velké štěstí.“
Bill na lékaře ve středním věku kývl, jeho prošedivělé vlasy jej dělaly ještě starším a moudřejším. Slyšel to už milionkrát, ale to nic neměnilo na tom, jak byl z celé té situace nešťastný. Jediná věc, která byla na té situaci plusem, byl Tom, ale Tom byl také zároveň ta nejvíce matoucí věc, která se mu kdy stala. „Věříte na strážné anděly?“ Ta slova vypadla z úst bez přemýšlení a na okamžik se cítil hloupě. Byly na něj upřené oči lékaře i jeho matky a on zčervenal.
„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl Dr. Cook okamžitě a položil velkou, ale jemnou ruku na Billovo rameno. „A ty bys měl taky. Máš jednoho pěkně úžasného, který ti zachránil život.“
V ordinaci se Bill zdvořile usmál a vědoucně přikývl – Tom byl pěkně úžasný, to by řekl i sám – ale v autě na cestě domů si Bill mohl v hlavě opakovat znovu a znovu pouze ta tři slova. Zachránil ti život. Samozřejmě, že věděl, že to je to, co Tom v podstatě dělal. Byl tam, aby ho chránil, aby zabránil jeho zranění. Ale Billa nikdy nenapadlo o tom přemýšlet tak otevřeně. Kdyby nebylo Toma, jeho anděla strážného, ležel by rozpláclý na silnici. Nebyl by naživu, aby o tom mohl vyprávět.
„Jsi si jistý, že jsi v pořádku, miláčku?“ Zeptala se Billa matka asi po sté během deseti minut od chvíle, kdy opustili ordinaci. Bill pokaždé přikývl, ale stěží vytvořil slyšitelnou odezvu. Poprvé od nehody cítil, jako by se vyrovnával s tím, co se stalo. Mohl zemřít. Mohl mít zlomeného mnohem víc než jen ruku.
„Jsem v pořádku,“ nabídl jí první mluvená slova na zpáteční cestě domů, ale nemohl se na ni při tom podívat. Jeho oči zůstaly pevně zírat z bočního okénka, kterým sledoval budovy a lidi kolem. Nemusel už zaznamenat žádný okamžik v posledních několika týdnech. Mohl být mrtvý. „Jsem jen opravdu unavený.“
Trvalo to obvykle tak dlouho, než vás zasáhlo uvědomění?
„Jsi pěkně mimo celý den,“ souhlasila jeho matka s lehkým podtónem obav v hlase. „Možná by sis měl jít lehnout, až se vrátíme domů.“
Bill mohl jen kývnout na souhlas. Možná, že spánek byl přesně to, co potřeboval. Možná, že až se probudí, jeho život se vrátí k normálu, jako to bylo před nehodou. Ale zase, opravdu by to tak chtěl?
„Já nevím,“ zamumlal, jeho oči nepohyblivě zíraly na sklo, které ho oddělovalo od zbytku světa, jeho slova měla dvojí význam, pro jeho matku i pro jeho vlastní nevyslovenou otázku. „Možná.“
Brzy po návratu domů si Bill uvědomil, že není schopný si lehnout a zdřímnout si, dokonce, ani kdyby chtěl. Doktorova slova mu hlasitě zněla v uších a odrážela se do každého zákoutí jeho mysli.
Tom mu zachránil život.
Bill šel do svého pokoje a natáhl se na postel, opřel si hlavu o svou dříve zlomenou ruku a vychutnával si fakt, že je pevná. Palce u nohou natáhl ke konci postele a ze rtů mu unikl unavený povzdech. Byl připravený si zdřímnout a dohnat nějaký ten spánek, ale ve chvíli, kdy zavřel oči, to bylo vše pryč. Viděl své auto, rozbité a pomačkané, viděl krev a rozbité sklo. Viděl Toma, jak stojí poblíž, Toma, jak jej vytahuje z trosek, Toma, jak mu zachraňuje život.
Bylo něco z toho skutečné? Nebo si to všechno jen představoval? Byl nějaký způsob, jak to poznat?
Bill si od toho dne nemohl být jistý ničím. Vše co věděl, bylo, že uvízl s tímhle klukem jménem Tom, který přicházel a odcházel, a který voněl jako ovoce a sladkosti. Tom, jehož nemohl cítit, ale který se mohl spřátelit s jeho psem. Tom, jenž mu zanechával čmáranice v sešitech, uklidil mu pokoj a dělal mu společnost, když se cítil být osamělý.
Bill vystrčil chodidla zpod přikrývky a zavrtěl prsty u nohou, usmíval se pro sebe, když přemýšlel o všech těch věcech, které mohl dělat, protože byl stále naživu. Mohl si zajít pro zmrzlinu do cukrárny za rohem, mohl brát Charlieho na procházky a odměňovat ho psími sušenkami, když byl zvláště hodný. Stále se mohl dotýkat špičkou jazyka spodní strany svého nosu a kroutit prsty u nohou. Mohl dýchat a jíst a spát a smát se, a mluvit, protože byl stále naživu.
Váha toho všeho na něj náhle spadla, opožděně, ale přece. Jeden den byl jen kluk, který se ocitl v dopravní nehodě a další den měl náhle velké štěstí. Byl stále naživu. Přežil srážku, která ho s největší pravděpodobností měla zabít. A měl anděla strážného, který na něj dával pozor. Možná, pomyslel si, to byl důvod, proč se nebál sedět v autě. Protože věděl, ve svém srdci, že Tom tam je a dává na něj pozor. Byl tam anděl vždy? Nebo to je jen jednou-za-čas věc?
Bill se posadil rovně proti pelesti postele a rozhodl se to vyzkoušet.
„Tome,“ zašeptal hlasitě do prázdného pokoje. Poté, co se zdálo, že se to slovo rozplynulo, Bill ho řekl znovu, trochu hlasitěji. „Tome.“ Jeho oči se rozhlížely po místnosti a hledaly nějaké stopy. Jak mohl poznat, kdy je Tom kolem a kdy ne? Měl by být vůbec schopný to poznat? Usoudil, že by pravděpodobně neměl, ale stejně to chtěl. Chtěl, aby byl Tom kolem pořád, nejen ve chvílích, kdy ho Bill potřeboval.
Když se Tom neobjevil ani podruhé, zkusil to potřetí, naposledy. „Tome,“ řekl a neobtěžoval se přitom šeptat nebo ztišit hlas.
„Co? Ježíši, Bille.“ Bill prudce otočil hlavu směrem ke zdroji a našel Toma, jak stojí vedle jeho postele, uhlazuje si své pytlovité tričko a lapá po dechu, jako by právě uběhl maratón a přitom si pokrčil celé tričko. Zvedl svůj pohled k Billovi. „Nemůžeš mě prostě jen takhle zavolat.“
„Proč ne?“ Chtěl vědět Bill. Vyšlo to, ne? Tom byl tady, s ním.
„Protože bys toho neměl být schopný.“ Řekl Tom a jeho oči chytily temnější odstín odhodlání. „Takhle to nemá fungovat.“
Místo toho, aby řekl, ale fungovalo to, se Bill udržel a měl alespoň tolik slušnosti, aby se zatvářil zahanbeně, a ne pyšně a vítězně, jako se právě cítil. „Aha. Dostane tě to do průšvihu?“ Bill rozhodně nechtěl být důvodem, aby měl Tom problémy s tou VS osobou, o které vždy mluvil.
Tom pokrčil rameny a rukama si ještě jednou přejel po tričku, než se posadil na okraj postele vedle chlapce, který ho zavolal, a Bill žasl nad tím, jak se pod jeho váhou ani nepohnula. „Možná. Mám tohle pípátko, které mi říká, kdy mě skutečně potřebuješ.“ Billovi se rozsvítily oči, když pohlédl na černé plastové zařízení, které Tom držel v ruce. Byl to jen další chybějící kousek skládačky, kterou se Bill ve své hlavě snažil dát dohromady a prakticky slintal nad tím novým poznatkem. „Mělo by se to spustit, když máš potíže, ale nespustilo se to. Ale slyšel jsem, jak voláš moje jméno, což je trochu divné, protože si nevzpomínám, že by to bylo v některé z našich lekcí.“
„Jako bys snad ve svých lekcích dával pozor,“ dobíral si ho Bill a oči mu svítily něčím tak blízkým flirtování, až to jeho samotného překvapilo. Nebýval flirtující, nikdy nebyl a ani neměl záměry takový být. Ale s Tomem to prostě přišlo tak přirozeně jako další základní vlastnost k jeho jinak velmi plánované klidné a zvídavé osobnosti.
„Haha!“ vysmíval se Tom nazpět vzdorovitě, ale jeho oči byly měkce hnědé, když se na Billa podíval. Jeho uštvaný výraz netrval dlouho a brzy se vrátil k původní záležitosti. „Cos potřeboval?“
Tom se naklonil kupředu, dokud se jeho oči nedostaly na stejnou úroveň jako Billovy. „Děláš si ze mě srandu?“ Zeptal se. „Nezavolal jsi mě až sem jen proto, aby ses mě zeptal, co jsem dělal.“
„No, ne,“ souhlasil Bill okamžitě, „ale jsem zvědavý. Chci vědět, co děláš, když nejsi tady.“
Tom se zpátky opřel a zavrtěl hlavou nad Billovou zvědavostí. Nikdy nepotkal nikoho, kdo se ptal na takovou spoustu otázek, kdo chtěl vědět tolik obyčejných detailů. „Připravoval jsem se, že půjdu ven s Andym a najdeme něco, co můžeme dělat.“
„Už na tebe není naštvaný?“ Zeptal se Bill, když si vzpomněl, že mu Tom říkal, jak je na něj blonďatý anděl naštvaný z důvodu, který Billovi neřekl.
„Ne,“ zazubil se Tom a zastrčil si pípátko zpátky do kapsy. „Nikdy na mě není naštvaný moc dlouho.“
Bill se nepřítomně poškrábal na paži a pomyslel na svou vlastní skupinu přátel. Byla to malá skupinka a s nikým z nich si nebyl opravdu blízký. Žádný z nich by nebyl tak shovívavý, pokud by se Billovi podařilo dostat je do problémů. Sotva se obtěžovali, aby se ho zeptali na nehodu, na jeho zlomenou ruku nebo na to, jak mu je. „Musí být dobrý kamarád,“ řekl, a ačkoliv se to pokusil skrýt, jeho hlas prozradil, jak hluboko mu klesla nálada s touhou po tak blízkém vztahu.
„Jo, to je,“ souhlasil Tom a přisunul se na posteli blíž. Kdyby jej Bill mohl cítit, vnímal by, jak se jejich paže dotýkají, tisknou se k sobě spolu s teplem a pocitem společnosti. Ale Bill ho necítil, takže necítil ani hřejivé teplo vyzařující z dredatého chlapce vedle něj. „A když už mluvíme o přátelích, co jsi ty potřeboval?“ Tomův hlas byl ostrý a prudký, zaměřený přímo na Billa s tónem, který jasně říkal ´a žádné nesmysly´.
„Já-“ začal Bill a vypustil obláček dechu, který odfouknul několik pramenů z jeho tváře. Najednou se cítil hloupě, že Toma zavolal, když neměl opravdu nic důležitého, co by měl říct. Vlastně Toma nepotřeboval, jen ho chtěl mít tady pro zmírnění samoty, kterou občas cítil. Neměl mnoho přátel, a od chvíle, kdy jeho otec zemřel, matka byla často pryč a mohla si upracovat prsty až na kost, aby je oba uživila. Po dlouhou dobu byl Charlie Billův primární kamarád, ale nikdy mu neodpovídal, takže i to bylo někdy zbytečné úsilí. „Už nemám sádru.“
Tom se na Billa zazubil, oči mu zasvítily společně s Billovým nadšením, když Bill zvedl ruku. „Já vím!“ Řekl a jeho nadšení se zdálo být tak upřímné, že Bill konečně ucítil teplo, které z Toma vyzařovalo. „Teď můžeš být jako zbytek z nás dvourukých bytostí.
Navzdory úsměvu, který se mu rozšířil po celé tváři, Bill přimhouřil oči. „Jako bys snad sám sebe mohl nazývat bytostí,“ střelil nazpět a byl překvapeně zaskočen zdánlivě upřímným uvadnutím Tomových úst i očí.
„Já jsem bytost. Bytost je něco, co existuje, a já existuju.“
„Opravdu?“ byla Billova okamžitá reakce, a opět toho litoval. Než stačil Tom odpovědět, Bill se rychle omlouval. „Ne, já vím. Omlouvám se. Měl bych na tebe být milejší… zvlášť, když jsi mi zachránil život.“
„Bille,“ řekl Tom a lehce zavrtěl hlavou, jako by bojoval proti protestu, který se mu chtěl vydrat ven z úst.
„Byl jsi tam, že?“ Čelil Bill podezření, které měl už dříve. Ačkoliv to bylo formulováno jako otázka, jeho tón byl sebevědomý a jistý. Čekal, že Tom bude nesouhlasit, že řekne, že tam nebyl, ale on držel ústa zavřená se rty sevřenými do úzké linky. „Vytáhl jsi mě z auta a byl jsi se mnou v sanitce.“
„Bille, já nemůžu-„
Bill jeho protest odmávl rukou. „Nemůžeš o tom mluvit, já vím,“ řekl Bill a koutky úst se mu znovu zvedly do úsměvu. Tomova řeč těla všechno prozrazovala. Najednou všechny záblesky, které se objevovaly v Billově mysli, byly vytesány do kamene jako vzpomínky. Byl si na sto procent jistý, že se to skutečně stalo. „Ale tys tam byl, já vím, že ano. A já vím, že je trochu pozdě na to, abych si to uvědomil, ale… zachránil jsi mi život.“
„Je to moje práce,“ řekl Tom skromně, držel svou hlavu skloněnou a Bill si byl jistý, že na jeho krku mohl zahlédnout slabý ruměnec.
„Jo,“ odpověděl Bill tiše, téměř nezvučně, „ale tys mi zachránil život.“
„Já vím, že jsi vyčerpaný,“ řekl Tom, aby změnil téma, zjevně nepohodlný se směrem rozhovoru, který Bill nabral. „Měl by ses vyspat.“
Celým svým srdcem a plný obdivu a respektu k chlapci vedle sebe Bill souhlasil. Všechny jeho končetiny byly těžké a pouze s myšlenkou na spánek. „Ale zůstaneš se mnou, dokud neusnu?“
„Jasně,“ souhlasil Tom a Bill se sesunul zpátky do své ležící polohy na posteli pod teplou přikrývkou, s rukama složenýma na břiše, zatímco zíral do stropu.
Bill proti spánku nebojoval, zatímco tam ležel vedle svého anděla, a naslouchal Tomovu dýchání v prostoru vedle sebe. Jeho poslední myšlenka, než upadl do bezvědomí, byla nevyslovená otázka, proč Tom dýchá, když nežije.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
I v dnešní době věřím na strážné anděly…jinak bych si myslela, že můj život je smutný a bezcenný kdyby tu nebyl nikdo komu na tom záleží a říkám si – jak mám vědět, co je dobré a špatné, co udělat, jak se správně rozhodnout…aby člověk měl sílu jít dál, i když život je tvrdý, musí něčemu věřit, že někde je někdo – anděl, co vede mé kroky. 😊 Jinak, díl super. Miluji tuhle povídku. Díky za překlad.
Je mi trochu líto, že Tom o spoustě věcech nemůže mluvit, protože jsem stejně zvědavá jako Bill. Pořád musím nad vším přemýšlet, ale naprosto zbytečně, protože ačkoli si můžu něco věci myslet, nemusí být nutně pravda. Jsem celkem zvědavá, jestli Tom někdy pravdila poruší, a bude Billovi pomalu a jistě servírovat nějaké věci o jeho světe a nebo tyhle pravidla porušit nebude chtít.
Celkem mě uchvacuje to, že mimo Billa, má Tom naprosto běžný život. Asi jsem si vždycky myslela, že strážní andělé jsou s lidma po celý den 😀 Ačkoli to by bylo pekelně nudné, že? Tomovo zažízení, které jej upozorňuje na to, že je Bill v nesnázích mě zaujalo. Asi jsem nic takového nečekala! 😉 Takže dnešní díl je pro mě opravdu zajímavý, protože se postupně dozvídáme věci, které bychom spolu s Billem ani vědět neměli. Každopádně bylo strašně sladké, jak Tom pospíchal za Billem, když slyšel, že jej volá. 🙂
A Billa mi dnes bylo líto. Jsem podobný typ jako on, protože mi většina takových věcí dochází až zpětně, takže jsem se dokázala plně vžít do jeho kůže.
Mockrát děkuji za překlad a těším se na pokračování! 🙂
Krásna kapitolka Billa mi je líto že nemá dobré kamarády ale má Toma.
Bill bol strašne zlatučký 🙂 páčilo sa mi ako sa snažil Toma nechať si jeho tajomstvá, pritom ich postupne odhaľuje:) som strašne zvedavá čo bude musieť urobiť aby sa mohol Toma aj dotknúť a naozaj prečo Tom dýcha?
Ďakujem za krásnu kapitolu a teším sa na ďalšiu.
Zdá se, že Tom a Bill překračují jakási pevně stanovená pravidla, a to se ani moc nesnaží. 😀 Ne že by mi to vadilo, je to super. Akorát se děsím toho, až na to "ten nahoře" přijde a rozhodne se udělat nějaké opatření. Ale tak nějak tiše doufám, že mu to nebude až tak vadit. No, uvidíme.
Díky za kapitolku.